ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.275.2015:22
sp. zn. 4 As 275/2015 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: S. F., zast. Mgr.
Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2015,
č. j. 15 A 165/2013 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2013, č. j. MmM/057822/2013/OSČ/KB, Magistrát města
Mostu (dále jen „prvoinstanční orgán“) zamítl žádost žalobce o vydání řidičského oprávnění,
a to z důvodu, že neprokázal splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky
podle §82 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
Prvoinstanční orgán shrnul, že žalobce k žádosti o vydání řidičského oprávnění přiložil mimo
jiné doklad o přechodném pobytu a nájemní smlouvu uzavřenou mezi ním a V. P. s předmětem
pronájmu nemovitosti na adrese P. č. p. 95. Na základě pochybností o pravdivosti
prokazovaného místa obvyklého bydliště prvoinstanční orgán vyzval žalobce k odstranění
nedostatků žádosti, to znamená k předložení dokumentů prokazujících osobní či profesní vazby
žalobce k České republice. Současně požádal příslušný německý orgán veřejné správy, Kraftfahrt
– Bundesamt Flensburg, o sdělení informací ohledně žalobcova řidičského oprávnění v Německu
a Policii České republiky o sdělení, zda žalobce v zákonem vyžadované době pobýval v místě
tvrzeného přechodného pobytu. Prvoinstanční orgán rovněž požádal pronajimatele předmětné
nemovitosti o informace ohledně skutečného pobytu žalobce. Vysvětlil, že pochybnosti ohledně
obvyklého bydliště dovodil z obsahu nájemní smlouvy, která nekonkretizuje, jakou část
nemovitosti žalobce pronajímá. Nadto, stejnou nájemní smlouvu uzavírá totožný pronajímatel i s
dalšími cizinci, a to zpravidla i ve stejném časovém období. Prvoinstanční orgán zmínil, že „[…]
pochybnosti vycházejí především z několika přípisů zahraničních úřadů, kde se často uvádí, že osobám žádajícím o
udělení řidičského oprávnění na území České republiky bylo na jejich území řidičské oprávnění odejmuto a znovu
ho získat nemohou nebo jen s velkými obtížemi, a proto má úřad pochybnosti o skutečném pobytu takové osoby na
území České republiky a její způsobilosti k řízení motorových vozidel. Zároveň se na základě výsledků pobytových
kontrol provedených cizineckou policí ukázaly jako oprávněné nejen v několika obnovených správních řízeních, ale
také téměř ve všech probíhajících správních řízeních. Dále jsou zde obecně známé skutečnosti podporující tyto
pochybnosti, kdy zejména ve Spolkové republice Německo nebo v Rakousku existují agentury, které za určitý
poplatek garantují výše uvedeným osobám, že jim v České republice nebo například na Slovensku, v Polsku atd.
zajistí získání řidičského oprávnění. Tyto lze volně nalézt na internetu. Z tohoto pohledu se pak veškerá tvrzení
žadatele jeví jako účelová.“
Prvoinstanční orgán konstatoval, že pronajimatel předmětné nemovitosti odmítl vyhovět
výzvě ke sdělení požadovaných informací s odůvodněním, že není povinen ani oprávněn
poskytnout prvoinstančnímu orgánu osobní údaje žalobce. K výzvě k odstranění
nedostatků žádosti o udělení řidičského oprávnění žalobce sdělil, že prvoinstanční orgán není
oprávněn vyžadovat jiné doklady než ty, které jsou uvedeny v §92 odst. 4 písm. d) zákona
o silničním provozu, přičemž poukázal na stanovisko Ministerstva dopravy k posuzování
podmínek pro udělení řidičského oprávnění ze dne 18. 8. 2008, sp. zn. G98/2008-160-OST/1.
K opakované výzvě žalobce sdělil, že nemůže dodržet pětidenní lhůtu k poskytnutí
požadovaných podkladů a zopakoval již dříve uvedený právní názor. V průběhu řízení již žalobce
doložil pouze výpis z katastru nemovitostí dokládající, že V. P. je vlastníkem pronajaté
nemovitosti. Spolkový úřad Kraftfahrt-Bundesamt Flensburg zaslal prvoinstančnímu orgánu
přípis, podle kterého žalobce není držitelem platného německého řidičského oprávnění. Místní
dopravní úřad v Magdeburgu mezitím obdržel žádost žalobce o udělení řidičského oprávnění,
které však v dané době nebylo vyhověno. Policie České republiky prvoinstančnímu orgánu
sdělila, že „[…] pobytovou kontrolou dne 28. 11. 2012 bylo zjištěno, že nemovitost na adrese P. č. p. 95 je
rodinný dům o čtyřech místnostech a osmi lůžkách. Na poštovní schránce bylo uvedeno 20 jmen cizinců, včetně
žadatele. Pan P., který byl přítomen kontrole, uvedl, že žadatel pobývá v tomto domě nepravidelně od dubna
2012, a to jen na přespání několikrát za měsíc. Dále uvedl, že v domě bydlí trvale také jeho syn a nikdy není
problém, aby tam dotazovaní cizinci přespali. Ubytování za úplatu neposkytuje. Žadatel v době kontroly, stejně
jako ostatní kontrolovaní cizinci, v domě nepobýval. Na výzvu policie měl pan P. předložit knihu ubytovaných
cizinců. Tuto však neměl k dispozici a tvrdil, že ji má doma na adrese svého trvalého pobytu.“
Prvoinstanční orgán odmítl výtky žalobce vůči způsobu, jakým vedl řízení o žádosti.
Poukázal na §2 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a konstatoval, že výše popsaná zjištění dostatečně odůvodňují pochybnosti o pravdivosti
žalobcem předložených dokumentů. Uvedl, že předložené dokumenty sice odpovídají §92
odst. 3 a 4 zákona o silničním provozu, nezakládají však automatický nárok na udělení řidičského
oprávnění. Podle prvoinstančního orgánu „[p]obytovou kontrolou nebylo jednoznačně prokázáno,
že v místě přechodného pobytu měl žadatel osobní nebo profesní vazby. Ubytovatel sice uvedl, že se cizinci do jeho
domu opakovaně vracejí, ale přístup jim umožňuje syn a vždy jde o jednorázové přespání. Už z počtu lůžek (8)
se jeví nepravděpodobné, že by v tomto domě bydlelo najednou 20 cizinců, kteří by jistě měli klíče od domu
a své osobní věci v domě. Zároveň pan P. odmítl se správním orgánem spolupracovat, ačkoliv se správní orgán
nedomáhal získání žádných osobních údajů účastníka řízení, naopak chtěl pouze potvrdit či upřesnit skutečnosti,
uváděné v nájemní smlouvě, vystavené právě pronajimatelem. Správní orgán měl v této chvíli možnost předvolat
pana P. ke svědecké výpovědi, který by musel vypovídat pravdivě a nic nezamlčet, pokud by výpověď neodepřel,
když by provedenou výpovědí způsobil sobě nebo osobě blízké nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt.
K tomuto kroku správní orgán nepřistoupil, jelikož měl za to, že další získané poznatky nehovoří ve prospěch
žadatele. Současně se tímto negativním postojem ubytovatele nepodařilo správnímu orgánu získat informace, které
by ve prospěch žadatele hovořily, a žadatel sám nenavrhl výslech tohoto svědka k potvrzení skutečností. Pokud se
týká zprávy Spolkového úřadu Kraftfahrt - Bundesamt Flensburg, z této nevyplývá, že by žadatel byl ve výkonu
sankce nebo trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. Za nejzávažnější však
správní orgán považuje skutečnost, že žadatel sám nepředložil důkazy, které by bez pochybností prokazovaly jeho
tvrzení o pobývání alespoň 185 dnů v kalendářním roce na území České republiky z důvodu osobních nebo
profesních vazeb, ačkoliv byl k tomuto vyzýván. Správní orgán má za to, že pokud by některé z požadovaných
důkazů existovaly a žadatel se fyzicky na území ČR zdržoval, poskytnutá lhůta k jejich předložení se jeví
dostatečná. Z předložených potvrzení o přechodném pobytu na území ČR lze pouze zjistit, zda se k takovémuto
pobytu přihlásil a zda je mu tedy umožněn. Fyzickou přítomnost žadatele na území České republiky při vydání
takovéhoto potvrzení Policie ČR nezjišťuje. Už z data vydání potvrzení (24. 4. 2012) je ale patrné, že v této
době ani policie nemohla mít povědomost, zda se zde během roku 2012 bude žadatel skutečně fyzicky zdržovat.“
Na základě uvedených skutečností prvoinstanční orgán uzavřel, že žalobce neprokázal splnění
podmínky obvyklého bydliště, a proto ani nebylo možné udělit mu řidičské oprávnění.
Rozhodnutím ze dne 19. 8. 2013, č. j. 4483/2013, žalovaný zamítl odvolání a potvrdil
prvoinstanční rozhodnutí. K odvolacím námitkám žalobce poukázal na §2 a §3 správního řádu
a konstatoval, že novelizací zákona o silničním provozu byla opuštěna stávající koncepce
formálního vymezení obvyklého bydliště. Nová materiálně - formální definice vychází z existence
doložitelných osobních či profesních vazeb k místu přechodného pobytu, což umožňuje lepší
kontrolu a omezuje účelově podávané žádosti. Žalovaný uvedl, že předložené potvrzení
o přechodném pobytu a nájemní smlouva pouze dokládají právo žalobce zdržovat se na území
České republiky se zajištěným ubytováním, uvedené doklady ovšem neprokazují splnění
podmínky obvyklého bydliště ve smyslu §2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Prvoinstanční
orgán tak podle žalovaného přistoupil k výzvě k doložení dalších podkladů zcela
oprávněně, jak vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2013,
č. j. 15 A 132/2010 - 81. Šetření Policie České republiky pak nelze považovat za nezákonný
důkaz. K námitce, že prvoinstanční orgán postupoval v rozporu se správním řádem, žalovaný
poukázal na závěr č. 115 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne
8. 6. 2012. Uvedl, že se s tímto závěrem ztotožňuje a že aplikace §51 odst. 2 správního řádu byla
v daném případě nadbytečná, neboť žalobci byl v daném případě řádně oznámen konec
shromažďování podkladů k vydání rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu a mohl se tedy
seznámit se všemi podklady a vyjádřit se k nim. K námitce o nezákonnosti shromažďování
důkazů žalovaný připomněl obsah §1 odst. 2, §2 odst. 1 a §3 správního řádu, jakož i §82 odst. 5
a §129 zákona o silničním provozu, přičemž uvedl, že správní orgány nejsou pouhými pasivními
distributory potvrzení, osvědčení nebo dokladů, aniž by si mohly ověřit relevantnost dokládaných
údajů. Konstatoval, že právním základem spolupráce českých a německých orgánů je Smlouva
uzavřená mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo
o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, která byla zveřejněna ve Sbírce zákonů
pod č. 521/1992 Sb. Vzájemné poskytování informací mezi českými a německými správními
orgány tedy nelze považovat za nezákonné. Spolupráce, ke které došlo v posuzovaném případě,
odpovídá §42 a §50 odst. 1 správního řádu, neboť právo získané v České republice,
tj. oprávnění k řízení motorových vozidel, lze uplatňovat nejen v České republice, ale také
v Německu. Spoluprácí a výměnou informací mezi správními orgány byla nadto chráněna
žalobcova práva. Žalovaný nepřisvědčil tvrzení, že prvoinstanční orgán byl povinen respektovat
doložené důkazní prostředky, protože posuzování obvyklého bydliště nepodléhá volnému
hodnocení důkazů. Žalovaný v této souvislosti opět poukázal na §3 a §50 odst. 3 a 4 správního
řádu. V závěru vytknul prvoinstančnímu orgánu toliko skutečnost, že formulář s žádostí o udělení
řidičského oprávnění přijal podepsaný v části potvrzující převzetí řidičského průkazu. Toto
pochybení však neshledal natolik závažné, aby mělo vliv na zákonnost rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 15 A 165/2013 - 40,
žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění rozsudku soud
připomněl, že podle §2 písm. hh) zákona o silničním provozu se obvyklým bydlištěm na území
České republiky rozumí místo trvalého pobytu fyzické osoby, popřípadě místo, kde pobývá
alespoň 185 dnů v roce z důvodu osobních vazeb, kterými jsou zejména soužití ve společné
domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti, popřípadě podnikání, výkon jiné
samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky. Obvyklým bydlištěm
je rovněž místo, kde fyzická osoba pobývá z důvodů osobních vazeb a pravidelně se na toto
místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci
v jiném státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném státě omezen na dobu určitou. Krajský soud
rovněž konstatoval obsah §82 odst. 1 písm. d), §82 odst. 4, §92 odst. 4 písm. d) a §109 odst. 8
písm. g) zákona o silničním provozu a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 - 36, podle kterého pro interpretaci shora uvedených ustanovení
je třeba přihlédnout ke Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2006/126/ES, ze dne
20. 12. 2006, o řidičských průkazech. Krajský soud s ohledem na uvedený závěr Nejvyššího
správního soudu označil názor žalobce, že je v projednávané věci třeba vycházet z mírnější české
právní úpravy, za nesprávný, přičemž konstatoval obsah čl. 7 odst. 1 písm. e) a čl. 12 Směrnice
č. 2006/126/ES. K interpretaci pojmu „obvyklého bydliště“ krajský soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. j. 4 As 40/2012 - 26, ze dne 13. 11. 2013,
č. j. 6 As 47/2013 - 68, a ze dne 12 . 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 - 36. Krajský soud na základě
uvedené judikatury uzavřel, že bylo zcela na žalobci, aby doložil podmínku obvyklého bydliště,
přičemž podle zákona o silničním provozu se nemůže jednat pouze o formální bydliště.
Krajský soud odmítl námitku žalobce, že správní orgány nebyly oprávněny zkoumat
obsahovou správnost či pravdivost potvrzení o přechodném pobytu či nájemní smlouvy. Podle
§92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu se sice jedná o podklady pro vydání řidičského
oprávnění, hodnocení důkazních prostředků však provádí výlučně správní orgán. Krajský soud
konstatoval, že správní orgány byly oprávněny přihlédnout k veřejně známým skutečnostem
dostupným z internetu o možnosti německých občanů získat za úplatu řidičské oprávnění
v České republice. Správní orgány podle krajského soudu byly rovněž oprávněny požádat
o součinnost Policii České republiky i Spolkový úřad Kraftfahrt - Bundesamt Flensburg. V této
souvislosti vyhodnotil krajský soud námitky žalobce jako liché a konstatoval, že správní řízení
je postaveno na zásadě materiální pravdy. Přitom poukázal na §3 a §50 odst. 3 správního řádu,
podle kterého správní orgány zjišťují všechny skutečnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu.
Krajský soud odmítl, že prověřování žalobcova obvyklého bydliště mělo být vedeno v režimu
zákona o státní kontrole, neboť jeho aplikace není, s ohledem na předmět řízení, možná. Podle
soudu předmětná nájemní smlouva a potvrzení o přechodném pobytu automaticky neprokazují,
že žalobce v České republice skutečně pobýval. Ustanovení §2 písm. hh) zákona o silničním
provozu není konstruováno na základě legální důkazní teorie jako výjimka ze zásady volného
hodnocení důkazů. Účelem zmíněného ustanovení není zavázat správní orgán, aby hodnotil
důkazy zcela konkrétním způsobem; to by ostatně odporovalo definici obvyklého bydliště podle
naposledy uvedeného ustanovení. Systematický výklad slov „doklad prokazující obvyklé bydliště
žadatele“ tedy jednoznačně vylučuje žalobcovu ryze textualistickou interpretaci. Stejnému závěru
nasvědčuje rovněž výklad teleologický a eurokonformní. Doklad prokazující obvyklé bydliště
žadatele o vydání řidičského oprávnění ve smyslu §2 písm. hh) zákona o silničním provozu proto
nemusí prokazovat jeho obvyklé bydliště.
Z právní úpravy Evropské unie i České republiky podle krajského soudu vyplývá,
že žadatel o vydání řidičského oprávnění je povinen prokázat svůj bližší vztah k území členského
státu tím, že prokáže skutečnou délku svého pobytu. Naplnění pojmu obvyklé bydliště podle
zákona o silničním provozu vyžaduje určitou délku pobytu, čímž zákonodárce vyjádřil materiální
kritérium, tj. požadavek skutečného pobytu na území České republiky. Přitom není důležité, kolik
důkazních prostředků žadatel v řízení o udělení řidičského oprávnění předloží, důležitý je obsah
jimi založených vztahů. Krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 - 36, a uvedl, že úmyslem českého ani unijního zákonodárce jistě
nebylo formalistickým přístupem k věci umožnit „turistiku za řidičskými průkazy“. K tomu
krajský soud odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 4. 2012, ve věci
zn. C-419/10, Hofmann proti Freistaat Bayern, popřípadě na důvodovou zprávu k zákonu
č. 297/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů,
a zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových
vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Podle krajského soudu
není zákon o silničním provozu koncipován tak, že každému žadateli, který předloží jeden
ze zákonem uvedených dokladů, bude automaticky uděleno řidičské oprávnění. V případě
pochybností totiž žadatel musí prokázat své obvyklé bydliště v materiálním smyslu. To však
žalobce v nyní posuzované věci navzdory pochybnostem neprokázal.
Krajský soud konstatoval, že tvrzení žalobce o jeho obvyklém bydlišti vyvracejí zejména
zjištění z pobytové kontroly. Žalobce nebyl zastižen v místě tvrzeného obvyklého bydliště. Jeho
jméno sice bylo uvedeno na poštovní schránce, ubytování však využíval spíše sporadicky,
a to k přespání několikrát za měsíc. Dle vyjádření pronajimatele, žalobce stejně jako ostatní
ubytování cizinci za užívání nemovitosti nemusí hradit žádné nájemné. Pronajimatel nepředložil
policistům, kteří v nemovitosti prováděli pobytovou kontrolu, knihu ubytovaných, protože
ji měl na adrese trvalého pobytu. Z těchto skutečností krajský soud dovodil, že žalobce
předmětný objekt fakticky neužívá. Přestože žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady
řízení, nikterak se nesnažil rozptýlit vzniklé pochybnosti a setrval na svém nesprávném výkladu
zákona.
Krajský soud neprovedl navrhované důkazy pro jejich zjevnou nadbytečnost, neboť
pojem obvyklé bydliště na území České republiky není totožný s pojmem přechodný pobyt
občana Evropské unie, o němž vydává potvrzení Ministerstvo vnitra. K námitce, že žalobce
měl být o jednotlivých úkonech správního orgánu předem vyrozuměn, krajský soud konstatoval,
že „[j]iž žalovaný správně v žalobou napadeném rozhodnutí a posléze i v řízení před soudem uváděl, že pokud
se provádí dokazování písemnou formou, jako tomu bylo v předmětné věci, plně postačuje, aby účastník řízení
dostal příležitost před rozhodnutím ve věci seznámit se s podklady pro vydání daného rozhodnutí, ve smyslu ust.
§36 odst. 3 správního řádu. Této povinnosti žalovaná strana dostála, když před vydáním prvostupňového
rozhodnutí byl žalobce písemností ze dne 12. 4. 2013 náležitě vyrozuměn o ukončení shromažďování podkladů
k vydání rozhodnutí a možnosti se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim, a to do 5 dnů od doručení dotyčného
oznámení. Třebaže vyrozumění učiněné správním orgánem I. stupně v intencích ust. §36 odst. 3 správního řádu
bylo tehdejšímu zmocněnci žalobce řádně dne 18. 4. 2013 doručeno, tak žalobce ani prostřednictvím svého
tehdejšího zmocněnce svých práv jakkoliv nevyužil.“
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní namítl, že krajský soud pochybil
při výkladu §2 písm. hh) zákona o silničním provozu, neboť spojení „trvalý pobyt fyzické
osoby“ neinterpretoval ve vztahu k různému významu tohoto pojmu dle českého právního řádu.
Pojem „trvalý pobyt fyzické osoby“ podle stěžovatele není totožný s pojmem „trvalý pobyt“
občana České republiky podle §10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných
číslech, ve znění pozdějších předpisů, a pojmem „trvalý pobyt cizince“ ve smyslu §65 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Uvedený pojem je podle stěžovatele nutné interpretovat v souvislosti s čl. 42 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
publikované pod č. 209/1992 Sb. Stěžovatel poukázal na rozdíl mezi registračním principem
při hlášení trvalého pobytu občana České republiky a povolovacím principem při zřizování
trvalého pobytu cizince. Povolovací princip se uplatňuje rovněž v případě občanů členských států
Evropské unie, byť na základě mírnějších podmínek podle §87g zákona o pobytu cizinců.
Na základě uvedených skutečností stěžovatel dospěl k závěru, že přechodný pobyt občana
členského státu Evropské unie ve smyslu §87a zákona o pobytu cizinců naplňuje znaky trvalého
pobytu fyzické osoby na území České republiky. Opačný výklad podle stěžovatele zakládá
nerovnost mezi občany České republiky a členských zemí Evropské unie. Podle stěžovatele
„[č]eský státní příslušník vzhledem k právní úpravě trvalého pobytu bez ohledu na fakticitu bydliště splní
podmínku obvyklého bydliště pouhou registrací, což neodpovídá dikci Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2006/126/ES, jež vychází z předpokladu, že tato se vztahuje na všechny občany členských států Evropské unie
bez ohledu na jejich státní příslušnost, resp. směrnice nepředpokládá ve vztahu k obvyklému bydlišti vymezenému
jejím čl. 12 nějaký stupeň zvýhodnění osoby státní příslušnosti státu, jež vydává řidičský průkaz. Směrnice
nikterak nezavádí možnost operovat s trvalým pobytem nebo obdobným pobytovým oprávněním na území daného
členského státu, nýbrž zavádí výlučně pojem obvyklé bydliště bez rozdílu státní příslušnosti občana Evropské unie.
Z toho pak vyplývá, že česká právní úprava je v daném případě výhodnější, pokud pojem obvyklé bydliště
modifikuje fikcí naplnění jeho znaků v případě, že „fyzická osoba má na území trvalý pobyt“, bez ohledu
na to, zda osoba „privilegovaná“ trvalým pobytem v České republice fakticky pobývá. Pro výklad daného pojmu
tedy nezbytně třeba vycházet ze znění českého právního předpisu.“ Stěžovatel se vymezil proti dosavadní
judikatuře Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech a uvedl, že zásadní otázkou nyní
posuzované věci je obdobnost pojmu „trvalý pobyt fyzické osoby na území České republiky“
a „přechodný pobyt na území České republiky“. Tomuto závěru podle stěžovatele nasvědčuje
i §87 a násl. zákona o pobytu cizinců, který umožňuje zkoumat účel žádosti o povolení
k přechodnému pobytu s výhradou veřejného pořádku. V případě, kdyby občan Evropské unie
žádal o přechodný pobyt v České republice pouze za účelem vydání řidičského oprávnění,
nepochybně by bylo možné uplatnit výhradu veřejného pořádku pro obcházení zákona. Krajský
soud proto nemohl označit za nadbytečný důkazní návrh stěžovatele spočívající ve sdělení
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky k rozhodovací praxi při vydávání
potvrzení o přechodném pobytu. Na základě uvedených skutečností stěžovatel dovodil, že česká
právní úprava je pro žadatele o řidičský průkaz oproti příslušné směrnici Evropské unie
výhodnější, neboť zavádí fikci splnění podmínky obvyklého bydliště nabytím pobytového statusu
fyzické osoby, a že přechodný pobyt občana členského státu Evropské unie je nutno považovat
za pobyt trvalý ve smyslu §2 písm. hh) věty první zákona o silničním provozu.
Stěžovatel též namítl, že řízení před správním orgánem bylo zatíženo vadami, ke kterým
soud v rozporu se zákonem nepřihlédl. Krajský soud na jedné straně uvedl, že doklady
prokazující obvyklé bydliště stěžovatele nejsou dostatečné, přitom se však opřel o zjištění, která
prvoinstanční orgán získal v rozporu se zákonem. Řízení před správními orgány bylo zatíženo
podjatostí vůči stěžovateli, coby občanu jiného členského státu Evropské unie, což vyplývá
z odůvodnění žalobou napadeného správního rozhodnutí, vyhledávání informací
na internetu, různých přípisů zahraničních úřadů a také vyjádření žalovaného. Stěžovatel označil
za nepřezkoumatelné tvrzení krajského soudu, že „[…] pokud se provádí dokazování písemnou formou,
jako tomu bylo v předmětné věci, plně postačuje, aby účastník řízení dostal příležitost před rozhodnutím ve věci
seznámit se s podklady pro rozhodnutí. […]“ Samotná skutečnost, že určité skutkové zjištění bylo
zachyceno v písemné podobě, neznamená, že se jedná o písemný důkaz, o jehož provedení nemá
být účastník řízení vyrozuměn. Stěžovatel podle vlastního mínění doložil doklady rozhodné
k prokázání potřebných skutečností, přičemž správní orgány upřednostnily jiné skutečnosti
zjištěné nezákonným dokazováním. Prvoinstanční orgán tak prověřoval pravost, popřípadě
pravdivost nájemní smlouvy předložené stěžovatelem pouhým dotazem na pronajimatele, ačkoliv
tak měl činit prostřednictvím svědecké výpovědi. Nadto, na základě skutečnosti, že pronajimatel
předmětné nemovitosti na výzvu k vyjádření neodpověděl, nelze zpochybňovat obsah nájemní
smlouvy. Obdobně stěžovatel zpochybnil i další zjištění obstaraná Policií České republiky.
Ta prováděla vlastní dokazování, aniž by k tomu byla dožádána v souladu s §13 správního řádu.
Policií poskytnuté informace nelze dále považovat za listinný důkaz. Fakticky se totiž jednalo
o místní šetření prováděné k tomu neoprávněnými osobami. Tak jako tak ovšem správní spis
neobsahoval protokol o pobytové kontrole ve smyslu §167 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu
cizinců.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil rozsudek krajského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že krajský soud zatížil napadený rozsudek
nepřezkoumatelností, když uvedl, že „[…] pokud se provádí dokazování písemnou formou, jako tomu bylo
v předmětné věci, plně postačuje, aby účastník řízení dostal příležitost před rozhodnutím ve věci seznámit
se s podklady pro rozhodnutí. […]“; jedná se o právní názor, který krajský soud uvedl v návaznosti
na konkrétní žalobní námitku, a to dostatečně srozumitelně. K námitce stěžovatele se však
Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda jsou závěry krajského soudu k procesnímu postupu
správních orgánů v souladu se zákonem, respektive, zda správní orgány nezatížily svá řízení
vadami, které mohly ovlivnit zákonnost jejich rozhodnutí.
Podle §2 písm. hh) zákona o silničním provozu „[p]ro účely tohoto zákona obvyklé bydliště
na území České republiky je místo trvalého pobytu fyzické osoby na území České republiky, nebo pokud fyzická
osoba nemá na území České republiky trvalý pobyt, místo na území České republiky, kde fyzická osoba
1. pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb, kterými se rozumí zejména
soužití ve společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti, a popřípadě zároveň
i z důvodů podnikání, výkonu jiné samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České
republiky, nebo
2. pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou
samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném
státě omezen na dobu určitou.“
Podle §82 písm. d) zákona o silničním provozu „[ř]idičské oprávnění lze udělit pouze osobě,
která má na území České republiky obvyklé bydliště nebo zde alespoň 6 měsíců studuje.“
Podle §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu „[k] žádosti [pozn. o udělení
či rozšíření řidičského oprávnění] musí být přiložen doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele, který
nemá na území České republiky trvalý pobyt, nebo návrh jiného důkazního prostředku k jeho prokázání, nebo
potvrzení o studiu podle §82 odst. 4; dokladem prokazujícím obvyklé bydliště žadatele je zejména
1. potvrzení o přechodném pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky,
2. výpis z katastru nemovitostí potvrzující vlastnická práva k nemovitosti,
3. nájemní smlouva k nemovitosti,
4. potvrzení o zaměstnání,
5. výpis z živnostenského rejstříku,
Předně je třeba konstatovat, že prvoinstanční orgán na základě předložené nájemní
smlouvy a obecně známých skutečností o takzvané „turistice za řidičskými průkazy“ nabyl
oprávněné pochybnosti o obvyklém bydlišti stěžovatele. Stěžovatel předložil společně s žádostí
o udělení řidičského oprávnění nájemní smlouvu, kterou uzavřel s V. P. jako pronajimatelem.
Předložená smlouva však byla nezvykle vágní a prvoinstančnímu orgánu bylo známo, že pan P.
uzavírá stejné smlouvy i s dalšími cizinci, a to zpravidla ve stejném časovém období. Ostatně,
Nejvyšší správní soud si je z vlastní úřední činnosti, respektive z řízení o kasační stížnosti, které je
vedeno pod sp. zn. 4 As 266/2015, vědom, že pan P . vystupuje jako pronajimatel nemovitosti
rovněž ve věci jiného žadatele o udělení řidičského oprávnění z řad cizinců. Prvoinstančnímu
orgánu nelze vytknout, že na základě uvedených pochybností vyzval stěžovatele, aby v souladu s
§45 odst. 2 správního řádu předložil dokumenty prokazující jeho osobní vazby k území České
republiky a že se pokusil zjistit další okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu ve smyslu §
3 ve spojení s §50 odst. 3 správního řádu. Přitom v posuzované věci je veřejným zájmem, aby
řidičská oprávnění získaly pouze osoby, které splňují podmínky podle §82 zákona o silničním
provozu, což ostatně Nejvyšší správní soud konstatoval již v rozsudku ze dne 30. 4. 2013, č. j. 4
As 40/2012 - 26. Ve světle uvedených pochybností důkazní situaci stěžovatele nemohlo pomoci
předložené potvrzení o přechodném pobytu, neboť samo o sobě nedokládá faktický vztah jeho
držitele vůči České republice, avšak toliko tvrzený úmysl pobývat na jejím území po dobu delší
než tři měsíce. V posuzované věci rovněž není rozhodné, že stěžovatel přiložil k žádosti právě
doklady předvídané v §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu, neboť již podle rozsudku
zdejšího soudu ze dne 12. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 - 36, „[d]oklad prokazující obvyklé bydliště
žadatele“ ve smyslu §92 odst. 4 písm. d) a §109 odst. 8 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, nemusí sám o sobě prokazovat obvyklé bydliště žadatele. Rozhodující je v souladu s §2
písm. hh) téhož zákona skutečný fyzický pobyt, nikoliv pobyt formální.“ Z postupu prvoinstančního
orgánu ani z dalších okolností řízení tedy nelze dovodit podjatost prvoinstančního orgánu vůči
stěžovateli.
Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou stěžovatele, že správní orgány postavily
své závěry na nezákonně získaných důkazech. Zdejší soud se neztotožnil s tvrzením,
že prvoinstanční orgán porušil §13 a §51 odst. 2 správního řádu o dožádání a o povinnosti
vyrozumět účastníky řízení o provádění důkazu, když požádal Policii České republiky o prověření
přechodného pobytu stěžovatele, a to bez jeho vědomí. Policie České republiky je podle §167
odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců oprávněna provádět z vlastní iniciativy pobytovou
kontrolu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2011, č. j. 9 Ans 7/2011 - 59,
představuje pobytová kontrola typickou policejní, nikoliv správní činnost. Samotnou pobytovou
kontrolou prvoinstanční orgán neprováděl vlastní úkon, tedy ani dokazování. Jednalo
se o samostatnou kontrolní činnost policie, ke které dal prvoinstanční orgán toliko podnět
v souladu s §8 odst. 3 správního řádu. Stěžovateli lze dát za pravdu, že spisová dokumentace
neobsahuje listinu, která by byla výslovně označena jako protokol o pobytové kontrole; obsahuje
však úřední záznam Policie České republiky, který podrobně líčí průběh pobytové kontroly,
přičemž podle §50 odst. 1 správního řádu jsou podklady pro vydání rozhodnutí mimo jiné
podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné správy. Stěžovatel nikterak nevysvětlil,
proč absence výslovného označení dokumentu jako protokolu o pobytové kontrole vylučuje jeho
použití ve správním řízení. Stěžovatel ostatně v průběhu řízení nikterak nerozporoval skutečnosti
uvedené v tomto úředním záznamu. Podle Nejvyššího správního soudu však sdělení Policie
České republiky o prověření přechodného pobytu stěžovatele prokazuje toliko skutečnosti, které
policisté vnímali vlastními smysly, nikoliv skutečnosti, které se dověděli v průběhu pobytové
kontroly od přítomného pronajimatele nemovitosti. Prostřednictvím pobytové kontroly totiž
nelze obcházet §55 správního řádu o důkazu svědeckou výpovědi. Pokud správní orgány chtěly
opřít své závěry o tvrzení pana P., měly jej předvolat k podání svědecké výpovědi. Tento závěr již
Nejvyšší správní soud učinil v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015 - 40. Uvedené
pochybení správních orgánů však nemělo vliv na zákonnost jejich rozhodnutí, neboť skutečnosti,
které policisté v průběhu pobytové kontroly zjistili vlastními smysly, dostatečně vyvracejí
věrohodnost stěžovatelem předložených důkazů. Jedná se zejména o skutečnost, že podle
seznamu na poštovní schránce se v nemovitosti mělo nacházet dvacet cizinců, uvnitř však nikdo
nebyl a vnitřní prostory tvořily čtyři místnosti s celkově osmi lůžky. Nadto, pronajimatel
nemovitosti na výzvu policistů nepředložil knihu ubytovaných cizinců. Prvoinstanční orgán však
nedospěl k závěru o nevěrohodnosti důkazu nájemní smlouvou na základě skutečnosti, že
pronajimatel předmětné nemovitosti neodpověděl na výzvu k vyjádření. Takový závěr podle
Nejvyššího správního soudu z prvoinstančního rozhodnutí nevyplývá. Stěžovateli lze přisvědčit,
že prvoinstanční orgán zmiňuje pasivitu pana P., to však pouze v tom smyslu, že se z tohoto
zdroje nepodařilo získat žádné nové poznatky o skutkovém stavu věci.
Na základě všech uvedených skutečností tedy správní orgány v souladu se zákonem
dospěly k závěru, že důkazy nájemní smlouvou a potvrzením o přechodném pobytu nejsou
věrohodné pro účely prokázání osobních vazeb stěžovatele k území České republiky ve smyslu
§2 písm. hh) ve spojení s §82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Přitom podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 - 36, „[z]ákon
o silničním provozu není koncipován tak, že každému žadateli, který předloží jeden ze zákonem uvedených
dokladů, bude automaticky vydáno řidičské oprávnění, nýbrž v případě pochybností musí žadatel prokázat
materiální obvyklé bydliště na území České republiky.“ Podle rozsudku téhož soudu ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 6 As 7/2015 - 26, „[s]e stěžovatelem lze souhlasit v tom, že správní řízení není ovládáno zásadami
naprosto shodnými jako řízení civilní. Na druhou stranu i ve správním řízení mají účastníci povinnost označit
důkazy na podporu svých tvrzení (§52 správního řádu). Tato povinnost je přitom silnější v řízení o žádosti (jako
v tomto případě), kdy „mnohdy dost dobře ani nelze požadovat na správním orgánu, aby obstarával za účastníka
řízení podklady a skutečnosti, které povedou ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění jeho žádosti (VEDRAL,
J. Správní řád: Komentář. 2 vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 524). Tak tomu bylo i v nyní projednávaném
případě, kdy §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu výslovně ukládá žadateli povinnost k žádosti
o udělení řidičského oprávnění přiložit řadu dokumentů včetně dokladů prokazujících obvyklé bydliště žadatele.“
Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani na opakovanou výzvu nepředložil věrohodné důkazy, které
by prokázaly jeho osobní vazby k území České republiky, nezbyla prvoinstančnímu orgánu jiná
možnost než zamítnout jeho žádost.
Nejvyšší správní soud posoudil námitky stěžovatele vůči interpretaci §2 písm. hh) a §82
odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. V prvé řadě Nejvyšší správní soud konstatuje,
že k této problematice již opakovaně vyjádřil konzistentní právní názor, a to například v rozsudku
ze dne 18. 3. 2015, č. j. 6 As 7/2015 - 26, ze dne 12. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 - 36, ze dne
18. 5. 2015, č. j. 5 As 3/2015 - 34, ze dne 27. 2. 2015, č. j. 7 As 256/2014 - 27, ze dne 10. 2. 2015,
č. j. 6 As 273/2014 - 27, popřípadě ze dne 28. 11. 2014, č. j. 4 As 204/2014 - 29 (všechny
rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud, v souladu s rozsudkem
ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 - 86, přitom zdůrazňuje, že není smyslem soudního
přezkumu podrobně opakovat již správně vyřčené a v obecnosti odkazuje na výše uvedené
rozsudky.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou, že správní orgány a krajský soud
pochybily, když spojení „trvalý pobyt fyzické osoby“ neinterpretovaly ve vztahu k různému
významu tohoto pojmu dle českého právního řádu, neboť podle stěžovatele je třeba přechodný
pobyt občana členského státu Evropské unie považovat za trvalý pobyt ve smyslu §2 písm. hh)
věty první zákona o silničním provozu. Ustanovení §82 odst. 1 písm. d) ve spojení s §2
písm. hh) naposledy uvedeného zákona explicitně rozlišuje případy, kdy žadatel o vydání
řidičského oprávnění má na území České republiky trvalý pobyt a kdy jej naopak nemá. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal důvody, aby pojem trvalý pobyt vyložil odlišně oproti právnímu
řádu, respektive, aby za trvalý pobyt považoval i přechodný pobyt ve smyslu §87a zákona
o pobytu cizinců, jak navrhl stěžovatel. Jakkoliv si tyto právní instituty mohou být podobné
z hlediska legislativní konstrukce, nezakládá to žádné pochybnosti o úmyslu zákonodárce,
aby mezi nimi správní orgány rozlišovaly. Ve vztahu k §2 písm. hh) zákona o silničním provozu
lze uvedený závěr dovodit nejen z gramatické interpretace předmětného ustanovení, ale také
z důvodové zprávy k zákonu č. 297/2011 Sb., podle které „[n]ejširší kategorií budou nepochybně osoby
s trvalým pobytem na území České republiky, které je nejsnáze prokazatelné jak z pozice žadatele, tak z pozice
příslušného úředníka. Změna přístupu k vymezení tohoto pojmu se pak projeví zejména při prokazování naplnění
podmínky obvyklého bydliště osobami bez trvalého pobytu v České republice.“
Otázka, zda rozlišování mezi osobami s trvalým pobytem a osobami bez trvalého pobytu
na území České republiky je v řízení o vydání řidičského oprávnění důvodné, popřípadě,
zda odpovídá čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, nemá v nyní projednávané věci význam. I kdyby totiž rozlišování
uvedené v §2 písm. hh) zákona o silničním provozu odporovalo právnímu řádu, neznamenalo
by to, že se v případě stěžovatele uplatní příznivější právní úprava, respektive, že by stěžovateli
k získání řidičského oprávnění postačovalo, aby předložil potvrzení o přechodném pobytu
na území České republiky. Posuzování žádosti stěžovatele podle mírnějších požadavků by totiž
odporovalo čl. 7 odst. 1 písm. e) ve spojení s čl. 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2006/126/ES, ze dne 20. prosince 2006, o řidičských průkazech. Ostatně Soudní dvůr Evropské
unie již například v rozhodnutí ze dne 19. 5. 2011, ve věci zn. C-184/10, Mathilde Grasser proti
Freistaat Bayern, konstatoval, že „[z] důvodu bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je třeba
stanovit minimální požadavky pro vydávání řidičských průkazů. Mezi těmito minimálními požadavky je v čl. 7
odst. 1 písm. b) této směrnice uvedena podmínka bydliště, podle níž mohou být řidičské průkazy vydány pouze
žadatelům, kteří mají obvyklé bydliště na území členského státu, jenž řidičský průkaz vydal, nebo kteří mohou
doložit, že už tam alespoň šest měsíců studují. Soudní dvůr již rozhodl, že podmínka bydliště přispívá především
k boji proti ‚turistice za řidičskými průkazy‘ v situaci, kdy neexistuje úplná harmonizace právních úprav
členských států ohledně vydávání řidičských průkazů. Tato podmínka je mimoto nezbytná pro kontrolu dodržení
podmínky způsobilosti k řízení. Dále má podmínka bydliště, která určuje členský stát vydání, jakožto předběžná
podmínka umožňující ověřit, zda žadatel splňuje ostatní podmínky uložené směrnicí 91/439/EHS, zvláštní
význam ve vztahu k ostatním podmínkám uloženým touto směrnicí.“ Konečně, stěžovatel v kasační
stížnosti shledal, že směrnice o řidičských průkazech je v rozporu s vnitrostátní úpravou
obvyklého bydliště osob s trvalým pobytem na území České republiky. V rozporu s tímto
závěrem však navrhl, aby správní orgány aplikovaly mírnější právní úpravu i v jeho záležitosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že i v případě, kdyby nebylo možné aplikovat celý §2 písm. hh)
zákona o silničním provozu z důvodu diskriminace cizích státních příslušníků, bylo by nutné
interpretovat pojem „obvyklé bydliště“ uvedený v §84 odst. 1 písm. d) zákona o silničním
provozu v souladu s čl. 12 směrnice o řidičských průkazech, a to na základě nepřímého účinku
směrnice ve smyslu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 4. 1984, ve věci
zn. 14/83, Von Colson a Kamann, popřípadě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 2. 2010, č. j. 5 Afs 68/2009 - 113, (publikovaného pod č. 2036/2010 Sb. NSS), podle kterého
„[u]možňují-li interpretační techniky vyložit určité ustanovení vnitrostátního předpisu několika způsoby,
má správní orgán, jakož i soud povinnost použít ten výklad, který je nejbližší smyslu a cíli odpovídajícího
komunitárního ustanovení.“ I v takovém případě by tedy bylo nutné, aby správní orgány posoudily
faktický pobyt žadatele o udělení řidičského oprávnění. Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší
správní soud přisvědčil závěru krajského soudu o nadbytečnosti důkazu sdělením Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky k rozhodovací praxi při vydávání potvrzení
o přechodném pobytu. Stěžovatelův právní názor na možnosti uplatnění §87a odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců totiž v nastíněném kontextu nemá žádný právní význam.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu