ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.40.2016:59
sp. zn. 5 As 40/2016 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: V. P., zast.
Mgr. Martinem Lorencem, advokátem, se sídlem Stavitelská 1099/6, Praha 6, proti žalované:
Univerzita Karlova v Praze, se sídlem Ovocný trh 3/5, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 3 A 141/2013 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Martinu Lorencovi, advokátovi se sídlem
Stavitelská 1099/6, Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti ve výši 6800 Kč. Tato částka mu bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Děkan Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze rozhodnutím ze dne
6. 6. 2013, č. j. Stud/Kis/1074, nepřiznal žalobci účelové stipendium, a to podle §68 odst. 3
písm. e) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen „zákon o vysokých školách“,
ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 12 Stipendijního řádu Univerzity Karlovy v Praze
(dále jen „stipendijní řád“). Rektor žalované rozhodnutím ze dne 9. 10. 2013, č. j. UKRUK-
7983/2013/III/Bo, zamítl žádost žalobce o přezkoumání rozhodnutí děkana a toto rozhodnutí
potvrdil.
Žalobce napadl rozhodnutí rektora žalobou u městského soudu, který ji rozsudkem
ze dne 20. 1. 2016, č. j. 3 A 141/2013 – 49, zamítl.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Namítl, že městský soud rozhodl o věci samé bez jednání, aniž by stěžovatel
dal k takovému postupu výslovný souhlas; v důsledku toho stěžovatel nebyl poučen o potřebě
předložit listinné důkazy a bylo mu znemožněno předložit listinu ze dne 14. 2. 2011.
Stěžovatele nesouhlasí s výkladem pojmu „mimořádná situace studenta“, jak byl učiněn
žalovanou a potvrzen městským soudem. Namítl, že přichází-li v úvahu více výkladů neurčitého
pojmu, je třeba zvolit ten, který je nejpříznivější pro soukromoprávní subjekt.
Stěžovatel nesouhlasí rovněž se závěrem městského soudu, že jeho práva na přiměřenou
životní úroveň a na sociální ochranu garantovaná čl. 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním
postižením nemohla být nepřiznáním účelového stipendia porušena, neboť jsou primárně
chráněna jinými zákony, než je zákon o vysokých školách, a jejich provedení má v pravomoci jiný
správní orgán než žalovaná. Stěžovatel k uvedenému namítl, že městský soud neuvedl konkrétní
orgán, který má provedení práv dle čl. 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením
v pravomoci. Dále namítl, že rovněž vysoké školy patří mezi orgány, které mají zabezpečit právo
stěžovatele na hmotné zabezpečení podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
resp. čl. 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Z žádosti stěžovatele
o stipendium bylo zřejmé, že je činěna z důvodu nepříznivé sociální situace stěžovatele, a není
proto rozhodné, zda žádal o sociální či jiné stipendium; o sociální stipendium nežádal,
neboť nárok na něj zákon vylučuje „překročením věku 26 let, jelikož jej podmiňuje tím, že student
má nárok na přídavek na dítě“. O případné existenci sociálního stipendia, na které by měl stěžovatel
nárok, byl žalovaný povinen stěžovatele poučit [čl. 28 odst. 2 písm. c) Úmluvy].
Pokud městský soud nepřisvědčil argumentu, že stipendium je subsidiární dávkou, která
má přijít na řadu až ve chvíli, kdy nelze aplikovat dávku podle zákona o pomoci v hmotné nouzi
nebo podle zákona o zaměstnanosti, pak stěžovatel namítá, že tento argument nevznesl on,
ale žalovaná a stěžovatel právě s tímto argumentem polemizoval.
Kasační stížnost stěžovatel doplnil dne 18. 5. 2016 prostřednictvím ustanoveného
zástupce. Namítl, že v rozhodné době splňoval podmínky pro přiznání účelového stipendia
podle §68 odst. 3 písm. e) zákona o vysokých školách. Zopakoval, že městským soudem nebyl
vyzván k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání a nebyl poučen o následcích
nevyjádření se.
Podle stěžovatele nelze neurčitý právní pojem „mimořádná situace“ vykládat pouze
restriktivním způsobem, jako to učinila žalovaná. Slovo „mimořádnost“ v obecně přijímaném
významu nezahrnuje nezbytně náhlost ani nepředvídatelnost; mimořádnost situace podle
stěžovatele znamená “situaci jinou než obvyklou, „odchylku od normálu“, „abnormálnost“.
Podle čl. 5 odst. 1 písm. b) stipendijního řádu podmínky pro přiznání stipendia a jeho výši
stanoví rektor. Jestliže rektor žalované podmínky předem a transparentně nestanovil, nelze jimi
argumentovat až při konečném rozhodování o nedůvodnosti žádosti o poskytnutí stipendia.
Stěžovatel splnil podmínky pro přiznání účelového stipendia, neboť je nezpochybnitelné, že jeho
životní, sociální a hlavně zdravotní situace je mimořádná. Zohledňováním dalších skutečností
jako „náhlost“ nebo „nepředvídatelnost“ překročil rektor žalované rámec spravedlivého správního
uvažování a jeho požadavky jsou nad rámec obecně závazných právních předpisů.
Stěžovatel nemá možnost zjistit, zda žalovaná o žádostech o poskytnutí účelového
stipendia rozhoduje vždy stejným způsobem, neboť tyto informace nejsou zveřejňovány,
proto stěžovateli nemůže být přičítáno k tíži, že „netvrdil ani nedoložil“, že neurčitý právní pojem
„mimořádnost situace“ vykládala žalovaná různým způsobem.
Stěžovatel namítl, že žalovaná postupuje v rozporu s tím, co veřejně deklaruje;
k uvedenému poukázal na informační brožuru žalované „Studenti se speciálními potřebami
na Univerzitě Karlově v Praze – Základní informace o poskytované podpoře“, ve které je v čl. 6.2
nazvaném Stipendijní podpora uvedeno, že účelové stipendium je (mimo jiné) přiznáváno
v případě tíživé sociální situace studenta.
K argumentaci uvedené v doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 5. 2016 stěžovatel odkázal
na písemnou komunikaci se žalovanou, kterou přiložil spolu s informační brožurou žalované.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že informační brožurka „Studenti
se speciálními potřebami na Univerzitě Karlově v Praze“, na kterou se odvolává stěžovatel,
není jejím vnitřním předpisem. Napadené rozhodnutí krajského soudu pokládá žalovaná
za správné a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Na vyjádření žalované reagoval stěžovatel replikou, ve které odmítl obhajobu žalované,
že informační brožura není jejím vnitřním předpisem. Stěžovatel namítl, že brožura byla určena
k reklamě, resp. k prezentaci žalované před veřejností, údaje o stipendiu uvedené v brožuře byly
zavádějící, jednalo se tedy o klamavou reklamu, která je zakázána. Uvedl, že žalovaný
při stanovení podmínek pro přiznání stipendia nemůže odhlédnout od ústavního pořádku,
mezinárodních závazků, jakož i ustanovení jiných zákonů, např. zákona č. 198/2009 Sb.
o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých
zákonů (antidiskriminační zákon). Stěžovatel s odkazem na §5 odst. 2 antidiskriminačního
zákona uvedl, že má „každý subjekt, který má zajistit rovné zacházení, povinnost přijmout vhodná opatření,
která lze na něm spravedlivě požadovat s ohledem na jeho poměry, rozumí se tím též zajištění rovných
příležitostí.“ Za nepřípustný označil stěžovatel stav, kdy je podle zákona o vysokých školách
„tzv. sociální stipendium dle §91 odst. 3 omezeno věkem 26 let“, což v případě osob se zdravotním
postižením znamená další znevýhodnění, tentokrát z důvodu věku.
Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem žalovaného, podle něhož nelze vysokoškolské
vzdělávání srovnávat s přípravou k práci či rekvalifikaci dle zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Tento závěr nemůže obstát mj. proto, že tuto
otázku již řešil Soudní dvůr EU a „vyslovil např. ve věci Blaizot, C 24/86(3), že i studium na VŠ náleží
pod pojem odborné vzdělávání či rekvalifikace a to v souvislosti s výkladem nařízení č. 1612/68.“
II. Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti
přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a vázán
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě vedla ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke své dřívější judikatuře konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné
skutečnosti posoudil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS). Absenci takto vytýčených požadavků Nejvyšší
správní soud v napadeném rozhodnutí městského soudu neshledal. Výrok rozsudku
je srozumitelný a jednoznačný, odůvodnění rozsudku je s tímto výrokem v souladu,
soud ve shodě s provedenými skutkovými zjištěními formuloval své rozhodovací důvody
a v rozsudku se také vypořádal se všemi uplatněnými žalobními námitkami. K námitce
stěžovatele, že městský soud v odůvodnění rozsudku nesprávně uvedl, že argument o subsidiární
povaze účelového stipendia vznesl stěžovatel, ačkoliv ten proti této argumentaci naopak brojil,
Nejvyšší správní soud uvádí následující. V odvolání proti rozhodnutí děkana žalované stěžovatel
tvrdil, že jestliže zákon o zaměstnanosti neupravuje poskytnutí podpory v případě přípravy
na budoucí povolání podle zvláštních předpisů, pak je takovým předpisem nepochybně zákon
o vysokých školách a přípravou je třeba rozumět vysokoškolské studium. Odvolací správní orgán
tento názor stěžovatele odmítl a městský soud tomuto závěru přisvědčil. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je tedy zřetelné, jak se městský soud s otázkou možného poskytování
hmotné podpory v případě „přípravy na budoucí povolání“ podle zákona o vysokých školách
vypořádal; i v tomto směru je tedy rozsudek městského soudu srozumitelný. Nejvyšší správní
soud proto uzavřel, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti poukazoval na vadu řízení před městským soudem,
kterou spatřoval v tom, že bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, ačkoliv pro takový postup
nebyly splněny zákonné podmínky.
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že usnesením ze dne 8. 1. 2014,
č. j. 3 A 141/2013 – 20 (č. l. 20 soudního spisu), vyzval městský soud stěžovatele k zaplacení
soudního poplatku z podané žaloby; uvedené usnesení přitom obsahovalo i poučení o procesních
právech a povinnostech účastníků a výzvu ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. k vyjádření stěžovatele,
zda souhlasí, aby soud o žalobě rozhodl bez nařízení jednání. Současně jej soud poučil o tom,
že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li se účastník řízení do dvou týdnů od doručení výzvy.
Podle doručenky založené na č. l. 21 soudního spisu bylo usnesení č. j. 3 A 141/2013 – 20
s výzvou dle §51 odst. 1 s. ř. s. doručeno stěžovateli dne 17. 1. 2014, dvoutýdenní lhůta
k vyjádření tedy uplynula dne 31. 1. 2014. Na výzvu k zaplacení soudního poplatku stěžovatel
reagoval podáními ze dne 8. 2. 2014 a 11. 2. 2014, jimiž požádal o osvobození od soudních
poplatků. Na výzvu dle §51 odst. 1 s. ř. s. však stěžovatel do rozhodnutí městského soudu,
tj. do 20. 1. 2016 nereagoval. Protože stěžovatel, a ani žalovaná, nevyjádřili nesouhlas s tím,
aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, vycházel městský soud z toho, že souhlas
byl vyjádřen konkludentně. V odůvodnění svého rozsudku potom na tuto skutečnost rovněž
poukázal.
Ustálená judikatura týkající se §51 odst. 1 s. ř. s. zdůraznila dispoziční princip
ovládající soudní řízení správní. Např. v rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 36/2003 - 50,
(č. 641/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz) Nejvyšší správní soud uvedl, že „Pokud soud řádně doručil
účastníku řízení výzvu k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez jednání (§51 s. ř. s.)
a účastník řízení ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil svůj nesouhlas, má se za to, že s takovým
postupem souhlasí. Napadá-li za této situace účastník řízení rozhodnutí soudu kasační stížností z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., přičemž vadu řízení spatřuje v tom, že mu byla odepřena možnost
jednat před soudem, zamítne Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
s. ř. s.).“ V rozsudku ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 - 50, (č. 975/2006 Sb. NSS)
pak vyslovil, že „pokud marně uplyne dvoutýdenní zákonná lhůta podle §51 odst. 1 s. ř. s., neznamená to,
že by účastník řízení pozbyl práva požadovat nařízení jednání k projednání věci. Pokud svůj nesouhlas s takovým
postupem účastník řízení soudu sdělí do doby, než je o žalobě rozhodnuto, je nutné vycházet z toho,
že s projednáním věci bez nařízení jednání nesouhlasí.“ Protože stěžovatel až do vyhlášení rozsudku
městského soudu nevyjádřil nesouhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání,
neexistoval zákonný důvod, který by městskému soudu bránil rozhodnout bez nařízení jednání.
K námitce stěžovatele, že mu postupem městského soudu bylo znemožněno předložení
listinného důkazu, resp., že nebyl soudem poučen o potřebě předložit listinné důkazy, lze dodat,
že je povinností žalobce navrhnout a označit důkazy k prokázání svých žalobních tvrzení
[§71 odst. 1 písm. e) s. ř. s.], tato povinnost odpovídá dispoziční zásadě, na níž je soudní řízení
správní založeno. Stížní námitka týkající se nezákonného procesního postupu městského soudu
je proto nedůvodná.
Další námitka stěžovatele směřovala do posouzení samotné důvodnosti rozhodnutí
o nepřiznání účelového stipendia stěžovateli, a s tím souvisejícího výkladu neurčitého pojmu
„mimořádná situace studenta“. Stěžovatel namítal, že městský soud výklad neurčitého pojmu posoudil
nesprávně, když dal bezdůvodně přednost výkladu žalované, přestože připustil, že je možný
i výklad učiněný stěžovatelem, v této souvislosti namítá stěžovatel porušení zásady in dubio
mitius. Stěžovatel nerozporuje, že pojem „mimořádná situace“ je pojmem neurčitým, nesouhlasí
však s výkladem žalované, která mimořádnost situace studenta váže na její náhlost
a nepředvídatelnost. Pojem „mimořádná situace studenta“ interpretuje stěžovatel jako „situaci jinou,
než obvyklou“, „odchylku od normálu“, „abnormálnost“; a namítá, že podmínka náhlosti
či nepředvídatelnosti nevyplývá ze stipendijního řádu a nebyla ani stanovena rektorem v rámci
jeho oprávnění určit podmínky a výši účelového stipendia.
Uvedeným námitkám nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit. Kasační soud dává
za pravdu správním orgánům i městskému soudu v tom, že pojem „mimořádná situace studenta“
je tzv. neurčitý právní pojem; od toho je nutno odvozovat rozsah a obsah přezkumu.
Zákonodárce užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor,
aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli. Při interpretaci
neurčitého právního pojmu musí správní orgán alespoň rámcově obsah a význam užitého
neurčitého pojmu objasnit a vyložit. Teprve poté, kdy neurčitý právní pojem vyloží, může
jej konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního případu a usoudit, zda podmínka vážící
se k neurčitému právnímu pojmu je v projednávané věci splněna či nikoliv (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2004, č. j. 1 As 10/2003 – 58, či rozsudek téhož
soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 – 73).
Nejvyšší správní soud je shodně s městským soudem přesvědčen, že výše uvedenému
požadavku rozhodnutí rektora university vyhovuje.
Druhy stipendií hrazených z příspěvku nebo dotace, která mohou být přiznána
studentům, jsou uvedeny v §91 zákona o vysokých školách. Poskytování stipendií studentům
žalované pak dále upravuje stipendijní řád žalované. Ze spisového materiálu vyplynulo,
že stipendium, o jehož přiznání usiluje stěžovatel, je účelové stipendium podle čl. 3 odst. 1
písm. b) stipendijního řádu, tedy stipendium, které může být přiznáno v případě mimořádné situace
studenta; podmínky pro přiznání tohoto stipendia a jeho výši stanoví rektor.
Interpretace děkana fakulty, který pod pojmem „mimořádná situace studenta“ rozumí náhle
vzniklou skutečnost, změnu poměrů či nepředvídanou okolnost na straně studenta, odpovídá
logickému a jazykovému významu tohoto pojmu. Uvedený výklad odpovídá i významu slova
mimořádný jak je mu přiřazován ve slovnících [např. Slovník spisovné češtiny pro školu
a veřejnost, Academia Praha 2007, 4. vydání, str. 180: „vymykající se pravidelnému řádu, obvyklosti,
neobvyklý, zvláštní (× řádný, pravidelný, obvyklý“)].
Posouzení, zda zjištěné skutkové okolnosti lze podřadit pod pojem „mimořádná situace“
se děkan fakulty zabýval v posledním odstavci str. 2 svého rozhodnutí a v odstavcích
následujících, kde uvedl: „ …stipendium, o jehož přiznání žadatel usiluje, je stipendiem účelovým,
…poskytovaným v případě mimořádné situace studenta, tj. v případě situace, která vybočuje ze situace řádné,
tj. vybočuje ze situace, kterou lze označit za situaci pro studenta nikoliv běžnou a dlouhodobě neměnnou.
Z žádosti žadatele však nevyplývá, že by se v jeho případě jednalo o situaci mimořádnou ve výše uvedeném smyslu.
V doplnění žádosti ze dne 30. 11. 2012 žadatel uvádí, že jeho majetkové a osobní poměry se nezměnily,
z čehož lze dovodit, že nesplnil podmínku stanovenou ve Stipendijním řádu…jedinou podmínkou, která musí
být pro přiznání stipendia v daném případě ve smyslu §62 odst. 1 písm. i) zákona o vysokých školách splněna,
je „mimořádnost situace studenta“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná dostatečně jednoznačně a jasně vysvětlila
význam sousloví „mimořádná situace studenta“, podle něhož má nárok na účelové stipendium
student ocitající se v situaci nepříznivého a mimořádného charakteru, která vybočuje z běžného
a dlouhodobě neměnného stavu a vyžaduje poskytnutí finanční podpory. Nejvyšší správní soud
proto shodně s městským soudem uzavírá, že při interpretaci a aplikaci normy obsahující uvedený
pojem ze strany děkana fakulty nebyly shledány prvky libovůle a tento dostál svým povinnostem,
které vyplývají nejen ze zákona, ale i ze shora citované judikatury zdejšího soudu.
K námitkám stěžovatele, že městský soud nesprávně upřednostnil výklad žalované před
výkladem stěžovatele, resp. že byla porušena zásada in dubio mitius, Nejvyšší správní soud
připomíná, že při soudním přezkumu použití a výkladu neurčitého právního pojmu je nutno
respektovat uvážení správního orgánu, které je zaměřeno na vyhodnocení skutkového stavu
a zejména zhodnocení, zda pod vymezený obecný pojem spadá. Při přezkumu neurčitých
právních pojmů je totiž správní soud významně limitován, jak vyplývá z ustálené judikatury,
např. z rozsudku ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 - 62: „Úkolem soudu je tedy kontrola
zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a dodržení zákonem stanovených pravidel v řízení, jež vydání správního
rozhodnutí předcházelo. Soudu nepřísluší, aby správní orgán nahradil, provedl sám vlastní hodnocení a učinil
závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem
zasáhl do činnosti správního orgánu.“ Zásada in dubio mitius, které se stěžovatel dovolává, skutečně
představuje jednu ze základních zásad správního práva. Tento princip však nelze vykládat natolik
široce, že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou stěžovatelem měly správní
orgány, potažmo soud, zohlednit jakožto dvojí výklad.
Jak bylo shora uvedeno, soudní přezkum se v případech založených na aplikaci neurčitého
právního pojmu omezuje na posouzení, zda správní orgán správně určil, co je v posuzované věci
neurčitým právním pojmem, zda jej dostatečně jasně vyložil a uvedl úvahy, jimiž byl při tomto
výkladu veden, zda posléze takto vyložený pojem konfrontoval s dostatečně provedenými
skutkovými zjištěními a konečně zda výsledek této konfrontace nebyl v rozporu s pravidly logiky.
Skutečnost, že stěžovatel interpretoval pojem „mimořádná situace“ odlišně od správního orgánu
není sama o sobě dokladem „nesprávnosti“ výkladu provedeného žalovanou. Jiná situace
by byla, jak podotkl městský soud, pokud by žalovaná daný neurčitý pojem vykládala v různých
případech protichůdně, takový postup na straně žalované však městský soud neshledal
a konstatoval, že stěžovatel jej ani netvrdil, resp. nedoložil. Nejvyšší správní soud s uvedeným
závěrem městského soudu souhlasí; různý výklad žalované ve stejných věcech je pouhou
spekulací a nebyl stěžovatelem doložen, ale ani tvrzen. S ohledem na uvedené je proto námitka
stěžovatele, že nemá možnost zjistit, jak žalovaná rozhoduje v jiných případech žádostí o účelové
stipendium, irelevantní.
K listinám, které stěžovatel předložil spolu s doplněním kasační stížnosti dne 18. 5. 2016,
tj. k písemné komunikaci stěžovatele se žalovanou a informační brožuře žalované, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že předmětné listiny byly stěžovatelem poprvé předloženy až v řízení
o kasační stížnosti a jedná se tudíž o dodatečné uplatňování skutkových novot ve smyslu
§109 odst. 5 s. ř. s.; Nejvyšší správní soud proto nemůže k obsahu předmětných listin přihlížet
a nemůže se ani zabývat námitkami stěžovatele, které z obsahu uvedených listin vychází,
neboť tyto neposuzoval ani městský soud.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že argumentace městského
soudu k námitce porušení práva garantovaného čl. 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním
postižením, je neuspokojivá a nemůže obstát. K této žalobní námitce městský soud uvedl,
že práva garantovaná uvedeným článkem nebyla postupem žalované porušena, neboť jsou
primárně chráněna jinými zákony, než je zákon o vysokých školách. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že předmětná úmluva neobsahuje ustanovení, na jehož základě by se stěžovatel mohl
domáhat přiznání účelového stipendia. Městský soud tedy zcela správně konstatoval, že práva
žalobce garantovaná čl. 28 Úmluvy ani nemohla být postupem žalované porušena.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že městský soud vypořádal argumentaci stěžovatele
ve vztahu k jeho případnému nároku na sociální stipendium, přičemž vysvětlil, z jakého důvodu
se nezabýval splněním podmínek pro přiznání sociálního stipendia. Předmětem soudního
přezkumu bylo rozhodnutí o nepřiznání účelového stipendia, proto námitky a argumenty
stěžovatele směřující ke stipendiu sociálnímu v nyní projednávané věci nemají právní význam.
Nejvyšší správní soud nepřijal ani argumentaci stěžovatele o porušení zákazu diskriminace,
respektive antidiskriminačního zákona. Argumentace stěžovatele totiž nesměřuje proti nepřiznání
účelového stipendia, ale proti právní úpravě systému pomoci v hmotné nouzi, resp. diskriminaci
osob se zdravotním postižením při poskytování sociálního stipendia dle §91 odst. 3 zákona
o vysokých školách z důvodu věku, a míjí se s předmětem tohoto řízení.
Důvodná není ani námitka stěžovatele k povaze studia na vysoké škole podle §71 zákona
o zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud musí odmítnout argument stěžovatele, že při úvahách
ohledně přiznání účelového stipendia je žádoucí přistupovat ke studiu na vysoké škole, jako jedné
z forem přípravy pro zaměstnání dle §71 zákona o zaměstnanosti, stejným způsobem jako
k ostatním formám přípravy, tzn. k přípravě k práci a rekvalifikaci, při kterých se poskytuje
podpora. Jak správně konstatoval městský soud, přiznání účelového stipendia dle zákona
o vysokých školách nijak nesouvisí s případným nárokem osoby se zdravotním postižením
na dávku podle zákona o zaměstnanosti a pro postup navržený stěžovatelem neexistuje žádné
zákonné zmocnění. Nejvyšší správní soud dodává, že každý zákon z této dvojice – zákon
o vysokých školách a zákon o zaměstnanosti - má svébytnou funkci, které nelze vzájemně
zaměňovat a podmínky pro nárok na podporu při rekvalifikaci podle zákona o zaměstnanosti
nelze aplikovat při rozhodování o přiznání účelového stipendia podle zákona o vysokých školách.
S ohledem na uvedené proto Nejvyšší správní soud neshledal důvod k tomu, aby se vztahem
§91 zákona o vysokých školách a §71 a §74 zákona o zaměstnanosti v této věci dále zabýval.
III. Závěr a náklady řízení
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší správní soud neshledal kasační
námitky stěžovatele za důvodné, proto rozhodl podle poslední věty §110 odst. 1 s. ř. s. tak,
že se kasační stížnost zamítá.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly. Z uvedených
důvodů soud rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
V řízení o kasační stížnosti byl stěžovateli ustanoven advokát Mgr. Martin Lorenc.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Nejvyšší správní
soud přiznal ustanovenému zástupci za řízení o kasační stížnosti odměnu za dva úkony právní
služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby,
je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem a doplnění kasační stížnosti) podle
§11 odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“). Za každý úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši
3100 Kč (§9 odst. 4 a §7 bod 5. advokátního tarifu), která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy za jeden úkon právní služby
náleží 3400 Kč. Zástupce není plátce daně z přidané hodnoty, celková výše odměny
ustanoveného zástupce tak činí 6800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu