ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.124.2016:29
sp. zn. 6 As 124/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: M. M., zastoupeného JUDr. Jitkou Šmídovou, advokátkou, se sídlem Viniční 4349/82,
Brno, proti žalovanému: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha
4, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím v
nemožnosti přijmout v nárokovém balíčku doplňky stravy, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 A 75/2015 - 43 ze dne 10. května 2016,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Jitce Šmídové, se sídlem Viniční 4349/82, Brno,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3.400 Kč,
která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
I.
Vymezení případu
[1] Žalobce, který toho času pobýval ve výkonu trestu ve věznici Valdice, se dne
17. dubna 2015 obrátil na Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobou na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu. Tvrzený nezákonný zásah měl spočívat v tom,
že z balíčku od blízkých žalobci nebyly předány dva doplňky stravy (vitamíny a proteinový nápoj)
s odůvodněním, že jde o nepovolené předměty.
[2] Městský soud usnesením označeným v záhlaví tohoto rozsudku řízení o žalobě zastavil
pro nezaplacení soudního poplatku.
II.
Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti označenému usnesení městského soudu žalobce (nyní stěžovatel) brojil včas
podanou kasační stížností.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že městský soud rozhodl nezákonně
a předčasně, když řízení zastavil, aniž by rozhodl o stěžovatelově nové žádosti o osvobození
soudních poplatků z 25. dubna 2016. Tvrzení městského soudu, že stěžovatelova nová žádost
neobsahovala žádné nové rozhodné skutečnosti, stěžovatel odmítl s poukazem na jeho tvrzení
obsažená v žádosti samotné, z nichž měla implicitně vyplynout změna majetkových poměrů
a nedostatek prostředků k úhradě soudních poplatků. Dále stěžovatel poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. srpna 2015, sp. zn. 4 As 162/2015, které označil
za precedenční.
[5] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že pouze pro jeho nedostatečné majetkové
poměry mu byl městským soudem neoprávněně odepřen přístup k soudu. Z toho důvodu
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[6] V doplnění kasační stížnosti, které Nejvyšší správní soud obdržel dne 8. srpna 2016,
stěžovatel zopakoval, že městský soud o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků
rozhodl způsobem, který nevypovídá o možnostech stěžovatele uhradit soudní poplatky
v současnosti. Dále stěžovatel Nejvyšší správní soud požádal o osvobození od soudního poplatku
za řízení o kasační stížnosti a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Daným žádostem Nejvyšší
správní soud vyhověl usnesením ze dne 11. srpna 2016, č. j. 6 As 124/2016 - 17. V dalším
doplnění kasační stížnosti ze dne 21. srpna 2016 stěžovatel poznamenal, že stejně jako Nejvyšší
správní soud měl postupovat i městský soud, pročež má Nejvyšší správní soud jeho usnesení
zrušit.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost není nepřípustná
ani z jiných důvodů plynoucích z ustanovení §104 s . ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[9] Na úvod Nejvyšší správní soud podotýká, že kasační stížnost směřuje proti usnesení
městského soudu o zastavení řízení. Z povahy věci proto nelze namítat jiné důvody kasační
stížnosti než důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. ledna 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65). Úkolem Nejvyššího správního soudu
v tomto řízení proto je toliko posoudit, zda byly splněny podmínky pro to, aby městský soud
řízení o stěžovatelově žalobě zastavil.
[10] Pro posouzení této otázky je účelné nejprve stručně zrekapitulovat průběh řízení
před soudy. Stěžovatel ve své žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu
zažádal městský soud o úplné osvobození od soudních poplatků. Městský soud o této žádosti
rozhodl usnesením ze dne 22. května 2015, č. j. 8 A 75/2015 – 10, tak, že stěžovateli přiznal
osvobození od soudních poplatků v rozsahu 40 %. Toto usnesení stěžovatel napadl
kasační stížností. Nejvyšší správní soud stěžovateli vyhověl a rozhodnutím ze dne 8. října 2015,
č. j. 3 As 147/2015 - 10 usnesení městského soudu č. j. 8 A 75/2015 - 10 zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, jelikož městský soud chybně posoudil majetkové poměry stěžovatele. Městský
soud na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu reagoval novým rozhodnutím (usnesení
ze dne 15. prosince 2015, č. j. 8 A 75/2015 - 24), kterým stěžovatele osvobodil od soudních
poplatků v rozsahu 75 %. I posledně jmenované rozhodnutí městského soudu však stěžovatel
považoval za nezákonné a napadl je kasační stížností. O té Nejvyšší správní soud rozhodl
rozsudkem ze dne 16. února 2015, č. j. 2 As 4/2016 - 15, tak, že ji zamítl, neboť naznal,
že městský soud při opětovném rozhodování o osvobození stěžovatele od soudních poplatků
dostatečným způsobem reflektoval závazný právní názor předestřený Nejvyšším správním
soudem v rozhodnutí ze dne 8. října 2015, č. j. 3 As 147/2015 - 10. Vzhledem k tomu,
že Nejvyšší správní soud potvrdil 75% osvobození stěžovatele od soudních poplatků, vydal
městský soud dne 7. dubna 2016 opětovnou výzvu k zaplacení soudního poplatku ve výši
500 Kč.
[11] Na naposledy jmenovanou výzvu stěžovatel odpověděl podáním ze dne 25. dubna 2016,
kterým opětovně zažádal o úplné osvobození od soudního poplatku. V dané žádosti odkazoval
na judikaturu Nejvyššího správního soudu a uvedl, že je omezen na osobní svobodě, nemůže
pracovat a ani jiným způsobem si obstarávat prostředky na soudní poplatky a nedisponuje
prostředky k jejich úhradě. Ve snaze bránit se šikanózním postupům žalovaného
je tedy stěžovatel podle svých slov odkázán toliko na dobrodiní třetích osob.
[12] Městský soud následně dne 10. května 2016 vydal v záhlaví označené usnesení, jímž řízení
o žalobě stěžovatele zastavil, neboť stěžovatel ve lhůtě neuhradil stanovený soudní poplatek.
Ke stěžovatelově opětovné žádosti o úplné osvobození od soudních poplatků městský soud
uvedl, že se s argumenty v ní uvedenými vypořádal již ve svém usnesení ze dne 15. prosince 2015,
č. j. 8 A 75/2015 - 24, kterým stěžovatele osvobodil od soudních poplatků v rozsahu 75 %
a se kterým se ztotožnil i Nejvyšší správní soud. V opětovné žádosti přitom stěžovatel
podle městského soudu neuvedl žádné nové rozhodné skutečnosti, a proto o ní soud
zvlášť nerozhodoval. Pokud by zvolil opačný postup, hrozilo by, že stěžovatel svým postupem
paralyzuje průběh řízení.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil napadené rozhodnutí městského soudu v rozsahu
stížnostních námitek a důvodů, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že městský soud rozhodl v souladu se zákonem.
[14] Zákonnost osvobození stěžovatele od soudních poplatků v rozsahu 75 % již závazně
posoudil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. února 2015, č. j. 2 As 4/2016 - 15,
a to kladně. V nyní vedeném řízení se tedy Nejvyšší správní soud musel zabývat (pouze) otázkou,
zda byly dány důvody pro zastavení řízení o stěžovatelově žalobě. Skutečnost, že stěžovatel
soudní poplatek neuhradil, je mezi stranami nesporná. K posouzení tudíž zbývá, zda městskému
soudu v rozhodnutí o zastavení řízení bránila stěžovatelova opětovná žádost o osvobození
od soudních poplatků ze dne 25. dubna 2016.
[15] Problematikou opakovaných žádostí o osvobození od soudních poplatků se zabýval
Ústavní soud v nálezu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09 (N 10/56 SbNU 99).
Ačkoliv Ústavní soud vyslovil své závěry ve vztahu k úpravě osvobození od soudních poplatků
obsažené v občanském soudním řádu, Nejvyšší správní soud má za to, že jsou plně použitelné
i v případě řízení před správními soudy. Podle Ústavního soudu „o podané žádosti o osvobození
od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví.
Toto obecné pravidlo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech
vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované
žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě,
že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení.“
(bod 17). Současně Ústavní soud výslovně připustil možnost, aby obecné soudy o opětovné
(nedůvodné) žádosti o osvobození od soudních poplatků nerozhodovaly samostatným
rozhodnutím, ale vypořádaly s ní až v odůvodnění usnesení o zastavení řízení o žalobě
(bod 18 citovaného nálezu).
[16] Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1439/09 tedy vyplývá, že postup městského
soudu (viz bod [12] tohoto rozsudku) byl zcela korektní a vyhovující ústavním požadavkům
na přístup k soudu za předpokladu, že opětovná žádost stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků neobsahovala důvodná tvrzení o změně poměrů účastníků v mezidobí od předchozího
rozhodování o osvobození od soudního poplatku. Stěžovatel přitom v opětovné žádosti
jen zopakoval, že je zbaven osobní svobody, nemá možnost pracovat a nedisponuje dostatečnými
prostředky k úhradě soudního poplatku. Nejvyšší správní soud proto žádost stěžovatele ze dne
25. dubna 2016 posoudil tak, že neobsahuje konkrétní důvodná a podložená tvrzení o změně
poměrů stěžovatele nad rámec tvrzení, která již posoudil Nejvyšší správní soud v rozsudku
č. j. 2 As 4/2016 - 15. Zastavení řízení ze strany městského soudu tedy bylo zákonné. Nejvyšší
správní soud na tomto místě připomíná, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně
splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků – zde tvrzení (a doložení důkazů)
o podstatné změně majetkových poměrů nastalé v mezidobí od dřívějšího rozhodnutí soudu
o žádosti o osvobození od soudních poplatků – je povinností účastníka
řízení. Soud sám majetkové poměry účastníka řízení z úřední povinnosti zjišťovat
nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2005,
č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, č. 537/2005 Sb. NSS).
[17] Poukaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. srpna 2015,
č. j. 4 As 162/2015 - 18, kterým byl zcela osvobozen od soudního poplatku, nemůže sám o sobě
jako důvod pro plné osvobození od soudního poplatku obstát. O žádosti o osvobození
od soudních poplatků soud vždy rozhoduje na základě konkrétních tvrzení a důkazů
předložených účastníkem řízení v tom kterém řízení. Fakt, že byl účastník plně osvobozen
od soudních poplatků v jednom řízení, nemůže zhojit absenci relevantních skutkových tvrzení
o změně majetkových poměrů v řízení jiném.
IV.
Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud rozhodl v souladu s právními
předpisy. Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti jeho usnesení v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Žalovaný sice ve věci úspěch měl, podle obsahu spisu mu však nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti.
[20] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli právním zástupcem advokátku. Podle §35
odst. 8 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
ustanoveného advokáta stát. Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci stěžovatele odměna za jeden úkon
právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (první porada s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem) ve výši 3.100 Kč
a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč
za jeden úkon, tedy celkem 3.400 Kč. K uskutečnění porady sice nedošlo, avšak advokátka
za této situace učinila alespoň to, že se dostavila k soudu a nahlédla do spisu, což je obdobou
úkonu podle §11 odst. 1 písm. f) ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu. Ustanovená
zástupkyně není plátcem daně z přidané hodnoty.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu