ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.268.2015:27
sp. zn. 4 As 268/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové a v právní věci žalobce: P. G.,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 24. 11. 2015, č. j. 59 A 4/2014 - 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 11. 2015,
č. j. 59 A 4/2014 - 32, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 8. 2014, č. j. KUOK 72015/2014, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Uničov ze dne 19. 6. 2014,
č. j. PO/160/39/14/PSt, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c
odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, jehož se žalobce dopustil
tím, že dne 16. 4. 2014 kolem 9:00 hodin řídil na pozemních komunikacích jako řidič osobní
motorové vozidlo tovární značky Ford Mondeo, RZ X, a v obci Paseka u domu č. 288 byl
zastaven hlídkou PČR DI Olomouc. Hlídka při kontrole zjistila, že obviněný nebyl držitelem
žádného řidičského oprávnění, neboť po uplynutí doby trestu zákazu činnosti spočívajícího
v zákazu řízení všech motorových vozidel, který mu uložil Městský úřad Bruntál na dobu
6 měsíců od právní moci rozhodnutí dne 18. 4. 2008 do 18. 10. 2008, nepožádal o vrácení
řidičského oprávnění a v evidenční kartě řidiče měl provedenou jejich blokaci, čímž porušil §3
odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu. Městský úřad Uničov uložil žalobci za tento
přestupek pokutu ve výši 26.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel v trvání 12 měsíců.
[2] Žalobou podanou dne 11. 8. 2014, doplněnou dne 10. 9. 2004, napadl žalobce rozhodnutí
žalovaného. Žalobce byl přesvědčen, že byl porušen §19 odst. 4 a §72 odst. 1 ve spojení s §34
odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jelikož rozhodnutí žalovaného nebylo doručeno
jemu, ale pouze jeho zmocněnci. Považoval za nezákonný postup správního orgánu,
že ho nepoučil dle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a namítal i porušení
§71 odst. 2 písm. a) správního řádu. Žalobce rovněž uvedl, že mu byl zadržen průkaz v rozporu
se zákonem o silničním provozu a byl postižen podle zákona o Policii České republiky. Nebylo
zahájeno řízení o zadržení řidičského průkazu dle §118c zákona o silničním provozu a nebylo
rozhodnuto o jeho zadržení, protože byl žalobce podezřelý z porušení §118a písm. g) a h)
citovaného zákona. Žalovaný vycházel ze skutečnosti, že žalobce v roce 2008 neodevzdal
po uložení trestu řidičský průkaz. To ale nebylo doloženo a pouze se vycházelo z toho, že v kartě
řidiče byla blokace, která v říjnu 2010 vypršela. Žalobce uvedl, že správní orgán měl řidičský
průkaz k dispozici, žalobce o něj v roce 2008 požádal, a mohl tak řídit motorová vozidla. Žalobce
se přitom podivoval, že správní orgán 6 let nekonal a po této době dostal žalobce pokutu a zákaz
činnosti. Domníval se tedy, že sám nic neporušil, ale pochybení se dopustil správní orgán. Navíc
spatřoval, že v jeho přestupkovém jednání chyběl materiální znak – společenská škodlivost.
[3] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 11. 2015,
č. j. 59 A 4/2014-32, rozhodnutí žalovaného zrušil a zavázal ho k úhradě nákladů řízení. Krajský
soud neshledal předně důvodnou námitku ohledně chybného doručení rozhodnutí žalovaného
dle §34 odst. 2 správního řádu zmocněnci žalobce, protože se nejednalo o procesní rozhodnutí,
kterým by se vyžadovalo, aby žalobce něco sám konal. Navíc žalobce neuvedl žádné důvody,
jak byl tvrzeným vadným doručováním zkrácen na svých právech, z čehož by bylo možné
dovodit, že rozhodnutí správního orgánu trpí takovou vadou, která by mohla způsobit jeho
nezákonnost.
[4] Krajský soud dále uvedl, že ze zákona nevyplývala taková poučovací povinnost správního
orgánu, které se domáhal žalobce. Ačkoli správní orgány poskytují dle §4 odst. 2 správního řádu
přiměřené poučení, nepatří do této povinnosti návod, co by účastník měl nebo mohl činit,
aby dosáhl žádaného výsledku. Ohledně rozsahu poučovací povinnosti krajský soud dále odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010 - 76. Navíc
žalobce dne 18. 8. 2014 požádal o odložení výkonu rozhodnutí a jeho žádosti bylo vyhověno.
[5] V otázce tvrzeného porušení §71 odst. 2 písm. a) správního řádu nebylo krajskému
soudu zřejmé, v čem porušení spočívalo a jak byla práva žalobce zkrácena. K tomu krajský soud
dodal, že pokud měl žalobce na mysli §71 odst. 3 správního řádu, který určuje lhůty
pro rozhodování správních orgánů, jedná se o lhůty pořádkové, jejichž nedodržení nemůže
být samo o sobě důvodem pro zrušení správního rozhodnutí.
[6] Závěrem krajský soud přisvědčil žalobcově námitce ohledně naplnění materiální stránky
přestupku. Krajský soud předně vycházel z evidenční karty řidiče, že řidičská oprávnění žalobce
byla od 18. 4. 2008 blokována na dobu neurčitou. Žalobce neprokázal, že by měl k dispozici
pravomocné rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění. Zároveň uváděl v žalobě rozporuplné
skutečnosti, pokud předestřel, že mu byl po vykonání trestu řidičský průkaz vrácen, ale rovněž
tvrdil, že jej neodevzdal, protože jej nikdo nepoučil, a po vykonání sankce zákaz činnosti v roce
2008 opět řídil, protože se domníval, že může.
[7] Krajský soud dále vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011 - 52. Na jeho základě konstatoval, že žalobce nepochybně naplnil
formální znak přestupku. Jeho jednání nebylo možné ale posoudit jako přestupek, protože
u žalobce v případě přestupku dle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu
vymizel jeho materiální znak. Krajský soud dospěl k závěru, že 6 let mezi chvílí, kdy měl žalobce
řidičské oprávnění v dubu 2008 odevzdat, a momentem, kdy byl žalobce při kontrole
dne 16. 4. 2014 přistižen, je mnoho let ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního
soudu. Proto došlo k takovému snížení nebezpečnosti jednání žalobce, že vymizel materiální znak
skutkové podstaty.
[8] Krajský soud rovněž dodal, že zohlednil i další okolnosti případu, zejména skutečnost,
za jaký přestupek byl zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v roce 2008
uložen. Tento přestupek byl totiž pochybením spíše administrativního charakteru (chybějící SPZ,
osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla). Jelikož hlavním účelem sankcí je ochrana společnosti, zde účastníků
silničního provozu, a žalobce ani v jednom případě pro ně bezprostředně nebezpečný nebyl,
nebyl by za těchto okolností splněn ani účel takového druhu sankce. Navíc krajský soud
považoval s ohledem na datum napadení žaloby (11. 8. 2014) a skutečnost, že řidičské oprávnění
bylo žalobci stále zadrženo, sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
za fakticky vykonanou.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[9] Kasační stížností podanou dne 1. 12. 2015, doplněnou dne 15. 12. 2015, se žalovaný
(dále též „stěžovatel“) brání proti nadepsanému rozsudku krajského soudu. Stěžovatel napadá
závěr krajského soudu, že v žalobcově případě vymizel materiální znak přestupku. Domnívá
se, že k pochybení došlo v důsledku toho, že krajský soud nerozlišoval mezi institutem řidičského
průkazu a řidičského oprávnění. Stěžovatel uvádí, že s vymizením materiálního znaku skutkové
podstaty by bylo možné souhlasit pouze u přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu, pokud by dle §113 odst. 1 písm. b) citovaného zákona nebyl odevzdán
řidičský průkaz, za což ale žalobce obviněn nebyl.
[10] Žalobce byl naopak uznán vinným dle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním
provozu, protože řídil v rozporu s §3 odst. 3 téhož zákona, aniž by byl držitelem příslušného
oprávnění. Jednalo se tedy o přestupek pokračující, což zajisté jeho nebezpečnost (škodlivost)
pro společnost zvyšuje, nikoli vylučuje, jak se domnívá krajský soud. Žalobce podotýká,
že rozhodnutím krajského soudu dochází k paradoxní situaci, protože řidič motorového vozidla
může přes zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel nadále řídit
bez toho, aby si v souladu s §101 odst. 2 téhož zákona požádal o vrácení řidičského oprávnění.
V takovém případě by ale byl §3 odst. 3 písm. a) téhož zákona nadbytečný.
[11] Stěžovatel závěrem odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012,
č. j. 7 As 137/2011 - 52, podle něhož z §102 odst. 1 zákona o silničním provozu jednoznačně
vyplývá, že je výslovně vyloučen automatismus spočívající v tom, že po uplynutí doby zákazu
činnosti může řidič bez dalšího opět řídit motorové vozidlo. Navíc žalobci byl uložen zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, proto
je při podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění povinen doložit, že se podrobil přezkoušení
z odborné způsobilosti podle zvláštního právního předpisu, a je povinen doložit příslušná
potvrzení. Krajský soud žalobce svým rozsudkem této povinnosti zprostil. Ačkoli krajský soud
vychází ze stejného rozhodnutí jako stěžovatel, stěžovatel se domnívá, že krajský soud si jeho
obsah vyložil nesprávně. Stěžovatel je tak přesvědčen, že v dané věci byla naplněna formální
i materiální stránka přestupku.
[12] Žalobce se ve lhůtě stanovené zdejším soudem ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“)], je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen zaměstnancem
s požadovaným právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel p řihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
krajským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Předmětem případu je posouzení otázky, jaký vliv má plynutí času na materiální stránku
(společenskou nebezpečnost) přestupku definovaného v §125c odst. písm. e) bod 1 zákona
o silničním provozu, jehož skutková podstata spočívá v tom, že fyzická osoba řídí motorové
vozidlo bez příslušného řidičského oprávnění dle §3 odst. 3 písm. a) citovaného zákona. Zatímco
krajský soud dospěl k závěru, že po uplynutí doby šesti let od doby, kdy žalobcovo řidičské
oprávnění zaniklo (krajský soud nesprávně uvádí: kdy měl žalobce odevzdat řidičské oprávnění),
společenská škodlivost zanikla, stěžovatel se domnívá, že u tohoto přestupku se plynutím času
naopak škodlivost jednání spočívajícího v řízení bez řidičského oprávnění zvyšuje, protože
se jedná o pokračující přestupek.
[17] Podle §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu „[ř]ídit motorové vozidlo může pouze
osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel (dále jen ‚skupina
vozidel‘) uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou
Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen ‚jiný členský stát‘), nebo jiným státem podle mezinárodní
smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provoz“.
[18] Podle §80 téhož zákona „[ř]idičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla
zařazeného do skupiny vozidel, pro kterou mu bylo řidičské oprávnění uděleno“.
[19] Podle §94a odst. 1 téhož zákona „[d]ržitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem
právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce
zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel […]“.
[20] Podle §102 odst. 1 téhož zákona „[p]o výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího
v zákazu řízení motorových vozidel […] rozhodne o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad
obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské oprávnění podle §94a“.
[21] Podle §103 odst. 1 téhož zákona „Řidičský průkaz je veřejná listina, která osvědčuje řidičské
oprávnění držitele a jeho rozsah a kterou držitel prokazuje své jméno, příjmení a podobu, jakož i další údaje
v ní zapsané podle tohoto zákona“.
[22] Podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 téhož zákona „[f]yzická osoba se dopustí přestupku tím,
že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s §3 odst. 3 písm. a) není držitelem
příslušného řidičského oprávnění“.
[23] Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro posouzení předestřené otázky a pochopení
platné právní úpravy je nutné důsledně rozlišovat mezi instituty řidičského oprávnění
(§80 zákona o silničním provozu) a řidičského průkazu (§103 odst. 1 téhož zákona). Částečný
výklad poskytl zdejší soud již v rozsudku ze dne 16. 6. 2010, č. j. 2 As 41/2009 - 62, v němž
uvedl, že „[…] na rozdíl od řidičského oprávnění, je řidičský průkaz toliko úřední listinou – osvědčením,
kterým se prokazuje existence řidičského oprávnění a jeho rozsah. S výjimkou případů, kdy je řidičský průkaz
vydán v řízení o žádosti o udělení řidičského oprávnění namísto formalizovaného správního rozhodnutí, jde o
‚prosté osvědčení‘, ve smyslu části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správní řád“. Zatímco tedy řidičské
oprávnění je získaným právem na řízení určitého motorového vozidla [srov. §3 odst. 3 písm. a)
ve spojení s §80 zákona o silničním provozu], řidičský průkaz je pouze osvědčením tohoto práva.
Pro posouzení, zda byl spáchán přestupek dle §125c odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o silničním
provozu jsou tedy podstatné především otázky týkající se pozbytí či nabytí příslušného řidičského
oprávnění.
[24] Výkladem mechanismu opětovného nabytí řidičského oprávnění ve chvíli, kdy řidič
vykonal sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorového vozidla, se dále detailně
zabýval zdejší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011 - 52. Při výkladu §94a
odst. 1 a 2 a §102 odst. 1 zákona o silničním provozu dospěl k závěru, že „[z] citovaných ustanovení
vyplývá, že podle zákona o silničním provozu je výslovně vyloučen automatismus spočívající v tom, že po uplynutí
doby zákazu činnosti může řidič bez dalšího opět řídit motorové vozidlo. Takový postup by byl jistě možný, ale
zákonodárce zvolil jiný, vůči řidičům administrativně náročnější a přísnější, postup, a sice vrácení řidičského
oprávnění na žádost ve zvláštním řízení. Je nepochybné, že takový postup vede k faktickému prodloužení doby,
po kterou řidič nemůže řídit motorové vozidlo, minimálně o dobu trvání procedury vrácení. Ta končí podle
ust. §114 odst. 1 zákona o silničním provozu úkonem správního orgánu spočívajícím ve fyzickém předání
řidičského průkazu žadateli na základě pravomocného správního rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění.
Uvedená procedura umožňuje jednak v případě, že mezi právní mocí rozhodnutí o zákazu činnosti a vydáním
rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu je doba delší jednoho roku, zkoumat zdravotní a odbornou způsobilost
řidiče (§102 odst. 5 zákona o silničním provozu) a i v případech, na něž uvedené ustanovení nedopadá, zajišťuje
efektivní dozor nad výkonem zákazu činnosti. Pokud se ten, komu byl uložen zákaz činnosti, chová podle
zákona a v zákonem stanovené lhůtě odevzdá řidičský průkaz, ví nebo přinejmenším má a musí vědět,
že nedisponuje osvědčením nezbytným k řízení motorových vozidel. Je tedy skoro vyloučeno, aby i v době trvání
zákazu činnosti z nedbalosti řídil bez řidičského oprávnění. Signálem, že opět řídit může, je právě vrácení
řidičského oprávnění a následně řidičského průkazu postupem podle ust. §102 a §114 zákona o silničním
provozu. Při nedodržení uvedeného postupu odevzdání a vrácení řidičského průkazu hrozí, že řidič, který
má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové vozidlo i bez řidičského
oprávnění, přičemž jeho pochybení by nemuselo být, např. při zběžné kontrole policií bez prověření příslušných
evidencí, jednoduše zjistitelné. Právě tomu má zabránit mechanismus odevzdání a vrácení řidičského průkazu,
za jehož dodržení se řidič, který řidičský průkaz odevzdal, po dobu odevzdání žádným takovým průkazem
nemůže prokázat. Jedná-li tedy určitá osoba v rozporu s ust. §94a a §102 zákona o silničním provozu,
a naplní tím formální znaky skutkové podstaty přestupku, za nějž byl postižen stěžovatel, je nutno mít za to,
že je naplněn i znak materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného
jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl“ (relevantní části zvýraznil zdejší soud).
[25] V citovaném rozsudku zdejší soud dále konstatoval, že stěžovatel sice obdržel rozhodnutí
o povinnosti odevzdat řidičské oprávnění ve lhůtě 5 dnů, ale řidičský průkaz neodevzdal. Tento
přístup zdejší soud hodnotil tak, že stěžovatel „[…] věděl, či přinejmenším mohl a měl vědět, že nemá mít
řidičský průkaz u sebe, protože je povinen jej odevzdat. Proto si měl klást otázku, jak by měl postupovat poté,
co uplyne doba zákazu činnosti, aby řidičský průkaz opět získal. Domníval-li se, že nesplní-li rozhodnutím
stanovenou povinnost odevzdat řidičský průkaz, může po uplynutí doby zákazu činnosti bez dalšího řídit, jednal
natolik nezodpovědně, že u něho nelze mít materiální znak přestupku za vymizelý. Ani skutečnost,
že po uplynutí doby zákazu činnosti řídil více než tři roky bez nehody či přestupku, nebezpečnost jeho jednání
nesnižuje natolik, aby z materiálního hlediska již nešlo o přestupek“. Nad rámec posuzovaného
skutkového stavu pak dodal, že „[n]ěco takového by snad bylo myslitelné, kdyby odstup mezi dobou,
kdy měl odevzdat řidičský průkaz, a dobou, kdy byl jako osoba bez řidičského oprávnění přistižen, byl
mnohaletý. Odstup tří a půl roku však není takový, aby o vymizení materiálního znaku přestupku bylo možno
uvažovat“.
[26] Nejvyšší správní soud k popsanému mechanismu doplňuje, že k opětovnému nabytí
řidičského oprávnění dochází na základě podané žádosti (§102 odst. 2 zákona o silničním
provozu), která vyžaduje doložení řady skutečností (§102 odst. 3 téhož zákona). Řidiče ale stíhají
i další zákonné povinnosti. Například, pokud uplynulo od právní moci rozhodnutí, kterým byla
uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, více než jeden
rok, musí žadatel prokázat v rámci této žádosti zdravotní a odbornou způsobilost (§102 odst. 5
téhož zákona). Dále v případech, kdy byla řidiči uložena sankce zákazu činnosti spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel na dobu nejméně 6 měsíců, je řidič povinen se podrobit
dopravně psychologickému vyšetření [§87a odst. 3 písm. c) téhož zákona].
[27] V nyní posuzovaném případě ze správního spisu vyplývá, že žalobci byla uložena
Městským úřadem Bruntál (rozhodnutí č. j. DSH/17667-08/366-2008/stl) sankce zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorového vozidla; výkon sankce zákazu činnosti proběhl
od 18. 4. 2008 do 18. 10. 2008. Pozbytím řidičského oprávnění vznikla žalobci povinnost
k vrácení řidičského průkazu. Nehledě na to, zda žalobce řidičský průkaz odevzdal, právní mocí
uvedeného rozhodnutí žalobce ztratil řidičské oprávnění (§94a odst. 1 zákona o silničním
provozu). Teprve na základě žádosti dle §102 odst. 1 téhož zákona mohl žalobce nabýt řidičské
oprávnění zpět. Navíc, jelikož byla žalobci sankce zákazu činnosti uložena v délce 6 měsíců,
žalobce by se musel vedle standardního podání žádosti podrobit i dopravně psychologickému
vyšetření.
[28] Stěžovatel namítá, že rozhodnutím krajského soudu došlo k paradoxní situaci, protože
žalobce byl zbaven povinnosti podat žádost o vrácení řidičského oprávnění, přičemž §3 odst. 3
písm. a) zákona o silničním provozu se tak stal zcela nadbytečným. Nejvyšší správní
soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
[29] V citovaném rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011 - 52, zdejší soud uvedl,
že materiální stránka jednání proti §94a a §102 zákona o silničním provozu přestupku bude
vyloučena pouze na základě existence zvláštních okolností. Nejvyšší správní soud přitom
nepovažoval za takovou okolnost běžné plynutí času, tj. že řidič po uplynutí zákazu činnosti
určitou dobu řídil bez příslušného řidičského oprávnění, ale hypoteticky, mimo rámec případu,
uvedl, že by se muselo jednat o mnoho let.
[30] Jelikož jízda bez řidičského oprávnění v rozporu s §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním
provozu je pokračujícím přestupkem, kdy každou dílčí jízdou se řidič dopouští dalšího
protiprávního jednání ve smyslu §125c odst. 1 písm. e) bod 1 téhož zákona, zdejší soud dospěl
k závěru, že ani pouhá skutečnost uplynutí 6 let od chvíle, kdy žalobce ztratil řidičské oprávnění,
(a měl odevzdat řidičský průkaz) není důvodem pro zánik materiální stránky tohoto přestupku.
V kontextu popsaných zákonných povinností, které jsou spojeny s opětovným získáním
řidičského oprávnění, a povahou přestupku totiž nelze považovat ani 6 let za onu zvláštní
okolnost ve smyslu citovaného rozsudku, která by společenskou škodlivost přestupku zcela
eliminovala.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a přikázal mu věc
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.), ve kterém bude krajský soud vycházet z právního názoru
Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[32] O nákladech řízení před Nejvyšší správním soudem rozhodne v dalším řízení krajský soud
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu