ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.113.2016:23
7 As 113 2016 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: K. K., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 5.
2016, č. j. 72 A 37/2014 - 49,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 5. 2016,
č. j. 72 A 37/2014 - 49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Olomouce (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 3. 7. 2014, č. j. SMOL/143644/2014/OARMV/DPD/Kas, byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 15. 2. 2014
v cca 16:50 hod. neoprávněně vjel motorovým vozidlem tov. zn. Suzuki, reg. zn. X, na Horní
náměstí v Olomouci, čímž nerespektoval svislou dopravní značku IP 27a „Pěší zóna“
s dodatkovým textem „IZS, MMO1, TSMO, MPO, svatby 0-24 h, cyklisté, TAXI 0-24 h,
dopravní obsluha 18-10 h, potraviny 12-14h“. Za spáchání uvedeného přestupku mu správní
orgán prvního stupně uložil pokutu ve výši 1 500 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 9. 2014, č. j. KUOK 84301/2014 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) pro opožděnost zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci.
[4] V žalobě uvedl, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo
podáno včas, jelikož toto rozhodnutí nebylo žalobci oznámeno. Lhůta pro podání odvolání proto
neměla být určena podle §83 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), ale podle §84 správního řádu. Svůj názor žalobce opřel o to,
že jeho zmocněnec, P. K., požádal správní orgán prvního stupně o doručování písemností na e-
mailovou adresu „X“. Na tuto adresu mu však nebylo doručováno, jelikož správní orgán prvního
stupně nebyl schopen doručovat na elektronickou adresu s diakritikou a nadto uvedený postup
považoval za obstrukční jednání, jelikož žalobce přijetí písemností nikdy nepotvrdí. S těmito
argumenty žalobce nesouhlasil. Na elektronickou adresu s diakritikou lze doručovat. Zmocněnec
žalobce přijetí písemností potvrzuje, což doložil k žalobě přiloženými printscreeny a návrhem na
výslech zmocněnce, P. K. Pokud správní orgán nevypravil písemnost na elektronickou adresu,
kterou dle §19 odst. 3 správního řádu určil zmocněnec žalobce jako adresu pro doručování,
nemůže doručování písemností na jinou adresu založit fikci doručení. Rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně tak bylo doručeno teprve dne 1. 9. 2014, kdy byl zmocněnec žalobce
telefonicky kontaktován úřední osobou. Včasnost odvolání lze dovodit také z toho, že žalobce
jako součást odporu podal též odvolání proti rozhodnutí vydanému v budoucnu.
[5] Krajský soud o žalobě již rozhodoval rozsudkem ze dne 31. 8. 2015,
č. j. 72 A 37/2014 - 32, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 2. 2016, č. j. 7 As 254/2015 - 30, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení
z důvodu nevypořádání žalobní námitky a návrhů na dokazování, jež mají relevanci k otázce
včasnosti předmětného odvolání.
[6] Krajský soud žalobu opět zamítl. Uvedl, že ze správního spisu zjistil, že žalobce
ve správním řízení zastupoval zmocněnec P. K., který podal dne 9. 5. 2014 jménem žalobce
odpor proti příkazu ze dne 22. 4. 2014, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku.
Součástí odporu byla plná moc podepsaná žalobcem pro zastupování v plném rozsahu a žádost
zmocněnce o doručování písemností na e-mailovou adresu „X“. Předvolání k ústnímu jednání
převzal žalobce dne 5. 6. 2014 a jeho zmocněnci bylo doručeno v souladu s §24 odst. 1
správního řádu fikcí dne 16. 6. 2014, čemuž předcházelo vypravení předvolání e-mailem na
adresu „X“ dne 27. 5. 2014. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo poté doručeno
zmocněnci žalobce opět fikcí dne 17. 7. 2014 na adresu uvedenou v informačním systému
evidence obyvatel, přičemž mu bylo doručováno také na e-mailovou adresu „X“. Dne 1. 9. 2014
podal zmocněnec žalobce prostřednictvím e-mailu s uznávaným elektronickým podpisem
odvolání, které žalovaný dne 16. 9. 2014 zamítl jako opožděné. Žalovaný konstatoval, že správní
orgán prvního stupně pochybil, když doručoval zmocněnci na nesprávnou e-mailovou adresu
(„X“) a nezdůvodnil, proč nedoručoval na e-mailovou adresu požadovanou („X“), nicméně
ze strany zmocněnce žalobce došlo ke zneužití práva. Rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně tak nabylo právní moci dne 2. 8. 2014, když dne 1. 8. 2014 marně uplynula lhůta k podání
odvolání.
[7] Krajský soud dále uvedl, že doručování na elektronickou adresu s diakritikou je sice
možné, tato informace však není všeobecně známá a tím spíše nebyla známá ani v roce 2014
(kdy bylo vedeno správní řízení v dané věci), jak dovodila také judikatura Nejvyššího správního
soudu. Správní orgán prvního stupně proto nepochybil, když zmocněnci žalobce nedoručoval
na jím požadovanou elektronickou adresu „X“. Na této adrese navíc zmocněnec žalobce přijetí
písemností nepotvrzuje (jak rovněž vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu), proto
bylo nutno mu doručovat prostřednictvím držitele poštovní licence. Odvolání, které zmocněnec
žalobce podal dne 1. 9. 2014, tak bylo podáno opožděně, jelikož rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně nabylo právní moci dne 2. 8. 2014
III.
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností.
7 As 113 2016 - 24
pokračování
[9] Stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť se v něm krajský soud
neřídil závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 2. 2016, č. j. 7 As 254/2015 - 30. Krajský soud se v rozsudku opět nevypořádal
s tvrzením stěžovatele, dle kterého bylo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně podáno již jako součást odporu, nevypořádal rovněž ani důkazní návrhy stěžovatele.
[10] Stěžovatel vytkl krajskému soudu také to, že k provedení důkazů nenařídil jednání.
Navrhne-li žalobce v žalobě provedení důkazů, implicitně tím vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím
bez jednání.
[11] Dále stěžovatel napadl výrok III rozsudku, kterým mu bylo přiznáno právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč. Krajský soud měl žalobci přiznat právo
na náhradu nákladů řízení ve výši 9 114 Kč, sestávající se z částky 4 114 Kč jako odměny
a náhrady hotových výdajů zástupce stěžovatele a z částky 5 000 Kč za zaplacený soudní
poplatek.
[12] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Navrhl také, aby zdejší
soud uložil žalovanému povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení.
IV.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
IV.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud
také její přípustnost z hlediska ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je
kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[17] Ze zákazu opakované kasační stížnosti ovšem judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další
výjimky, jejichž respektování zajišťuje dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího
správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy,
kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo
nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí
kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu
rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. V dané věci byl přitom rozsudek krajského
soudu zrušen právě z důvodu nepřezkoumatelnosti a Nejvyšší správní soudu se danou věcí
meritorně nezabýval. Stěžovatel navíc brojí i proti nerespektování závazného právního názoru
vysloveného Nejvyšším správním soudem. Za této situace dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že se jedná o přípustnou kasační stížnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS).
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na to, že se krajský
soud neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 2. 2016, č. j. 7 As 254/2015 - 30, podle něhož se měl krajský soud
v dalším řízení zabývat všemi žalobními tvrzeními, resp. návrhy na dokazování, jelikož ty mají
relevanci k otázce včasnosti předmětného odvolání.
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud tento závazný právní názor
nerespektoval a ani v novém rozsudku se nevypořádal se žalobní námitkou, ve které stěžovatel
uváděl, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo podáno včas, neboť
bylo součástí odporu ze dne 8. 5. 2014. Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze ani dovodit,
zda má krajský soud za to, že k takovému odvolání nelze přihlížet, neboť bylo podáno předtím,
než bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydáno (srov. §83 odst. 1 věta druhá
správního řádu), ani žádný jiný závěr ve vztahu k uvedené žalobní námitce. Nevypořádání
citované námitky tak způsobuje vadu, pro kterou by bylo nutno rozsudek krajského soudu zrušit.
[20] Krajskému soudu bylo dále ve zrušujícím rozsudku zdejšího soudu vytknuto,
že neprovedl důkazy navrhované stěžovatelem, aniž by to řádně odůvodnil. Ani v tomto směru
krajský soud své pochybení nenapravil. Stěžovatel v žalobě předložil jako důkaz prinstcreeny,
které mají prokazovat, že zmocněnec stěžovatele potvrzuje přijetí písemností, které jsou mu
zasílány na e-mailovou adresu „X“, a dále navrhl výslech zmocněnce, P. K. V napadeném
rozsudku krajský soud s využitím relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu přiléhavě
argumentuje, že na internetové doméně „.eu“ sice je možné zřizovat domény druhého řádu i
s použitím diakritiky, avšak tato informace není všeobecně známá a nebyla známá ani v době
řízení před správními orgány v dané věci, pročež je třeba postup správního orgánu prvního
stupně při doručování považovat za pochopitelný. Přiléhavá je rovněž argumentace poukazující
s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu na to, že je soudům i veřejnosti známo, že
stěžovatel na uvedené e-mailové adrese „X“ v odkazovaných věcech nepotvrzoval přijetí
písemností. V napadeném rozsudku krajského soudu však chybí jakákoliv zmínka o tom, že výše
uvedené závěry opřené o relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu nelze vyvrátit ani
stěžovatelem navrhovanými důkazy. Nejvyšší správní soud opětovně připomíná, že soud není
povinen provést důkazy navržené účastníky řízení. Pokud však soud rozhodne, že navržený
důkaz neprovede, musí v rozhodnutí vyložit důvody, které ho k tomu vedly (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5 Afs 55/2011 - 195 a ze dne 29. 2. 2012, č.
j. 1 As 16/2012 - 24). Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na stěžovatelovy
důkazní návrhy nijak nereagoval, což způsobuje rovněž vadu, pro kterou by bylo nutno napadený
rozsudek zrušit.
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti dále poukázal na vadu řízení spočívající v tom, že krajský
soud rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.
[22] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to
účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
[23] Zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání je zakotvena v čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 96 odst. 2 Ústavy. Soud však může výjimečně projednat věc
bez nařízení jednání. Tato výjimka však musí být vykládána s ohledem na zájmy účastníka řízení
7 As 113 2016 - 25
pokračování
restriktivně, neboť je to účastník řízení, o jehož právech a povinnostech se rozhoduje.
Ve správním soudnictví je projednání věci upraveno v §49 s. ř. s. Rozhodování o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu bez nařízení jednání je pak upraveno v §51 a §76 s. ř. s.
Rozhodne-li soud bez jednání v rozporu se zákonem, lze v jeho postupu spatřovat porušení
ústavního práva (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03,
dostupný na www.nalus.usoud.cz).
[24] V daném případě rozhodoval krajský soud znovu poté, co byl jeho rozsudek ze dne
31. 8. 2015, č. j. 72 A 37/2014 - 32, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 2. 2016, č. j. 7 As 254/2015 - 30. Ze soudního spisu nevyplývá, že by krajský soud po zrušení
rozsudku zaslal účastníkům řízení výzvu ve smyslu §51 s. ř. s., zda souhlasí s tím, aby krajský
soud rozhodl o věci samé bez jednání. Tuto výzvu zaslal krajský soud pouze předtím, než v řízení
poprvé rozhodoval. K procesnímu postupu soudu po zrušení jeho rozsudku a vrácení věci
k dalšímu řízení se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 Afs 112/2008 - 129, tak, že „[s]ouhlas účastníka řízení s rozhodnutím krajského soudu o věci samé
bez jednání dle §51 odst. 1 s. ř. s. udělený ještě předtím, než v řízení krajský soud poprvé rozhodoval, nelze bez
dalšího vztáhnout na nové rozhodnutí krajského soudu poté, co bylo jeho první rozhodnutí Nejvyšším správním
soudem zrušeno. […] taková vada zakládá porušení ústavních práv žalobce a je zároveň vadou řízení před
soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ Pouze v případě, kdy by byly
rozhodné otázky již vyřešeny Nejvyšším správním soudem a krajskému soudu, který je vázán
vysloveným právním názorem, by v dalším řízení nezbyl žádný prostor pro posouzení věci, by se
nejednalo o vadu řízení před soudem, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé (viz také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013,
č. j. 7 Afs 7/2013 - 25, ze dne 12. 12. 2013, č. j. 2 As 132/2012 - 21, ze dne 26. 1. 2011,
č. j. 9 Afs 72/2010 - 157, a ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Afs 97/2010 - 201). Tento závěr je rovněž
v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 786/08, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 1632/08, a ze dne 23. 6. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1634/08). V dané věci krajský soud nezaslal účastníkům řízení novou výzvu podle
§51 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl o věci bez nařízení jednání. Takový procesní postup krajského soudu
je proto vadou a je nutné posoudit, zda mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, tj. zda se jedná o situaci, kdy rozhodné otázky ještě nebyly vyřešeny Nejvyšším správním
soudem.
[25] Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 31. 8. 2015,
č. j. 72 A 37/2014 - 32, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jelikož dospěl k závěru, že byl
nepřezkoumatelný, protože nebyly vypořádány všechny žalobní námitky a nebylo reagováno ani
na důkazní návrhy stěžovatele. Jedná se tedy nepochybně o případ, kdy věc nebyla ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu po věcné stránce posouzena. Krajský soud tak nebyl
oprávněn bez opětovného zaslání výzvy podle §51 odst. 1 s. ř. s. rozhodnout o věci bez jednání
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Afs 97/2010 - 201, ze dne
11. 11. 2011, č. j. 5 As 62/2010 - 126, a ze dne 3. 9. 2015, č. j. 7 As 207/2015 - 38). Tím,
že krajský soud za těchto okolností rozhodl bez nařízení jednání, aniž by účastníkům řízení zaslal
výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s., porušil zásadu ústnosti soudního řízení.
[26] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatel se mýlí ve svém
názoru, že krajský soud měl nařídit jednání z důvodu, že stěžovatel navrhoval v žalobě provedení
důkazů, čímž dal implicitně najevo svůj nesouhlas s rozhodnutím bez jednání. Navrhne-li
účastník v řízení o žalobě provedení důkazů před správním soudem dle §71 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., nelze takový návrh považovat za nesouhlas s rozhodnutím bez jednání ve smyslu §51
odst. 1 s. ř. s. (podrobněji k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 91/2014 - 48).
[27] Stěžovatel v kasační stížnosti dále brojil proti výroku III. napadeného rozsudku, který zní:
„Stát uhradí z účtu Krajského soudu v Ostravě žalobci k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši
4.114 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Tento výrok je však v rozporu s §60 odst.
1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že „[n]estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve
věci úspěch neměl.“. Pokud krajský soud shledal žalobu nedůvodnou, tedy shledal, že stěžovatel
neměl ve věci úspěch, nemohl mu zároveň ve smyslu citovaného ustanovení přiznat právo
na náhradu nákladů řízení. V případě, kdy krajský soud rozhoduje znovu poté, co Nejvyšší
správní soud zrušil původní rozsudek, je ve vztahu k nákladům řízení nutno vycházet z celkového
úspěchu stěžovatele ve sporu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud např. ze dne 6. 9. 2011,
č. j. 5 Afs 52/2010 - 548 „nárok na náhradu nákladů řízení o předcházející kasační stížnosti nemá krajský
soud posuzovat izolovaně, pouze podle úspěchu v samotném řízení o kasační stížnosti, jak to učinil krajský soud v
předmětné věci, ale rozhodující pro náhradu všech nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti je v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §110 odst. 2 s. ř. s. celkový úspěch ve věci, tedy v tom, zda krajský soud, vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí, nakonec žalobou
napadené rozhodnutí zruší, či zda žalobu zamítne.“ Rozhodující je tedy celkový úspěch strany žalující
či žalované podle konečného výsledku celého řízení vyvolaného žalobou, tj. úspěch v řízení
o žalobě, bez ohledu na možné dílčí úspěchy či neúspěchy v řízení o kasační stížnosti. (srov. např.
rozsudky ze dne 18. 5. 2011, č. j. 7 As 52/2011 - 100, ze dne 19. 11. 2009,
č. j. 7 As 67/2009 - 219, či ze dne 26. 11. 2013, č. j. 2 As 66/2013 - 25). Stěžovatel však celkový
úspěch ve věci neměl. Krajský soud opakovaně zamítl žalobu jako nedůvodnou. Z těchto důvodu
nemohl III. výrok krajského soudu o náhradě nákladů řízení obstát. Z důvodu, že výroky
o nákladech řízení jsou vzájemně provázány, zrušil Nejvyšší správní soud i výrok II. rozsudku
krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému.
[28] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věta první před
středníkem s. ř. s. rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, v němž je krajský soud podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. S ohledem na opakované zrušení rozsudku krajského soudu bude
třeba, aby krajský soud věnoval věci náležitou pozornost. Krajský soud zašle účastníkům řízení
výzvu ve smyslu §51 s. ř. s., zda souhlasí s tím, aby krajský soud rozhodl o věci samé bez jednání.
Následně se důkladně vypořádá se všemi žalobními tvrzeními, resp. návrhy na dokazování, jelikož
tyto mají relevanci k otázce včasnosti předmětného odvolání. Při vypořádávání námitek se bude
nadále držet judikatury Nejvyššího správního soudu, jež obdobné případy opakovaně řešila.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení pak bude krajský soud postupovat v souladu
s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního.
[29] O kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu