ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.20.2016:21
sp. zn. 3 Azs 20/2016 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: K. M., zastoupený:
Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Praha 4, Dědinova 2011/19, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy , se sídlem Praha
3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 11. 12. 2015, č. j. 2 A 95/2015 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 11. 2015, č. j. KRPA-457793-20/ČJ-2015-000022
(dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná rozhodla podle ustanovení §124b odst. 1 písm. b)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o zajištění žalobce za účelem
vycestování; doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou; Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne
11. 12. 2015, č. j. 2 A 95/2015 - 18, zamítl.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku především konstatoval, že jednáním
žalobce skutečně došlo k naplnění podmínek §124b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Poukázal přitom na skutečnost, že žalobci bylo rozhodnutím žalované ze dne 18. 2. 2014,
č. j. KRPA-56963-117/ČJ-2011-000022, potvrzeném rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké
policie ze dne 20. 6. 2014, č. j. CPR -4597-2/ČJ-2014-930310-V238, uloženo správní vyhoštění,
přičemž tato rozhodnutí obstála v následném přezkumu ze strany správních soudů. Nadto
byl žalobci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 2 T 236/2014,
ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 5 To 158/2015,
uložen mj. trest vyhoštění, načež dne 1. 7. 2015 byl nařízen výkon tohoto trestu. Žalobce
poté podal žádost o udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, řízení o jeh o žádosti
bylo nicméně zastaveno rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky
ze dne 14. 10. 2015, č. j. CPR-28186/ČJ-2015-931200-AZ. Zároveň byl žalobci vydán výjezdní
příkaz s platností do 12. 11. 2015. Dne 13. 11. 2015 se žalobce dostavil na pracoviště cizinecké
policie, kde oznámil ztrátu cestovního dokladu a požádal o vydání nového výjezdního příkazu.
Městský soud se zabýval otázkou, zda bylo za takové situace možné uložit namísto
zajištění pouze tzv. „zvláštní opatření za účelem vycestování cizince“ dle §123b zákona o pobytu cizinců,
či bylo-li uložení tohoto zvláštního opatření neúčelné. S odkazem na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 9 As 52/2013 - 34, a ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 9 Azs 192/2014 – 29, dospěl k závěru, že k uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování žalobce skutečně nebylo možné přistoupit, neboť z jednání žalobce je zcela zřejmé,
že nemá v úmyslu území České republiky opustit, což vyplývá z jeho postoje k rozhodnutím,
jimiž mu byla tato povinnost uložena. Co se týká přiměřenosti zásahu zajištění do soukromého
a rodinného života žalobce, ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, městský soud
konstatoval, že tato otázka byla již podrobně rozebrána v řízení o správním vyhoštění žalobce,
v němž správní orgány dospěly k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění
do jeho soukromého a rodinného života nepřiměřeně nezasahuje; soukromý a rodinný život
žalobce vedený na území České republiky tedy nebrání realizaci jeho vyhoštění z území České
republiky.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá především nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované
pro nesrozumitelnost, neboť dle jeho názoru nebyl přesně a úplně zjištěn skutkový stav věci,
o němž by nebyly důvodné pochybnosti; nebyly též dostatečně vyhodnoceny podmínky
pro zajištění, spočívající v nutnosti přednostní aplikace zvláštního opatření za účelem
vycestování. Stěžovatel totiž přebývá na území České republiky po uplynutí lhůty stanovené
výjezdním příkazem nikoliv z důvodu úmyslného nerespektování rozhodnutí, ale proto, že dne
12. 11. 2015 ztratil cestovní doklad, přičemž ztrátu řešil bezodkladně u cizinecké policie žádostí
o vystavení nového víza za účelem zřízení cestovního pasu. V rozhodnutí žalované postrádá
úvahy, odůvodňující názor, že ztráta cestovního dokladu byla pouze účelovým jednáním.
Stěžovatel si je vědom toho, že pobýval na území České republiky v rozporu s uloženým
vyhoštěním, avšak stalo se tak proto, že nebyl včas s touto skutečností seznámen. Tvrdí také,
že je schopen za pomoci své družky a bratra splnit podmínky složení peněžité záruky.
Dále stěžovatel s odkazem na Úmluvu o právech dítěte namítá, že správní orgán ani soud
nezohlednily, že žije na území České republiky spořádaným rodinným životem se s vojí družkou
A. M., se kterou čeká dítě, přičemž oba si přejí do budoucna dítě (jež má právo na výchovu
oběma rodiči) vychovávat na území České republiky. V této souvislosti poukazuje na vzájemnou
fixaci s družkou, která bude též v době těhotenství potřebovat jeho pomoc. S družkou mají na
území České republiky vytvořeno kvalitní rodinné a sociální zázemí. Za situace, kdy stěžovatel
bydlí u své družky, kde bude kontaktní a dosažitelný, má za to že jeho zajištění je nedůvodné a
nezákonné.
Stěžovatel rovněž namítá, že argumentace městského soudu neodpovídá platné právní
úpravě a koliduje se směrnicí Rady 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení
státních příslušníků zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, jež v čl. 9 odst. 6 a 7
stanoví, že status dlouhodobě pobývajících rezidentů z třetích zemí mimo Evropskou unii
se pozbytím faktického oprávnění k pobytu nemění a je vždy nutno pečlivě zvažovat vazbu
rezidenta na členskou zemi Evropské unie, v tomto případě na Českou republiku. K tomu
v projednávané věci nedošlo.
Konečně stěžovatel namítá, že zde existuje kladný kompetenční spor, kdy o jeho statusu
ve smyslu zákona o pobytu cizinců rozhodují současně dva správní orgány (Policie České
republiky a Ministerstvo vnitra). Uvedené se týká zejména otázky, zda je soužití stěžovatele
s občankou Evropské unie skutečné či zdánlivé.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Co se týče námitky nedostatečného vyhodnocení podmínek pro zajištění cizince za účelem
vycestování (§124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců), stěžovatel především namítá, že v jeho
případě byly splněny podmínky pro přednostní aplikaci zvláštního opatření za účelem vycestování cizince
z území (§123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců), jakožto opatření svým účinkem vůči stěžovateli
mírnějšího. K této otázce Nejvyšší správní soud pouze podotýká, že dle ustálené judikatury
(viz například jeho rozsudek ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 - 57, publikovaný
pod č. 2641/2012 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz) je i při rozhodování o zajištění cizince podle §124b zákona o pobytu cizinců
nutno uvážit, zda v projednávané věci nepostačuje namísto zajištění uložení zvláštního opatření
podle §123b odst. 1 citovaného zákona. Z tohoto důvodu pak lze na nyní posuzovaný případ
(zajištění cizince za účelem vycestování) přiměřeně aplikovat judikaturu týkající se podmínek
možné aplikace zvláštního opatření dle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců v řízení o zajištění
cizince za účelem správního vyhoštění.
V rozsudku ze dne 16. 11. 2011, č. j. 5 As 59/2011 – 64, zdejší soud uvedl, že „zajištění
cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění jinými prostředky,
například uložením zvláštního opatření podle ust. §123b zákona o pobytu cizinců.“ . Volba mírnějšího
opatření, než je zajištění cizince, je však vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány
spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že bude mařit proces
jeho nuceného vycestování.
Při hodnocení, zda uložením zvláštního opatření nebude zmařen výkon správního
vyhoštění, je nutno rozlišovat situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení, jež může vyústit
v uložení povinnosti území České republiky opustit, od situace, kdy již cizinci byla taková
povinnost pravomocně uložena, avšak cizinec takového rozhodnutí nedbal. Zatímco v prvním
případě není zcela jisté, že povinnost k opuštění území bude uložena a správní orgán hodnotí
z informací o dosavadním jednání cizince, zda není dáno nebezpečí, že výkon případného
rozhodnutí o správním vyhoštění jím bude mařen, v případě druhém je situace odlišná v tom,
že již existují konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti
opustit území na základě rozhodnutí o správní vyhoštění (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne
18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 – 34).
V nyní posuzované věci byla důvodem zajištění očekávaná repatriace neúspěšného
žadatele o mezinárodní ochranu (nikoli realizace správního vyhoštění), přesto však žalovaná měla
při svém rozhodování dostatek indicií o možném chování stěžovatele za situace, kdy by nebyl
zajištěn. Nelze přehlédnout, že stěžovateli bylo již dříve pravomocně uloženo správní vyhoštění,
byl mu také v trestním řízení pravomocně uložen trest vyhoštění, a konečně (po neúspěšném
azylovém řízení) též výjezdní příkaz. V daném případě tak mohla žalovaná při hodnocení
dostatečnosti zvláštního opatření za účelem zajištění cizince vycházet z konkrétních poznatků
vypovídajících o tom, jak se stěžovatel staví k vydaným rozhodnutím, jimiž byla opětovně
ukládána povinnost k opuštění území České republiky, a u nichž uplynula lhůta k vycestování.
Žalovaná i městský soud ve svých rozhodnutích zcela správně akcentovaly právě fakt,
že stěžovatel opakovaně dobrovolně nerespektoval jemu uloženou povinnost; Nejvyšší správní
soud sdílí názor žalované i městského soudu, že shora popsané skutečnosti jasně dokládají,
že stěžovatel vědomě ignoruje veškerá rozhodnutí, jež mají vést k ukončení jeho pobytu na území
České republiky; za této situace lze jen stěží stěžovateli uvěřit úmysl opustit území
České republiky v případě, že mu bude vystaven nový cestovní pas a výjezdní příkaz
Ostatně i stěžovatelovo tvrzení, že nemohl vycestovat z území České republiky, neboť
mu byl dne 12. 11. 2015 odcizen cestovní pas spolu s výjezdním příkazem, považuje zdejší soud
za ryze účelové. Proti jeho tvrzení svědčí fakt, že výjezdní příkaz s platností do dne 12. 11. 2015
mu měl být v tento poslední den platnosti ve večerních hodinách (dle jeho tvrzení kolem 18:00
hod.) odcizen. Jestliže by bylo záměrem stěžovatele opustit území České republiky, byl by zcela
jistě již (pár hodin před uplynutím platnosti výjezdního průkazu) minimálně na cestě do své vlasti.
Nad rámec již uvedeného je vhodné dodat, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní kroky,
které by doložily byť jen přípravu k realizaci tohoto úmyslu. Pokud jde o tvrzení stěžovatele,
že na území České republiky pobýval v rozporu s uloženým vyhoštěním proto, že nebyl
včas s touto skutečností seznámen, jde opět o tvrzení zcela nevěrohodné, neboť ze spisového
materiálu vyplývá, že povinnost vycestovat mu byla zcela jistě zřejmá, a to už jen proto, že proti
soudnímu i správnímu rozhodnutí o vyhoštění brojil opravnými prostředky.
Závěry městského soudu i žalované o tom, že v případě stěžovatele byly splněny
podmínky pro zajištění, lze podpořit i odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 3. 2012,
č. j. 7 As 154/2011 - 56, ze kterého se podává, že: „[j]ednal-li stěžovatel opakovaně tak, aby i nadále
mohl pobývat na území České republiky či jiných členských států EU, ačkoli pro svůj pobyt neměl splněny
zákonem požadované podmínky a nerespektoval správní rozhodnutí a právní předpisy České republiky
a členských států EU, svědčí tyto okolnosti pro jeho zajištění.“
Reálné obavy z maření nucené repatriace nemůže rozptýlit ani stěžovatelem tvrzená
dosažitelnost a záruka v osobě jeho družky. Nejvyšší správní soud má za to, že poznatky
o dosavadním jednání stěžovatele nasvědčují jednoznačně závěru, že se bude jakýmikoli způsoby
(včetně nedovolených) snažit své repatriaci vyhnout; předestřené záruky nemohou
tuto důvodnou obavu převážit, a to tím spíše, že panují i důvodné pochybnosti o hodnověrnosti
stěžovatelových tvrzení, týkajících se jeho osobních vazeb na zmiňo vanou družku.
Posledně zmiňovaná výhrada úzce souvisí s další kasační námitkou, dle které městský
soud ani žalovaná dostatečně nezohlednily dopad zajištění stěžovatele na jeho rodinné
a soukromé poměry. Zde je nutno nejprve zmínit, že normativ přiměřenosti zásahu do soukromého
a rodinného života v ustanovení §124b zákona o pobytu cizinců zakotven není. Rozšířený senát
zdejšího soudu nicméně dospěl k závěru, že správní orgán má povinnost zabývat se i v tomto
řízení možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání cizince
dle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění
známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím
o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění,
vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné (viz usnesení ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, publikované pod č. 2524/2012 Sb. NSS).
Zdejší soud se v rozsudku ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 - 31, vyjádřil k situaci,
kdy „[…] stěžovatel navázal vztah se svou stávající manželkou v České republice v době, kdy pobýval na území
neoprávněně. Nemohl se tak spoléhat na to, že na území České republiky, kde s i následně založil rodinu,
bude moci pobývat trvale. Skutečnost, že rodinný život byl založen až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich
rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom podle judikatury Evropského soudu pro lidsk á práva
skutečně zásadní (srov. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ze dne 26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému
království, stížnost č. 43279/98, nebo ze dne 9. 11. 2000, Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99).
Pokud se jedná o takový případ, bude vyhoštění cizince nes ouladné s článkem 8 Úmluvy pouz e výjimečně
(např. rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 24. 11. 1998, Mitchell proti Sp ojenému království, stížnost
č. 40447/98, nebo ze dne 22. 6. 1999, Ajayi a další proti Spojenému královs tví, stížnost č. 27663/95,
nebo již citovaný rozsudek Rodrigues da Silva a Hoogkamer). “
Výše uvedené závěry lze nepochybně přiměřeně aplikovat i na nyní posuzovanou
věc. Ze správního spisu totiž vyplývá (a stěžovatel to ani nepopírá), že na území České republiky
nelegálně vstoupil již v roce 2011, načež mu bylo uloženo správní vyhoštění, soudní vyhoštění
a po neudělení mezinárodní ochrany mu byl vydán i výjezdní příkaz . Se svou tvrzenou současnou
družkou A. M. se stěžovatel musel seznámit nejdříve v průběhu řízení o správním vyhoštění (v
rámci tohoto řízení stěžovatel nejprve poukazoval na vztah a soužití s J. P., a až následně s A.
M.), tedy již v době, kdy jemu i jeho tvrzené družce muselo být zjevné, že pobyt stěžovatele na
území České republiky je vážně ohrožen a že stěžovatel může být k opuštění tohoto území
donucen. Argumentuje-li stěžovatel v řízení o kasační stížnosti tím, že s A. M. čeká dítě (a
dovolává se v této souvislosti práv dítěte na společnou výchovu oběma rodiči) , nelze
přehlédnout, že jde z jeho strany o ničím nepodložené tvrzení, o jehož pravdivosti lze, v kontextu
dosavadního počínání stěžovatele, důvodně pochybovat.
Ani tyto stěžovatelem tvrzené skutečnosti tak v dané věci nemohou převážit
nad skutečnostmi nepochybně zjištěnými, jež lze shrnout tak, že stěžovatel na území České
republiky vstoupil a pobývá neoprávněně a situaci odmítá řešit v souladu s právními předpisy .
Stěžovatel svým dosavadním jednáním projevil dlouhodobou a zjevnou neúctu vůči právním
předpisům České republiky, rozhodnutí o soudním i správním vyhoštění a vůči navazujícím
rozhodnutím správních soudů, včetně Nejvyššího správního soudu. Pokud tedy stěžovatel tímto
dlouhodobým způsobem porušoval předpisy České republiky, zjevně tím porušil veřejný pořádek,
přičemž tato skutečnost (jak konstatuje již výše zmiňovaný rozsudek tohoto soudu
ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 – 31), převáží nad zájmem na ochraně jeho rodinného
a soukromého života.
Tyto důvody tak dle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně odůvodňují postup
žalované, která při splnění podmínek vyplývajících z ustanovení §124b odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců zvolila zákonem předpokládaný standardní postup, kterým bylo zajištění
stěžovatele.
Co se týče stěžovatelem namítané kolize napadeného rozhodnutí se směrnicí
Rady 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení státních příslušníků zemí, kteří
jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, tuto námitku Nejvyšší správní soud nemohl věcně
vypořádat s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., dle kterého není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Je evidentní, že taková námitka v žalobě uplatněna nebyla,
přičemž stěžovateli v tom nic nebránilo (nejde například o reakci na argumentaci městského
soudu, vyjádřenou poprvé až v odůvodnění jeho rozsudku).
Konečně, pokud jde o tvrzení stěžovatele, že v jeho věci existuje kompetenční spor mezi
Policí ČR a ministerstvem vnitra, tato námitka není rovněž v řízení o kasační stížnosti
projednatelná. Podle §102 s. ř. s. je totiž kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu ve správním soudnictví,
jímž se účastník řízení (stěžovatel), z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhá zrušení soudního
rozhodnutí; ostatně stěžovatel sám v kasační stížnosti připouští, že tato otázka „není předmětem
řízení“ o kasační stížnosti. Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje,
že na projednávání a rozhodování cizineckých záležitostí se běžně v souladu zákonem
podílejí Ministerstvo vnitra a Policie České republiky, a to v závislosti na typu cizinecké
věci [viz §1 odst. 1 a zejména hlava XVI zákona o pobytu cizinců a §1 písm. d) a zejména
§8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů].
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jejím případě rozhodl
tak, že se jí náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu