ECLI:CZ:NSS:2016:5.AFS.167.2015:46
sp. zn. 5 Afs 167/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky
Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
ORSEA, spol. s r.o., se sídlem Nábřeží 599, Zlín - Prštné, zastoupený Mgr. Petrem Burečkem,
advokátem se sídlem Jurečkova 643/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému:
Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem nám. Sv. Čecha 8, Ostrava - Přívoz, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2015,
č. j. 22 A 66/2015 - 19,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2015, č. j. 22 A 66/2015 - 19,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se domáhal v řízení před Krajským soudem v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) podle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní , ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), určení nezákonnosti zásahu žalovaného spočívajícího
v nevyplacení pohledávky stěžovatele za žalovaným ve výši 3 000 000 Kč v podobě finančních
prostředků uvolněného zajištění daně ze systému GLZ daňového skladu CZ1106111S001,
zrušeného na základě rozhodnutí o odejmutí povolení k provozování daňového skladu
č. j. 111675-2/2014-570000-11, které bylo společností MERSY Ostrava s.r.o. ve smyslu §21
zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o spotřebních daních“), složeno převodem na depozitní účet pro zajištění daně zřízeným
žalovaným jako správcem daně (dále též „pohledávka stěžovatele“), a dále v postižení pohledávky
stěžovatele exekučním příkazem žalovaného ze dne 18. 3. 2015, č. j. 29846/2015-570000-42
(dále jen „exekuční příkaz“), vydaným v rámci daňové exekuce vedené proti společnosti MERSY
Ostrava s.r.o., a jejím vyplacením dle exekučního příkazu. Současně navrhl, aby soud žalovanému
zakázal pokračovat v porušování stěžovatelových práv, a dále, aby žalovanému uložil povinnost
vyplatit stěžovateli jeho pohledávku.
Krajský soud žalobu stěžovatele usnesením ze dne 30. 7. 2015, č. j. 22 A 66/2015 - 19,
dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nepřípustnost odmítl.
Krajský soud konstatoval, že dle §85 s. ř. s. je žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem nepřípustná, lze-li se ochrany domáhat jinými právními prostředky. Krajský soud
odkázal na právní závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne
4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 – 42 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), podle kterého z §85 s. ř. s. plyne, že ve vztahu mezi žalobou proti
rozhodnutí a žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu má primát žaloba proti
rozhodnutí a možnost úspěšně podat žalobu proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy,
pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Účastník řízení nemůže volit, kterou z těchto
žalob bude považovat za výhodnější a které řízení bude žalobou iniciovat. Krajský soud dospěl
k závěru, že stěžovatel meritorně brojí proti exekučnímu příkazu a následkům, které realizace
tohoto příkazu vyvolala (nevyplacení uvolněného zajištění daně). Jestliže je pravdivé tvrzení
stěžovatele, že pohledávka, která byla přikázána exekučním příkazem, byla v jeho vlastnictví,
pak mělo být se stěžovatelem jednáno jako s účastníkem řízení. Jakožto opomenutý účastník
řízení se stěžovatel může proti exekučnímu příkazu bránit jak v daňovém řízení, tak následně
u soudu prostřednictvím řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
II.
Shrnutí kasační stížnosti stěžovatele
Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, a to z důvodu nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatel má za to, že krajský soud nesprávně posoudil povahu jím napadených zásahů
žalovaného a nezákonně jeho žalobu odmítl, přičemž ani nepřipustil možnost, že by žaloba
mohla být přípustná alespoň částečně. Podle názoru stěžovatele se žalovaný dopustil zásahu
spočívajícího v nevyplacení pohledávky stěžovatele. Zásah žalovaného měl podle stěžovatele dále
spočívat v postižení specifikované pohledávky stěžovatele exekučním příkazem žalovaného
vydaným v rámci daňové exekuce vedené na majetek daňového dlužníka MERSY Ostrava s.r.o.
a jejím vyplacením dle tohoto exekučního příkazu ve smyslu §314a zákona č. 99/1963 Sb.
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se domáhá určení nezákonnosti
těchto zásahů a toho, aby žalovanému byla uložena povinnost vyplatit mu jeho pohledávku
ve výši 3 000 000 Kč. Podle stěžovatele nejde o brojení proti exekučnímu příkazu, ale proti shora
popsaným zásahům žalovaného, který mu nadále odmítá vyplatit předmětnou pohledávku.
Žalovaný pochybil, jestliže se nezabýval oznámením postoupení pohledávky stěžovateli a tuto
následně postihl v rámci daňové exekuce třetí osoby. Postupem žalovaného bylo razantním
způsobem zasaženo do práv a oprávněných zájmů stěžovatele, zejména pak do jeho majetkové
sféry a stěžovatel je přesvědčen o své žalobní legitimaci dle §82 s. ř. s. Stěžovatel proto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjád řil.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského
soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v případech, kdy je kasační stížností napadeno
usnesení správního soudu o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele z povahy věci v úvahu
pouze kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu je v tomto případě
vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže krajský soud žalobu odmítl
a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti zkoumat pouze
to, zda byly splněny zákonem stanovené důvody pro odmítnutí žaloby.
V řízení o žalobě je třeba se nejprve zabývat případnými okolnostmi bránícími věcnému
projednání žaloby, tj. podmínkami řízení. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 – 247, konstatoval: „Jsou-li naplněny zákonné předpoklady, soud
žalobu odmítne, aniž by se mohl zabývat její důvodností. K posouzení důvodnosti žaloby tedy soud může přistoupit
jen tehdy, byla-li včas podána přípustná žaloba osobou k tomu oprávněnou a pokračování v řízení nebrání
neodstraněné vady žaloby nebo nedostatek podmínek řízení.“ Nejvyšší správní soud přitom ve vztahu
k posouzení naplnění podmínek řízení v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem
konstantně judikuje, že v rámci úvahy o splnění podmínek řízení soud zkoumá pouze
odpovídající tvrzení žalobce, nikoli už jeho důvodnost, neboť ta je předmětem vlastního
meritorního posouzení věci (srov. např. rozsudek ze dne 20. 9. 2006, č. j. 3 Aps 3/2005 - 139,
nebo rozsudek ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007 - 68). Úkolem zdejšího soudu v souzené
věci tedy není přezkoumávat žalobou napadený zásah správního orgánu, nýbrž prověřit,
zda krajský soud při odmítnutí meritorního přezkumu věci samé postupoval a uvažoval správně.
V posuzovaném případě krajský soud odmítl žalobu proti nezákonnému
zásahu žalovaného ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. pro nepřípustnost podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §85 téhož zákona z důvodu nevyčerpání jiných právních prostředků
ochrany – žaloby proti exekučnímu příkazu, proti kterému podle krajského sou du stěžovatel
meritorně brojí.
Závěru krajského soudu, že stěžovatel zásahovou žalobou věcně brojí proti exekučnímu
příkazu a následkům, které realizace tohoto příkazu údajně vyvolala (nevyplacení tvrzené
pohledávky stěžovatele), nelze přisvědčit.
Stěžovatel podanou žalobu označil jako žalobu podle §82 a násl. s. ř. s., přičemž z jejího
obsahu je zřejmé, že žalobní námitky směřují proti postupu žalovaného, který stěžovateli
nevyplatil pohledávku postoupenou stěžovateli MERSY Ostrava s.r.o. ve výši 3 000 000 Kč,
v čemž také podle znění žalobních tvrzení (viz zejména čl. VI. žaloby) a žalobního petitu
stěžovatel spatřuje samotný (nezákonný) zásah. K závěru krajského soudu, že stěžovatel
meritorně napadá exekuční příkaz žalovaného, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tyto námitky
stěžovatele (viz zejména čl. II., III a V. žaloby) směřují „pouze“ ke zdůvodnění nezákonnosti
postupu (zásahu) žalovaného, který ovšem stěžovatel nespatřuje v samotném exekučním příkazu,
ale v nevyplacení tvrzené pohledávky žalovaným. Z této žalobní argumentace v kontextu celé
žaloby proto nelze usuzovat na skutečnost, že se touto žalobou stěžovatel domáhá meritorního
přezkumu exekučního příkazu žalovaného.
Obsahu žalobních tvrzení, v nichž stěžovatel namítá nezákonnost postupu žalovaného
(tj. nevyplacení tvrzené pohledávky), odpovídá také znění žalobního petitu, kdy se stěžovatel
domáhá ve výroku I. určení nezákonnosti zásahu žalovaného, který spočívá v nevyplacení
pohledávky stěžovatele, ve výroku III. zákazu, aby v tomto tvrzeném nezákonném zásahu bylo
pokračováno a ve výroku IV. uložení povinnosti žalovanému tvrzenou pohledávku stěžovateli
zaplatit.
Na uvedených závěrech nic nemění ani znění výroku II. žalobního petitu, v němž
se stěžovatel domáhá určení, že zásah žalovaného spo čívající v postižení jeho údajné pohledávky
a jejím vyplacení dle tohoto exekučního příkazu byl nezákonný. Z kontextu žaloby, žalobní
argumentace a znění ostatních výroků žalobního petitu je také v případě tohoto výroku zjevné,
že se stěžovatel nedomáhá meritorního přezkumu exekučního příkazu žalovaného, ale toliko,
že nezákonný zásah žalovaného spatřuje ve skutečnosti, že žalovaný podle tohoto exekučního
příkazu postupoval, tj. že stěžovateli nevyplatil jeho pohledávku. Rovněž tento výrok petitu
žaloby proto odpovídá zásahové žalobě.
Dovodil-li proto za tohoto stavu krajský soud, že žalobou stěžovatel meritorně napadá
exekuční příkaz, nezohlednil dostatečně podstatu žalobních tvrzení ani znění žalobního petitu.
Nelze dále souhlasit se závěrem krajského so udu, že by se stěžovatel mohl proti
exekučnímu příkazu bránit žalobou podle §65 s. ř. s., která má mít v projednávané věci přednost
před žalobou zásahovou, neboť se stěžovatelem při vydání exekučního příkazu mělo být jednáno
jako s účastníkem exekučního řízení, jestliže je pravdivé jeho tvrzení, že pohledávka, která byla
přikázána exekučním příkazem, byla v jeho vlastnictví.
Účastníky exekučního řízení v případě přikázání jiné peněžité pohledávky podle §191
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění p ozdějších předpisů (dále je „daňový řád“),
je pouze správce daně (oprávněný) a daňový dlužník (povinný). Exekuční příkaz se dále doručuje
poddlužníkovi (dlužníkovi povinného).
Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 15. 9. 2004, č. j. 5 A 45/2001 - 65, dovodil,
že žalobce, který dle platné právní úpravy nebyl účastníkem správního řízení, nemá v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobní legitimaci. Stěžovatel nebyl účastníkem
předmětného exekučního řízení či poddlužníkem (§191 daňového řádu), proto nemůže být ani
tzv. opomenutým účastníkem, jak dovozuje krajský soud. Již z tohoto důvodu se nemůže
stěžovatel domáhat svých údajných práv žalobou podle §65 a násl. s. ř. s., přičemž „účastenství“
stěžovatele v předmětném exekučním řízení nemůže založit ani jím tvrzené postoupení
pohledávky představující uvolněné zajištění daně (tedy přeplatek) od MERSY Ostrava s.r.o.,
neboť soukromoprávním úkonem nelze měnit obsah veřejnoprávního vztahu ani jeho subjekty
(srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 38/2004 – 140,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4474/2011). Z uvedených
důvodů by tedy musela být případná žaloba stěžovatele proti exekučnímu příkazu odmítnuta
dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť by byla podána osobou zjevně neoprávněnou.
Závěry krajského soudu, pro které přistoupil k odmítnutí žaloby, proto nejsou správné
a napadené usnesení je tedy nezákonné podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
IV.
Závěr a náklady řízení
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než napadené usnesení krajského soudu
v souladu §110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je vázán
právním názorem, vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto zrušujícím rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
V dalším řízení se krajský soud bude nejprve zabývat tím, zda nejsou případně dány jiné
důvody pro odmítnutí žaloby, zejména, zda stěžovatel ve smyslu §85 s. ř. s. vyčerpal jiné právní
prostředky ochrany nebo nápravy (srov. §261 odst. 6 daňového řádu a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 11. 2013, č. j. 9 Aps 4/2013 – 25).
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu