ECLI:CZ:NSS:2016:3.ADS.25.2015:46
sp. zn. 3 Ads 25/2015 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce M. B.,
zastoupeného JUDr. Alexanderem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem Ostrava, L. Podéště
1883/5, proti žalované Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Ostrava,
Michálkovická 108, zastoupené JUDr. Libuší Šmehlíkovou, advokátkou se sídlem Ostrava,
Michálkovická 967/108, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 12. 1. 2015, č. j. 78 Ad 43/2012 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v rac í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč,
který mu bude vrácen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Revírní bratské pokladny, zdravotní pojišťovny ze dne 19. 6. 2012,
sp. zn. SŘV-ZNL/672/U53/O-14/12 (dále též jen „rozhodnutí žalované“), bylo podle §90
odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání
žalobce ve věci neschválení úhrady komplexní lázeňské léčebně rehabilitační péče (schválena byla
pouze úhrada příspěvkové lázeňské léčebně rehabilitační péče). Rozhodnutí žalované napadl
žalobce žalobou, kterou navrhoval jeho zrušení. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ze dne 12. 1. 2015, č. j. 78 Ad 43/2012 - 35 (dále též jen „napadený rozsudek“) bylo rozhodnutí
žalované zrušeno a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení (výrok I.). Současně s tím krajský
soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 6.800 Kč, a to ve lhůtě 60 dní
od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neuvádí žádný zákonný důvod podle §103 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“) Z jejího obsahu lze dovodit, že se jedná o důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť
stěžovatel namítá, že „krajský soud nerozhodl o části závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším
správním soudem“. Tvrdí, že „krajský soud nezahrnul do výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení
náklady vzniklé v řízení o kasační stížnosti, ačkoli mu Nejvyšší správní soud uložil, aby v novém rozhodnutí
rozhodl v souladu s ustanovením §110 odst. 3 věty první s. ř. s. také o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti, a to včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve smyslu §137 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť zástupce
stěžovatele je plátcem této daně.“ Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103
odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci kasačním soudem, a nezakládá proto nedostatek
návrhu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve poukázal na přípustnost této - opakované kasační
stížnosti, s tím, že v předešlé kasační stížnosti nemohl uplatnit námitku, dle které se krajský soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným v rozsudku
ze dne 30. 9. 2013, č. j. 4 Ads 134/2012 – 50. Dále konstatoval, že i když ustanovení §104 odst. 2
s. ř. s. stanoví, že kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti
důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná, neznamená to, že je nepřípustná i za situace, kdy
stěžovatel současně brojí proti meritu věci. Dle stěžovatele proto může být kasační stížnost
přípustná a úspěšná i tehdy, je-li jí namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním
názorem kasačního soudu, byť ten se týká (jen) náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti. Tak je
tomu i v nyní posuzované věci, kdy měl krajský soud podle Nejvyššího správního soudu
rozhodnout v novém rozhodnutí také o náhradě nákladů řízení o předchozí kasační stížnosti, což
neučinil. Z uvedených důvodů proto stěžovatel kasační stížnost považuje za přípustnou.
Nadto stěžovatel uvádí, že nezahrnul-li krajský soud do výroku o nákladech řízení
některou jejich složku, nejde o chybějící výrok, který by bylo možno napravit postupem dle §166
odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s ř.“), ale o vadu rozsudku, jejíž nápravu je
možno zjednat jen kasační stížností, a to poukazem na fakt, že se krajský soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu o povinnosti rozhodnout po vrácení věci také
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Z uvedeného důvodu nelze vytýkaný nedostatek
vyřešit ani opravným usnesením dle §164 o. s. ř.
Stěžovatel rovněž upozorňuje, že ač je jeho zástupce plátcem daně z přidané hodnoty,
krajský soud, v rozporu s ustanovením §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., do přiznaných nákladů řízení
nezahrnul i částku odpovídající této dani, kterou je povinen z přiznané odměny odvést, a to
přesto, že na webových stránkách Ministerstva financí lze zjistit, že zástupce stěžovatele je
plátcem této daně.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze konstatovala, že předmětná kasační
stížnost se vztahuje pouze k nákladům řízení, které byly napadeným rozsudkem krajského soudu
přiznány. Samotnou stížnost považuje žalovaná za formální a postup krajského soudu za správný.
Vzhledem k tomu, že nyní projednávaná kasační stížnost je v dané věci již v pořadí
druhou (obě podané stěžovatelem), zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve otázkou její
přípustnosti. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. K interpretaci uvedeného ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž uvedl, že smyslem a účelem
citovaného ustanovení je to,“aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil.“ Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud
rozhodl poté, kdy jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost
přípustná především stran právní otázky, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toho
vzhledem k důvodu zrušení rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba či to dokonce ani nebylo
možné. Dále je kasační stížnost přípustná, opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu stran právní otázky, kterou tento soud posuzoval
(čítaje v to i relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení právní otázky). Jiné, než
shora uvedené, stížnostní důvody nemohou být meritorně projednány (viz též usnesení zdejšího
soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 – 119). Zdejší soud dospěl k závěru, že ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. není v daném případě překážkou věcné projednatelnosti
(přípustnosti) kasační stížnosti, neboť stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu, kterým byl zavázán zohlednit v novém
rozhodnutí i náklady vzniklé v řízení o předešlé kasační stížnosti a rozhodnout i o nich.
Otázka přípustnosti kasační stížnosti se nicméně nevyčerpává jen posouzením podmínek
vyplývajících z ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle §104 odst. 2 s. ř. s., totiž dále platí,
že kasační stížnost není přípustná, pokud směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům
rozhodnutí soudu.
Přestože stěžovatel kasační stížností primárně napadá rozsudek krajského soudu jako
celek, fakticky jeho argumentace směřuje jen proti výroku o náhradě nákladů řízení (II.).
Otázkou přípustnosti takové kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
zabýval již dříve. Lze poukázat především na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, ve kterém rozšířený senát judikoval,
že „[u]stanovení §104 odst. 2 soudního řádu správního, se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou výlučně
proti výroku o nákladech řízení“. Podle právního názoru vysloveného v tomto usnesení zákonodárce
nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak
umožnit jej tam, kde Nejvyšší správní soud skutečně přezkoumává též (především) výrok o věci
samé. Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je tudíž aplikovatelné pouze na kasační stížnosti podané
výlučně proti výroku krajského soudu o nákladech řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti nepředkládá důvody a k nim se vztahující argumenty, které
by věcně zpochybňovaly, či popíraly zákonnost výroku I. napadeného rozsudku
(ostatně stěžovatel byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný). Z obsahu stížnostní
argumentace vyplývá, že se stěžovatel domáhá jen přezkoumání a zrušení výroku II. napadeného
rozsudku, kterým byla žalované stanovena povinnost nahradit mu náklady řízení. Stěžovatel
krajskému soudu v podstatě vytýká jen to, že náhrada nákladů nebyla stanovena ve správné výši.
Přípustnost takové kasační stížnosti stěžovatel odůvodňuje tvrzením, že se krajský soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, v části týkající se budoucího
rozhodování o nákladech celého soudního řízení. Tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí.
Argumentace stěžovatele o porušení závazného právního názoru krajským soudem totiž působí
dojmem „nutného přívažku“, jehož jediným účelem je založit přípustnost kasační stížnosti
směřující fakticky jen proti výroku o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel nicméně přehlíží fakt,
že pokud Nejvyšší správní soud v bodě [27] předcházejícího rozsudku ze dne 30. 9. 2013,
č. j. 4 Ads 134/2012 – 50 konstatoval, že krajský soud je povinen rozhodnout v novém
rozhodnutí také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, nevyslovil tím závazný právní názor,
ale šlo o pouhý odkaz na zákonné ustanovení, upravující povinnost krajského soudu rozhodnout
též o nákladech řízení o kasační stížnosti v novém rozhodnutí, jestliže Nejvyšší správní soud
postupem podle §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. napadené rozhodnutí krajského
soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.). Povinnost
rozhodnout i o těchto nákladech řízení tedy pro krajský soud vyplývá ex lege, bez ohledu na to,
zda kasační soud ve svém rozsudku existenci této povinnosti výslovně zmíní. Fakt, že tak
Nejvyšší správní soud ve svých zrušujících rozsudcích činí, je nutno chápat jako připomenutí
existence této povinnosti pro krajský soud a jako informaci pro účastníky řízení, kdy bude
o nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodováno. Závazným právním názorem je přitom nutno
rozumět především tu část odůvodnění rozhodnutí, která přímo souvisí s projednávanou věcí a je
v přímém vztahu k důvodu zrušení rozhodnutí krajského soudu; jde o závaznou interpretaci
sporného ustanovení předpisu hmotného či procesního práva, nikoli o připomenutí ex lege
existující procesní povinnosti soudu v dalším řízení.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů naznal, že kasační stížnost stěžovatele směřuje
výlučně proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení (výroku II.); podle ustanovení
§104 odst. 2 s. ř. s. jde tedy o kasační stížnost nepřípustnou.
Z uvedených důvodů proto zdejšímu soudu nezbylo, než kasační stížnost stěžovatele
odmítnout jako nepřípustnou, postupem dle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení
s §104 odst. 2 s. ř. s., za použití ustanovení §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
O vrácení zaplaceného soudního poplatku stěžovateli bylo rozhodnuto v souladu
s ustanovením §10 odst. 3 in fine zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném
znění, dle kterého byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu
zaplacený poplatek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu