ECLI:CZ:NSS:2016:3.AFS.71.2015:44
sp. zn. 3 Afs 71/2015 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci ochrany žalobce:
Global Holding, a. s., se sídlem Praha 1, Biskupský dvůr 2095/8, zast. Mgr. Jakubem
Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Praha 5, Sluneční nám. 2588/14, proti nečinnosti žalovaného:
Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o vydání rozhodnutí
o úroku z vratitelného přeplatku ve výši 2.465.859 Kč, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 A 9/2015 - 32,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 A 9/2015 - 32,
se z r ušuj e a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce se u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal ochrany proti
nečinnosti Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „žalovaný“). Podle jeho názoru byl
žalovaný podle §155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), povinen vydat rozhodnutí o úroku z vratitelného přeplatku za daň
z přidané hodnoty za období od 1. 1. 2012 do dne uhrazení částky 2.465.859 Kč, vyplacené
žalobci na základě rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 (tj. právního předchůdce
žalovaného) ze dne 13. 5. 2013, č. j. 2948636/13/2001-24903-108460. Jelikož žalovaný o úroku
nerozhodl, obrátil se žalobce na nadřízeného správce daně (Odvolací finanční ředitelství)
s podnětem na ochranu před nečinností ve smyslu §38 daňového řádu, avšak bez úspěchu.
Městský soud tuto žalobu však usnesením ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 A 10/2015 - 33,
odmítl jako opožděnou. Při posouzení věci vycházel z toho, že podle §80 s. ř. s. se lhůta
pro podání žaloby zásadně odvíjí ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí,
a jen v případě, kdy taková lhůta není stanovena, ode dne, kdy žalobce učinil vůči správnímu
orgánu poslední úkon.
Podle městského soudu je mezi stranami nesporné, že lhůta je stanovena jako
„bezodkladná“. K výkladu tohoto pojmu „bezodkladně“ užil městský soud jako výchozí interpretační
vodítko ustanovení §71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“),
podle něhož, pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději
do 30 dnů od zahájení řízení. Z tohoto ustanovení sice podle soudu jednoznačná délka „bezodkladné“
lhůty k vydání rozhodnutí nevyplývá, městský soud ovšem dovodil, že tato lhůta musí být kratší
než 30 dnů. V návaznosti na ustanovení §71 správního řádu poté městský soud odmítl
akceptovat názor, že by v případech, kdy je lhůta pro vydání rozhodnutí stanovena „bezodkladně“,
bylo možné podat žalobu v zásadě neomezeně jako důsledek toho, že lhůta pro její podání
se odvíjí ode dne, kdy účastník podá podnět k provedení opatření proti nečinnosti.
Za druhé interpretační vodítko vzal dále ustanovení §254a odst. 4 daňového řádu, účinné
od 1. 1. 2015, podle něhož správce daně předepíše úrok z daňového odpočtu na osobní daňový účet
do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o stanovení daňového odpočtu. Vznikne-li tak vratitelný přeplatek,
vrátí jej současně s vrácením daňového odpočtu. Podle názoru městského soudu tak zákonodárce
do daňového řádu přejal závěry Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 25. 9. 2014,
č. j. 7 Aps 3/2013 - 34.
Městský soud proto uzavřel, že i při jisté benevolenci nemohla lhůta „bezodkladně“ trvat
déle než dvojnásobek nyní explicitně stanovené lhůty. Uplynutím třiceti dnů ode dne vrácení
částky nadměrného odpočtu správcem daně nepochybně musela uplynout lhůta pro vydání
rozhodnutí o úroku z vratitelného přeplatku, a proto nejpozději tímto dnem započala žalobci
běžet roční lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Jelikož byl žalobci nadměrný
odpočet vrácen dne 14. 5. 2013, žaloba podaná dne 12. 1. 2015 byla podána opožděně. Závěrem
městský soud dodal, že lhůta pro podání žaloby nemohla počít běžet až vydáním citovaného
rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 - 34, neboť tento rozsudek
představuje akt aplikace práva, nikoli akt právotvorný.
II. Kasační stížnost
Kasační stížnost podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel namítl, že napadené usnesení je nezákonné,
neboť městský soud nesprávně posoudil právní otázku spočívající v určení počátku běhu lhůty
pro podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu při rozhodování o úroku z vratitelného
přeplatku podle §155 odst. 5 daňového řádu.
Podle jeho názoru vycházel městský soud nesprávně z §71 správního řádu,
přestože subsidiární použití správního řádu je vyloučeno ustanovením §262 daňového řádu;
navíc se nejedná ani o základní zásadu činnosti správních orgánů, která by byla použitelná
na základě §177 odst. 1 správního řádu. Jako interpretační vodítko nelze užít ani §254a odst. 4
daňového řádu, nadto ve znění účinném až od 1. 1. 2015, neboť to k výkladu pojmu
„bezodkladně“ v ničem nepřispívá a pouze stanoví zcela určitou patnáctidenní lhůtu pro předepsání
úroku z daňového odpočtu na osobní daňový účet. Ve vztahu k subsidiární aplikaci §254a odst. 4
daňového řádu dále stěžovatel uvádí, že rozhodnutí správce daně o výši úroku na straně jedné
a rozhodnutí o předepsání úroku na osobní daňový účet podle §155 odst. 5 in fine daňového řádu
na straně druhé (v němž je odkazováno na obdobné použití §254 odst. 3 a 6 daňového řádu),
jsou dva rozdílné úkony správce daně. Rozhodnutí o výši úroku z vratitelného přeplatku
se doručuje daňovému subjektu, zatímco předpis na osobní daňový účet se obecně daňovému
subjektu nesděluje. Nelze proto klást rovnítko mezi bezodkladným vydáním rozhodnutí o výši
úroku z vratitelného přeplatku a předepsáním úroku na osobní daňový účet v pevně stanovené
lhůtě 15 dnů. Stěžovatel má navíc za to, že analogie, kterou městský soud užil, mu jde k tíži,
což je v rozporu nejen s čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, ale rovněž se závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2008, č. j. 4 As 91/2006 - 76.
Na podkladě výše uvedeného je stěžovatel přesvědčen, že městský soud své rozhodnutí
zatížil nepřezkoumatelností, neboť neobjasnil a nevysvětlil neurčitý právní pojem způsobem,
ke kterému správní orgány instruoval Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku
ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 As 19/2009 - 103, tj. nepopsal jej v kontextu právní úpravy
a skutečností, které jsou touto úpravou postiženy, a neposoudil, zda skutková zjištění obstojí
před podmínkami upínajícími se k neurčitému právnímu pojmu. Za takové skutečnosti
je nezbytné považovat zejména samotnou hypotézu právní normy obsaženou v §155 odst. 5
daňového řádu (tedy podmínku, při jejímž splnění náleží daňovému subjektu úrok z vratitelného
přeplatku), dotvořenou rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014,
č. j. 7 Aps 3/2013 – 34. Z tohoto rozsudku se podává, že plátce musí po určitou přiměřenou
dobu snášet bezplatně prověřování nároku na nadměrný odpočet, ale nad rámec této doby
pak musí od státu obdržet kompenzaci přiměřenou délce zadržování nadměrného odpočtu a výši
oprávněného nároku na nadměrný odpočet, který byl zadržován. Nejvyšší správní soud
v citovaném rozsudku konkrétně uvedl, že uplatní-li plátce daně z přidané hodnoty nárok
na nadměrný odpočet (§72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) a částka
odpovídající tomuto nároku je mu v důsledku prověřování oprávněnosti nároku vyplacena
později než v době tří měsíců od skončení zdaňovacího období, za něž nárok na odpočet uplatnil,
náleží plátci za období od počátku čtvrtého měsíce od skončení zdaňovacího období,
za něž nárok uplatnil, do dne uhrazení nadměrného odpočtu úrok z oprávněně uplatněné částky
ve výši stanovené podle §155 odst. 5 daňového řádu. K této významné skutečnosti měl městský
soud přihlédnout v kontextu toho, jak dlouhou dobu od vrácení nadměrného odpočtu
(vratitelného přeplatku) lze ještě považovat za souladnou s požadavkem bezodkladnosti.
Zároveň měl též zodpovědně posoudit, od jakého okamžiku počíná běžet lhůta stanovená
v §155 odst. 5 daňového řádu pro tu část hypotézy právní normy, která byla dotvořena výše
uvedeným judikátem. Bezpředmětný není v daném kontextu ani fakt, od kdy je daňovým
orgánům znění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu známo.
Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že ministr financí v žádném ze svých pokynů
nestanovil ani neupřesnil žádnou z „bezodkladných“ lhůt stanovených v daňovém řádu. Při určení
skutečností souvisejících s během lhůt postupují správci daně tak, aby dostatečným způsobem
zohlednili specifika jednotlivých případů běhu „bezodkladných“ lhůt, zejména aby při interpretaci
konkrétní „bezodkladné“ lhůty alespoň rámcově objasnili obsah a význam jejího použití
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 As 19/2009 - 103).
Nedostatečnou legislativní práci ministerstva financí, která trvá již bezmála 10 let (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 Afs 144/2004),
nicméně přičetl městský soud k tíži stěžovatele a z nedostatečně specifikované lhůty pro vydání
rozhodnutí o úroku z přeplatku dovodil, že roční lhůtu pro podání žaloby proti nečinnosti
stěžovatel zmeškal.
Stěžovatel má v neposlední řadě za to, že roční prekluzivní lhůta uvedená v §80 s. ř. s.
se nemůže odvíjet od nekonkrétní lhůty uvedené v §155 odst. 5 daňového řádu, protože
pro právní jistotu je nezbytné, aby žalobce věděl, do kdy může nejpozději žalobu podat.
Aby neurčitý právní pojem nedegradoval či dokonce nevyloučil přístup stěžovatele k soudu,
je nutné lhůtu pro podání žaloby odvodit ode dne, kdy daňový subjekt učinil vůči správnímu
(daňovému) orgánu poslední úkon (tyto úkony definoval Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 12. 6. 2006, č. j. 8 Ans 3/2005 – 107). V souvislosti s §155 odst. 5 daňového řádu dále
stěžovatel upozorňuje, že jde o řízení z moci úřední, v němž se nepředpokládá návrh plátce daně
na jeho zahájení. Pokud řízení nezahájí sám správce daně a nevydá ex officio rozhodnutí, je prvním
kvalifikovaným návrhem podnět proti nečinnosti správce daně podle §38 daňového řádu.
Od tohoto úkonu je pak třeba odvozovat počátek běhu roční lhůty podle §80 odst. 1 s. ř. s.
Závěrem uvádí, že názor městského soudu o zmeškání lhůty je v rozporu se zásadou nemo
turpitudinem suam allegare potest. Absence mechanismu odškodnění plátců, kteří jsou poškozeni
neadekvátně dlouhým prověřováním, je jednoznačně vinou státu, který jej připustil až s účinností
ode dne 1. 1. 2015. Je nemravné, aby se městský soud coby státní orgán nyní dovolával tohoto
protiprávního stavu, zapříčinil-li jej jiný státní orgán (ministerstvo financí).
Stěžovatel dále podáním ze dne 14. 5. 2015 namítl, že jeho věc není oprávněn projednat
3. senát Nejvyššího správního soudu, neboť podle §66 odst. 3 Směrnice č. 9/2011, Kancelářský
a spisový řád Nejvyššího správního soudu, měla být kasační stížnosti vůči pěti rozhodnutím
městského soudu přidělena pouze jediná spisová značka a věc měl projednat první senát v pořadí,
tj. 2. senát. Pouze jeho předseda mohl podle §39 odst. 2 s. ř. s. vyloučit věci k samostatnému
projednání. Tím, že jeho kasační stížnosti bylo přiděleno pět samostatných spisových značek
a věci byly rozděleny mezi 2. a 3. senát, došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce
podle čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém právním názoru a uvedl,
že žaloba byla podána opožděně.
III. Posouzení věci
Nejvyšší správní soud se musel nejprve vypořádat s námitkou stěžovatele, že ve věci
nerozhoduje zákonný soudce a je tak porušeno jeho právo vyplývající z čl. 38 Listiny základních
práv a svobod. K tomu je nutno uvést, že pravidla pro přidělování věcí jsou obsažena v rozvrhu
práce Nejvyššího správního soudu, nikoliv v kancelářském a spisovém řádu, jak se stěžovatel
mylně domnívá. Podle těchto pravidel „se agenda rozděluje v souladu s ústavním principem zákonného
soudce, tak aby nejpozději v den, v co nejkratší době po té, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého
soudního oddělení náleží. Rozdělování věcí se řídí pořadím v došlé poště. Pořadová čísla došlé pošty zadává
podatelna podle toho, kdy byla soudu doručena prostřednictvím doručovacího orgánu, osobním podáním, stažením
z datové schránky nebo stažením elektronického podání. … ředitelka soudních kanceláří rozděluje denně kasační
agendu (s výjimkou kasační agendy uvedené v bodu 3. 2.) postupně po jednom spisu každému soudci podle pořadí
soudců a senátů uvedeném v rozvrhu práce. Jde-li o některou z věcí vyjmenovaných v přehledu rejstříkových značek,
přiřadí spisu příslušnou rozšířenou rejstříkovou značku (Afs, Ads, Azs). Přitom v tomto pořadí přidělování
zohledňuje přidělené věci dle bodu 3. 2., 3. 4. a 3. 5. tak, aby celkový počet přidělených věcí jednotlivým soudcům
byl stejný.“
Jak je vidět z výše uvedeného, jsou jednotlivé spisy přidělovány soudcům Nejvyššího
správního soudu tzv. kolečkem, a to bez ohledu na to, zda u podaných návrhů budou později
shledány podmínky pro spojení věci ke společnému projednání či nikoliv. Rozhodující
pro založení spisu je přitom pouze to, zda se jedná o kasační stížnost proti samostatnému
rozhodnutí krajského soudu, nikoliv obsahová příbuznost napadených rozhodnutí či podaných
návrhů. Podle těchto pravidel byla také věc přidělena. Názor stěžovatele o tom, že jeho
zákonným soudcem pro rozhodování o všech jeho kasačních stížnostech proti usnesením
Městského soudu v Praze týkajícím se nečinnosti žalovaného ve věci úroku z pozdě vyplaceného
vratitelného přeplatku je pouze druhý senát Nejvyššího správního soudu, tedy nemá oporu
v příslušných organizačních dokumentech tohoto soudu a vzhledem k výše citovaným pravidlům
by ani nebyl v praxi realizovatelný.
K věci samé pak uvádí Nejvyšší správní soud následující. Stěžovatel obsahově totožnou
kasační stížností, ve které uplatnil stejné důvody jako v projednávané věci, napadl taktéž další
usnesení Městského soudu v Praze z 9. 3. 2015, č. j. 10 A 7/2015 – 34, č. j. 10 A 8/2015 - 1
a č. j. 10 A 10/2015 – 33. V těchto věcech Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudky z 2. 7. 2015,
č. j. 2 Afs 79/2015 - 36, z 22. 7. 2015, č. j. 2 Afs 80/2015 – 39 a z 30. 9. 2015, č. j. 3 Afs
72/2015 – 47, ve všech případech napadená rozhodnutí městského soudu zrušil a věci tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů,
které zaujal v uvedených skutkově téměř shodných věcech. Vychází z nich proto i v projednávané
věci.
Z povahy věci je zřejmé, že stěžovatel v kasační stížnosti proti usnesení, jímž městský
soud odmítl žalobu, může namítat pouze důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Pod tento důvod lze zahrnout i případy, kdy je takové soudní rozhodnutí
nepřezkoumatelné, ať již pro nesrozumitelnost, nebo pro nedostatek důvodů. Stěžovatel námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení vznesl pouze obecně a bez bližší konkretizace,
není tedy zřejmé, z čeho konkrétně tuto vadu usnesení dovozuje. Nejvyšší správní soud
proto tuto námitku posoudil pouze v rozsahu, v jakém je povinen ji přezkoumat ex officio
(srov. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.)
Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud své závěry týkající se všech rozhodných
skutečností v napadeném usnesení vyložil srozumitelně a je zřejmé, jaké úvahy jej vedly k jeho
rozhodnutí. Napadené usnesení proto není nepřezkoumatelné. Otázka správnosti úvah
městského soudu, se kterými stěžovatel polemizuje, je již otázkou věcného posouzení
projednávané věci.
Mezi stranami není sporu o tom, že stěžovatel podal dne 25. 10. 2011 řádné přiznání
k dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2011 s vykázaným nadměrným odpočtem ve výši
2.465.859 Kč. Dále je nesporné, že dne 14. 5. 2013 správce daně stěžovateli vrátil nadměrný
odpočet ve stejné výši, jakou vykázal v daňovém přiznání. Správce daně však stěžovateli
nevyplatil úrok z vratitelného přeplatku podle §155 odst. 5 daňového řádu, a to ani poté,
co stěžovatel podal podnět proti nečinnosti správce daně. Stěžovatel se s městským soudem
neshoduje v závěru, že roční lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správce daně,
který měl povinnost vydat rozhodnutí o úroku z vratitelného přeplatku podle §155 odst. 5
daňového řádu, počíná běžet uplynutím třiceti dnů ode dne vrácení částky nadměrného odpočtu
správcem daně.
Nejvyšší správní soud při posouzení dané otázky vyšel z ustanovení §80 s. ř. s.,
v němž je stanoveno, že lhůta pro podání nečinnostní žaloby běží ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce
domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení,
a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem
proti žalobci učiněn poslední úkon. V projednávaném případě je výše uvedeným zvláštním zákonem
§155 odst. 5 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2014. Podle tohoto ustanovení
o výši úroku rozhodne správce daně bezodkladně po vrácení tohoto přeplatku. Lhůta pro vydání rozhodnutí
je tedy vyjádřena neurčitým právním pojmem „bezodkladně“.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2009,
č. j. 4 As 19/2009 – 103, „[n]eurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze zcela přesně
právně definovat, jejich obsah a rozsah se může měnit a často bývá podmíněn časem. Při interpretaci neurčitého
právního pojmu musí správní orgán alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit a vyložit.
Teprve poté, kdy neurčitý právní pojem vyloží, může jej konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního
případu a usoudit, zda podmínka vázající se k neurčitému právnímu pojmu je v projednávané věci splněna
či nikoliv.“. Neurčitý právní pojem „bezodkladně“ nicméně nabývá konkrétní podoby až v kontextu
dalších skutečností, specifických pro každý jednotlivý případ. To znamená, že správce daně sám
podle svého uvážení určuje dobu, kdy rozhodnutí o úroku z vratitelného přeplatku vydá.
Z pohledu plátce daně, kterému tento úrok náleží, se nicméně jedná o okamžik neurčitý,
což má za následek nejistotu v tom směru, zda je již vhodná doba k podání podnětu k přijetí
opatření proti nečinnosti a následně nečinnostní žaloby, případně, zda lhůta k jejímu podání
již neuplynula. Takový stav je dle Nejvyššího správního soudu v rozporu s právní jistotou
daňových subjektů.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud při určování počátku běhu lhůty v projednávané
věci vychází z toho, že při nemožnosti jednoznačného určení délky lhůty určené uvedeným
neurčitým právním pojmem, je nutno řídit se druhou z možností vyplývajících z ustanovení
§80 s. ř. s. To znamená, že lhůtu pro nečinnostní žalobu je nutno odvíjet od posledního úkonu
učiněného stěžovatelem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem vůči stěžovateli.
Takovými úkony, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2006,
č. j. 8 Ans 3/2005 – 107 jsou „procesní úkony účastníků řízení či správního orgánu ve správním řízení.
Jde např. o návrh na zahájení řízení, vyjádření k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním, odvolání proti
rozhodnutí, předvolání dotyčného účastníka řízení k jednání, doručení rozhodnutí, vyrozumění o odvolání
podaných dalšími účastníky řízení apod. Takovýmto úkonem naopak není samotná urgence vyřízení, či sdělení
správního orgánu, že má za to, že nejsou dány důvody, aby ve věci dále rozhodoval. Lhůta stanovená v §80
odst. 1 s. ř. s. vychází mj. i z toho, že je na účastníku řízení, aby dbal náležitě ochrany svých práv a možnost
žaloby proti nečinnosti správního orgánu využil v přiměřené, zákonem stanovené lhůtě. Pokud by za úkon
ve smyslu závěrečné části ustanovení §80 odst. 1 s. ř. s. byla naopak považována pouhá urgence či zmíněné
sdělení správního orgánu, znamenalo by to, že i v případech, když již od posledního (předchozího) úkonu uplynula
lhůta k podání žaloby, počala by takovýmto mimoprofesním úkonem běžet lhůta nová, což by ve svém důsledku
fakticky negovalo smysl této zákonné lhůty.“.
V těchto souvislostech lze proto za poslední procesní úkon v daňovém řízení považovat
vyrozumění stěžovatele Odvolacím finančním ředitelstvím o vyřízení podnětu k přijetí opatření
na ochranu před nečinností ze dne 19. 11. 2014, kterým byl stěžovatel vyrozuměn o odložení jeho
podnětu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nejde přitom o pouhé „sdělení správního orgánu,
že má za to, že nejsou dány důvody, aby ve věci dále rozhodoval“, ale jedná se o kvalifikovaně
(formálně procesně, tj. zákonem předvídaným způsobem) sdělený názor, že ve věci úroku
z vratitelného přeplatku nárokovaného stěžovatelem není dán důvod k vydání požadovaného
rozhodnutí, a že tedy nadřízený správce daně podnětu stěžovatele nevyhoví. Počátek lhůty
pro nečinnostní žalobu se proto odvíjí ode dne doručení tohoto vyrozumění, k němuž došlo dne
19. 11. 2014; pokud stěžovatel podal nečinnostní žalobu dne 12. 1. 2015, stalo se tak nepochybně
v zákonné roční lhůtě pro její podání (§80 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud závěrem připomíná (s odkazem na svůj dřívější rozsudek
ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Afs 234/2014 - 43), že, s ohledem na §1 odst. 2 daňového řádu,
je „smyslem a účelem daňového řízení (…) stanovení a vybrání daně ve správné výši“ a že daňový řád
„v žádném svém ustanovení nestanoví, že by neuspokojené nároky daňových subjektů při placení daní zanikaly
jinak než marným uplynutím lhůty pro placení daně, která činí 6 let (srov. §155 odst. 7 a §164 odst. 3
daňového řádu); naopak v jeho §20 odst. 2 se výslovně uvádí, že daňový subjekt má práva a povinnosti
při placení daně po dobu, ve které lze požadovat placení nedoplatku (srov. §160 odst. 1 daňového řádu)“.
Uvedený princip se v obecných rysech vztahuje i na nyní projednávanou věc. Nárok daňového
subjektu na plnění z titulu jeho daňově právního vztahu ke státu je časově limitován zásadně
jen prekluzívní lhůtou pro jeho přiznání či vyplacení. Domáhá-li se plnění na základě takovéhoto
nároku, byť třeba jen částečně, opakovaně anebo v delším časovém odstupu od doby, kdy mohl
být takovýto nárok uplatněn poprvé, avšak stále ještě v rámci prekluzívní lhůty, je na správci
daně, aby se s tímto požadavkem daňového subjektu patřičným procesním postupem vypořádal,
tj. dal mu zákonem předepsaným způsobem najevo, jak na jeho tvrzený nárok nahlíží.
Náhled na věc pak správce daně demonstruje buď ve formálním rozhodnutí, nebo ve faktickém
úkonu, například v podobě poukázání vratitelného přeplatku. Neučiní-li tak a zůstane-li nečinný,
je daňový subjekt oprávněn domáhat se nápravy nejprve podle §38 daňového řádu, posléze,
není-li ani takto uspokojen, podle povahy tvrzeného omisivního jednání správce daně jedním
ze dvou v úvahu přicházejících prostředků soudní ochrany, tj. žalobou na ochranu
před nečinností správního orgánu (§79 a násl. s. ř. s.), případně žalobou na ochranu
před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu (§82 a násl. s. ř. s.);
k podmínkám jejich použití odkazuje zdejší soud na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne
16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, či na svůj výše zmíněný rozsudek ze dne 10. 6. 2015,
č. j. 2 Afs 234/2014 - 43.
Vzhledem tedy k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
nezbylo mu, než napadené usnesení podle ustanovení §110 odst. 1 věty prvé před středníkem
s. ř. s. zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.), že žaloba byla podána včas.
V novém rozhodnutí ve věci rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu