ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.39.2015:53
sp. zn. 3 As 39/2015 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců: a) Mgr. J. J.
LL.M., b) A. F. J., oba zastoupeni Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Ve Svahu 531/1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5,
Zborovská 11, za účasti: I) Višňovka s. r. o., se sídlem v Horoměřicích, Hrdinů 4, II) Obec
Horoměřice, se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 100, oba zastoupeni Mgr. Karlem
Machánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 7, III) Ing. J. K., jako osob
zúčastněných na řízení, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2010,
č. j. 058810/2010/KUSK, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze z 22. 1. 2015, č. j. 8 A 117/2010 – 125,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze z 22. 1. 2015, č. j. 8 A 117/2010 – 125,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Obecní úřad Velké Přílepy, stavební odbor (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím
z 22. 6. 2009, č. j. Výst. 332/5-2545-1/1537/08/07-KU, dodatečně povolil stavbu bytového
domu A2 na nově vzniklém pozemku bez nového parcelního čísla, vzniklého sloučením
pozemků parc. č. 393/152 a 393/178 v katastrálním území Horoměřice. Žalovaný rozhodnutím
ze 14. 4. 2010, č. j. 058810/2010/KUSK k odvolání mj. žalobců sub 1) a sub 2) změnil část
výroku rozhodnutí stavebního úřadu tak, že změnil resp. doplnil podmínku č. 1 a č. 12
pro provedení stavby a ve zbytku rozhodnutí potvrdil. Dle žalovaného rozhodnutí tak podmínka
č. 1 pro provedení stavby zní, že stavba bude dokončena a upravena dle projektové
dokumentace, viladomy lokalita Višňovka II – Horoměřice objekt A2, kterou vypracoval akad.
arch. J. H.,. Případné změny nesmí být provedeny bez předchozího povolení stavebního úřadu.
Podmínka č. 12 po doplnění zní, že k žádosti o vydání kolaudačního souhlasu stavebník doloží
doklad prokazující, že nainstalovaný spalovací zdroj tepla splňuje nařízení vlády č. 146/2007 Sb.,
o emisních limitech a dalších podmínkách provozování spalovacích stacionárních zdrojů
znečišťování ovzduší.
Žalobci (sousedé dotčených pozemků, tj. účastníci stavebního řízení) podali proti
rozhodnutí žalobu. Městský soud v Praze rozsudkem z 22. 1. 2015, č. j. 8 A 117/2010 – 125,
výrokem I. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a výrokem II.
rozhodl o nákladech řízení.
Podle městského soudu byla stavba dodatečně povolena v území, které nebylo územním
plánem obce Horoměřice vymezeno jako zastavitelné. Součástí spisového materiálu je návrh
změny č. 6 územního plánu sídelního útvaru Horoměřice, kterou dne 12. 9. 2005 schválilo
zastupitelstvo obce Horoměřice. Z tohoto návrhu vyplývá, že pozemky, na nichž je předmětná
stavba povolována, jím měly být změněny na zastavitelné území. Spis rovněž obsahuje obecně
závaznou vyhlášku obce Horoměřice č. 3/2005, která doplňuje a mění obecně závaznou vyhlášku
obce Horoměřice č. 2/1999 o závazné části územního plánu sídelního útvaru Horoměřice,
z níž nijak nevyplývá, že navržená změna předmětného území byla vyhlášena.
Městský soud připomněl, že se totožnou věcí se stejnými účastníky se zabýval
i v rozsudku z 13. 11. 2014, č. j. 6 A 85/2010 – 174, a konstatoval, že na názoru, který v této věci
zaujal, nemá důvod cokoli změnit. Dospěl proto k závěru, že podmínky pro dodatečné povolení
stavby podle §129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 v této
věci nebyly splněny, neboť povolovaná stavba byla umístěna v nezastavitelném území. Zabýval
se i dalšími žalobními námitkami, ani s jednou se však neztotožnil a shledal je nedůvodnými.
II. Kasační stížnost
Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační
stížnost. V ní uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Podle stěžovatele stavba splňuje hledisko uvedené v ustanovení §129 odst. 2 písm. a)
stavebního zákona, neboť není umístěna v rozporu se záměry územního plánování ani s územně
plánovací dokumentací a bylo ji možné povolit. Městský soud vycházel z právního názoru,
který dříve zaujal v rozsudku z 13. 11. 2014, č. j. 6 A 85/2010 – 174. Proti tomuto rozsudku však
stěžovatel podal kasační stížnost, ve které nesouhlasil s právním posouzením stěžejní žalobní
námitky a stejný důvod uplatňuje i nyní.
Je především toho názoru, že městský soud ve svém závěru nepřiléhavě vycházel
z usnesení Nejvyššího správního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. 3 Ao 5/2007, neboť Nejvyšší správní
soud v tomto usnesení řešil zcela odlišný skutkový stav. Na rozdíl od nyní posuzované věci zde
totiž nebyla vydána obecně závazná vyhláška o změně územního plánu, existovalo zde pouze
samostatné usnesení zastupitelstva obce. Nejvyšší správní soud v návaznosti na to poté
konstatoval, že toto usnesení bez publikace obecně závaznou vyhláškou podle §29 odst. 3
zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, nemohlo vyvolat žádné právní účinky a samo o sobě
nemohlo ani mít vliv na stávající územně plánovací dokumentaci.
Pro změnu č. 6 závazné části územního plánu sídelního útvaru Horoměřice byla vydána
obecně závazná vyhláška č. 3/2005. Ta doplnila do závazné části územního plánu dva obecné
články, dvě nové veřejně prospěšné stavby a v ostatním zůstala platná původní obecně závazná
vyhláška č. 2/1999. V ní byly dotčené plochy vymezeny jako „výhled“, z pohledu dnešního
stavebního zákona odpovídající pojmu „územní rezerva“. Ve změně č. 6 byly plochy převedeny
do návrhu a pouze jim bylo přiřazeno funkční využití stanovené dřívější obecně závaznou
vyhláškou č. 2/1999.
Stěžovatel přitom poukázal na původní podobu územně plánovací dokumentace,
která podle §29 odst. 1 dříve účinného stavebního zákona obsahovala závaznou a směrnou část
řešení. Vymezení zastavitelných ploch bylo obsaženo v závazné části nebo minimálně v části
směrné. V návrhu změny č. 6 nebyly vymezovány zastavitelné plochy, které by měly odlišné
a tedy nové funkční využití od původního územního plánu sídelního útvaru. Obecně závazná
vyhláška č. 3/2005 poté podle §29 odst. 3 stavebního zákona vyhlašovala pouze změnu závazné
části. Tato vyhláška jen doplnila původní obecně závaznou vyhlášku č. 2/1999, a proto nemusela
obsahovat závazné regulativy pro změnu č. 6 územního plánu sídelního útvaru vymezované
plochy, neboť ty obsahuje již původní vyhláška. Uvedený stav potvrzuje i to, že plochy vymezené
změnou č. 6 jsou v dnešní době z podstatné části zastavěné a tento stav byl respektován
stavebním úřadem, dotčenými orgány, obcí a účastníky řízení. Stěžovatel připomněl, že stavební
úřad přezkoumával podle §37 stavebního zákona soulad návrhu s územně plánovací
dokumentací, tedy s její závaznou i směrnou částí. Nelze proto dojít k jinému závěru,
než že předmětné plochy byly celou dobu zastavitelné. Názor soudu, že zastavitelné plochy
nebyly vůbec vymezeny, byl podle stěžovatele učiněn bez dostatečné odborné znalosti v oboru
územního plánování, bez podpory znaleckého posudku. Stěžovatel jej proto považuje za zcela
nesprávný a nabourávající dosud respektovaný stav.
Pokud by stavba byla povolena v rozporu s územně plánovací dokumentací a nebylo
by ji tedy vůbec možné dodatečně povolit, znamenalo by to nařídit její odstranění. Již ze závěrů
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 7 As 41/2008 - 201, lze dovodit,
že nezákonnost územního rozhodnutí nezpůsobuje každá odchylka od územně plánovací
dokumentace, ale jen ta, která je v rozporu s její závaznou částí nebo která popírá smysl a limity
využití území vymezené územně plánovací dokumentací jako celkem. Také z rozsudku
Nejvyššího správního soudu z 15. 7. 2009, č. j. 2 As 96/2008 - 174, vyplývá, že obecně závazná
vyhláška je publikační prostředek a v případě kolize znění má přednost územní plán. Dodatečně
povolená stavba byla během 4 let, kdy spor probíhal, zkolaudována a je užívána, a stavba předtím,
než bylo zahájeno řízení podle §129 stavebního zákona, byla projednána v územním řízení,
ve kterém byla řešena otázka umístění stavby ve vztahu k existujícímu územnímu plánu obce
Horoměřice.
Stěžovatel v této souvislosti také uvedl, že stavební úřad vydal pro stavbu tohoto objektu
i dalších rodinných a bytových domů v lokalitě Višňovka II územní rozhodnutí dne 16. 6. 2006,
pod č. j. Výst.328/2-RD, BD-817/06-Km, a toto rozhodnutí je platné doposud. Stavební úřad
navíc v odůvodnění svého rozhodnutí sp. zn. Výst 332/5-2546-1/1537/08/07-KU
ze dne 16. 6. 2009 posuzoval soulad stavby jak s pravomocným územním rozhodnutím, tak
se změnou č. 6.
Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti tvrdí, že změna územního plánu nebyla
vyhlášena obecně závaznou vyhláškou. Původní vyhláškou č. 2/1999 nebyly určité plochy
v závazné části vyhlášeny jako zastavitelné, bez nového vyhlášení se tedy povaha těchto ploch
nemohla změnit. K jednotlivým kasačním námitkám blíže předestřeli svůj názor na to, z jakého
důvodu změna územního plánu nenabyla platnosti a účinnosti. Vyhláška č. 3/2005 vyhlašovala
změnu územního plánu, vymezení nových zastavitelných ploch však předmětem této změny
nebylo. V projednávané věci došlo k rozporu se závaznou částí územně plánovací dokumentace,
který má za následek nezákonnost územního rozhodnutí. I když jsou podstatné části plochy
vymezené změnou č. 6 dnes již zastavěné, není to dokladem platnosti změny územního plánu.
Žalobci poukázali také na rozdíly ve znění paré č. 1 návrhu změny č. 6 územního plánu,
který nepředpokládal, že by měly být předmětné plochy vyhlášeny za zastavitelné, oproti paré č. 3,
jež předložil stěžovatel na jednání u městského soudu a které tuto změnu předpokládalo.
Jsou názoru, že zastupitelé obec Horoměřice změnu územního plánu schvalovali pouze
na základě paré č. 1. Kopii tohoto paré žalobci předložili Nejvyššímu správnímu soudu
a současně navrhli, aby i soud znění tohoto paré vyžádal z obce Horoměřice.
Dále uvedli, že územní rozhodnutí, na které poukázal stěžovatel, nebylo podkladem
v řízení o dodatečném povolení stavby, neboť v tomto řízení je jednou částí předmětu řízení
přezkum souladu s územním plánem, ovšem nikoliv s územním rozhodnutím. Žalobci navíc
uvedli, že t oto územní rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze
z 11. 12. 2014, č. j. 8 A 40/2012 – 216, který byl vydán ještě před doplněním kasační stížnosti.
Ke kasační stížnosti se vyjádřila taktéž obec Horoměřice, osoba zúčastněná na řízení
a v zásadě se ztotožnila s argumentací stěžovatele.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.,
aniž k nim podřadil jednotlivé námitky. Nejvyšší správní soud je proto sám podle jejich povahy
přiřadil k těmto důvodům.
V nyní projednávané věci stěžovatel konkrétně napadá správnost závěru městského
soudu, podle něhož stavba domu „A2“ na pozemcích parc. č. 393/152 a 393/178 v k. ú.
Horoměřice byla postavena v nezastavitelném území a ani změnou územního plánu č. 6
vyhlášeného obecně závaznou vyhláškou č. 3/2005 se povaha tohoto území nezměnila.
Tuto námitku podřadil Nejvyšší správní soud k důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Městský soud v Praze v projednávané věci vycházel ze závěrů, které učinil
při rozhodování sice jiné, avšak skutkově téměř identické věci v řízení vedeném
pod sp. zn. 6 A 85/2010 (jednalo se o stavbu vedlejšího domu označeného „A3“, rozhodnutí
žalovaného napadli totožní žalobci mj. s obdobnou argumentací). Tento rozsudek poté stěžovatel
taktéž napadl kasační stížností, o které později rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem
z 28. 5. 2015, č. j. 2 As 17/2015 – 58, jímž rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se nyní se závěry svého předchozího
rozsudku zcela ztotožnil, je přitom názoru, že jeho závěry jsou plně aplikovatelné
i na projednávanou věc.
Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku předně vyložil, že argumentace
městského soudu odkazující na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008,
č. j. 3 Ao 5/2007 – 55, nebyla případná. Toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu totiž zrušil
Ústavní soud nálezem ze dne 5. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 960/08, a bylo tedy zrušené již v době,
kdy městský soud ve věci samé rozhodoval (tj. před dnem 22. 1. 2015). Městský soud proto
nesprávně vycházel z usnesení, které v době jeho rozhodování nemohlo vyvolávat žádné účinky,
a právní názor v něm vyjádřený nemohl odůvodnit jeho postup. Toto usnesení navíc na tuto
situaci nelze vztáhnout ani věcně, neboť se týkalo otázky, zda lze považovat usnesení
zastupitelstva obce, resp. jím schválenou změnu územního plánu, za opatření obecné povahy.
V uvedeném usnesení totiž Nejvyšší správní soud řešil svou pravomoc rozhodovat o podaném
návrhu.
Nejvyšší správní soud dále v uvedeném rozsudku vycházel z toho, že stěžejní otázka
zahrnuje tři samostatné okruhy. Jsou jimi a) jaká změna územního plánu musí být vyhlášena
vyhláškou; b) co je to funkční využití a zda lze převádět pozemky označené v územním plánu
jako „ve výhledu“ bez nutnosti vyhlášky; c) jaká byla situace v daném území, resp. jak definoval
původní územní plán dotčené pozemky a zdali se obecně závaznou vyhláškou č. 3/2005 obce
Horoměřice povaha těchto pozemků nějak změnila.
V projednávané věci proběhlo vyhlášení změny územního plánu za účinnosti zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Podle §29 odst. 3
tohoto zákona platilo, že orgány kraje nebo obce vyhlašují obecně závaznou vyhláškou závaznou
část územně plánovací dokumentace a její změny. Za účinnosti této právní úpravy bylo proto
pravidlem, že závazná část územního plánu (a též její změny) účinně doznala změny až poté,
co byla tato úprava vyhlášena obecně závaznou vyhláškou. Obsah závazné části územního plánu
poté příkladmo upravovala vyhláška č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech
a územně plánovací dokumentaci. Ta v §18 odst. 2 písm. b) uváděla, že závazná část územně
plánovací dokumentace obce obsahuje zejména urbanistickou koncepci, využití ploch a jejich
uspořádání, vymezení zastavitelného území (zdůraznění provedeno soudem), omezení změn
v užívání staveb, zásady uspořádání dopravního, technického a občanského vybavení, vymezení
územního systému ekologické stability, limity využití území, plochy přípustné pro těžbu nerostů,
vymezení ploch pro veřejně prospěšné stavby a pro provedení asanací nebo asanačních úprav.
V projednávané věci je nesporné, že změna č. 6 byla vyhláškou obce Horoměřice
č. 3/2005 vyhlášena alespoň částečně. Konkrétní změny závazné části územního plánu vyplývají
z článku 3 této vyhlášky:
- V části druhé, článku 3 se doplňuje odstavec 7 uvedený v příloze č. 1 vyhlášky
„na území obce musí být dodržovány všechny zásady uvedené v §127 občanského zákoníku
(zákona č. 40/1964 Sb.), ve znění pozdějších předpisů. Na území obce se musí vlastníci pozemků
a staveb zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou obtěžovali jiné vlastníky nebo čím by vážně ohrožovali
výkon jejich práv.“
- V části čtvrté článku 27 odst. 2 se doplňují veřejně prospěšné stavby vymezené v Návrhu
č. 6 ÚPnSÚ Horoměřice:
18. Místní komunikace, sběrná - kategorie B2
19. Biopropustky v LBK.
Městský soud zastává názor, že zastupitelstvo obce Horoměřice schválením změny č. 6
taktéž změnilo funkční využití dotčeného území z nezastavitelného na zastavitelné, avšak tato
změna obecně závaznou vyhláškou č. 3/2005 vyhlášena nebyla. Stěžovatel naopak argumentuje
tím, že ke změně funkčního využití dotčených pozemků schvalovanou změnou nedošlo, nebylo
proto nezbytné zasahovat do závazné části územního plánu a nebyl důvod měnit tuto část obecně
závaznou vyhláškou.
Nejvyšší správní soud v rozsudku z 28. 5. 2015, č. j. 2 As 17/2015 – 58, vyložil,
že funkčním využitím se rozumí přidělení určité funkce využití danému pozemku nebo souboru
pozemků. K přidělení funkce danému pozemku dochází v rámci tzv. regulativů (§29 stavebního
zákona z roku 1976). V rámci regulativů se plochy dělí např. na polyfunkční území nebo
monofunkční plochy, případně na zóny urbanizované (zastavitelné, stavební a jiné) a zóny
neurbanizované (nezastavitelné, nestavební, volné a jiné) [srov. např. Přinosilová, Miriam:
Příklady regulativů v územněplánovací dokumentaci. Ústav územního rozvoje, Brno, 1998].
Podstatné tedy je, jakým způsobem bylo funkční využití dotčených pozemků původně
provedeno v územním plánu, zejména zda se dotčené pozemky nacházely v zastavitelné části
obce. Po tomto zjištění lze teprve spolehlivě určit, zda měla být výše uvedeným formálním
způsobem změněna závazná část územního plánu.
Stěžovatel poukazuje na to, že předmětné plochy byly vymezeny jako plochy „ve výhledu“
s tím, že tomuto institutu v dnešní právní úpravě obsahově odpovídá institut „územní rezerva“.
Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku z 28. 5. 2015, č. j. 2 As 17/2015 – 58 uvedl, že samotné
vymezení ploch „ve výhledu“ resp. jako „územní rezerva“ neznamená, že se jedná automaticky
o plochy zastavitelné, resp. ani to, že by se určité plochy mohly do budoucna považovat
za zastavitelné bez toho, aby došlo ke změně územního plánu resp. územněplánovací
dokumentace. Je proto názoru, že k eventuální změně využití plochy z plochy nezastavitelné
na zastavitelnou byla nezbytná změna územního plánu. Vzhledem k tomu, že z obsahu obecně
závazné vyhlášky žádná taková změna nevyplývá, zbývá posoudit další námitku stěžovatele,
jaká byla situace v daném území, resp. jak definoval dotčené pozemky původní územní plán
stanovený obecně závaznou vyhláškou č. 2/1999.
Nejvyšší správní soud k tomu zjistil, že z e samotné vyhlášky č. 2/1999 kromě
charakteristiky jednotlivých typů území nelze vyčíst, jaké závazné regulativy platily pro dotčené
pozemky, zda se v případě těchto lokalit jednalo o zastavitelné území, ani to, v jakém území
se pozemky dotčené dodatečně povolovanou stavbou nachází.
Žalobci námitku rozporu dodatečného povolení stavby územním plánem vznesli
v odvolání a stěžovatel ji tedy meritorně posoudil. Městský soud v Praze k obdobně formulované
žalobní námitce v rozsudku uvedl, že součástí spisového materiálu je rovněž návrh změny č. 6
územního plánu, z něhož vyplývá, že pozemky, na nichž je dodatečně povolována předmětná
stavba, byly navrženy na změnu z nezastavitelného území na zastavitelné. Tento návrh změny
však v soudním ani správním spise založen není a ze soudního spisu ani nevyplývá, že by jím
městský soud provedl důkaz u jednání dne 22. 1. 2015. Spisy neobsahují ani další podklady
(např. přílohy, mapové zákresy atp.), z nichž by rozhodné skutečnosti uvedené v původním
územním plánu bylo možné zjistit. Nejvyšší správní soud proto nemohl přezkoumat, jak byla
původně vymezena plocha předmětných pozemků a zda návrhem změny územního plánu č. 6
došlo ke změně funkčního využití těchto pozemků. Závěr městského soudu, že návrhem č. 6
skutečně došlo ke změně z nezastavitelného na zastavitelné území, aniž tato změna byla
provedena obecně závaznou vyhláškou č. 3/2005, proto nemá oporu ve zjištěném skutkovém
stavu.
Žalobci návrh změny č. 6 předložili v řízení o kasační stížnosti pro posouzení rozporu
znění jednotlivých vyhotovení tohoto návrhu změny, spis městského soudu však žádné
vyhotovení návrhu změny č. 6 neobsahuje, ostatně i proto závěry městského soudu přezkoumat
nyní nelze. Nejvyšší správní soud se proto nemohl zabývat posouzením rozporu vyhotovení
návrhu změny č. 6, které měl předložit stěžovatel u jednání městského soudu a tím,
které předložili žalobci v řízení o kasační stížnosti.
S ohledem na vše shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek
městského soudu nemá oporu v obsahu soudního ani správního spisu a je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že ze samotné vyhlášky žádné konkrétní závěry o povaze dotčených
ploch nevyplývají, je Nejvyšší správní soud taktéž jako v předcházející věci toho názoru,
že je nezbytné, aby si městský soud v dalším řízení vyžádal znění návrhu změny č. 6 a mapové
podklady k územnímu plánu sídelního útvaru Horoměřice, které řádně provede jako důkaz,
a na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudí žalobní námitku podle shora uvedených
závěrů. Zejména zjistí, zda v případě změny územního plánu č. 6 došlo ke změně závazné části
územního plánu a v jakém rozsahu.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm městský soud
rozhodne vázán právními názory Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
Městský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu