ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.201.2015:28
sp. zn. 3 As 201/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Pavla Molka ve věci žalobce P. Č., proti žalovanému
předsedovi Okresního soudu v Klatovech, se sídlem Klatovy, Dukelská 138/III, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2015, č. j. 30 A
127/2014 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni z dne 31. 7. 2015,
č. j. 30 A 127/2014 - 18, se od m ít á.
II. Ve zbytku se kasační stížnost z amí t á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 1. 8. 2014 podal žalobce (dále „stěžovatel“) žalobu na ochranu proti nezákonnému
zásahu žalovaného. Dne 4. 5. 2015 požádal o osvobození od soudního poplatku a současně
předložil vlastní prohlášení, podle něhož je svobodný, plně invalidní, způsob bydlení má nájemní,
nemá žádné zdanitelné ani nezdanitelné příjmy, jeho „způsobilost zcizovat“ je nenarušená, má
“desetitisíce“ finančních závazků, není příjemcem žádné sociální dávky, jeho majetek tvoří psací
stroj, televize a dvě jízdní kola, výdaje nemá žádné.
Krajský soud usnesením ze dne 17. 4. 2015, č. j. 30 A 127/2014 - 10, vyzval žalobce
k zaplacení soudního poplatku 2.000 Kč za zásahovou žalobu a poučil jej o následcích marného
uplynutí lhůty ke splnění poplatkové povinnosti. Návrhem ze dne 30. 4. 2015 se stěžovatel
domáhal prohlášení o neúčinnosti doručení „výzvy na listě 12“ s tvrzením, že uvedená „písemnost
nebyla vložena do zásilky RR X, dodané poštou dne 22. dubna“. Písemností měl na mysli výzvu
k zaplacení soudního poplatku, obsaženou v usnesení ze dne 17. 4. 2015, č. j. 30 A 127/2014 -
10.
Krajský soud v Plzni (dále „krajský soud“) výrokem I. kasační stížností napadeného
usnesení zamítl návrh stěžovatele na prohlášení neúčinnosti doručení výzvy k zaplacení soudního
poplatku, výrokem II. odmítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudního poplatku, výrokem
III. zastavil řízení o žalobě a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud posoudil žádost stěžovatele o osvobození od soudního poplatku
podle jejího obsahu, v kontextu s dlouholetým počínáním stěžovatele, a rovněž s odkazem
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 - 22, jako návrh
šikanózní a obstrukční, představující zneužití práva, tudíž jako žádost nepřípustnou a jako
takovou ji odmítl podle §46 odst. 1, písm. d) soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).
Nepřehlédl přitom ani skutečnost, že stěžovatel odmítl prokázat odpovídajícím způsobem své
výdělkové a majetkové poměry.
Vzhledem k tomu, že žalobce nezaplatil soudní poplatek a neprokázal důvody
pro osvobození od poplatkové povinnosti, krajský soud řízení o zásahové žalobě zastavil
podle §47 písm. c) s. ř. s., ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Návrh stěžovatele na prohlášení neúčinnosti doručení výzvy k zaplacení soudního
poplatku ze dne 17. 4. 2015 krajský soud zamítl s odkazem na listiny prokazující doručení zásilky
stěžovateli (poštovní doručenka, referát soudního spisu, podání stěžovatele ze dne 30. 4. 2014,
ve kterém znalost listin, tedy včetně výzvy k zaplacení soudního poplatku, přiznává).
Podle krajského soudu tedy nebyla splněna podmínka pro vyslovení neúčinnosti doručení
podle §50d odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s §64 s. ř. s.
Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, kterou se domáhá jeho
zrušení („kasace celé jejich písemnosti na listě 18“). V kasační stížnosti uvádí, že nenamítal nedoručení
výzvy na č.l. 10, ale na č.l. 12, že místo aby se soud za „(administrativní) pitomost“ omluvil, tak
„svévolně žalobce osočuje z blbosti“, že je svévolným konáním soudců krajského a Nejvyššího správní
soudu po léta nucen vyplňovat tiskopisy č. 060 a 58 a v odplatě za neuposlechnutí tyto soudy
ignorují jeho čestná prohlášení, že jiné soudy (v tomto případě i Nejvyšší správní soud) takové
čestné prohlášení nemají za vadné, že nelze nakládat s údaji, kolik kasačních stížností podal,
že soudci krajského soudu přednášejí pseudologické intrikující vývody, když svévolně ignorují
jeho procesní žádosti, že procesní práva vůbec nelze zneužít, protože „soudci jsou arbitři v řízení
a nepřihlížením k návrhu či jeho odmítnutím tomu mají možnost zabránit“, že mu nelze upírat právo
polemizovat s „aktem KS“, když je jeho adresátem, respektive že není povinen sepisovat kasační
stížnost v právnickém jazyce. Stěžovatel se odvolává na blíže nespecifikovaná rozhodnutí
s tvrzením, že podporují jeho názory (1 As 54/10, 5 As 54/13).
Stěžovatel napadá usnesení krajského soudu v celém rozsahu, tedy včetně zamítnutí
návrhu na prohlášení neúčinnosti doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku. Podle §104
odst. 3 písm. b) s. ř. s. je kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení,
nepřípustná. Takovým rozhodnutím je podle judikatury Nejvyššího správního soudu také
usnesení o návrhu na prohlášení neúčinnosti doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku,
neboť v těchto případech nejde o zásah do práv či povinností účastníka. Kasační stížnost proti
takovému usnesení je proto nepřípustná (srovnej k tomu analogicky usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 2. 2006, č. j. 5 As 15/2005 - 47, a rozsudek ze dne 16. 4. 2008,
č. j. 1 As 2/2008 - 47). Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů kasační stížnost
proti výroku I. usnesení krajského soudu podle §120 s. ř. s., ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř.
s. jako nepřípustnou odmítl.
Ve vztahu k napadenému výroku II. shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
přípustnou podle §102 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené usnesení
v tomto rozsahu a na základě důvodů spadajících pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť
uvedená žádost stěžovatele byla odmítnuta.
Nejvyšší správní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel svými námitkami nikterak
konkrétně nebrojí proti nosným důvodům o něž se opírá výrok II. napadeného usnesení, a jež
tento soud shledává srozumitelnými a dostatečně argumentačně podloženými. Krajský soud
založil své rozhodnutí na závěrech o šikanozní a obstrukční povaze žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků, tedy na argumentaci přesvědčivě podepřené usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 - 22. V té souvislosti také
zdůraznil, že stěžovatel byl již mnohokrát a v jiných řízeních řádně poučen o povinnosti prokázat
svá tvrzení o majetkových poměrech a tuto povinnost nesplnil, respektive splnit odmítl jinak, než
předloženým čestným prohlášením, o kterém ovšem ví, že představuje důkaz nedostatečný.
S tímto závěrem stěžovatel nijak adekvátně nepolemizuje. Jeho kasační námitky jsou veskrze
nesrozumitelné či nemají bližší vztah k věci. Také lze poukázat například na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 10 As 93/2014 - 14, a ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 4 As 227/2014 - 10, s nimiž je postup krajského soudu v této věci souladný.
Taktéž ve vztahu k napadenému výroku III. je kasační stížnost přípustná
podle ustanovení §102 s. ř. s. Ani zde ovšem stěžovatel proti zdůvodnění rozhodnutí adekvátně
nepolemizuje, nanejvýš opakuje „tradiční“ výhradu, že mu výzva k zaplacení soudního poplatku
nebyla doručena. S touto výhradou se ovšem krajský soud srozumitelně vypořádal, takže je
důležité právě jen to, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek za správní žalobu, přestože takovou
povinnost měl ze zákona již podáním žaloby (§4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Stěžovatel nesplnil podmínky pro případné osvobození od této poplatkové povinnosti, a soudní
poplatek nezaplatil ani v náhradní lhůtě, kterou mu k tomu stanovil krajský soud v usnesení
(výzvě k zaplacení soudního poplatku) ze dne 17. 4. 2015, č. j. 30 A 127/2014 - 10. Tato výzva
byla stěžovateli doručena dne 22. 4. 2015 a krajský soud správně řízení zastavil podle §9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích poté, kdy lhůta ke splnění povinnosti marně uplynula a stěžovatel
byl o následku této skutečnosti ve výzvě k zaplacení soudního poplatku řádně poučen (§9 odst. 3
zákona o soudních poplatcích).
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost proti výrokům II. a III. usnesení krajského
soudu zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že kasační
stížnost směřovala proti usnesení, které upravovalo jen procesní postavení stěžovatele v žalobním
řízení, nebyl s ohledem na ustanovení §105 odst. 1 s. ř. s. žalovaný účastníkem řízení o této
kasační stížnosti; soud proto o jeho nákladech nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu