ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.130.2016:21
sp. zn. 3 Azs 130/2016 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: G. P.,
zastoupen JUDr. Rudolfem Coganem, advokátem se sídlem Pražská 617, Nová Paka, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2015, č. j. OAM-179/ZA-ZA13-HA08-R2-2013, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2016,
č. j. 32Az 17/2015 – 92,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Rudolfovi Coganovi se p ři zn áv á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 3.400 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce
od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 15. 4. 2015. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
Napadené rozhodnutí žalovaného bylo v pořadí již druhým rozhodnutím o žádosti
žalobce, přičemž prvním byla dne 11. 7. 2013 žádost žalobce zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu v tehdy platném znění. Krajský soud v Brně
dne 8. 1. 2014, č. j. 41 Az 19/2013 – 28, zamítl žalobcovu žalobu proti uvedenému (prvnímu)
rozhodnutí. Ke kasační stížnosti žalobce však Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 Az 25/2014 – 51, zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
i rozhodnutí žalovaného, věc žalovanému vrátil a zavázal ho k posouzení skutečností tvrzených
stěžovatelem v novém, nyní posuzovaném, meritorním rozhodnutí.
Při následném přezkumu druhého rozhodnutí žalovaného vycházel Krajský soud
v Hradci Králové z následujícího skutkového stavu: Žalobce pochází z města Muntinlupa
ve Filipínské republice. Zemi původu opustil dne 15. 3. 2013. Odcestoval do České republiky
na radu příbuzných, že „jinak se mu může něco stát“. Vycestoval na platný cestovní pas a turistické
vízum, s jehož vydáním neměl problémy. Žalobce uvedl, že byl jedním z vůdců mládežnické
organizace Sad Army, o které žalovaný zjistil, že je jakýmsi neformálním neregistrovaným
uskupením, nepříliš známým, a které sdružuje mladé Filipínce. Jeho doprovodnými prvky jsou
hudba-rap, politická angažovanost uskupení je realizována spíše ad hoc než soustavně
a je pravděpodobná v době před volbami. Působení Sad Army není připisován větší význam.
Žalobce uvedl obavy ze msty bývalého starosty města Muntinlupa Aldrina San Pedra, jemuž
připisoval zmizení svého bratrance, napadení matek svých spolupracovníků a smrt jiného člena
Sad Army. Žalobce své domněnky nijak nedoložil ve správním řízení, ani v řízení před soudy. On
ani jeho rodina se nikdy neobrátili na policii. Žalobce přitom neměl osobní zkušenost s tím,
že by se na policii někdy obrátil a ta by mu nepomohla. Sám pak nebyl nikdy napaden, ani mu
nikdo nevyhrožoval. Jeho rodina se několikrát v zemi původu přestěhovala, přičemž nemá
a nikdy neměla žádné potíže. Jmenovaný exstarosta Aldrin San Pedro je ve Filipínské republice
stíhán pro korupci. Žalobce je svobodný, bezdětný a svůj zdravotní stav označil za dobrý.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalobce
nesplňuje podmínky pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany, neboť nebyl naplněn
žádný z důvodů uvedených v zákoně o azylu. Za takový důvod neuznal ani tvrzení žalobce,
že jeho sestra pobývá v České republice a žalobce by rád u ní a jejího muže žil. Krajský soud
z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyvodil, že snaha o legalizaci pobytu nemůže
být azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudek ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69 či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 - 94). Rozhodnutí žalovaného
krajský soud posoudil jako zákonné.
Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Konkrétně namítal, že rozhodnutí správního orgánu i soudu je nezákonné, azyl
mu měl být udělen, neboť je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině
a pro zastávání politických názorů. Správní orgán i správní soud dle jeho názorů žádné z jím
předložených tvrzení nezpochybnily. Správní soud je povinen zabývat se důvodností
stěžovatelem tvrzených obav z pronásledování soukromou osobou (bývalým starostou)
pro stěžovatelovo působení v pozici vůdčího člena Sad Army a rovněž dostupností státem
poskytované ochrany v stěžovatelem popsané situaci. Vyjádřil také pochybnost, nakolik byla
provedena náprava příčin, které vedly Nejvyšší správní soud k předchozímu zrušení rozsudku
Krajského soudu v Brně a (prvního) rozhodnutí žalovaného. K otázce přijatelnosti kasační
stížnosti se stěžovatel v podané kasační stížnosti nijak nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud otázku přijatelnosti kasační stížnosti posoudil dříve, než
by přezkoumal napadený rozsudek věcně.
Podle §104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, viz například již rozsudek
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 29, přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce –
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů.
Po posouzení věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek žádnými,
natož hrubými vadami zásadního charakteru, které by měly obecný dopad a odůvodňovaly tak
přijetí kasační stížnosti, netrpí. Krajský soud se ve svém rozsudku pečlivě vypořádal se všemi
uplatněnými námitkami včetně ničím nepodložené nedůvěry stěžovatele v činnost policie
ve Filipínské republice, možnosti jeho vnitřního přesídlení v případě návratu do vlasti i otázce
soužití stěžovatele se sestrou pobývající v České republice. Správně tak reagoval na předcházející
zrušovací rozsudek tohoto soudu. Samotný nesouhlas stěžovatele s tímto posouzením zajisté
přijatelnost kasační stížnosti nezakládá. Nejvyšší správní soud tak nesdílí názor stěžovatele,
že by se krajský soud nezabýval důvodností stěžovatelem tvrzených obav z pronásledování
soukromou osobou – bývalým starostou, a dostupností státem poskytované ochrany
v stěžovatelem popsané situaci. Žádné hrubé pochybení při výkladu hmotného či procesního
práva ze strany krajského soudu tedy nelze dovodit. Nejvyšší správní soud pak připomíná, že sám
stěžovatel přijatelnost jím podané kasační stížnosti žádnými argumenty nepodpořil.
Nejvyšší správní soud k uvedenému dodává, že také výklad problematiky pronásledování
ze strany soukromé osoby je v jeho judikatuře dlouhodobě stabilizovaný, viz například již
rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, z něhož se podává, že „skutečnost, že žadatel
o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím
spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv
u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Obdobně se touto
problematikou zdejší soud zabýval též v rozsudcích ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 – 51
a ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49. Stejně tak „pouhou nedůvěru občana ve státní instituce,
zdůvodňovanou tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům
pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
(viz rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 – 37. K tomu lze jen dodat, že sám stěžovatel
se o takovou ochranu ani nepokusil, svůj postup nevysvětlil a tím méně prokazoval.
Žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti tedy zjištěny nebyly, proto Nejvyšší správní
soud kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto o nákladech řízení rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (§60 odst. 3 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Ustanovený zástupce stěžovatele provedl ve věci jeden úkon právní služby,
za nějž mu náleží odměna podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhl. č. 177/1996 Sb.
(dále „advokátní tarif“) ve výši 3.100 Kč. Požadoval však zvýšení odměny dle §12 odst. 1
advokátního tarifu kvůli nutnosti jednat v cizím jazyku a zmatenosti klienta (poznámka NSS -
pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl veden v anglickém jazyce s využitím
tlumočníka). Pro takový postup však nejsou splněny podmínky V té souvislosti lze odkázat
na argumentaci rozsudku tohoto soudu ze dne 3. 12. 2014, č. j. 2 Ads 27/2014 - 53: „Podle §12
odst. 1 advokátního tarifu, u úkonů právní služby mimořádně obtížných, zejména je-li k nim třeba použití cizího
práva nebo cizího jazyka, nebo u úkonů právní služby časově náročných může advokát zvýšit mimosmluvní
odměnu až na trojnásobek. Soud připouští, že vzhledem ke značnému počtu podání, je připojený správní spis méně
přehledný, v žádném případě však nejde o spis natolik rozsáhlý, aby bylo možno učinit závěr, že služba
poskytnutá ustanoveným zástupcem se již vymyká časové náročnosti jiných řízení o kasační stížnosti, a bylo
by možné odůvodnit zvýšení přiznané odměny.“ Takové parametry jednání v posuzované věci rozhodně
nenaplňuje a to již pro jeho omezený časový rozsah a právě využití služby kvalifikovaného
tlumočníka. Za úkon právní služby tedy přísluší odměna 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, úhrnem se tedy jedná o 3.400 Kč. Uvedená
částka bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho
měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady tohoto zastoupení nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 3. srpna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu