ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.2.2016:31
sp. zn. 4 Azs 2/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: F. V., zast. Mgr. Pavlem
Oriniakem, advokátem, se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12.
2015, č. j. 10 A 183/2015 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 9. 2015, č. j. CPR-16178-8/ČJ-2015-930310-V234, žalovaná
zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. KRPC-47749-22/ČJ-2015-020025,
kterým Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje
(dále jen „prvoinstanční orgán“) uložila žalobci správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b)
bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie v délce trvání šesti měsíců.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaná uvedla, že žalobce v době minimálně
od 8. 3. 2015 do 31. 3. 2015 vykonával pracovní činnost, tj. ukládání prken do hoblovacího stroje
ve výrobní hale společnosti Dřevospol Šťastný Záhoří bez odpovídajícího povolení k zaměstnání.
Uvedenou práci si žalobce našel sám, přičemž svému zaměstnavateli v rozporu se skutečností
tvrdil, že je držitelem živnostenského oprávnění. Práci žalobci zadával majitel společnosti
s hodinovou sazbou 110 Kč. Žalovaná zdůraznila, že žalobce v průběhu správního řízení
nepopřel, že by se dopustil protiprávního jednání. Skutkový stav věci tak byl náležitě zjištěn.
Žalovaná přihlédla ke skutečnosti, že Úřad práce České republiky, krajská pobočka pro hlavní
město Prahu, vydal kladné závazné stanovisko k vydání zaměstnanecké karty žalobci k výkonu
práce pro Group LTD. s. r. o., na pozici „ostatní uklízeči a pomocníci“, na dobu nejdéle dvou let
od 14. 2. 2015, s místem výkonu práce v Praze. Uvedené závazné stanovisko však žalobce
neopravňovalo pracovat pro jinou společnost, na jiné pracovní pozici a s jiným místem výkonu
práce. Žalobce přitom odmítl, že by jej Group LTD. s. r. o. vyslala vykonávat práci ke společnosti
Dřevospol Šťastný Záhoří na základě cestovního příkazu. V řízení bylo rovněž prokázáno,
že žalobce nemá živnostenské oprávnění na výkon činnosti, při které byl zastižen. Vzhledem
k uvedeným skutečnostem žalovaná dovodila, že žalobce naplnil skutkovou podstatu §119
odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. K námitce žalovaná konstatovala, že žalobce
v prvoinstančním řízení vůbec netvrdil, že by mu hrozilo nebezpečí v souvislosti se zapojením
do ozbrojeného konfliktu. Na jasně položenou otázku, zda je mu známa nějaká překážka
vycestování do vlasti, odpověděl jen tolik, že se na Ukrajině bojuje. Žalovaná však v odvolacím
řízení postupovala v souladu s §149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, přičemž ministr vnitra potvrdil předchozí závazné stanovisko o možnosti
vycestování žalobce, a to s vědomím, že obdržel povolávací rozkaz. K námitce, že prvoinstanční
orgán postupoval v rozporu s §4 odst. 2, 3 a 4 správního řádu, žalovaná uvedla, že žalobce
na území České republiky jednal v rozporu s právním řádem, přičemž vyhoštěním nebudou
zpřetrhány jeho soukromé vazby. Žalovaná konstatovala, že žalobce vyjádřil úmysl žít
na Ukrajině, kde má celou rodinu. Na základě těchto skutečností dovodila, že žalobce má k České
republice pouze ekonomické vazby. I s přihlédnutím k délce pobytu žalobce na území České
republiky tak uzavřela, že veřejný zájem spočívající na dodržování právního řádu převažuje
nad zásahem do právní sféry žalobce v podobě správního vyhoštění.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 10 A 183/2015 - 21,
zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval,
že prvoinstanční orgán uložil žalobci správní vyhoštění na základě §119 odst. 1 písm. b) bodu 3
zákona o pobytu cizinců, neboť vykonával zaměstnání, aniž by k tomu měl zákonem požadované
povolení. K námitce, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav věci, krajský soud
uvedl, že poslední platné povolení bylo žalobci vystaveno Úřadem práce hlavního města Prahy,
a to na období od 7. 4. 2014 do 13. 2. 2015 pro zaměstnavatele Group LTD. s. r. o. s místem
výkonu práce v Praze na pozici „ostatní uklízeči a pomocníci“. Policie České republiky však
při kontrole provedené dne 31. 3. 2015 zjistila, že žalobce pracoval jako pomocný dělník
ve společnosti Dřevospol Šťastný Záhoří v obci Záhoří. Krajský soud poukázal na §178b zákona
o pobytu cizinců, §89, §90 a §92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, a dovodil, že povolení k zaměstnání, které získal žalobce, bylo vydáno
pro výkon práce v jiném místě, pro jiného zaměstnavatele a v jiné pracovní pozici, což bylo
prokázáno stanoviskem Úřadu práce České republiky, pracoviště v Jindřichově Hradci, výpovědí
M. S., který na pile v Záhoří vykonává funkci mistra a dozoru, a rovněž výpisem
z živnostenského rejstříku. Ostatně žalobce nikterak nerozporoval, že na pile pracoval.
Při výslechu dne 31. 3. 2015 naopak uvedl, že na tomto pracovním místě pracoval po dobu tří
týdnů, přičemž si byl vědom, že má povolení k výkonu zaměstnání ve společnosti Group LTD.,
a to na stavební práce v Praze. Krajský soud poukázal na §5 písm. e) zákona o zaměstnanosti
a dovodil, že žalobce naplnil podmínky §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců,
přičemž skutkový stav věci byl ve správním řízení prokázán. Žalobcova neznalost českého
právního řádu podle krajského soudu nemá na věc žádný vliv. Krajský soud rovněž přihlédl
k rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013 - 42, a ze dne
25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 - 46, avšak konstatoval, že z protokolu o vyjádření žalobce ze dne
31. 3. 2015 jednoznačně vyplývá, že žalobce nikdy nebyl vyslán na pracovní cestu a práci na pile
tedy nevykonával na základě cestovního příkazu.
K námitce, že vycestování žalobce brání povolávací rozkaz, na jehož základě
by se měl zapojit do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, krajský soud poukázal na závazné
stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 1. 4. 2015, podle kterého žalobci po návratu na Ukrajinu
nehrozí výkon či uložení trestu smrti, popřípadě mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo
trest. Uvedl, že oblast, odkud pochází žalobcova rodina, v současné době není ohrožena
ozbrojeným konfliktem. Krajský soud poukázal na závazné stanovisko ministra vnitra ze dne
21. 7. 2015 a přiklonil se k závěru, že obavy z vojenské služby ani z následků spjatých s jejím
odpíráním nelze podřadit pod §179 zákona o pobytu cizinců, neboť branná povinnost se týká
všech bojeschopných mužů na Ukrajině a je svrchovaným právem každého státu vyžadovat tuto
službu v situacích ohrožení suverenity či celistvosti státu. Nadto námitku označil krajský soud
za účelovou, neboť ji žalobce vznesl až v rámci odvolacího řízení. K námitce o nepřiměřenosti
správního vyhoštění krajský soud konstatoval, že rozhodnutí je v souladu s §174a zákona
o pobytu cizinců, neboť žalobce má k České republice toliko ekonomické vazby. V České
republice žije pouze jeho teta, se kterou se nestýká.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost.V ní uvedl, že správní orgány nezjistily správný a úplný stav věci. V jeho případě existuje
překážka ve vycestování v důsledku probíhajícího válečného konfliktu na Ukrajině, jakož
i v důsledku represe, která jej čeká za odmítnutí účasti v tomto konfliktu. V další části kasační
stížnosti stěžovatel odkázal na obsah žaloby. Odmítl, že by pracoval bez povolení k zaměstnání
a že pro něj správní vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného
života. Ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců nespecifikuje přesný
charakter a rozsah povolení k zaměstnání. Rozhodné je tedy pouze to, zda měl povolení
k zaměstnání. Nadto správní vyhoštění podle stěžovatele představuje natolik závažný zásah
do jeho právní sféry, že porušení právního řádu, které jej způsobuje, nemůže být posuzováno
bez ohledu na úmysl stěžovatele. Opačný právní přístup by byl v rozporu s Úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod, jakož i Listinou základních práv a svobod. Stěžovatel
zopakoval, že obdržel povolávací příkaz, takže mu po návratu na Ukrajinu hrozí újma na životě
či zdraví. Závazná stanoviska Ministerstva vnitra a ministra vnitra v tomto směru označil
za nesprávná. Správní orgány podle stěžovatele nezohlednily, že se na území České republiky
nedopustil žádného porušení zákona. I proto označil správní vyhoštění za nepřiměřené.
Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná plně odkázala na své rozhodnutí a rozsudek
krajského soudu.
Usnesením ze dne 27. 1. 2016, č. j. 4 Azs 2/2016 - 21, Nejvyšší správní soud vyhověl
návrhu stěžovatele a přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pouze
v obecné rovině, Nejvyšší správní soud taktéž pouze obecně konstatuje, že krajský soud vysvětlil
důvody svého rozhodnutí zcela srozumitelným způsobem a neopomněl přitom žádnou žalobní
námitku.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou, že správní orgány neprokázaly,
zda stěžovatel na území České republiky měl povolení k zaměstnání. Prvoinstanční orgán tuto
otázku objasnil, neboť podle sdělení Úřadu práce České republiky, pracoviště Jindřichův Hradec,
ze dne 31. 3. 2015, č. j. KRPC-47749-4/ČJ-2015-020025, stěžovatel neměl povolení k zaměstnání
v okrese Tábor, při jehož výkonu však byl zastižen policisty. Úřad práce sdělil prvoinstančnímu
orgánu, že stěžovatel měl povolení k zaměstnání, které jej opravňovalo v období od 7. 4. 2014
do 13. 2. 2015 vykonávat pro zaměstnavatele Group LTD. s. r. o. práci na pozici „ostatní uklízeči
a pomocníci“. Prostřednictvím závazného stanoviska ze dne 29. 1. 2015, č. j. ABA-184/2015-ck,
prvoinstanční orgán zjistil, že Úřad práce České republiky, krajská pobočka pro hlavní město
Prahu, vyslovil souhlas s vydáním zaměstnanecké karty podle §42g odst. 6 zákona o pobytu
cizinců stěžovateli k výkonu práce pro naposledy uvedeného zaměstnavatele na stejné pracovní
pozici s místem výkonu práce v Praze, a to nejdéle na dobu dvou let od 14. 2. 2015. Stěžovatel
nenamítl, že tyto informace nejsou pravdivé a že tedy existuje povolení k zaměstnání, které
jej opravňovalo k výkonu práce, při které byl zastižen. Stěžovatel se příslušnou kasační námitkou
pokoušel spíše vyvrátit právní názor správních orgánů a krajského soudu, když tvrdil,
že skutkovou podstatu uvedenou v §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců
na území České republiky nelze naplnit, pokud cizinec má alespoň nějaké povolení k zaměstnání,
přestože se vztahuje k práci u jiného zaměstnavatele, v jiném místě a na jiné pracovní pozici.
Uvedená argumentace je však podle Nejvyššího správního soudu bezpředmětná, a to už proto,
že stěžovatel v období od 8. 3. 2015 do 31. 3. 2015, kdy pracoval pro společnost Dřevospol
Šťastný Záhoří, neměl vůbec žádné povolení k zaměstnání. Úřad práce, krajská pobočka
pro hlavní město Prahu, před začátkem tohoto období pouze vydal závazné stanovisko, podle
kterého situace na trhu práce dovoluje další zaměstnávání cizince. Úřad práce navíc vydal
souhlasné závazné stanovisko s tím, že stěžovatel bude pracovat pro společnost Group LTD.,
a to v Praze. Nad rámec tohoto závěru se Nejvyšší správní soud neztotožnil s právním názorem
stěžovatele, že skutkovou podstatu uvedenou v §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu
cizinců na území České republiky nelze naplnit, pokud cizinec má alespoň nějaké povolení
k zaměstnání. Stěžovatel toto tvrzení odůvodnil toliko jednou z možných gramatických
interpretací předmětného ustanovení. Vydání zaměstnanecké karty podle §42g zákona o pobytu
cizinců je však podmíněno situací na trhu práce. Přitom je zjevné, že takovou situaci lze hodnotit
pouze ve vztahu k určitému místu a k určité pracovní pozici. Je také zjevné, že správní vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců představuje opatření, jímž stát
zajišťuje, aby se na jeho území zdržovali jen cizinci, kteří dodržují zákonem stanové podmínky
zaměstnávání. Kdyby Nejvyšší správní soud připustil právní názor stěžovatele jako správný,
znamenalo by to, že hodnocení situace na trhu práce ztratilo pro zaměstnávání cizinců jakýkoliv
význam, což nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.
K námitce ohledně absence úmyslu stěžovatele Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj
dřívější rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004 - 54, podle kterého „[s]právní vyhoštění
ve smyslu ust. §118 odst. 1 zákona […] o pobytu cizinců na území České republiky […] je definováno jako
ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze
umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy,
ale toliko správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec
na území státu nezdržoval. Je mu v praxi zakázáno, aby se v jistém období na území České republiky zdržoval,
a zároveň je mu sděleno, že pro toto období mu nebude umožněn vstup na území České republiky. Uvedený
zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestní řízení, ale správním opatřením omezujícím cizince
ve svobodě jeho volného pohybu; námitka stěžovatele o neposkytnutí obhájce není proto na místě; stejně irelevantní
jsou v této souvislosti námitky týkající se neprokázání úmyslu stěžovatele, neboť se stěžovatelem nebylo zahájeno
a vedeno správní řízení ve věci spáchání přestupku dle §157 odst. 1 písm. e) zákona; za spáchání
tohoto přestupku by navíc nebylo možno uložit sankci vyhoštění, ale pokutu do výše 1,5 násobku částky
životního minima na osobní potřeby (§157 odst. 2 zákona).“ V rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 5 Azs 94/2005 - 52, již také Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výše uvedené závěry
nikterak neodporují Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované
pod č. 209/1992 Sb. Lze tedy uzavřít, že správní orgány ani soudy nebyly oprávněny posuzovat
zavinění stěžovatele ve vztahu k porušení objektu, který chrání skutková podstata §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, a námitka stěžovatele proto není důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení, že stěžovatel nemůže vycestovat do své vlasti,
protože tomu brání zákonné překážky podle §179 zákona o pobytu cizinců, respektive válečný
konflikt na Ukrajině a represe, která by jej mohla postihnout, kdyby se odmítl tohoto konfliktu
zúčastnit. K překážkám ve vycestování žalovaná odkázala na závazné stanovisko ministra vnitra
ze dne 21. 7. 2015, č. j. MV-91801-2/OAM-2015, podle kterého situace v obci Sokyrnica
v zakarpatské části Ukrajiny umožňuje bezpečný návrat stěžovatele k rodině a povinnost
vykonávat vojenskou službu sama o sobě nepředstavuje překážku ve vycestování ve smyslu §179
zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nikterak nezpochybnil závěry
správních orgánů o bezpečnostní situaci v obci Sokyrnica, lze dovodit, že svou námitku směřoval
vůči hodnocení branné povinnosti z hlediska §179 zákona o pobytu cizinců. Právní názor
žalované a krajského soudu však v této otázce zcela odpovídá rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Azs 28/2015 - 24, podle kterého „[b]ranná povinnost je legitimní
povinností občana vůči domovskému státu, akceptovanou i v mezinárodním měřítku.“. Stěžovatel přitom
neuvedl žádné důvody, které by svědčily jinému závěru, a ani Nejvyšší správní soud
je v posuzované věci neshledal.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že realizací správního
vyhoštění dojde k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel
prvoinstančnímu orgánu sdělil, že do České republiky přicestoval z ekonomických důvodů,
má zde pouze tetu, kterou navštěvuje jednou do roka, a chtěl by žít na Ukrajině společně se svou
rodinou. Správní orgány a krajský soud tak dospěly ke zcela správnému závěru, že stěžovatel
má k České republice toliko ekonomické vazby. Realizace správního vyhoštění proto zasáhne
do soukromého života stěžovatele méně, než by upuštění od tohoto opatření zasáhlo
do veřejného zájmu na tom, aby se na území České republiky zdržovali pouze cizinci, kteří
dodržují zákonné podmínky zaměstnávání. Na tomto závěru již nemůže nic změnit,
že se stěžovatel v České republice nedopustil jiné protiprávní činnosti než nelegální práce.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v tomto řízení úspěšný a žalované žádné náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu