ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.185.2016:30
sp. zn. 4 As 185/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. L., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, č. j. 48 A 36/2016 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2016, č. j. 48 A 36/2016 - 21, odmítl žalobu
proti nečinnosti žalovaného. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se žalobce domáhal ochrany
před nezákonným zásahem Městského úřadu Rakovník, který měl spočívat v nepředání spisu
sp. zn. OD01/17575/2015/GURBO r 373, žalovanému společně se stanoviskem k odvolání.
Krajský soud výzvou ze dne 17. 3. 2016, č. j. 48 A 36/2016 - 17, poučil žalobce,
že proti nepředání spisu je nezbytné bránit se žalobou proti nečinnosti a že v pozici žalovaného
nemůže být Městský úřad Rakovník, ale Krajský úřad Středočeského kraje. Žalobce v návaznosti
na výzvu změnil označení žalovaného správního orgánu a petit žaloby tak, že se domáhal,
aby krajský soud uložil žalovanému povinnost rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí
Městského úřadu Rakovník ze dne 4. 6. 2015, č. j. MURA/31282/2012Gurbo r 373, do 30 dnů
od právní moci rozsudku. Krajský soud shledal, že podaná žaloba není přípustná. Poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 198/2015 - 20,
podle kterého je za bezproblémový průběh odvolacího řízení odpovědný odvolací orgán,
a zdůraznil, že před podáním žaloby musí žalobce nejprve vyčerpat opravné prostředky
proti nečinnosti v rámci správního řízení. Krajský soud doplnil, že bezvýsledné vyčerpání
opravných prostředků tvoří speciální podmínku soudního řízení proti nečinnosti správního
orgánu. Jelikož z námitek žalobce ani z obsahu správního spisu nevyplynulo, že by žalobce
opravné prostředky vyčerpal, krajský soud žalobu odmítl za užití §46 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Dále doplnil s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2016,
č. j. 2 Afs 34/2015 - 37, že mu není dána povinnost, aby žalobce poučil o případných následcích
neprokázání uplatnění opravných prostředků.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že krajský soud nesprávně odmítl žalobu, neboť stěžovatele nevyzval k odstranění
nedostatku podání. Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že nepožádal žalovaného o předání
správního spisu, v důsledku čehož nemohl z tohoto spisu při svém rozhodování vycházet.
Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2015,
č. j. 9 As 63/2015 - 35, a dovodil z něj, že měl krajský soud ověřit, zda existuje ke dni jeho
rozhodování zákonná povinnost vydat rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by měl
prokazovat skutečnosti, které jsou zjevné jen z obsahu správních spisů. Podle stěžovatele
není skutečnost, že před podáním žaloby nebyla podána žádost o uplatnění opatření
proti nečinnosti, důvodem pro odmítnutí žaloby, ale krajský soud měl v takovém případě řízení
přerušit. Stěžovatel poukázal na projednávání případů náhrady škody za nezákonný úřední
postup, kde je rovněž nezbytné nejprve, před podáním žaloby, věc projednat s příslušným
správním orgánem. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, podle kterého nemůže neprojednání nároku
u příslušného správního orgánu vést k zamítnutí žaloby jako předčasné. Podle stěžovatele
není důvodu, aby se judikatura Nejvyššího správního soudu lišila od judikatury soudů civilních,
navíc za situace, kdy občanský soudní řád upravuje soudní proces komplexněji a podrobněji.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil
a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se nemohl seznámit s obsahem
žaloby. Doplnil, že podle jeho názoru stěžovatel v žalobě neuvedl žádné důkazy, které by mohly
jeho tvrzení potvrdit. Podle žalovaného, má-li stěžovatel k dispozici kopii svých podání a doklad
o doručení, nic mu nebránilo předat je krajskému soudu. Stěžovatel podal opatření
proti nečinnosti až dne 25. 7. 2016 u Ministerstva dopravy. Žalovaný se plně ztotožnil
s napadeným usnesením, které vypořádalo všechna stěžovatelova tvrzení. Navrhl
proto Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl a přiznal mu náhradu nákladů
za řízení o žalobě a o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal důvodů podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud uvádí, že již v rozsudku ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 198/2015 - 20,
konstatoval, že „[p]ro úspěch případné navazující soudní ochrany účastníka řízení je nicméně klíčové,
aby se tento obrátil postupem podle §80 odst. 3 věty druhé správního řádu na odvolací správní orgán.
Je na odvolacím správním orgánu, aby si na základě žádosti účastníka opatřil u prvostupňového orgánu potřebné
informace o dosavadním průběhu odvolacího řízení a zjednal nápravu, bude-li to namístě. Pokud opatření
proti nečinnosti podle §80 správního řádu, jež inicioval účastník řízení, nebude úspěšné, může se účastník
domáhat vydání rozhodnutí o odvolání žalobou na ochranu proti nečinnosti, již směřuje proti odvolacímu
správnímu orgánu.“ Z citovaného rozsudku vyplývá, že vyčerpání opravných prostředků je procesní
podmínkou pro uplatnění žaloby ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel se mýlí, pokud v kasační
stížnosti uvádí, že krajský soud měl využít úpravu obsaženou v §104a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud uvádí, že soudní řád
správní obsahuje v §79 odst. 1 vlastní úpravu procesních podmínek, a proto krajský soud
správně při shledání, že stěžovatel nesplnil podmínku vyčerpání opravných prostředkům,
aplikoval §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §79 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud nepochybil, pokud stěžovatele
nevyzval k doplnění žalobních námitek prokazujících, že uplatnil opravné prostředky
proti nečinnosti ve správním řízení. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22. 5. 2016, č. j.
2 Afs 34/2015 - 37, uvedl, že „[d]ůvodná není ani námitka stěžovatelky, že měl krajský soud vyzvat
stěžovatelku k prokázání skutečnosti, že uplatnila prostředek ochrany proti nečinnosti vůči žalovanému.
V posuzované věci nebylo pochyb, že stěžovatelka takový prostředek neuplatnila, neboť nic takového v žalobě
netvrdila a tato skutečnost nevyplývala ani ze správního spisu, který měl krajský soud k dispozici.
Tím, že stěžovatelka podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti vůči žalovanému teprve po podání žaloby
ke krajskému soudu, nedošlo ke zhojení vady předčasnosti žaloby. Pro soud je sice rozhodující skutkový stav
v době, kdy o věci rozhoduje (§81 odst. 1 s. ř. s.), nicméně podmínky žaloby posuzuje soud ke dni zahájení řízení
o žalobě.“ Jak vyplývá z citovaného rozsudku, je primární odpovědností stěžovatele,
aby v žalobním řízení uvedl, že opravný prostředek proti nečinnosti správního orgánu uplatnil
a případně své tvrzení doplnil i návrhy na provedení dokazování. Pokud stěžovatel uplatnění
opravných prostředků netvrdil a jejich uplatnění ke dni podání žaloby nebylo zjevné z obsahu
správního spisu, byl postup krajského soudu, který žalobu odmítl, zákonný. Nejvyšší správní soud
doplňuje, že primárním účelem správního soudnictví je ochrana veřejných subjektivních práv
a nikoliv objektivní zákonnosti. Proto je tedy zásadně na účastníkovi řízení, aby tvrdil,
v čem spočívá nezákonnost rozhodnutí či postupu správního orgánu a jak tím bylo zasaženo
do sféry jeho veřejných subjektivních práv. Nelze proto klást k tíži krajského soudu, že sám další
důkazy nevyhledával, pokud stěžovatel ani jejich existenci netvrdil.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho obvyklé
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu