ECLI:CZ:NSS:2016:5.ADS.158.2014:29
sp. zn. 5 Ads 158/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupený JUDr. Tomešem Fibichem, advokátem se sídlem nám. J. Hrubého 72, Kardašova
Řečice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 20. 8. 2014, č. j. 2 Ad 81/2013 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 9. 2013, č. j. X, žalovaná zamítla žádost žalobce o změnu výše
invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu podle §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“) pro nesplnění podmínek daných §39 odst. 2 písm. c) citovaného zákona, neboť podle
posudku posuzujícího lékaře oddělení lékařské posudkové služby Okresní správy sociálního
zabezpečení Tábor ze dne 31. 7. 2013 (dále též „posudek OSSZ Tábor“) byl žalobce shledán
nadále invalidním pro invaliditu druhého stupně ve smyslu §39 odst. 2 písm. b) citovaného
zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, které žalovaná rozhodnutím
ze dne 30. 10. 2013, č. j. X, zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Vycházela přitom z nového
posouzení zdravotního stavu žalobce, které provedla dne 15. 10. 2013 lékařka Lékařské
posudkové služby České správy sociálního zabezpečení (dále též „LPS ČSSZ“).
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalované o námitkách žalobu u Krajského soudu
v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 2 Ad 81/2013 – 45,
žalobu zamítl. Krajský soud si pro potřeby soudního přezkumu nechal vypracovat lékařský
posudek Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „PK MPSV“)
v Českých Budějovicích, ze dne 19. 3. 2014, dle něhož byl rovněž za rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí
označen stav po odstranění nemalobuněčného bronchogenního karcinomu pravého dolního
plicního laloku T1 N0 MX – po dolní pravostranné lobektomii a mediastinální lymfadenektomii,
bez nutnosti další léčby, bez metastáz, bez generalizace procesu. Po lobektomii a při chronické
kuřácké bronchitidě s emfyzémem byla prokázána opakovaně lehká ventilační porucha s restrikcí.
Dle PK MPSV se jednalo o zdravotní postižení uvedené v kapitole II, oddílu A, v položce 1
písm. c) přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní
schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti
pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity) (dále jen „vyhláška o posuzování
invalidity), jež stanoví procesní míru poklesu pracovní schopnosti v rozmezí 35-45 %, komise
tento pokles určila ve výši 45 %. PK MPSV v Českých Budějovicích s ohledem na „celkovou
zchátralost posuzovaného, další komorbiditu a dělnickou profesi“ využila možnosti zvýšení horní hranice
dle §3 citované vyhlášky a zvýšila základní míru poklesu pracovní schopnosti o 10 procentních
bodů, tj. celková míra byla stanovena shodně, jak to učinily OSSZ Tábor a LPS ČSSZ, na 55 %.
PK MPSV v Českých Budějovicích shledala, že zdravotní stav žalobce nelze posoudit dle kapitoly
II, oddílu A, položky 1 písm. d) přílohy vyhlášky o posuzování invalidity, protože nejde o těžké
postižení po operaci TU, kde trvalá porucha dosahuje více než poloviny úplné poruchy funkčních
schopností (doložena jen porucha lehká). Nelze posoudit ani dle položky 1 písm. e), protože
nejde o zvláště těžké postižení, nejde o probíhající léčbu, nejde o generalizaci stavu, kde je výkon
většiny denních aktivit těžce omezen. Ostatní komorbidita, tj. chronický polytopní VAS
bez zánikové symptomatologie, drobná skluzná hiátová hernie a gastropatie, hypertrofie prostaty
bez poruchy mikce a především stav po mozkové příhodě s minimálním reziduem na pravé dolní
končetině výrazným způsobem neomezují aktivní hybnost žalobce a nemají podstatný
vliv na pracovní schopnost. Depresivní projevy byly vždy taxovány jako lehké a artróza v pravé
kyčli jako pouze počínající bez podstatného omezení hybnosti v kloubu. Opakované kolapsové
stavy byly vyhodnoceny jako kolapsy při nízkém tlaku, bolesti na hrudníku nikdy nebyly
způsobeny onemocněním srdce, ale pocházejí od páteře, rovněž tak bolesti hlavy (CT i MR
vyšetření byla negativní). Po operaci plic je zdravotní stav žalobce stabilizovaný. Tomu odpovídá
i posudkově objektivně zjištěný zdravotní stav v komisi odborným pneumologem. K datu vydání
napadeného rozhodnutí byl žalobce invalidní ve II. stupni (od 17. 12. 2010). PK MPSV
v Českých Budějovicích dále shledala, že zachovalé tělesné schopnosti umožňují žalobci
vykonávat výdělečnou činnost jen v podstatně menším rozsahu a intenzitě, na což se žalobce
i cítí, jak sám konstatoval při jednání této komise. Není schopen práce s velkým fyzickým
zatížením, v prašném a jinak dráždivém prostředí. Výsledek posouzení ohledně stupně invalidity
i ohodnocení poklesu pracovní schopnosti je shodný se závěrem Okresní správy sociálního
zabezpečení Tábor i České správy sociálního zabezpečení.
Vzhledem k tomu, že žalobce nesouhlasil se závěry uvedeného posudkového zhodnocení,
zajistil krajský soud vypracování srovnávacího posudku prostřednictvím PK MPSV v Brně,
která v posudku ze dne 1. 8. 2014 konstatovala, že k datu vydání napadeného rozhodnutí
se jednalo u žalobce o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou
s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti bylo zdravotní postižení uvedené
v kapitole II, oddílu A, položce 1 písm. c) přílohy vyhlášky o posuzování invalidity, jež stanoví
procentní míru poklesu pracovní schopnosti v rozmezí 35-45 %. Jednalo se o onkologické
onemocnění v kompletní remisi, po ukončení terapie, stabilizované, kde poruchy mají rozsah
do poloviny stupnice úplné poruchy funkčních schopností (dokladováno funkčním
spirometrickým vyšetřením). PK MPSV v Brně hodnotila výše uvedené postižení opět horní
sazbou uvedeného rozmezí procentní míry poklesu pracovní schopnosti, tj. 45 %. Pro hodnocení
horní hranicí stanoveného rozmezí shledala PK MPSV v Brně objektivní podklad vyplývající
z rozsahu provedené operace (dolní pravostranná lobektomie a mediastinální lymfadenektomie).
Objektivní důvody dle PK MPSV v Brně plynuly z dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
a z jeho vlivu na schopnosti využití dosaženého vzdělání, zkušeností a znalostí, na schopnosti
pokračování v předchozí výdělečné činnosti nebo na schopnosti rekvalifikace. Procentní hodnotu
míry poklesu pracovní schopnosti PK MPSV v Brně ve smyslu §3 citované vyhlášky navýšila
rovněž o 10 %. Stav posuzovaného dle posudkové komise umožňuje výkon přiměřeného
zaměstnání při dodržování preventivních pracovních a zdravotních opatření. Je schopen
vykonávat výdělečnou činnost s podstatně menšími nároky na tělesné schopnosti a v podstatně
menším rozsahu a intenzitě. Nevhodnou je z posudkového hlediska fyzicky náročná práce,
se zvedáním a přenášením těžších břemen, v nepříznivých klimatických a mikroklimatických
podmínkách, v prašném prostředí. PK MPSV v Brně tedy stanovila konečnou míru poklesu
pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu ve výši 55 %.
PK MPSV v Brně dále uvedla, že se její posudkový závěr shoduje se závěrem posudku
OSSZ Tábor, i s posudkovým závěrem lékaře LPS ČSSZ a rovněž s posudkovým závěrem
PK MPSV v Českých Budějovicích.
Krajský soud vyšel při svém rozhodování především z uvedených posudků PK MPSV
v Českých Budějovicích a v Brně, které přezkoumaly zdravotní stav žalobce v řádném složení
za účasti odborného lékaře z oboru interního lékařství. Obě PK MPSV dle krajského soudu
stanovily úplnou klinickou diagnózu, přičemž přihlédly jak k subjektivním potížím udávaným
žalobcem, tak k těm, které vyplývají z odborných lékařských nálezů. Na základě takto stanovené
klinické diagnózy komise označily rozhodující zdravotní postižení, jímž je stav po odstranění
nádoru pravého dolního plicního laloku T1 N0 MX, kdy byla u žalobce provedena dolní
pravostranná lobektomie a mediastinální lymfadenektomie. Z onkologického hlediska další
léčba vzhledem k příznivému stavu nebyla indikována, byla doporučena dispenzarizace.
Posudkově byl žalobce hodnocen tak, že se jedná o středně těžké funkční postižení, které
zahrnuje stavy v kompletní remisi, kdy po ukončení onkologické léčby je jeho stav stabilizovaný,
poruchy mají rozsah do poloviny stupně úplné poruchy funkčních schopností. Nejedná se tedy
u žalobce o postižení dle kapitoly II, oddílu A, položky 1 písm. d) přílohy vyhlášky o posuzování
invalidity, protože nejde o těžké postižení po operaci, kde trvalá porucha dosahuje více
než poloviny úplné poruchy funkční schopnosti. Nejde ani o postižení dle položky 1 písm. e),
protože se nejedná o zvláště těžké postižení, nejde o probíhající léčbu, nejde o generalizaci stavu,
ani o nádor primárně diseminovaný. Pokles pracovní schopnosti byl u žalobce stanoven
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu celkem na 55 %. Dle závěru posudkových
komisí stav žalobce umožňuje výkon přiměřeného zaměstnání při dodržování preventivních
pracovních a zdravotních opatření, je schopen vykonávat výdělečnou činnost s podstatně
menšími nároky na tělesné schopnosti a v podstatně menším rozsahu a intenzitě. Krajský soud
dále konstatoval, že všechny posudkové orgány, které se zdravotním stavem žalobce zabývaly,
dospěly ke shodnému závěru, že pokles pracovní schopnosti žalobce odpovídal II. stupni
invalidity, a tato dávka byla žalobci přiznána. Pokud by došlo ke zhoršení zdravotního stavu
žalobce, lze tuto záležitost řešit podáním nové žádosti o předmětnou dávku. Napadené
rozhodnutí však nebylo dle krajského soudu vydáno v rozporu s §39 odst. 1 a 2 zákona
o důchodovém pojištění.
Žalobce (stěžovatel) podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž namítal, že jeho současný zdravotní stav byl nesprávně posouzen. Žalovaná dle stěžovatele
nevzala v potaz zprávu specialisty MUDr. Zvěřiny, který doporučoval změnu na třetí stupeň
invalidity z důvodu zhoršení jeho zdravotního stavu. Stěžovatel uváděl, že není schopen jakékoliv
fyzické práce a z tohoto důvodu je jeho možnost pracovat vzhledem k jeho kvalifikaci fakticky
znemožněna, neboť doposud pracoval jako zedník nebo v dělnických profesích. Jakákoliv
jiná práce dle stěžovatele nepřipadá v úvahu vzhledem k jeho věku, dosaženému vzdělání
a jeho současným pracovním možnostem a schopnostem. Stěžovatel se proto domníval,
že vzhledem k tomu, že své původní zaměstnání již není schopen vůbec vykonávat, poklesla jeho
pracovní schopnost minimálně o 70 %. Posouzení svého zdravotního stavu v tomto směru
považoval za nedostačující a upozornil, že bylo provedeno bez jeho přítomnosti. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Předmětem sporu v projednávané věci je hodnocení zdravotního stavu stěžovatele,
neboť stěžovatelem uplatněné námitky se v podstatě týkají úplnosti a přesvědčivosti lékařských
posudků, z nichž krajský soud i žalovaná vycházely. Ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti uvedl,
že rozsudek krajského soudu napadl z důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ze stabilní
judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že námitky stěžovatele je třeba podřadit
pod písm. d) uvedeného ustanovení.
Platí totiž, že neúplné a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího zdravotního postižení
při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, jímž posuzovaný trpěl ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí, je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti posuzovaného
k uvedenému dni a v jeho důsledku nesprávné posouzení zákonných podmínek invalidity
ve smyslu §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Jde tedy o jinou vadu řízení
před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, publ. pod č. 511/2005 Sb. NSS,
ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Ads 42/2003 - 61, publ. pod č. 800/2006 Sb. NSS, ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 4 Ads 36/2009 – 57, či ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 Ads 63/2015 – 27, oba dostupné
na www.nssoud.cz).
Podle §39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se při určování poklesu pracovní
schopnosti vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření;
přitom se bere v úvahu, a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost,
b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení
adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud
vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní
schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně
o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.
Posouzení míry poklesu pracovní schopnosti přitom představuje odbornou medicínskou
otázku, a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení.
Správní soud si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám. Podle §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o provádění sociálního zabezpečení“) posuzuje zdravotní stav a pracovní
schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění
Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Posudkové komise jsou oprávněny k posouzení poklesu pracovní schopnosti a zaujetí
posudkových závěrů o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku.
Posudkové řízení je tedy specifickou formou správní činnosti (srov. §16a zákona
o provádění sociálního zabezpečení) spočívající v posouzení zdravotního stavu občana
a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového
pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost,
která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového
lékařství. Posudek posudkové komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených
v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem na svůj mimořádný význam v tomto řízení bývá
tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti
nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými
by správnost posudku mohla být zpochybněna (viz např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 – 20, ze dne 24. 2. 2004, č. j. 5 Ads 49/2003 – 136,
oba dostupné na www.nssoud.cz, nebo již zmiňovaný rozsudek ze dne 25. 9. 2003,
č. j. 4 Ads 13/2003 - 54).
Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá v tom,
aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi,
které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 Ads 72/2008 – 50, ze dne 7. 9. 2011,
č. j. 6 Ads 99/2011 – 43, ze dne 5. 6. 2013, č. j. 3 Ads 74/2012 – 16, nebo ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 3 Ads 70/2012 – 14, všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen
na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím,
aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále
uvedeno, zda zjištěná zdravotní postižení zakládají dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
a pokud je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu více zdravotních potíží
(§2 odst. 3 vyhlášky o posuzování invalidity), které zdravotní postižení bylo vzato za jeho
rozhodující příčinu. Procentní míru poklesu pracovní schopnosti posudková komise hodnotí
podle charakteru zdravotního postižení na základě vyhlášky o posuzování invalidity,
přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl
a položku přílohy k této vyhlášce, a současně odůvodní stanovenou míru poklesu pracovní
schopnosti v rámci zde stanoveného rozpětí a případného navýšení podle §3 této vyhlášky
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 3 Ads 45/2008 – 46,
ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 Ads 158/2012 – 24, nebo ze dne 13. 11. 2013, č. j. 6 Ads 45/2013 – 25,
všechny dostupné na www.nssoud.cz ).
Nejvyšší správní soud shledává, že oba posudky PK MPSV nárokům testu úplnosti,
přesvědčivosti a správnosti dostály, neboť splňují veškeré formální i obsahové náležitosti
a přesvědčivě se vyjadřují i k námitkám stěžovatele. Všechny posudkové orgány (tj. posuzující
lékařka v posudku OSSZ Tábor, posuzující lékařka v posudku LPS ČSSZ a dále PK MPSV
v Českých Budějovicích a v Brně) dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatel trpí dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem, jehož rozhodující příčinou je stav po odstranění
nemalobuněčného bronchogenního karcinomu. Všechny tyto posudkové orgány shodně
za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu označily zdravotní postižení
uvedené v kapitole II (onkologie), oddílu A (zhoubné novotvary), položce 1 (novotvary), písm. c) (středně
těžké postižení) přílohy vyhlášky o posuzování invalidity s rozsahem poklesu pracovní schopnosti
35 až 45 %. Všechny posudky stanovily pokles pracovní schopnosti stěžovatele na horní hranici
rozpětí ve výši 45 % a míru poklesu pracovní schopnosti dále zvýšily o 10 % dle §3 téže vyhlášky
na celkových 55 %.
Stěžovatel v kasační stížnosti nenamítal, že by zdravotní dokumentace, z níž PK MPSV
vycházely, nebyla kompletní, nesouhlasil však se zařazením svého zdravotního postižení.
Stěžovatel byl přesvědčen, že vzhledem k tomu, že nemůže vykonávat své původní zaměstnání
a že s ohledem na svůj věk a dosažené vzdělání již není schopen rekvalifikace, poklesla jeho
pracovní schopnost minimálně o 70 %.
Nejvyšší správní soud předně podotýká, že dle §3 odst. 2 citované vyhlášky je možné
zvýšit horní hranici míry poklesu pracovní neschopnosti až o 10 % v případě, že „dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav pojištěnce má takový vliv na jeho schopnost využívat dosažené vzdělání, zkušenosti
a znalosti, na schopnost pokračovat v předchozí výdělečné činnosti nebo na schopnost rekvalifikace, že pokles
pracovní schopnosti pojištěnce je větší, než odpovídá horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti u příčiny,
popřípadě rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu“. Oba posudky PK MPSV přitom
této možnosti využily v maximální možné míře (srov. §3 odst. 3 uvedené vyhlášky). Nelze tedy
mít za to, že by posudkové orgány dostatečně nezohlednily nemožnost vykonávat dosavadní
povolání stěžovatele a nepřihlédly k omezené schopnosti rekvalifikace na jiný druh výdělečné
činnosti. Uvedené okolnosti však nejsou důvodem pro zařazení zdravotního postižení stěžovatele
pod jiné ustanovení přílohy vyhlášky o posuzování invalidity.
Z citované judikatury zdejšího soudu vyplývá, že správnost zařazení pod příslušné
ustanovení přílohy vyhlášky nemůže správní soud po odborné stránce přezkoumat. Posudek
však musí splňovat zejména požadavek přesvědčivosti, jehož nepochybným atributem
je i zdůvodnění, proč dané postižení spadá právě pod určitou (a ne jinou) položku přílohy
k vyhlášce o posuzování invalidity.
Nejvyšší správní soud má v posuzovaném případě za to, že posudky PK MPSV
byly provedeny v souladu se zákonem, posudkoví lékaři vycházeli z výsledků vyšetření posuzující
lékařkou OSSZ Tábor dne 31. 7. 2013 a PK MPSV v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2014
a dále ze všech dostupných zpráv o zdravotním stavu stěžovatele, včetně těch, které jim předložil
on sám. Zdravotní stav stěžovatele byl v průběhu řízení posouzen celkem čtyřmi posudkovými
orgány, jejichž závěry se shodují. Oba posudky PK MPSV podávají taktéž srozumitelné
a přesvědčivé vysvětlení, proč zdravotní stav stěžovatele nebyl podřazen pod zdravotní postižení
uvedené v kapitole II, oddílu A, položce 1 písm. d) citované vyhlášky, jak navrhoval stěžovatel.
Pokud jde o námitku stěžovatele, dle níž žalovaná nevzala v potaz zprávu specialisty
MUDr. Z., který doporučoval změnu na třetí stupeň invalidity z důvodu zhoršení zdravotního
stavu stěžovatele, nemá tato námitka oporu ve spisu. Žalovaná již v napadeném rozhodnutí o
námitkách uvedla, že vycházela mimo jiné ze zprávy doc. MUDr. Z. z psychiatrického vyšetření
ze dne 22. 2. 2013, k níž poznamenala, že vyjádření specialistů ohledně míry pracovní schopnosti
nelze považovat za závazné pro posudkové lékaře. Z uvedené zprávy taktéž stručně citovaly obě
PK MPSV a k psychickému stavu stěžovatele se rovněž vyjadřovaly ve svém hodnocení. Nejvyšší
správní soud tedy neshledal, že by tato zpráva z psychiatrického vyšetření nebyla při posuzování
zdravotního stavu stěžovatele zohledněna. Naopak je třeba souhlasit s žalovanou, že vyjádření
lékaře ohledně stupně invalidity obsažené v lékařské zprávě není pro posudkové lékaře závazné a
tvoří pouze podklad pro jejich vlastní odborné posouzení. Jak již bylo uvedeno, posouzení míry
poklesu pracovní schopnosti představuje odbornou medicínskou otázku, která předpokládá vedle
odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství a jejíž posouzení je
zákonem svěřeno posudkovým orgánům (srov. §4 odst. 2, §8 a §16a zákona o provádění
sociálního zabezpečení).
Pokud jde o námitku, dle níž nová posouzení zdravotního stavu stěžovatele byla
provedena v jeho nepřítomnosti, Nejvyšší správní soud k ní poznamenává, že stěžovatel
byl nejprve vyšetřen posuzující lékařkou OSSZ Tábor dne 31. 7. 2013, a dále byl přítomen
jednání PK MPSV v Českých Budějovicích dne 19. 3. 2014, při němž byl posudkovou komisí
rovněž vyšetřen. Svou účast na jednání v rámci námitkového řízení stěžovatel předem vyloučil
již ve svých námitkách ze dne 12. 9. 2013, v nichž naznačil, že si nepřeje být předvolán
k další komisi. Lékařka LPS ČSSZ následně dne 15. 10. 2013 posoudila zdravotní stav stěžovatele
na základě dostačující zdravotní dokumentace poté, co byla vyžádána kompletní dokumentace
vedená praktickým lékařem. Tyto okolnosti přitom nebyly stěžovatelem v žalobě či v průběhu
řízení před krajským soudem jakkoli zpochybňovány.
Pokud jde o jednání PK MPSV v Brně, jež se konalo dne 1. 8. 2014, tomu stěžovatel
skutečně nebyl přítomen. V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že cílem jednání
posudkových komisí je zjistit objektivní skutečnosti o zdravotním stavu posuzované osoby.
Přitom se vychází ze souborů lékařské dokumentace, případně doplněné na žádost komise.
Přítomnost posuzované osoby na jednání komise závisí na okolnostech každého případu.
V nyní posuzovaném případě posouzení PK MPSV v Brně představovalo opětovné posouzení
zdravotního stavu stěžovatele poté, co byl stěžovatel již osobně vyšetřen PK MPSV v Českých
Budějovicích. PK MPSV v Brně tak měla kromě zdravotní dokumentace praktické lékařky
MUDr. T. J. a všech stěžovatelem předložených lékařských zpráv k dispozici rovněž závěry PK
MPSV v Českých Budějovicích získané na základě osobního posouzení zdravotního stavu
stěžovatele.
Judikatura Nejvyššího správního soudu přitom potvrzuje, že od 1. 1. 2006 se na postupy
PK MPSV nepoužijí ustanovení obecných předpisů o správním řízení. Ze zvláštní právní úpravy
obsažené v zákoně o provádění sociálního zabezpečení pak bezvýhradný nárok na osobní účast
při jednání posudkových komisí nevyplývá. Podle §16a odst. 4 písm. a) citovaného zákona
je totiž posudkový orgán pouze oprávněn vyzvat posuzovanou fyzickou osobu, aby se podrobila
vyšetření svého zdravotního stavu příslušným posudkovým lékařem. Rovněž s ohledem
na skutečnost, že se v řízení před krajským soudem vychází ze skutkového stavu,
tedy zdravotního stavu posuzované osoby, který tu byl v době vydání napadeného správního
rozhodnutí, není účast posuzované osoby při jednání posudkové komise realizovaném pro účely
soudního řízení tak naléhavá (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 10. 2010, č. j. 6 Ads 60/2010 – 83, a ze dne 8. 9. 2010, č. j. 6 Ads 33/2010 – 133,
oba dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud má za to, že nepřítomnost stěžovatele při jednání PK MPSV
v Brně neměla v daném případě vliv na úplnost předmětného posudku. Zdejší soud naopak
považuje oba posudky PK MPSV za úplné a přesvědčivé, a krajský soud tak nepochybil,
pokud z těchto posudků ve svém rozsudku vycházel.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu vynaložených nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti nenáleží z důvodů uvedených v §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu