ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.105.2016:33
sp. zn. 4 As 105/2016 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. S., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, č. j. 41 A 106/2014 - 30,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, č. j. 41 A 106/2014 - 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Magistrát města Zlína rozhodnutím ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. MMZL 114656/2013-RT-
PŘ-OOSA-2126/13, č. j. MMZL 093241/2014, uznal žalobce vinným, že „(…) dne 5. 9. 2013
v obci Zlín, na ulici Nábřeží, v místě u autobazaru, jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky VW
Lupo, registrační značky X, nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem, ač jím bylo sedadlo povinně vybaveno
podle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Tímto jednáním
obviněný porušil ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu a tak se dopustil přestupku ve
smyslu ustanovení §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona.“ Magistrát města Zlína uložil žalobci za tento
přestupek pokutu ve výši 1.800 Kč a uložil mu povinnost uhradit náklady přestupkového řízení
ve výši 1.000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 8. 2014, č. j. KUZL-38921/2014, změnil
výrok rozhodnutí Magistrátu města Zlína tak, že za větu „dne 5. 9. 2013 v 19:00 hod., v obci Zlín, na
ulici Nábřeží, v místě u autobazaru“, vložil slova „ve směru jízdy od centra Zlína, 200 metrů od nákupního
střediska Interspar.“ Ve zbývající části žalovaný odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 41 A 106/2014 - 30, žalobu
zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní mimo jiné zdůraznil, že Krajský soud v Brně rozhodl o žalobě bez nařízení ústního jednání,
přestože žalobce na ústním jednání výslovně trval.
Podle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti brojil proti postupu krajského soudu, který nenařídil
k projednání věci ústní jednání, přestože o to stěžovatel výslovně požádal. Již dříve Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59, uvedl, že „[ú]častníku nelze
upřít právo na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci (čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod).“ Na tento rozsudek Nejvyšší správní soud navázal rozsudkem
ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 - 50, kde konstatoval, že „[p]okud marně uplyne dvoutýdenní
zákonná lhůta podle §51 odst. 1 s. ř. s., neznamená to, že by účastník řízení pozbyl práva požadovat nařízení
jednání k projednání věci. Pokud svůj nesouhlas s takovým postupem účastník řízení soudu sdělí do doby,
než je o žalobě rozhodnuto, je nutné vycházet z toho, že s projednáním věci bez nařízení jednání nesouhlasí.“
Nejvyšší správní soud na základě námitky stěžovatele ověřil ve spise krajského soudu,
zda byly splněny podmínky pro provedení soudního řízení bez nařízení ústního jednání. Krajský
soud přípisem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 41 A 106/2014 - 21, který byl stěžovateli doručen dne
8. 12. 2014, vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení přípisu vyjádřil
případný nesouhlas s projednáním věci bez ústního jednání. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel
přípisem ze dne 12. 12. 2014, doručeném krajskému soudu až dne 12. 1. 2015 a založeném
na č. l. 26 spisu krajského soudu, kde výslovně uvedl, že trvá na nařízení ústního jednání. Nejvyšší
správní soud uvádí, že stěžovatel sice nevyjádřil nesouhlas ve stanovené lhůtě, přesto však
byl soudu jeho přípis prokazatelně doručen před rozhodnutím ve věci samé a krajský soud tedy
měl v souladu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006,
č. j. 2 Azs 216/2005 - 50, nařídit ve věci ústní jednání. Krajský soud však na žádost stěžovatele
nikterak nereagoval a ústní jednání nenařídil. Proto krajský soud svým postupem porušil právo
stěžovatele na veřejné projednání věci garantované mu čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv
a svobod. Nejvyšší správní soud tedy uvádí, že v řízení před krajským soudem nebyly splněny
podmínky pro provedení soudního řízení bez nařízení ústního jednání ve smyslu §51 odst. 1
s. ř. s. a kasační stížnost je proto důvodná.
Jelikož krajský soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud podle §110
odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení krajský soud podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu