ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.264.2015:10
sp. zn. 3 As 264/2015 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o ochraně
proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 A 156/2015 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Stěžovatelka n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) se žalobou ze dne 11. 8. 2015 domáhala ochrany
proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřovala v tom, že žalovaný nerozhodl o jejím odvolání
proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2015, č. j. 69 Si 121/2015 – 3,
ve věci její žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších přepisů. Stěžovatelka současně požádala o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze tuto žádost usnesením ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 A 156/2015 – 42,
zamítl. Předně konstatoval, že stěžovatelka doložila své majetkové poměry s tím, že pobírá pouze
podporu v nezaměstnanosti, má vyživovací povinnost k nezletilému synovi a hradí náklady
spojené s bydlením. Dále uvedl, že z §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), vyplývá, že přiznat osvobození od soudních poplatků lze jen
výjimečně při existenci zvlášť závažných důvodů, nepostačí jen nedostatek prostředků. Tyto
závažné důvody jsou dány např. v situaci, kdy se žalobce přes svoji nepříznivou situaci musí
domáhat ochrany svých práv u soudu, přičemž nemožnost domoci se takových práv má výrazný
a přímý dopad na jeho práva a povinnosti. V nyní projednávané věci se jednalo o žalobu
na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala mj.
poskytnutí kopie žaloby ve věci T. K. proti České republice. Případné poskytnutí takové
informace se práv ani povinností stěžovatelky nedotýká a nemůže žádným způsobem ovlivnit její
právní či jiné postavení. Za této situace lze po stěžovatelce spravedlivě požadovat, aby soudní
řízení vedla s vědomím existence nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka včas kasační
stížnost. Namítla, že §36 odst. 3 s. ř. s. nestanoví, že by závažné důvody pro plné osvobození
od soudních poplatků měly spočívat v jiných skutečnostech než v majetkových poměrech
účastníka, např. že by měl soud zkoumat povahu žalobou uplatněného práva. V takovém případě
by byl chráněn žalovaný správní orgán, neboť osvobození žalobce od soudních poplatků by bylo
v určitých řízeních znemožněno. Stěžovatelka dále poukázala na to, že se Městský soud v Praze
vůbec nezabýval možností jejího částečného osvobození od soudních poplatků, zákon hovoří
o výjimečnosti pouze v případě úplného osvobození. Za nesprávnou pak považuje úvahu soudu
o počtu jí podaných žalob. Co se týče předmětu řízení, Městský soud v Praze pomíjí,
že prostřednictvím zákona č. 106/1999 Sb. lze legitimně získat i informace týkající se žadatele
samotného, přestože by takovou informaci mohl získat např. nahlížením do spisu. Stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v mezích
námitek uplatněných v kasační stížnosti a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost. Povinnost zaplatit poplatek má stěžovatel jen tehdy, směřuje-li kasační stížnost
proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu podaném ve věci samé či o jiném návrhu,
jenž je spojen s poplatkovou povinností (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19). Nejvyšší správní soud dle téhož usnesení
netrval ani na povinném zastoupení advokátem (srov. §105 odst. 2 s. ř. s.).
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesním institutem, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých sociálních poměrech, před nepřiměřeně
tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny základních
práv a svobod. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že i v případě,
kdy je účastník nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních
poplatků, ať již zcela či pouze částečně (§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto
dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede. O výše uvedený
případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících
se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které často
pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem
účastníkovy životní sféry, tedy netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních
podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem
o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, č. 2601/2012 Sb. NSS, dále např. rozsudky
ze dne 6. 6. 2012, č. j. 2 Ans 6/2012 – 12, ze dne 22. 10. 2012, č. j. 2 As 101/2012 – 10,
ze dne 20. 12. 2012, č. j. 4 As 74/2012 – 26, ze dne 22. 2. 2012, č. j. 6 As 6/2012 – 14,
ze dne 27. 6. 2012, č. j. 9 Ans 7/2012 – 56, a mnohé další).
Městský soud v Praze postupoval v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Přihlédl totiž k charakteru nyní posuzované věci, která přesně zapadá
do charakteru mnoha jiných žalob, které u něj stěžovatelka podala. Žádost o informace
se nevztahuje k právní sféře stěžovatelky a k hájení jejích práv, tedy k její životní sféře. Ostatně
ani Nejvyšší správní soud nemohl pominout okolnost, která mu je známa z jeho vlastní úřední
činnosti, a sice že stěžovatelka v současné době vede s různými správními orgány řadu
podobných sporů, které se často týkají zákona o svobodném přístupu k informacím a které jsou
důsledkem jejího zájmu o veřejné záležitosti či snahy o „dohled“ nad činností orgánů veřejné
moci, které v jejích věcech rozhodují. I za situace, kdy by byly u stěžovatelky jinak objektivně
dány důvody pro osvobození od soudních poplatků, lze tak považovat za spravedlivé a legitimní,
jestliže jí Městský soud v Praze osvobození od soudních poplatků nepřiznal, neboť dobrodiní
osvobození od soudních poplatků nelze zneužívat k volnému a nijak neomezenému vedení
soudních sporů.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že má stěžovatelka plné právo vést spory, které
se netýkají jejího majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, dává-li jí
objektivní právo procesní možnosti tak činit, a že v nich musí mít možnost účinně hájit svá práva.
Obecně však neexistuje žádný důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně
povinen hradit každý žalobce, za stěžovatelku pravidelně nesl stát formou osvobozování
od soudních poplatků. Pokud se stěžovatelka rozhodla vést tak velké množství sporů
se správními orgány, je naprosto na místě, aby se rovněž sama podílela na nákladech, které tím
v justičním aparátu vyvolává. Ostatně soudní poplatek za žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu ve výši 3.000 Kč představuje jen zanedbatelnou část nákladů, které v drtivé většině beztak
nese stát.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že i kdyby snad majetkové poměry stěžovatelky svědčily
tomu, že jsou dány zvlášť závažné důvody pro plné osvobození od soudních poplatků, mnohost
sporů vedených stěžovatelkou a jejich charakter, včetně právě posuzované věci, představuje
vážný důvod pro nepřiznání osvobození.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že kasační
stížnost směřovala proti usnesení, které upravovalo jen práva a povinnosti stěžovatelky
v žalobním řízení, nebyl s ohledem na ustanovení §105 odst. 1 s. ř. s. žalovaný účastníkem řízení
o této kasační stížnosti, soud proto o jeho nákladech nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu