ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.196.2015:26
sp. zn. 5 As 196/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
ELA LITVÍNOV, spol. s r. o., se sídlem Hornická 337, Litvínov – Janov, zast.
JUDr. Kateřinou Koberovou, advokátkou se sídlem Panská 6, Praha 1, proti žalovanému:
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2015,
č. j. 62 Af 51/2014 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Usnesením ze dne 10. 10. 2013, č. j. ÚOHS-S113/2002-19364/2013/511/ABr,
ve věci veřejné zakázky Rekonstrukce objektů v areálu UJEP, České mládeže 8, Ústí nad Labem –
II. a III. stavba (dále jen „veřejná zakázka“) žalovaný stanovil účastníkům řízení (mezi nimiž
byl i žalobce) lhůty pro provedení úkonů v řízení, ve kterých byli oprávněni navrhovat důkazy
a jejich doplnění, vyjádřit se k podkladu rozhodnutí, ke způsobu jeho zjištění, popřípadě
navrhnout jeho doplnění, a dále stanovil žalobci lhůtu k doložení výše odměny za zastupování
v řízení a lhůtu k upřesnění jeho podání ze dne 30. 4. 2009.
Žalobce následně požádal žalovaného o prodloužení stanovených lhůt o třicet dní,
čemuž žalovaný částečně vyhověl usnesením ze dne 21. 10. 2013, č. j. VZ/S113/02-
20556/2013/511/ABr, a původně stanovenou lhůtu pro navrhování důkazů a jejich doplnění
prodloužil do 23. 10. 2013, lhůtu k vyjádření se k podkladu rozhodnutí prodloužil do 25. 10. 2013
a lhůtu stanovenou žalobci k doložení výše odměny za zastupování do 23. 10. 2013.
Proti tomuto usnesení podala Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem
(zadavatel veřejné zakázky) rozklad, který předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 24. 6. 2014,
č. j. ÚOHS-R355/2013/VZ-13247/2014/310/LPa, zamítl a usnesení vydané v I. stupni potvrdil.
Žalobce napadl zmiňované rozhodnutí o rozkladu žalobou u Krajského soudu v Brně,
který ji usnesením ze dne 16. 9. 2015, č. j. 62 Af 51/2014 - 25, odmítl. Krajský soud
v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že již z obsahu žaloby bylo zřejmé, že byla podána osobou
k tomu zjevně neoprávněnou. Napadeným rozhodnutím předsedy žalovaného byl zamítnut
rozklad podaný zadavatelem, tedy osobou odlišnou od žalobce a nebylo rozhodováno o žádných
veřejných subjektivních právech žalobce. Zkrácení svých veřejných subjektivních práv ostatně
žalobce ani netvrdil, pouze namítal, že proti usnesení vydanému v I. stupni podal rovněž rozklad,
o němž se napadené rozhodnutí předsedy žalovaného nezmiňuje. Žalobce netvrdil zkrácení práv
ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a žalobou
napadené rozhodnutí se nikterak jeho práv nedotklo, proto krajský soud ani nehodnotil správnost
procesního postupu žalovaného v souvislosti s vydáním žalobou napadeného rozhodnutí.
Krajský soud zjistil na straně žalobce nedostatek aktivní legitimace k podání žaloby a za této
situace žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako návrh podaný osobou k tomu zjevně
neoprávněnou. V návaznosti na námitku žalobce, dle níž doposud nebylo rozhodnuto o jeho
rozkladu, krajský soud žalobce odkázal na prostředky soudní ochrany před nečinností správního
orgánu. Krajský soud závěrem konstatoval, že pokud by žaloba nebyla odmítnuta podle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s., musel by ji přesto odmítnout jako nepřípustnou podle §68 písm. e) s. ř. s.,
neboť rozhodnutí předsedy žalovaného, kterým bylo v rámci rozkladu rozhodováno o opravném
prostředku proti usnesení, jímž byla účastníkům stanovena lhůta pro uplatnění návrhů důkazů
a jejich doplnění, lhůta k vyjádření k podkladu rozhodnutí a k doložení výše odměny
za zastupování v průběhu správního řízení a doplnění podání, nutno považovat za úkon
správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení, a správní žaloba je proti takovému rozhodnutí
nepřípustná.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností s odkazem
na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti především
zopakoval svou žalobní námitku, dle níž předseda žalovaného svým rozhodnutím rozhodl pouze
o rozkladu zadavatele, ačkoliv měl současně rozhodnout i o rozkladu stěžovatele, jenž byl podán
v zákonné lhůtě a dosud nebyl projednán. Předseda žalovaného přitom v odůvodnění
napadeného rozhodnutí rozklad stěžovatele nezmínil a ani neuvedl, z jakého důvodu jej
opomenul. Postup, kdy správní orgán nejprve rozhodne o rozkladu jednoho účastníka a jiným
rozhodnutím rozhodne o rozkladu jiného účastníka řízení, stěžovatel označil za nezákonný.
Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, dle něhož se rozhodnutí žalovaného
nedotýkalo jeho práv a „tedy, že o jeho podání nemuselo být rozhodováno“. Takové tvrzení nemá
dle stěžovatele oporu ve spise, neboť „stěžovatel podal rozklad, který se týkal jeho práv, a o jeho rozkladu
nebylo rozhodnuto“. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení
krajského soudu zrušil a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s tím, jak věc posoudil
krajský soud v napadeném usnesení, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatel podal kasační stížnost s odkazem na důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s., avšak proti usnesení o odmítnutí žaloby lze namítat pouze důvody podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod zmíněné
ustanovení spadají také případy, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít
za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, nebo kdy vada řízení
spočívala v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS). Stěžovatel
tak mohl uplatnit pouze námitky, kterými by brojil proti nezákonnosti rozhodnutí krajského
soudu o odmítnutí žaloby; meritorní přezkum správního rozhodnutí je vyloučen (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2004, č. j. 4 Ads 54/2003 – 91, publ. pod č. 393/2004
Sb. NSS a ze dne 30. 9. 2010, č. j. 4 Ads 107/2010 – 70, www.nssoud.cz).
Podstatu sporu v projednávaném případě proto představuje posouzení otázky, zda krajský
soud postupoval správně, pokud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. z důvodu,
že ji podala osoba zjevně neoprávněná.
O obsahově obdobné kasační stížnosti téhož stěžovatele ovšem již rozhodoval pátý
senát Nejvyššího správního soudu rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 5 As 195/2015 – 24, který
se týkal usnesení žalovaného ze dne 10. 10. 2013, č. j. ÚOHS-S113/2002-19364/2013/511/ABr,
jímž byla účastníkům řízení stanovena původní lhůta pro provedení úkonů v řízení. Vzhledem
k tomu, že okolnosti dané věci jsou v podstatných částech zcela srovnatelné s nyní posuzovaným
případem a stěžovatelem uplatněné námitky již byly podrobně vypořádány, považuje Nejvyšší
správní soud za dostatečné odkázat na odůvodnění zmíněného rozsudku, ve kterém zdejší soud
po shrnutí dosavadního průběhu řízení konstatoval:
„Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutím předsedy žalovaného, kterým byl pro opožděnost odmítnut
rozklad zadavatele [v nyní posuzované věci byl rozklad zadavatele jako nedůvodný zamítnut
a potvrzeno usnesení vydané v I. stupni], bylo rozhodnuto o opravném prostředku podaném osobou odlišnou
od stěžovatele proti rozhodnutí, jímž bylo upraveno vedení řízení.
Stěžovatel se dle Nejvyššího správního soudu mýlí, pokud v kasační stížnosti tvrdí, že krajský soud
uvedl, ‚že je rozhodnutí v pořádku, když se nedotýkalo stěžovatelových práv, a tedy že o jeho
podání nemuselo být rozhodováno‘. Takový závěr krajský soud neučinil a z odůvodnění jeho usnesení ani
nevyplývá. Zda byl postup žalovaného procesně správný či nikoli, jinak řečeno, zda žalovaný měl (musel)
rozhodnout o rozkladu stěžovatele či ne, krajský soud nehodnotil právě s ohledem na to, že rozhodnutí žalovaného
se nedotýkalo veřejných subjektivních práv stěžovatele a stěžovatel netvrdil, že by byl na svých právech krácen
přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti.[…]
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. je k podání žaloby oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl rozhodnutím správního
orgánu zkrácen na svých právech. Toto zkrácení, tj. porušení nebo ohrožení subjektivních práv žalobce, mohlo být
způsobeno přímo samotným rozhodnutím nebo tím, že správní orgán v řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozhodnutí, porušil žalobcova práva. V každém případě však žalobce musí tvrdit zkrácení na svých
vlastních subjektivních právech, což se v projednávaném případě nestalo. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní
soud nepochyboval, že stěžovatel nebyl oprávněn k podání žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přímé zkrácení na
svých vlastních právech stěžovatel netvrdil. Jeho žalobní tvrzení spočívalo v námitce, že rozhodnutí předsedy
žalovaného ‚…hovoří pouze o odvolání zadavatele. Navrhovatel – ELA Litvínov, spol. s r. o.
ovšem také podala rozklad, ovšem tento podaný rozklad v napadeném rozhodnutí vůbec nebyl
zmíněn.‘ Z takto formulovaného žalobního tvrzení není jasné, jakým způsobem a zda vůbec mohlo rozhodnutí
předsedy žalovaného zasáhnout do právní sféry stěžovatele.“
Nejvyšší správní soud se i v nyní posuzované věci s uvedenými závěry ztotožňuje
a neshledává žádný důvod, proč by se od nich měl jakkoli odchýlit.
IV. Závěr a náklady řízení
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne, že mu
v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu