ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.134.2016:39
sp. zn. 7 As 134/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Petry Weissové v právní věci navrhovatelky: Mgr. J. B.,
zastoupena Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti odpůrci:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I. Šaldova 12, spol. s r. o., se sídlem Chrudimská 2/1418, Praha 3,
zastoupená JUDr. Martinem Hledíkem, advokátem se sídlem Palackého třída 124, Brno,
II. K. L. B., III. M. Ch. R., IV. S. H., v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, č. j. 8 A 61/2014 – 247,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Včas podanou kasační stížností se navrhovatelka domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016,
č. j. 8 A 61/2014 – 247, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
[2] Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ve výroku I.
zamítl návrh na zrušení Úpravy směrné části Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy
ze dne 25. 4. 2012, č. U 1061/2012 (dále také „Úprava“), a ve výrocích II. a III. rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Úpravou byl v lokalitě k.ú. Karlín, vymezené ulicemi Šaldova,
Pernerova a U invalidovny (v určené v grafické části) změněn minimální podíl bydlení.
[3] Napadeným rozsudkem městský soud rozhodl ve věci znovu poté, co Nejvyšší správní
soud svými rozsudky ze dne 30. 10. 2014, č. j. 7 As 153/2014 - 76, ze dne 6. 5. 2015,
č. j. 7 As 34/2015 - 83, a ze dne 12. 11. 2015, č. j. 7 As 238/2015 - 31, postupně zrušil jeho
předchozí rozsudky ze dne 3. 7. 2014, č. j. 8 A 61/2014 - 64, ze dne 3. 2. 2015,
č. j. 8 A 61/2014 - 115, a ze dne 31. 8. 2015, č. j. 8 A 61/2014 - 161, (všechny rozsudky
Nejvyššího správního soudu jsou přístupné na www.nssoud.cz, a Nejvyšší správní soud na ně pro
přehlednost odkazuje) a věc mu opakovaně vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
[4] Městský soud v napadeném rozsudku (ve vztahu k nyní projednávané kasační stížnosti)
zejména uvedl, že změna minimálního podílu bydlení ve svých důsledcích znamená změnu
funkčního využití dané lokality. Z předložených dokumentů a vyhlášky hl. m. Prahy č. 32/1999 Sb. HMP vyplývá, že „míra využití území“ a „minimální podíl bydlení“ jsou zařazeny do stejné
kategorie, a proto nelze mezi těmito dvěma regulativy činit rozdílu. Minimální podíl bydlení je
obecným regulativem funkčního a prostorového uspořádání. Inkriminované území bylo změněno
z území sloužícího výlučně bydlení na území sloužící pro kombinaci funkcí. Změna minimálního
podílu může znamenat nezanedbatelný zásah do uspořádání a využití území, potažmo do práv
vlastníků okolních nemovitostí. Minimální podíl bydlení chrání lokalitu, a tím i vlastníky
dotčených nemovitostí před změnami směřujícími k extensivnějšímu nebo méně příznivému
využití území. Městský soud se dále zabýval aktivní procesní legitimací navrhovatelky. Městský
soud vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 1 Aos 2/2013 - 116, ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, a ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 1 Ao 2/2010 - 116, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010,
č. j. 8 Ao 1/2010 - 89. Městský soud ověřil, že navrhovatelka je v rámci společného jmění
manželů spoluvlastnicí bytové jednotky č. 492/5 zapsané na listě vlastnictví č. 1082 a tato
nemovitost se nachází v blízkosti pozemku p. č. 648/1 v k.ú. Karlín. Možné dotčení jejích práv
takovou změnou je tedy zcela zřejmé a soud o něm neměl nejmenší pochybnosti. Navrhovatelka
je osobou, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k části území, které je změnou územního
plánu regulováno. Městský soud zrekapituloval tvrzení navrhovatelky o dotčení jejích práv
a dodal, že nemohl ignorovat závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudcích
č. j. 2 Ao 1/2009 - 74 a č. j. 9 Ao 2/2009 - 54, a musel tak dospět k závěru, že navrhovatelka je
opatřením obecné povahy dotčena na svých subjektivních právech, a má proto aktivní procesní
legitimaci. Městský soud se dále zabýval aktivní věcnou legitimací navrhovatelky a dospěl
k závěru, že návrh nebyl podán důvodně. Navrhovatelka sice tvrdila dotčení svých věcných
(vlastnických) práv, nicméně toto dotčení, resp. zkrácení svých práv vlastně ani nijak náležitě
netvrdila, a následně ani nijak neprokázala. Není ze strany navrhovatelky nijak vyloženo
a prokázáno, že skutečně dojde k omezení uživatelnosti její nemovitosti, resp. k poklesu její tržní
ceny. Pokud namítala dotčení svých práv po dobu výstavby i provozu zamýšlené stavby, tato
tvrzení nekorespondují s její hlavní námitkou, která se týkala snížení podílu bydlení. Zhoršení
pohody bydlení v důsledku stavebních prací je dočasné a především shodné bez ohledu na to,
v jaké míře je nově realizovaná či upravovaná stavba určena k bydlení. Totéž lze konstatovat
i ohledně dotčení práv navrhovatelky provozem zamýšlené stavby, neboť je zřejmé, že i provoz
výlučně bytového domu by znamenal větší zatížení okolního prostředí, neboť do dané lokality
přibudou další osoby, zvýší se zátěž dopravních prostředků apod. Se shodnou argumentací lze
odmítnout i tvrzení, že nová budova zastíní byty v protilehlých domech. Navrhovatelka tedy
nedoložila, že by mezi tvrzeným dotčením jejích vlastnických práv po dobu výstavby i provozu
zamýšlené stavby a mezi snížením podílu bydlení existovala jakákoliv souvislost. Navrhovatelka
jen spekulativně konstruovala své závěry, že postup odpůrce by znamenal vylidňování centra
města, z něhož dovozovala i negativní dotčení svých práv, aniž by toto dotčení jakkoliv
specifikovala a doložila. Návrh tedy není podán důvodně, neboť není zřejmé, že by
navrhovatelka byla postupem odpůrce ve svých věcných právech dotčena. Městský soud proto
návrh zamítl.
II.
[5] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala navrhovatelka jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů dle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s.
[6] Stěžovatelka namítla, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Městský soud dále přezkoumatelným způsobem nezdůvodnil, jaké důsledky
vůči vlastníkům okolních nemovitostí obecně vyvolává samotná změna minimálního podílu
bydlení, a nezdůvodnil dotčení právní sféry stěžovatelky v příčinné souvislosti se samotnou
úpravou. Městský soud neměl návrh stěžovatelky zamítnout s tím, že není aktivně legitimována.
Pozemek dotčený Úpravou je v bezprostředním sousedství nemovitosti v jejím vlastnictví.
Odůvodnění:
rozsudku samo sebe vyvrací (a je tak nepřezkoumatelné) a nelze rozeznat, zda
se městský soud domnívá, že porušení svých práv stěžovatelka tvrdila či netvrdila. Stěžovatelka
dále s odkazem na citace části svých dřívějších podání namítla, že zásah do svých vlastnických
práv řádně tvrdila a také dostatečně prokázala. Městský soud nedostál své povinnosti vypořádat
se s tím, proč považuje vylidňování centra Prahy za negativní jev. V pátém kroku algoritmu by
městský soud mohl dospět k závěru, že musí jako vlastnice snést určitou míru zásahu do svého
vlastnického práva, ale tento krok algoritmu nemá žádnou souvislost s otázkou věcné aktivní
legitimace. Stěžovatelka dále namítla, že splnila požadavky na aktivní věcnou legitimaci
a odkázala na vybraná rozhodnutí správních soudů. Městský soud měl posoudit její námitky,
pokud rozhodoval o důvodnosti návrhu. Negativní dopady vylidňování centra popsala
dostatečně. Sníží-li se minimální kód bydlení pro určitou plochu, může být zastavěna zcela
odlišným typem staveb. V důsledku Úpravy dochází k výrazné změně zástavby, zintenzívnění
dopravní obsluhy, změně sociálního využití lokality apod. Pokud bylo v případech předchozích
soudních přezkumů úprav spočívajících ve změně kódu míry využití území nebo v drobné
změně způsobu využití smíšeného území dáno za pravdu navrhovatelům, je namístě
nezpochybňovat ani věcnou legitimaci stěžovatelky. Stěžovatelka namítla i nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Městský soud se sice zabýval otázkou, zda je Úprava opatřením obecné
povahy, nezabýval se však dalšími důvody vytýkanými v návrhu a nepodrobil Úpravu algoritmu
přezkumu. Není zřejmé, proč městský soud odkazuje na některá nesouvisející rozhodnutí.
Rozsudek je také překvapivý. Až doposud městský soud aktivní věcnou legitimaci stěžovatelky
nezpochybnil a nedal jí nikterak najevo, že ji zpochybňuje. Pokud ani v předchozích řízeních
o návrzích na zrušení úprav územního plánu nebyly zvýšené požadavky na prokazování
konkrétního zásahu do vlastnického práva a pokud nebyla stěžovatelka ani konkrétně vyzvána
soudem k tomu, aby doložila podrobněji svá tvrzení, rozsudek městského soudu naplnil
charakteristiku překvapivého rozhodnutí. Městský soud rovněž nerespektoval lhůtu pro vydání
rozhodnutí. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu ve výroku I. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhla,
aby byla věc přidělena jinému senátu městského soudu vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení,
kdy byly rozsudky městského soudu opakovaně rušeny, a došlo k porušení práva na spravedlivý
proces neúměrnou dobou soudního řízení.
III.
[7] Osoba zúčastněná na řízení I. ve svém vyjádření uvedla, že kasační stížnost je nepřípustná
podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Tvrzení o nerespektování závazného právního názoru jsou
nepřípadná. Soud je vázán toliko rozsahem a důvody návrhu. Pokud není navrhovatelem řádně
tvrzeno, natož prokázáno, z jakého důvodu má být napadené opatření obecné povahy zrušeno,
není povinností soudu tyto povinnosti navrhovatele plnit za něj. Důkazy nařízené Nejvyšším
správním soudem byly provedeny. Je nepřípadné požadovat po soudu, aby při zamítání návrhu
byl povinen uvést i důvody pro zrušení opatření obecné povahy. Soud náležitě a přezkoumatelně
zdůvodnil, z jakého důvodu návrh zamítá. Další argumenty stěžovatelky jsou nad rámec
zákonného přezkumu a tedy nepřípustné. Není pravdivé tvrzení stěžovatelky, že pokud by
Úprava povolena nebyla, byl by záměr v rozporu s územním plánem. Původní části objektu byly
nebytové a jsou nebytové nadále. Nová část objektu je bytová a určená pouze k bydlení.
Stěžovatelce se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi vylidňováním centra Prahy
a napadeným opatřením obecné povahy. Městský soud k tomu provedl řadu důkazů, nicméně
ty tato tvrzení neprokázaly a stěžovatelka nepožadovala doplnit dokazování. Stěžovatelka
jednoznačně neurčila, jakým významným způsobem provedená změna minimálního podílu
bydlení souvisí s možností zastavit určitou plochu zcela odlišným typem staveb a se
zintenzivněním dopravní obsluhy a změnou sociálního využití lokality. K prokázání těchto
tvrzení nebyly ani navrženy žádné relevantní důkazy. Městský soud vyzval stěžovatelku
k doplnění její věcné legitimace na jednání dne 15. 3. 2016 a ta pouze uvedla, že tímto důvodem
je snížení ceny její nemovitosti. Nic dalšího neuvedla. Osoba zúčastněná na řízení I. proto
závěrem navrhla, aby soud kasační stížnost odmítl, popř. zamítl.
IV.
[8] Odpůrce se vyjádřil tak, že kasační stížnost jde nad rámec §103 s. ř. s., neboť
stěžovatelka svou dosud obecnou argumentaci o dotčení svých práv značně rozšiřuje a doplňuje.
Městský soud se plně vypořádal se všemi závěry a nařízeními pro další postup, stanovenými
Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelka neuvádí konkrétní důvody, v čem spatřuje
nezákonnost či nepřezkoumatelnost rozsudku. Odpůrce ve svých vyjádřeních opakovaně namítl
nedostatečnou legitimaci stěžovatelky. Návrh na přidělení věci jinému senátu nemá oporu
v zákoně. Odpůrce proto navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
V.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
[10] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud
také její přípustnost z hlediska ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je
kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[11] Ze zákazu opakované kasační stížnosti ovšem judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další
výjimky, jejichž respektování zajišťuje dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího
správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy,
kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo
nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí
kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu
rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. I tyto výjimky je nutno vnímat v kontextu
citovaného ustanovení, tedy tak, že námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat
v rámci již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního
soudu, které v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti
neřešené proto, že – zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského
soudu – řešena být nemohla. Pokud by se ovšem mimo tyto výjimky připustil stav,
že v opakovaných kasačních stížnostech účastníci mohou měnit jejich rozsah a důvody mimo
rámec předchozího závazného právního názoru či pokynu, zákaz opakovaného projednání věci
kasačním soudem by se tím popřel. Citované ustanovení tedy limituje přípustnost kasační
stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně
posouzeným. Obdobně je třeba nahlížet na námitky, které účastník řízení ve své první kasační
stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl. (v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165,
č. 2365/2011 Sb.NSS). Námitky, které již byly předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího
správního soudu v řízení o předchozí kasační stížnosti, a námitky, které nebyly v předchozí
kasační stížnosti uplatněny, ačkoliv uplatněny být mohly, je tedy nutno považovat za nepřípustné
(viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 2 As 67/2010 - 105,
nebo ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 40/2012 - 36).
[12] V projednávané věci se jedná o první kasační stížnost stěžovatelky, proto nelze mít za to,
že by stěžovatelka uplatňovala námitky, které mohla uplatnit již v dřívějších kasačních
stížnostech. Předchozí rozsudky městského soudu plně vyhověly jejímu návrhu, proto ani kasační
stížnost proti těmto rozsudkům podat nemohla. Zároveň své námitky neuplatňuje v otázkách,
které by byly věcně Nejvyšším správním soudem v předchozích rozhodnutích řešeny. Nejvyšší
správní soud totiž vždy rušil rozsudky městského soudu z důvodu nepřezkoumatelnosti
a procesních pochybení. Věcně se problematikou nastolenou v návrhu na zrušení opatření
obecné povahy nezabýval. V otázkách povahy napadeného aktu, aktivní procesní legitimace
ani aktivní věcné legitimace Nejvyšší správní soud v této věci nezavázal městský závazným
právním názorem co do jejich věcného posouzení. Pouze požadoval, aby své závěry městský
soud přezkoumatelně a srozumitelně zdůvodnil a aby vycházel z aktuálních podkladů a řádně
provedených důkazů. Stěžovatelka tedy v kasační stížnosti nenastoluje otázky již dříve Nejvyšším
správním soudem vyřešené. Kasační stížnost je proto nutno považovat za přípustnou.
[13] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno
zásadou dispoziční (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2007,
č. j. 6 Azs 20/2007 - 54). Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen
rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. To nepochybně platí i o jednotlivých
stížnostních bodech. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti dostatečně
specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší
správní soud se proto mohl zabývat pouze námitkami, které stěžovatelka uplatnila v kasační
stížnosti. Dalšími otázkami se s ohledem na výše uvedené nemohl zabývat. K tomu
srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, a usnesení
rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78.
[14] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti, kterou
stěžovatelka spatřuje v několika skutečnostech. Odůvodnění napadeného rozsudku se podle ní
samo vyvrací v části, v níž městský soud posuzoval, zda vůbec stěžovatelka dotčení svých práv
tvrdila. Vedle toho je podle ní odůvodnění nesrozumitelné a nedostatečné. Městský soud
se nezabýval důvody vytýkanými v návrhu a nepodrobil Úpravu algoritmu přezkumu.
[15] Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb.NSS,
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Zároveň však platí, že není povinností soudu
se v odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým dílčím skutečnostem, pokud
stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, či rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. The Netherlands,
stížnost č. 16034/90, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int/).
[16] Nejvyšší správní soud má za to, že napadený rozsudek výše uvedené požadavky splňuje.
Městský soud uvedl, z jaké rozhodné právní úpravy vycházel, jaké skutečnosti vzal za prokázané
a jak na zjištěný skutkový stav aplikoval právní úpravu. Městský soud se nezabýval některými
námitkami, ovšem z důvodu nedostatku věcné legitimace. Jak bude podrobněji rozebráno níže,
Nejvyšší správní soud se obecně ztotožňuje se závěrem, že nedostatek aktivní věcné legitimace
brání věcnému posouzení jednotlivých návrhových námitek. Zjistí-li totiž soud, že v důsledku
namítaných pochybení nemůže být navrhovatel dotčen ve svých právech, musí uzavřít,
že navrhovateli vůbec nepřísluší taková pochybení namítat. Napadený rozsudek tedy nelze
považovat za nepřezkoumatelný z důvodu nevypořádání takových námitek (tj. neprovedení
algoritmu přezkumu opatření obecné povahy), je-li jeho závěr o nedostatku aktivní věcné
legitimaci správný.
[17] Podobně nelze považovat napadený rozsudek za nepřezkoumatelný z důvodu,
že se nevypořádal s otázkami, které Nejvyšší správní soud uložil městskému soudu posoudit
(resp. řádně zdůvodnit) v předchozím zrušujícím rozsudku, pozbyly-li tyto otázky s ohledem
na nová skutková zjištění význam. Přesně takovým případem byl požadavek, aby městský soud
přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, proč považuje vylidňování centra Prahy za negativní jev,
koho a jak přesně tento jev ovlivňuje a v čem konkrétně se jím snižuje komfort obyvatel. Městský
soud totiž k tomu provedl dokazování s výsledkem, že k vylidňování centra Prahy nedochází.
Za této situace se tak zákonitě již nemusel zabývat negativními důsledky jevu, který byl vyvrácen.
Postup městského soudu plně odpovídá také konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu
týkající se povinnosti respektovat závazný právní názor dle §110 odst. 4 s. ř. s. Podle této
judikatury platí, že nová skutková zjištění mohou vést k odchýlení se od závazného právního
názoru Nejvyššího správního soudu [srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 6. 2004, č. j. 2 Ads 16/2003 - 56 (č. 352/2004 Sb.NSS), či ze dne 23. 9. 2004,
č. j. 5 A 110/2002 - 25 (č. 442/2005 Sb.NSS)].
[18] Se stěžovatelkou lze částečně souhlasit pouze v tom, že městský soud poněkud nejasně
tvrdí, že stěžovatelka sice dotčení svých práv tvrdila, ale že „zkrácení svých práv vlastně ani nijak
náležitě netvrdila, a následně ani nijak neprokázala.“ Nejvyšší správní soud má však za to, že tato
na první pohled vnitřně rozporná úvaha městského soudu, je ve skutečnosti pouze neobratným
vyjádřením právního názoru městského soudu, že pro účely aktivní procesní legitimace postačuje
tvrzení o dotčení práv, kdežto pro účely aktivní věcné legitimace musí být toto tvrzení řádně
vyargumentováno (slovy městského soudu „náležitě“) a také prokázáno. Jakkoliv se s tímto
právním názorem Nejvyšší správní soud zcela neztotožňuje (viz dále rozlišení mezi aktivní
procesní a věcnou legitimací), nelze mít za to, že by uvedená pasáž měla za následek nutnost
zrušení rozsudku městského soudu.
[19] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou další nesrozumitelnost,
resp. nepřezkoumatelnost. Pokud stěžovatelka tvrdila, že nerozumí odkazům městského soudu
na nesouvisející judikaturu, pak touto otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval již v předchozím
rozsudku ze dne 12. 11. 2015, č. j. 7 As 238/2015 - 31. Nezbývá než zopakovat, že citace
judikatury, z níž městský soud nic nedovozuje, sice snižuje přehlednost rozsudku (a rozhodně
nezvyšuje věrohodnost závěrů městského soudu), ale nezpůsobuje jeho nesrozumitelnost (a tudíž
nepřezkoumatelnost).
[20] Stěžovatelka dále brojí proti věcnému posouzení její aktivní věcné legitimace ze strany
městského soudu. Jednak namítá, že dotčení svých práv řádně tvrdila a prokázala, jednak
poukazuje na to, že již řádné tvrzení o dotčení své právní sféry je postačující pro to, aby soud
přistoupil k věcnému přezkumu napadeného opatření obecné povahy dle algoritmu, který byl
vyjádřen v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 – 98
(č. 740/2006 Sb.NSS).
[21] Zde je potřeba nejprve rozlišit několik rovin posuzování zásahu do právní sféry určitého
subjektu v důsledku opatření obecné povahy, které stěžovatelka částečně směšuje.
[22] První rovina je u takového aktu, jaký je napaden v nyní projednávané věci (úprava
územního plánu spočívající ve změně určitého regulativu), obecná a spočívá v posouzení,
zda může mít změna dotčeného regulativu významný dopad na regulované území. Zjednodušeně
zde lze hovořit o potenciálním dopadu do právní sféry vlastníků okolních nemovitostí, a to bez
ohledu na to, kde konkrétně na území regulovaném územním plánem by mělo ke změně
posuzovaného regulativu dojít (viz předchozí rozsudky Nejvyššího správního soudu v této věci,
nebo také usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 1 Aos 2/2013 - 116).
[23] Druhou je rovina aktivní procesní legitimace. Zde je potřeba, aby navrhovatel plausibilně
tvrdil dotčení své právní sféry napadeným aktem. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120 (č. 1910/2009 Sb.NSS), „[s]plnění
podmínek aktivní procesní legitimace bude dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit
možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy.“ Nepostačuje tedy pouhé tvrzení
o dotčení právní sféry, toto dotčení musí být myslitelné a nikoliv zjevně nepravdivé či bez
příčinné souvislosti s napadeným aktem. Zároveň však není pro tyto účely nutné tvrzené dotčení
při podání návrhu zároveň prokázat. Jsou-li tvrzení navrhovatele o dotčení jeho právní sféry
logicky konsekventní a myslitelná, je nutno přijmout jeho aktivní procesní legitimaci a připustit
věcný přezkum napadeného aktu [v opačném případě by musel soud návrh odmítnout dle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Případná další zjištění (učiněná po podrobnějším studiu stávajících
či nově opatřených podkladů) vyvracející tato tvrzení navrhovatele se již nepromítají
do posouzení jeho aktivní procesní legitimace, nýbrž do posouzení jeho aktivní věcné legitimace.
Nedostatek aktivní procesní legitimace totiž musí být nad rozdíl od věcné legitimace zjevný
[viz znění §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a související judikaturu, např. citované usnesení rozšířeného
senátu].
[24] Třetí rovinou je právě posouzení aktivní věcné legitimace, tj. důvodnosti návrhu. Aby
mohl být návrh shledán důvodným, neposuzuje se pouze to, zda skutečně došlo k tvrzenému
pochybení, ať už procesnímu či hmotněprávnímu. Vždy musí být splněn také předpoklad, že ono
plausibilní tvrzení o dotčení právní sféry nebylo v průběhu řízení vyvráceno. Ukáže-li se
na základě dalšího zkoumání pokladů či na základě provedeného dokazování, že tvrzení o dotčení
právní sféry se nezakládá na pravdě, nelze považovat návrh za důvodný. Není sice na místě již
návrh odmítnout pro nedostatek aktivní procesní legitimace (neboť ta již byla shledána splněnou,
a proto také bylo pokračováno v řízení), zároveň však nelze připustit, aby se osoba, která
ve světle pozdějších zjištění není dotčena napadeným opatřením obecné povahy, pasovala do role
obecného dohlížitele zákonnosti a docílila zrušení správního aktu, který se jí fakticky netýká.
Zjištění o dotčenosti (zásahu do právní sféry) navrhovatele je tedy jedním z aspektů důvodnosti
návrhu. Lze v tomto směru poukázat například na rozsudek ze dne 20. 1. 2010,
č. j. 1 Ao 3/2009 - 82, v němž Nejvyšší správní soud zamítl návrh na zrušení opatření obecné
povahy z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, neboť shledal, že navrhovatel nemohl být
v důsledku vydání změny územního plánu dotčen na svém právu, na němž měl být podle svého
tvrzení zkrácen.
[25] Teprve pokud soud dospěje k závěru, že navrhovatel skutečně může být dotčen na svých
právech (viz třetí rovina), lze přistoupit k posuzování oprávněnosti jednotlivých námitek
(vč. neproporcionality). Okruh těchto námitek byl vyjádřen v tzv. algoritmu přezkumu opatření
obecné povahy ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 1 Ao 1/2005 – 98, byť se po novele soudního řádu správního s účinností od 1. 1. 2012 již
nejedná o automatický algoritmus přezkumu z úřední povinnosti a soud je vázán návrhem
(viz §101d odst. 1 s. ř. s.). Ve vztahu ke všem námitkám však platí, že musí být primárně splněna
možnost dotčení právní sféry navrhovatele (viz výše uvedená třetí rovina). Je-li vyloučeno dotčení
právní sféry navrhovatele, je již z tohoto důvodu nutno návrh zamítnout a není na místě
posuzovat opodstatněnost konkrétních námitek, včetně případné námitky neproporcionality
napadeného opatření obecné povahy. Teprve v případě, že dotčení právní sféry je možné, lze
posuzovat proporcionalitu tohoto dotčení. Nutno doplnit, že skutečnost, že se opatření obecné
povahy negativně promítá do právní sféry navrhovatele, ještě neznamená, že je toto opatření
obecné povahy neproporcionální (tj. že je toto dotčení nepřiměřené).
[26] Výše předestřený rozdíl mezi aktivní procesní a věcnou legitimací, resp. výše uvedený
výklad, má oporu ve výše citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, jakož i v judikatuře,
kterou cituje stěžovatelka. Například v rozsudku ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 - 85,
Nejvyšší správní soud jasně shledal naplnění aktivní procesní legitimace již na základě toho,
že nelze vyloučit tvrzený zásah do práv navrhovatele. Zároveň dodal, že posoudit vliv na práva
navrhovatele musí soud v řízení ve věci samé, čímž neměl na mysli nic jiného než posuzování
důvodnosti návrhu neboli aktivní věcné legitimaci navrhovatele. Nic jiného nelze dovodit ani
z dalších odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – rozsudků ze dne 1. 9. 2015,
č. j. 8 As 10/2015 - 39, ze dne 18. 4. 2013, č. j. 1 As 6/2013 - 63, ze dne 2. 12. 2015,
č. j. 1 As 148/2015 - 58 (resp. nepřímo citovaného rozsudku ze dne 28. 5. 2014,
č. j. 1 Aos 4/2013 - 42), či usnesení ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 Ao 1/2012 - 62. Nutno dodat,
že citaci posledně uvedeného usnesení stěžovatelka upravila tak, aby závěry Nejvyššího správního
soudu nabyly odlišného významu. Mezi slova „aktivní“ a „legitimaci“ (ve větě „I zde bude pro
aktivní legitimaci navrhovatele rozhodující věrohodné tvrzení o vztahu mezi právní sférou navrhovatele a územím
regulovaným zásadami územního rozvoje.“) totiž vložila slovo „věcnou“. Nejvyšší správní soud však
v tomto usnesení zjevně (s ohledem na kontext) hovořil o aktivní procesní legitimaci, nikoliv
aktivní věcné legitimaci.
[27] Ve světle výše uvedeného lze uzavřít, že městský soud správně rozlišil mezi aktivní
procesní legitimací a aktivní věcnou legitimací. Jak bylo naznačeno výše, Nejvyšší správní soud
se s městským soudem pouze neztotožňuje v dílčí argumentaci, a sice v části, v níž městský soud
uzavírá, že stěžovatelka dotčení svých práv náležitě netvrdila ani neprokázala, a proto není
aktivně věcně legitimována. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze rozlišovat mezi
jakýmsi prostým tvrzením o dotčení práv pro účely aktivní procesní legitimace a náležitým
tvrzením o dotčení práv pro účely aktivní věcné legitimace. Nedostatek tvrzení o dotčení právní
sféry vede vždy k závěru o nedostatku aktivní procesní legitimace (tedy odmítnutí návrhu).
Až vyvrácení pravdivosti takového tvrzení lze označit za nedostatek aktivní věcné legitimace,
který je důvodem pro zamítnutí návrhu.
[28] Z napadeného rozsudku je patrné, že městský soud nejprve shledal konkrétní tvrzení
stěžovatelky o možném dotčení její právní sféry plausibilní, a teprve po provedeném dokazování
a posouzení podkladů dospěl k závěru, že tato tvrzení se nezakládají na pravdě (v důsledku
napadeného opatření obecné povahy tvrzené dotčení vůbec nehrozí). Jsou-li tyto závěry
městského soudu správné, což bude předmětem posouzení níže, je i správný postup městského
soudu, který přistoupil k věcnému přezkumu a v rámci něj návrh zamítl pro nedostatek aktivní
věcné legitimace, aniž by posuzoval opodstatněnost jednotlivých námitek.
[29] Stěžovatelka v průběhu soudního řízení uvedla následující skutečnosti, které považuje
za negativní dopad Úpravy do jejích práv (potažmo obecněji do práv vlastníků okolních
nemovitostí): Úprava umožňuje realizaci konkrétního záměru, jehož výstavba i provoz povedou
k omezení uživatelnosti a poklesu tržní ceny bytové jednotky v jejím spoluvlastnictví v blízkosti
Úpravou dotčeného pozemku. Sníží-li se podíl bydlení, uvolňuje se lokalita pro méně žádoucí
či nežádoucí využití. Minimální podíly bydlení chrání lokalitu a tím vlastníky dotčených
nemovitostí před změnami směřujícími k extensivnějšímu nebo méně příznivému využití území.
Vylidňování centra Prahy je dlouhodobý problém. Ubytovací zařízení a administrativní
či obchodní budovy mají na své okolí jiný vliv a dopad než stavby určené čistě k bydlení. Tím je
zasažena obyvatelnost a snižuje se komfort pro stávající obyvatele. Obytné plochy jsou na rozdíl
od administrativních ploch užívány převážně ve večerních a nočních hodinách, přičemž stálá
přítomnost uživatelů zvyšuje bezpečnost lokality. Dostatečné zastoupení funkce trvalého bydlení
je předpokladem pro zachování obytných kvalit prostředí (čistoty veřejných prostor, údržby
veřejné zeleně a městského mobiliáře a dostupnost základních služeb a občanské vybavenosti).
Na přítomnosti rezidentů závisí efektivita provozu veřejných i komerčních služeb. Dostupnost
základních služeb v pěší vzdálenosti je obzvláště důležitá pro osoby s omezenou mobilitou (děti,
senioři, invalidé). Zachování funkčního mixu je tak účinnou prevencí sociální izolace a sociálního
vylučování znevýhodněných osob.
[30] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že tvrzení stěžovatelky o dotčení její právní sféry
mohla být po úvodním posouzení návrhu (včetně doplňujících podání) považována za plausibilní
a relevantní z hlediska soudního přezkumu, a tudíž dostatečná pro shledání aktivní procesní
legitimace. Jelikož však tato tvrzení byla následně po podrobnějším studiu podkladů
a po provedeném dokazování vyvrácena, je nutno souhlasit se závěrem městského soudu
o nedostatku aktivní věcné legitimace. Ačkoliv Nejvyšší správní soud shledal nad rámec úvah
městského soudu také další dílčí skutečnosti podporující závěr o nedostatku aktivní věcné
legitimace, stojí napadený rozsudek na důvodu, který v řízení před Nejvyšším správním soudem
v podstatné míře obstál (srov. také usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS).
[31] V prvé řadě je na místě zopakovat, co již bylo řečeno v předchozích rozsudcích
Nejvyššího správního soudu v této věci, a sice že není rozhodující, zda je v rámci území
dotčeného Úpravou plánována stavba či nikoliv a zda tato konkrétní stavba zasáhne do práv
stěžovatelky. Rozhodující je potencialita dotčení práv stěžovatelky (z pohledu jakékoliv stavby
realizovatelné na daném konkrétním území po přijetí Úpravy) v příčinné souvislosti s Úpravou.
Jinými slovy je nutno porovnat potenciální změnu v území v důsledku přijetí Úpravy, a to bez
ohledu na případný konkrétní záměr osoby zúčastněné na řízení I. Pouhé tvrzení, že plánovaný
záměr by bez přijetí Úpravy nemohl být v dané konkrétní podobě schválen, je nedostačující již
pro shledání aktivní procesní legitimace (neboť není tvrzen žádný konkrétní aspekt potenciální
budoucí stavby vyvolaný přímo Úpravou), natož pro případné naplnění aktivní věcné legitimace.
Nezbytná je zde příčinná souvislost mezi Úpravou a možným zásahem do práv stěžovatelky.
Rozhodný je totiž zásah vyvolaný přímo Úpravou, nikoliv stavebním záměrem týkajícím se
dotčené nemovitosti bez ohledu na Úpravu.
[32] Proto také nelze považovat za dostatečná tvrzení o dotčení právní sféry v důsledku
různých aspektů plánované stavby, které nemají příčinnou souvislost s Úpravou nebo u nichž
nebyla tato příčinná souvislost nijak konkretizována. Takovými jsou například obecná tvrzení
o omezení uživatelnosti, poklesu tržní ceny bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatelky
či zintenzivnění dopravní obslužnosti. Lze se také ztotožnit se závěrem městského soudu,
že negativní důsledky způsobené samotnou stavební činností se změnou minimálního podílu
vůbec nesouvisí. Stěžovatelka dále poukazovala na řadu negativních důsledků spojených
s vylidňováním centra Prahy. Odhlédne-li Nejvyšší správní soud od skutečnosti, že vylidňování
centra Prahy bylo na základě dokazování před městským soudem vyvráceno, lze v argumentaci
stěžovatelky najít několik negativních důsledků, které podle ní mohou být způsobeny tím,
že v okolí její bytové jednotky ubudou obytné domy. Všechny tyto negativní důsledky byly ovšem
podle názoru Nejvyššího správního soudu v řízení před soudem jednoznačně vyloučeny. Nejenže
nebylo prokázáno, že by samotná napadená Úprava mohla takové důsledky pro stěžovatelku
skutečně znamenat, na základě spisové dokumentace lze učinit závěr, že žádné takové důsledky
nehrozí. Úpravou dotčená budova totiž není bytovým domem, a proto ani žádný úbytek obyvatel
v důsledku Úpravy nastat nemůže. K žádným negativním bezpečnostním, environmentálním,
socioekonomickým či sociálním dopadům, na které stěžovatelka poukazovala, tak nemůže dojít.
Její argumentace se dá totiž stručně vyjádřit tak, že bude-li v místě méně obyvatel, sníží se zde
bezpečnost, obytné kvality prostředí, efektivita provozu služeb a zvýší se riziko sociální izolace.
Jelikož však lze učinit jednoznačný závěr, že v důsledku Úpravy k žádnému snížení počtu
obyvatel v dané lokalitě nedochází, tyto negativní důsledky z povahy věci nemohou nastat. Opět
se tedy nejedná o důsledky, které by hrozily v příčinné souvislosti s napadenou Úpravou.
[33] Nutno ve vztahu k předmětné budově doplnit, že podle výpisu z katastru nemovitostí
(listina č. 4 spisové dokumentace k Úpravě) se jedná o „objekt občanské vybavenosti“.
Navrhovatel Úpravy ve svém záměru (listina č. 5) uvádí, že objekt byl postaven v letech 1933
až 1934 a sloužil jako administrativní, výrobní a opravárenská kapacita společnosti Aero a v letech
1949 až 1990 zde sídlil národní podnik ČSAO. V roce 1993 byla administrativní budova
do Šaldovy ulice zrekonstruována a v tomto stavu dodnes slouží svému účelu. Halové stavby
ve dvoře jsou používány jako sklady. Stavební úřad pak ve svém souhlasném stanovisku (listina
č. 1) uvádí, že návrh předpokládá doplnění přízemní části administrativní budovy o nedokončené
2. až 5. nadzemní podlaží (plánováno a povoleno již v roce 1932), nástavbu 6. nadzemního
podlaží se třemi služebními byty, které budou sloužit uživatelům administrativní budovy a dvorní
vestavbu nahradit dvoupodlažní přístavbou s parkováním. Útvar rozvoje hlavního města Prahy
ve svém souhlasném vyjádření (listina č. 8) uvádí, že změna podílu bydlení na 0 v rámci záměru je
akceptovatelná, neboť dům i dříve nesloužil k bydlení. Všechny tyto listiny potvrzují procesní
stanoviska odpůrce a osoby zúčastněné na řízení I., kteří upozorňovali na to, že k vylidnění dané
lokality nemůže dojít právě proto, že předmětná budova nikdy nesloužila k bydlení. Stěžovatelka
ostatně ani netvrdila opak, pouze uváděla, že kdyby k Úpravě nedošlo, musela by rekonstrukce
budovy s ohledem na její charakter vést k tomu, že by (nově) sloužila téměř výhradně (z 90%)
k bydlení. Jestliže však stěžovatelka spatřovala negativní důsledky Úpravy v úbytku obyvatelstva
v dané lokalitě, pak lze jednoznačně vyslovit závěr, že žádný takový úbytek Úprava vyvolat
nemůže. V řízení tak bylo prokázáno, že negativní důsledky, v nichž stěžovatelka spatřuje dotčení
své právní sféry, nehrozí v příčinné souvislosti s napadenou Úpravou. Městský soud proto
postupoval správně, když návrh pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítl.
[34] Tyto závěry nijak nekolidují s tvrzením stěžovatelky, že v jiných (dle stěžovatelky méně
závažných) případech nebyla aktivní věcná legitimace zpochybňována. Stěžovatelka konkrétně
poukazovala na případy změny kódu míry využití území či drobné změny ve způsobu využití
smíšeného území. Charakter napadeného regulativu (resp. změny regulativu) ovšem nutně
nevypovídá o aktivní věcné legitimaci určitého navrhovatele, neboť ta se odvíjí mimo jiné také
od konkrétní situace v posuzované lokalitě, vztahu navrhovatele k regulovanému území
a především od jeho tvrzení o dotčení jeho právní sféry.
[35] Stěžovatelka dále namítla, že napadený rozsudek je překvapivý, čímž porušuje její právo
na spravedlivý proces. Městský soud podle ní nikdy její aktivní věcnou legitimaci nezpochybnil,
nedal jí najevo, že by o ní pochyboval, ani ji nevyzval k podrobnějšímu doložení jejích tvrzení.
[36] Nejvyšší správní soud se již v minulosti opakovaně vyjádřil k otázce předvídatelnosti
správního rozhodování, resp. vyloučení překvapivých rozhodnutí, omezující procesní obranu
účastníka (např. v rozsudcích ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 - 83 a ze dne 25. 5. 2011,
č. j. 2 Afs 84/2010 - 83). Přitom reflektoval judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález ze dne
24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03), podle níž „[j]edním z aspektů práva na spravedlivý proces je na jedné
straně postulát alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí, na straně druhé požadavek, aby se
soud příslušným způsobem vypořádal s námitkami, jež účastník řízení uplatňuje. Jestliže rozhodnutí soudu je pro
účastníka řízení s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především
uplatněné právní námitky překvapivé, nelze hovořit o tom, že soud dostál své povinnosti poskytovat jednotlivci
soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.“
[37] Napadený rozsudek však podle názoru Nejvyššího správního soudu nenaplňuje znaky
překvapivého rozhodnutí. Zejména s ohledem na dosavadní stav dokazování, procesní postoj
odpůrce a osoby zúčastněné I. a předcházející rozsudky Nejvyššího správního soudu totiž muselo
být stěžovatelce zřejmé, že jsou její tvrzení o zásahu do její právní sféry zpochybňována. Za této
situace nelze považovat zamítnutí návrhu pro nedostatek aktivní věcné legitimace za překvapivé.
Nutno doplnit, že odpůrce i osoba zúčastněná na řízení I. v jednotlivých fázích řízení konstantně
zpochybňovali tvrzení stěžovatelky o tom, že napadená Úprava zasáhne do její právní sféry.
Taktéž Nejvyšší správní soud v předchozích rozsudcích upozornil na nedostatečná skutková
zjištění a nedostatečnost, zjevnou nesprávnost či nepřezkoumatelnost závěrů městského soudu
týkající se této otázky. Zásah do právní sféry stěžovatelky byl tedy v průběhu celého řízení
sporný. Činí-li snad stěžovatelka rozdíl ve zpochybnění aktivní procesní legitimace a aktivní věcné
legitimace, pak je nutno zdůraznit, že je-li rozporována aktivní procesní legitimace, tím spíše musí
být sporná také aktivní věcná legitimace. Zatímco totiž pro aktivní procesní legitimaci postačuje,
aby bylo tvrzení o zásahu do právní sféry logicky konsekventní a myslitelné, závěr o aktivní věcné
legitimaci lze učinit až po podrobnějším prostudování podkladů a případně také zcela nově
provedených důkazů. Jelikož bylo dokazování provedeno až před vydáním nyní napadeného
rozsudku, dosavadní závěry městského soudu vyslovené v předchozích zrušených rozsudcích
vydaných bez provedeného dokazování, tak postrádaly relevanci. Taktéž s ohledem na dosavadní
stav dokazování tedy nelze považovat nyní napadený rozsudek za překvapivý.
[38] Ani dosavadní stav řízení nemohl ve stěžovatelce vzbuzovat jistotu, že její aktivní věcná
legitimace nebude zpochybňována. Městský soud sice ve svých předchozích rozsudcích
nevyslovil pochybnost o aktivní věcné legitimaci stěžovatelky, nicméně Nejvyšší správní soud mu
opakovaně věc vrátil mimo jiné s tím, že k této otázce nebyla učiněna vůbec dostačující skutková
zjištění a že úvahy městského soudu jsou nepřezkoumatelné. Předchozí vadné rozsudky
městského soudu proto nemohly ve stěžovatelce vzbudit očekávání, že městský soud ani nadále
nebude pochybovat o dotčení její právní sféry napadenou Úpravou. Za překvapivé nelze
považovat rozhodnutí pouze z důvodu, že je v něm vyjádřen opačný názor, než v předcházejícím
zrušeném rozhodnutí téhož soudu. To platí tím spíše, bylo-li toto rozhodnutí zrušeno pro vady
týkající se právě oné sporné otázky, v jejímž novém posouzení je spatřována překvapivost.
Napadený rozsudek nelze považovat za překvapivý také proto, že městský soud stěžovatelku
při jednání opakovaně vyzýval k uvedení, v čem konkrétně jí napadená Úprava zasáhne do práv.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by měla být taková výzva činěna písemně. S ohledem na daný
stav řízení (kdy bylo dotčení právní sféry stěžovatelky zpochybňováno) musel být zástupce
stěžovatelky na jednání řádně připraven tak, aby byl schopen na podobné dotazy soudu
poskytnout odpověď.
[39] Namítala-li stěžovatelka, že městský soud nerespektoval lhůtu pro vydání rozhodnutí,
pak se z povahy věci nejedná o vadu, pro kterou by mohl být napadený rozsudek zrušen. I kdyby
byl městský soud po určitou dobu skutečně nečinný, tato nečinnost by sama o sobě nemohla mít
za následek nezákonnost jeho rozsudku, neboť jeho vydáním je tento nežádoucí stav naopak
ukončen. Zrušení napadeného rozsudku z namítaného důvodu by naproti tomu vedlo
k prodlužování tohoto stavu. Pro výše uvedené důvody nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit
ani další podpůrné argumentaci stěžovatelky uváděné k jednotlivým stížním námitkám.
[40] Na základě shora uvedeného proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[41] Jelikož byla kasační stížnost zamítnuta, nezabýval se již Nejvyšší správní soud návrhem
stěžovatelky na přidělení věci jinému senátu městského soudu, neboť ten byl vznesen pro případ
dalšího řízení před městským soudem.
[42] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému odpůrci pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před
soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[43] Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly (§60 odst. 5 s. ř. s.
a contrario).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu