ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.167.2016:22
sp. zn. 3 Azs 167/2016 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: Y. M.,
zastoupen Mgr. Janem Borošem, advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská třída 936/21, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2016, č. j. OAM-179/LE-VL18-P15-2015,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2016,
č. j. 62 Az 4/2016 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Janu Borošovi se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4114 Kč. Tato částka
bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce
od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 2. 2016, č. j. OAM-179/LE-VL18-P15-2015. Tímto rozhodnutím
nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V průběhu správního řízení bylo objasněno, že žalobce jako důvod své žádosti uvádí
obavu ze současné bezpečnostní situace na Ukrajině a možného trestu odnětí svobody
pro nenastoupení do armády. Žalobci byl v době jeho nepřítomnosti na Ukrajině doručován
povolávací rozkaz, který převzala „jedna žena“, takže nevěděl, zda mu byl řádně doručen a zda mu
proto hrozí trest odnětí svobody. Žalobce dále uváděl, že je ruské národnosti a není si jistý, zdali
by ukrajinské orgány respektovaly zásadu rovného zacházení u občana ruské národnosti, který
nenastoupil do armády a zažádal o azyl v ČR. Rovněž zdůraznil, že chce v ČR zůstat se svými
rodiči a na Ukrajině nikoho nemá. Žalovaný takové důvody pro udělení kterékoli z forem
mezinárodní ochrany žalobci neuznal. Neshledal důvody pro udělení azylu podle §12a a §12b
zákona o azylu, stejně jako podle §13 téhož zákona, neboť žádnému z rodinných příslušníků
žalobce nebyl v ČR udělen azyl. S přihlédnutím k dospělosti žalobce a skutečnosti, že je právně
způsobilý, práceschopný, svobodný a jeho zdravotní stav je dle jeho vlastního prohlášení dobrý,
neshledal důvod ani pro udělení humanitárního azylu. Po zohlednění situace na Ukrajině rovněž
žalovaná neshledala důvod pro udělení doplňkové ochrany.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke krajskému soudu. Ten
v napadeném rozsudku připomněl, že důvody pro udělení azylu jsou zákonem vymezeny
poměrně úzce, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 5 Azs 125/2005 – 46 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
V kontextu §12a a §12b zákona o azylu krajský soud zdůraznil, že ani sám žalobce netvrdil,
že by Ukrajinu opustil ze strachu z pronásledování, ale za účelem návštěvy rodičů v ČR. V otázce
výkonu vojenské služby odkázal na informaci ministerstva zahraničních věcí z října 2015,
která uvádí, že podmínky výkonu služby jsou standardní a za nenastoupení do armády hrozí
obdobný trest jako v jiných zemích. Samotné vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu
pak není trestným činem. Žalobce přitom sám uvedl, že povolávací rozkaz osobně nepřevzal,
a proto krajský soud neměl důvod se domnívat, že žalobci hrozí jakýkoli trest. Připomněl
judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se opakovaně otázce nenastoupení vojenské
služby věnoval (rozsudky ze dne 10. 10. 2003, č. j. 2 Azs 15/2003 – 81, a ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 – 49) a uvedl, že odmítání nástupu k výkonu základní služby, která je ve státě
původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu a to zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením
nebo náboženstvím.
Krajský soud přihlédl rovněž k tomu, že žalobce sám netvrdil, že by byl na Ukrajině
stíhán pro svůj ruský původ, přičemž ani zprávy, které tvoří součást správního spisu, neobsahují
žádnou zmínku o diskriminaci ruských občanů. Vzhledem k uvedenému, stejně jako k tvrzení
žalobce, že jemu osobně nebyl povolávací rozkaz doručen, nevyhověl krajský soud jeho návrhům
na doplnění dokazování, které se týkalo těchto skutečností. Krajský soud neshledal za naplněný
ani žalobní důvod směřující proti neudělení doplňkové ochrany, neboť zopakoval, že nepřevzetí
povolávacího rozkazu není trestným činem a žalobci tak nehrozí výkon trestu odnětí svobody.
V souvislosti s humanitárním azylem krajský soud připomněl, že důvody pro jeho udělení
jsou velmi různorodé, uvedl příklady a dodal, že na udělení této formy mezinárodní ochrany není
právní nárok a jde o věc správního uvážení. To podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Krajský
soud uzavřel, že žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a žalobu zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost. V ní v zásadě zopakoval námitky uplatněné před krajským soudem. Rozsudku vytkl, že
vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když nebylo prokázáno, zda byl stěžovateli
řádně doručen povolávací rozkaz a jak je v zemi původu zacházeno s občany menšinové ruské
národnosti. Stěžovatel dále nesouhlasil s úvahami krajského soudu ohledně podmínek
pro přiznání doplňkové ochrany v kontextu hodnocení (ne)převzetí povolávacího rozkazu.
Zopakoval, že mu hrozí nebezpečí vážné újmy v podobě trestu odnětí svobody za nenastoupení
do armády. Stejně tak opětovně zmínil obavy z nerespektování principu rovného zacházení
pro svou ruskou národnost a skutečnost, že v ČR požádal o azyl. Krajskému soudu vytkl i to,
že nesprávně zhodnotil, jak se správní orgán vypořádal s pojmem „případ hodný zvláštního zřetele“
ve smyslu důvodů pro udělení humanitárního azylu. Stěžovatel považoval tuto část rozhodnutí
žalovaného za nepřezkoumatelnou pro nesrozumitelnost. Rozhodnutí správního orgánu
stěžovatel označil za diskriminační a příčící se zákazu libovůle. Navrhl proto zrušení rozsudku
krajského soudu. Ve vztahu k institutu nepřijatelnosti (§104a soudního řádu správního ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se stěžovatel nijak nevyslovil.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že jeho rozhodnutí je dostatečně
individualizované, přezkoumatelné a navrhl kasační stížnost zamítnout.
Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat napadený rozsudek věcně,
musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 29, charakterizuje přesah vlastních zájmů
stěžovatele jako natolik zásadní a intenzivní situace, v nichž je, kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je totiž nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Podle téhož rozsudku mohou být
důvodem přijatelnosti i případy závažného pochybení v právním posouzení hmotného
či procesního práva.
Po posouzení věci však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
žádnými, natož hrubými vadami zásadního charakteru, které by měly obecný dopad
a odůvodňovaly tak přijetí kasační stížnosti, netrpí. Skutkový stav věci byl řádně zjištěn a krajský
soud z hlediska významu azylu vyšel z rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 5 Azs 125/2005 – 46. Ve svém rozsudku se pečlivě vypořádal se všemi uplatněnými
námitkami. Respektoval přitom rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 15/2003 – 81, kde zdejší soud uvedl, že nelze za hrozbu pronásledování považovat
hrozbu trestního stíhání za trestný čin, pokud např. není důvodná obava, že toto trestní stíhání
bude vedeno způsobem porušujícím lidská práva, či že bude vedeno za skutek,
který ve skutečnosti trestným činem není. V této souvislosti Nejvyšší správní soud ve zmíněném
rozsudku též připomněl, že nenastoupení vojenské služby je trestným činem i v ČR. Krajský soud
se neodchýlil ani od právního názoru vysloveného v rozsudku tohoto soudu ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, z něhož plyne, že odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby,
která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým
přesvědčením nebo náboženstvím.
Z hlediska hodnocení zjištěného skutkového stavu, respektive podkladů pro napadené
rozhodnutí, postupoval krajský soud v souladu s rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 – 54, a ze dne 28. 2. 2007, č. j. 4 Azs 146/2006 – 100,
které se vyslovily k nedostatečnosti obecných tvrzení o obavách z pronásledování či nebezpečí,
hrozících v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace,
kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, respektive
za situace, kdy ze zpráv o zemi původu nevyplývá, že menšina, jejímž je žadatel příslušníkem,
je terčem diskriminace a pronásledování ze strany úřadů a policie.
Krajský soud respektoval závěry Nejvyššího správního soudu i ve vztahu k přiznání
humanitárního azylu dle rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, kde je uvedeno,
že azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele, není
na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení. Postupoval
též v souladu s rozsudky zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130, a ze dne
25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98. V nich Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[p]řestože je třeba
na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být
chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být
posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak,
že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka“, respektive
že „[s]oud, který se vypořádává s […] argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také
uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá […]. Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost
soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno.“
Samotný nesouhlas stěžovatele s posouzením věci krajským soudem tedy nezakládá
přijatelnost kasační stížnosti, jestliže současně nelze krajskému soudu vytknout žádné, tím méně
hrubé, pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud pak
připomíná, že sám stěžovatel přijatelnost jím podané kasační stížnosti žádnými argumenty
nepodpořil.
Za této situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto o nákladech řízení rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (§60 odst. 3 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Ustanovený zástupce stěžovatele provedl ve věci jeden úkon právní služby,
za nějž mu náleží odměna podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhl. č. 177/1996 Sb.
ve výši 3100 Kč. K tomuto úkonu se přiznává náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3
cit. vyhl. ve výši 300 Kč. Zástupce stěžovatele prokázal, že je plátcem DPH, proto soud zvýšil
náhradu nákladů řízení o DPH ve výši 21 %. Úhrnem tedy o částku 4114 Kč, která bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu