ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.163.2016:36
sp. zn. 4 As 163/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., zast. Mgr.
Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2016, č. j. 3 A 11/2 016 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. 5. 2016, č. j. 3 A 11/2016 - 34, Městský soud v Praze zastavil řízení
o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalobci vrátil soudní poplatek ve výši 1.000 K č
(výrok III).
V odůvodnění usnesení soud shrnul, že žalobce brojil proti nečinnosti, které
se měl dopustit žalovaný, když v zákonných lhůtách nevyřídil stížnost na postup Obvodního
soudu pro Prahu 5 v řízení o žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Soud konstatoval, že žalobce vzal svou
žalobu zpět z důvodu ukončení tvrzené nečinnosti žalovaného, přičemž vysvětlil, že po zpětvzetí
žaloby již nebyl oprávněn zkoumat, zda žaloba byla či nebyla přípustná. K otázce náhrady
nákladů řízení Městský soud v Praze poukázal na §60 odst. 3 větu druhou zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisu, (dále jen „s. ř. s.“),
a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 3 Ads 58/2008 - 54, podle
kterého vezme-li žalobce svůj návrh zpět s tvrzením, že tak činí pro pozdější chování žalovaného,
je nutno pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, podle citovaného ustanovení, chování
žalovaného hodnotit ve vztahu k obsahu napadeného správního rozhodnutí. Městský soud
v Praze dovodil, že analogicky lze uvedený závěr vztáhnout i na řízení o žalobě na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu, tedy na posuzování otázky, zda původně nečinný správní orgán
vydal požadované rozhodnutí až v důsledku podání žaloby. Vzhledem k uvedeným dílčím
závěrům soud přihlédl k povaze řízení o stížnosti na postup při vyřizování informace, respektive
k povaze rozhodnutí ve smyslu §16a odst. 7 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Přitom poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010,
č. j. 2 As 34/2008 - 90, podle kterého sdělení požadavku na úhradu za poskytnutí informace
a o výši této úhrady, ani rozhodnutí o stížnosti žadatele, který nesouhlasí s výší úhrady, nejsou
rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. ani rozhodnutími správního orgánu v soukromoprávní věci.
Městský soud v Praze poznamenal, že žalobu proti nečinnosti lze podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 Ans 13/2012 - 14, uplatnit proti povinnému subjektu,
nikoliv proti nadřízenému správnímu orgánu. Soud proto dovodil, že akt, jehož vydání se žalobce
domáhal v řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného, není ve smyslu uvedené judikatury
rozhodnutím ve věci samé ani osvědčením a žalobce tedy v žalobním řízení nemohl být úspěšný.
Uvedl, že „[f]aktické jednání žalovaného (vydání požadovaného rozhodnutí) nelze za této procesní situace
vztahovat k podané žalobě, protože pozdějšímu chování odpůrce dle §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. musí
předcházet návrh, který není zjevně (a priori) nedůvodný. Soud proto nepřiznal podle §60 odst. 1 s. ř. s.
žádnému účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce nemohl být z uvedených důvodů v řízení úspěšný.“
Ve zbylé části odůvodnění soud vysvětlil, že náhrada nákladů se správním orgánům zásadně
nepřiznává, přičemž poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47. Konstatoval, že žalobci vrátil soudní poplatek snížený
o polovinu v souladu s §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, a §10a odst. 1 téhož zákona, neboť žalobní řízení zastavil.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V ní namítl, že soud nesprávně posoudil
právní otázku týkající se přípustnosti žaloby, rozhodnutí o této žalobě a s tím související otázku
práva na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že kdyby byla podaná žaloba nepřípustná, musel
by ji soud odmítnout a nemohl by zastavit žalobní řízení, přičemž dovodil, že v posuzované
věci nelze aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29 . 10. 2009,
č. j. 4 Ans 4/2009 - 86, a ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 A ns 13/2012 - 14. Stěžovatel již úhradu
požadovanou za poskytnutí informací zaplatil, tudíž mu byly informace poskytnuty. Z této
skutečnosti dovodil, že nemohl podat žalobu, kterou by se domáhal vydání rozhodnutí o žádosti
o informace ve smyslu naposledy uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť
ta již byla vyřízena. Namítl, že nemohl postupovat ani podle usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008 - 90, neboť podmínkou
tohoto postupu je vydání právě rozhodnutí o stížnosti na výši úhrady. Stěžovatel se ohradil proti
závěru Městského soudu v Praze, že pasivně legitimovaným byl povinný subjekt, nikoliv
nadřízený správní orgán, přičemž uvedl, že soud přehlíží specifické okolnosti věci a nadto
se dopouští jurisdikční libovůle, když ve srovnatelných věcech rozhoduje různě. V této souvislosti
stěžovatel poukázal na rozsudek ze dne 7. 6. 2016, č. j. 3 A 46/2014 - 46, ve kterém Městský
soud v Praze považoval rozhodnutí o stížnosti za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Stěžovatel
rovněž konstatoval, že soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013,
sp. zn. IV. ÚS 1241/12, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07 , ze dne 6. 9. 2005,
sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2443/08, ze dne 13. 6. 2006,
sp. zn. I. ÚS 50/03, ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/04 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3082/2013. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. 7. 2016, č. j. 4 As 163/2016 - 13, vyzval
žalobce, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení d oplnil kasační stížnost
tak, že uvede, z jakých konkrétních důvodů napadá výrok I usnesení Městského soudu v Praze,
neboť měl pochybnosti, zda stěžovatel některou z konkrétních kasačních námitek brojí proti
výroku o zastavení řízení. Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti zopakoval kasační námitky,
které uvedl již dříve a uzavřel, že „[…] důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., [totiž
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení] se vztahuje
na všechny výroky (tedy i na výrok I. usnesení Městského soudu v Praze), že tento důvod již v kasační stížnosti
vyjádřil tak, že touto právní otázkou je přípustnost žaloby, způsob rozhodnutí o ní a s tím související otázka
práva na náhradu nákladů řízení, a tento důvod podrobně rozvedl pod bodem II. kasační stížnosti,
tedy tak, že pokud by byl správný závěr Městského soudu v Praze o nepřípustnosti žaloby, musel by takovou
žalobu odmítnout (a ne řízení o ní zastavit), a výslovně (a podrobně) žalobce upozornil na specifika projednávané
věci, kterými se tato věc odlišuje od jiných věcí, ve kterých soudní judikatura do spěla k závěru, že rozhodnutí
o stížnosti podle §16a není „rozhodnutím“ v materiálním smyslu podle §65 s. ř. s., jehož vydání by bylo možné
se domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti. “
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost směřuje proti usnesení, kterým Městský soud v Praze
zastavil řízení o žalobě, přichází v úvahu důvod jejího podání toliko podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. V rámci tohoto důvodu se však uplatňuje rovněž důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 - 49),
který namítl stěžovatel.
Podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. „ [k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že Městský soud v Praze nebyl oprávněn žalobu
odmítnout jako nepřípustnou poté, co ji stěžovatel výslovně vzal zpět podáním založeným
na č. l. 24 - 29 spisové dokumentace. Skutečnost, že zastavení žalobního řízení podle §46
písm. a) s. ř. s. má přednost před odmítnutím žaloby podle §46 odst. 1 písm. d) téhož zákona ,
je vyjádřením dispoziční zásady, jak již vyložil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne
8. 2. 2007, č. j. 8 As 24/2005 - 69. V této souvislosti je třeba zdůra znit, že Městský soud v Praze
v odůvodnění napadeného usnesení sice učinil závěr o nepřípustn osti žaloby, to však nikoliv
ve vztahu k výroku o zastavení řízení, avšak výluč ně ve vztahu k odůvodnění výroku o náhradě
nákladů řízení. Městský soud v Praze se totiž zabýval přípustn ostí žaloby pouze proto,
aby ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 3 Ads 58/2008 - 54,
posoudil, zda v nyní posuzované věci lze aplikovat pravidlo uvede né v druhé větě §60 odst. 3
s. ř. s., to znamená, zda stěžovateli lze přiznat náhradu nákladů řízení vůči žalovanému navzdory
první větě §60 odst. 3 s. ř. s., neboť ke zpětvzetí žaloby došlo v důsledku pozdějšího chování
žalovaného. Soud tedy zcela správně zkoumal, zda si stěžovatel mohl prostřednictvím žaloby
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu alespoň potenciálně vynutit, aby žalovaný vydal
rozhodnutí o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace podle §16a odst. 7 zákona
o svobodném přístupu k informacím. Soud přitom v souladu se závěry, které rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu přednesl v usnesení ze dne 2 1. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008 - 90,
uzavřel, že podaná žaloba k tomuto účelu nebyla způsobilá, protože byla nepřípustná. V tomto
ohledu Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že žalobou podle §79 s. ř. s. se lze domáhat vydání
toliko rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, přičemž rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v naposledy zmíněném usnesení vysvětlil, že rozhodnutí o stížnosti žadatele na postup
při vyřizování žádosti o informace podle §16a odst. 7 zákona o svobodném přístupu
k informacím není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., ani rozhodnutím správního orgánu
v soukromoprávní věci. Stejně tak je zřejmé, že se nejedná ani o osvědčení. Žaloba na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu, která podle stěžovatele spočívala v nevydání rozhodnutí
o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace podle §16a odst. 7 zákona o svobodném
přístupu k informacím, tedy vůbec nemá znaky vyžadované v §79 s. ř. s., a proto nemůže
být přípustná. Nejvyšší správní soud v této souvislosti nesouhlasí s tvrzením stěžovatele,
že se Městský soud v Praze dopustil jurisdikční libovůle, neboť ve věci sp. zn. 3 A 46/2014
považoval rozhodnutí o stížnosti za rozhodnutí podle §65 s. ř. s. Ve věci, na kterou stěžovatel
odkázal, totiž předmětem řízení nebylo rozhodnutí o stížnos ti podle §16a odst. 7 zákona
o svobodném přístupu k informacím, nýbrž rozhodnutí o stížnosti podle §16a odst. 6
téhož zákona, jehož se ovšem usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010,
č. j. 2 As 34/2008 - 90, vůbec netýká. Nadto, ve věci, na kterou poukázal stěžovatel, nebyla
podána žaloba podle §79 s. ř. s., avšak podle §65 s. ř. s. Již na základě těchto skutečností
lze uzavřít, že Městský soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů ří zení v souladu se zákonem,
aniž by bylo nutné posuzovat, zda stěžovatel podal žalobu proti pasivně legitimovanému
žalovanému. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit stěžovatelem tvrzené specifické
okolnosti věci. Skutečnost, že stěžovatel po jistou dobu neměl žádnou procesní možnost,
jak se domáhat vrácení úhrady za poskytnutí informací, nemůže nikterak změnit právní charakter
rozhodnutí o stížnosti podle §16a odst. 7 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Takovému závěru nenasvědčují ani rozhodnutí Ústavního soudu, na která stěžovatel poukázal.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu