ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.14.2016:29
sp. zn. 7 As 14/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce:
MAKIMA, s .r .o., se sídlem Filištínská 8, Chrudim, zast oupený Mgr. Stanislavem Němcem,
advokátem se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. 1. 2016, č. j. 52 Af 47/2015 – 253,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. 1. 2016,
č. j. 52 Af 47/2015 - 253 nebylo žalobci („dále jen stěžovatel“) přiznáno osvobození od soudních
poplatků (výrok I.) a současně byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši
15.000 Kč (výrok II.), neboť žaloba byla podaná proti pěti rozhodnutím Odvolacího finančního
ředitelství.
Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že smyslem osvobození není řešení sociální
situace účastníka soudního řízení, nýbrž umožnění přístupu k soudu účastníkům, jejichž majetkové
a jiné osobní poměry jim neumožňují zaplatit soudní poplatek v zákonem stanovené výši. Musí
se přitom jednat o nemožnost uhradit poplatek z objektivních důvodů. Důkazní břemeno
k prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudního poplatku je na žadateli. V dané věci je žadatel
právnickou osobou, který v žalobě pouze tvrdil, že v důsledku exekuce na jeho bankovní účty
se dostal do obtížné finanční situace. Poukazoval na údajnou taktiku Odvolacího finančního
ředitelství, které mu mělo odčerpat veškeré finanční prostředky a znemožnit účelnou obranu. Tato
tvrzení považoval krajský soud za nepodložené a sp ekulativní. Dále poukázal na usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 10. 2010, č . j. 9 Cmo 153/2010 - 47 s tím, že stěžovatel i přes výzvu soudu
nepředložil žádný relevantní doklad, že se do uvedené finanční situace nedostal pouze v důsledku
své neúspěšné podnikatelské činnosti. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel v minulosti
realizoval čilou obchodní činnost, ze kte ré si mohl vytvořit i dostatečné finanční rezervy na úhradu
případných vedlejších výdajů, jako jsou soudní poplatky, navíc v tak nepatrné výši při srovnání
s rozsahem jeho obchodní činnosti. Krajský soud dále poukázal na to, že z přílohy č. 1 přiznání
k dani z příjmů za rok 2014, které si vyžádal, zjistil, že stěžovatel je vlastníkem haly v hodnotě
1.940.000 Kč. Navíc stěžovatel je zastoupen daňovým poradcem a v žalobě neuvedl, že by tuto
činnosti konal pro stěžovatele zdarma.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
ve které po rekapitulaci skutkového stavu dovozuje, že jsou dány důvody k osvobození od soudních
poplatků. Krajský soud uvedl, že stěžovatel je vlastníkem haly, ale opomněl skutečnost, že i tato
hala je předmětem exekuce, takže její prodej je vyloučen. Stěžovatel je tedy de iure vlastníkem haly,
ale de facto je ve vlastnictví správního orgán u. Stěžovatel poukázal dále na to, že unesení Vr chního
soudu v Praze ze dne 28. 10. 2010, č. j. 9 Cmo 153/2010 - 47, se vztahuje na situaci,
kdy podnikatelský subjekt vstoupil dobrovolně do obchodního vztahu, který skončil neúspěchem.
V dané věci se však jedná o zcela odlišnou situaci, neboť příčinu stěžovatelovy insolvence způsobil
správní orgán. Stěžovatel dále polemizoval se závěrem krajského soudu, že prováděl „čilou
obchodní činnost“ a mohl si vytvořit dostatečné finanční rezervy na úhradu případných v edlejších
výdajů, jako jsou soudní poplatky. Stěžovatel nikdy netvrdil, že je daňovým poradcem zastoupen
zdarma, což ovšem neznamená, že stěžovatel tomuto zástupci za tuto službu zaplatil. Stěžovatel
za službu zaplatí po skončení řízení. Stěžovatel zdůraznil i to, že správní orgány plošně doměřují
daň pouze některým obchodníkům s řepkovým olejem. Podle stěžovatele došlo k účelovému
rozdělení řízení do pěti řízení, ačkoli k tomu nebyl žádný důvod . Proto navrhl zrušení usnesení
krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně požádal o osvobození od soudních
poplatků pro řízení o kasační stížnosti.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na judikaturu
Nejvyššího správního soudu s tím, že posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků je
zcela v kompetenci soudu. Odmítlo stěžovatelovu argumentaci, že k jeho situaci došlo výhradně
v důsledku postupu Odvolacího finančního ředitelství. Pouze stěžovatel je odpovědný za své
předchozí jednání, kdy dostatečně neprokázal jím tvrzený nárok na vyplacení požadovaného
nadměrného odpočtu. Vyslovilo nesouhlas se závěry stěžovatele a navrhlo zamítnutí kasační
stížnosti.
Stěžovatel v replice k vyjádření Odvolacího finančního ředitelství zdůraznil, že podmínky
pro osvobození přísluší hodnotit pouze soudu. Podle stěžovatele bylo cílem správních orgánů
zlikvidovat subjekty, které obchodují s řepkovým olejem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení, i když stěžovatel nezaplatil soudní
poplatek. K této otázce se již vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, ve kterém uvedl, že „poplatková povinnost stíhá účastníky zásadně
za řízení a její vznik je spojen s podáním návrhu na zahájení řízení ve věci samé (zde žaloby); za jiné návrhy či
úkony se poplatek platí jen tehdy, jestliže to zákon výslovně stanoví. Žádost o osvobození od soudních poplatků či
návrh na ustanovení zástupce však svojí povahou nejsou návrhy na zahájení řízení ve věci samé ani nepatří mezi jiné
zpoplatněné návrhy či úkony vyjmenované v zákoně o soudních poplatcích; jedná se jen o procesní návrhy podané
v probíhajícím řízení o žalobě, které je zpoplatněno a za něž má být poplatek vybrán. „Řízen í“ o těchto návrzích
tak nejsou spojena s další poplatkovou povinností. Kasační stížnost je však připuštěna i proti usnesením o těchto
procesních návrzích (srovnej usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 – 43), je proto
otázkou, zda v těchto případech podléhá řízení o kasační stížnosti poplatkové povinnosti či nikoliv. Rozšířený senát
proto zvažoval, zda ve prospěch poplatkové povinnosti svědčí více skutečnost, že i v těchto případech probíhá jakési
řízení o návrhu, jenž je v zákoně primárně koncipován jako (mimořádný) opravný prostředek proti konečným
rozhodnutím krajského soudu o návrzích podaných ve věci samé (zde o žalobě proti rozhodnutí), nebo zda má
naopak větší význam skutečnost, že zde o žádné pokračování řízení ve věci s amé nejde a poplatek se za procesní
návrhy podané v řízení u krajského soudu nevybírá. Po posouzení věci dospěl rozšíř ený senát k závěru, že řízení
o kasační stížnosti zde s poplatkovou povinností spojeno není. V případě rozhodování krajského soudu o žádos ti
o osvobození od soudního poplatku a o návrhu na ustanovení zástupce (ale i o jiných procesních návrzích) totiž
považuje za nejpodstatnější, že se jedná pouze o úkony učiněné v probíhajícím řízení o žalobě, které slouží k zajištění
podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutím soudu o těchto návrzích
nevybočuje z vymezeného rámce, jeho výsledkem není nic jiného než jen konečné rozhodnutí o procesní otázce podstatné
pro žalobní řízení, jež před krajským soudem i v době rozhodování Nejvyššího správního soudu stále běží. Jestliže je
tedy poplatková povinnost spojena s řízením o žalobě, v jehož rámci rozhoduje Nejvyšší správní soud o „procesní“
kasační stížnosti, nevzniká podáním takové kasační stížnosti stěžovateli nová poplatková povinnost, neboť za řízení
ve věci je již zaplaceno (případně se tato otázka řeší).“ S ohledem na citované usnesení rozšířeného senátu
nebylo rozhodováno o žádosti o osvobození od soudního poplatku pro řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda byly dány důvody k osvobození
stěžovatele od soudních poplatků v řízení o žalobě. Ze spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatel
se předmětnou žalobou domáhal zrušení pěti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne
25. 9. 2015 (č. j. 31804/15/5300-21443-706986, č. j. 31805/15/5300-21443-706986,
č. j. 31806/15/5300-21443-706986, č. j. 31807/15/5300-21443-706986
a č. j. 31808/15/5300-21443-706986), kterými byly potvrzeny dodatečné platební výměry, jimiž byla
doměřena daň z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období a zároveň stanovena povinnost
uhradit penále z doměřené daně. V žalobě požádal o osvobození od soudních poplatků. Krajský
soud v návaznosti na tuto žádost vyzval stěžovatele k uvedení a prokázání veškerých skutečností
rozhodných pro posouzení žádosti a poučil jej, že důkazní břemeno nese stěžovatel, a následně
žádosti nevyhověl s výše rekapitulovaným odůvodněním, kdy dospěl k závěru, že nebyly splněny
podmínky ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.
Podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. pokud účastník doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela, lze pak pouze výjimečně, jsou -li pro to zvlášť
závažné důvody.
Úprava poplatkové povinnosti v zákoně č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o soudních poplatcích), představuje jednu ze základních součástí práva na soudní
ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a s vobod. Při posuzování návrhu
na osvobození od soudních poplatků bere soud v potaz účel institutu osvobození. Tím je ochrana
práv účastníka řízení, pokud by mu mohla vzniknout vážná újma na jeho právech v důsledku
nedostatku finančních prostředků, který by mu neumožnil zaplatit soudní poplatek a následně bránil
účinně chránit jeho práva v řízení před soudem. Smyslem tohoto institutu není kompenzovat
navrhovateli finanční zátěž spojenou se soudním řízením, ale zajistit přístup k soudu. Je proto nutné
vždy pečlivě zkoumat, zda jsou pro osvobození od soudních poplatků splněny zákonné podmínky.
Základní podmínkou pro přiznání osvobození od soudních poplatků je prokázání
nedostatku prostředků. Je to přitom účastník řízení, kdo mu sí uvést skutečnosti, které jeho
osvobození od soudních poplatků odůvodňují a ty řádně doložit. Nestačí pouhé tvrzení
o nemajetnosti. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č . j. 7 Azs 343/2004 - 50,
dostupném na www.nssoud.cz a publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil, že „povinnost doložit
nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36
odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové mož nosti sám z úřední
povinnosti nezjišťuje.“ Obdobný závěr byl vysloven např. v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009 - 95, publ. pod č. 2163/2011 Sb. NSS,
v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS, nebo
v rozsudku ze dne 3. 8. 2011, č. j. 2 Afs 36/2011 - 81).
Z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 30. 5. 2008,
č. j. 7 As 35/2007 - 122, ze dne 24. 6. 2004. č . j. 6 Ads 44/2003 - 63) dále vyplývá, že při úvaze
o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. vychází
soud nejen z finančních prostředků, které má žadatel k dispozici, ale bere v úvahu jeho celkové
majetkové poměry včetně vlastnictví nemovitostí. Dostatečnými prostředky ve smyslu citovaného
ustanovení jsou jakékoliv majetkové hodnoty ocenitelné v penězích, jakými jsou např. movit é
a nemovité věci nebo podnik, cenné papíry, akcie, apod.), jejichž hodnota je dostatečná ve vztahu
k možnostem účastníka hradit předpokládané náklady soudního řízení (soudní poplatek, zastoupení
advokátem aj.). Soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků porovnává na jedné
straně výdělkové a další majetkové poměry účastníka řízení, na druhé str aně výši soudního poplatku
se zřetelem na případné další náklady spojené s předmětným soudním řízením. Podle konstantní
judikatury institut osvobození od soudních poplatků slouží pro výjimečné situace, ve kterých žadatel
prokáže splnění všech předpokladů nezbytných pro přiznání osvobození od soudních poplatků.
Uvádí-li žadatel nevěrohodné, popř. neúplné, údaje, soud žádost zamítne (např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 - 88, ze dne 14. 3. 2012,
č. j. 6 Aps 1/2012 - 13).
S ohledem na výše citovanou judikaturu pohlížel Nejvyšší správní soud na danou věc a plně
se ztotožňuje s krajským soudem, že u stěžovatele nebyly dány důvody k osvobození od soudních
poplatků. Jak správně uvedl krajský soud, stěžovatel v žalobě pouze tvrdil a relevantně nedokládal,
že je zcela bez finančních prostředků. Ostatně lze pochybovat o absolutní nemajetnosti,
resp. nemožnosti získat prostředky k úhradě soudních poplatků, které by mohlo znamenat újmu
na jeho právu domoci se soudní ochrany. Stěžovatel, který je právnickou osobou, prováděl
rozsáhlou obchodní činnost, na základě které si uplatňoval nárok na odpočet daně z přijatelných
zdanitelných plnění, přičemž z rozhodnutí o doměření daně z přidané hodnoty vyplývá,
že se jednalo o milionové částky. Z této činnosti si bezpochyby mohl vytvořit dostatečné finanční
rezervy na úhradu případných vedlejších výdajů, jako jsou soudní poplatky, které navíc při srovnání
s rozsahem jeho obchodní činnosti činí nepatrnou částku. Stěžovatel byl nadto vlastníkem
nemovitosti v hodnotě 1.940.000 Kč, kterou by mohl rovněž využít k získání finančních prostředků
na zaplacení soudních poplatků. Z rozsudku krajského soudu přitom nelze dovodit, že by krajský
soud stěžovatele nenabádal pouze k prodeji předmětné haly. Krajský soud poukázal i na možnost
zastavení haly za účelem získání úvěru sloužícího k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatel přitom
ani v žalobě, a ani v kasační stížnosti, netvrdil a nedokládal, že by takto nemohl za účelem úhrady
soudního poplatku postupovat. Poukazoval pouze na nemožnost prodeje nemovitosti, kterou však
rovněž relevantně k datu své žádosti nedoložil. Pouze, a to bez opory v právní úpravě a skutečném
stavu věci, tvrdil, že vlastnictví k předmětné nemovitosti přešlo na správní orgán. Krajskému soudu
nelze vytýkat ani to, že argumentoval tím, že stěžovatele zastupuje daňový poradce, který tuto
činnost nevykonává bezplatně. Tento závěr má oporu v právní úpravě (§3 odst. 3 zákona
č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a komoře daňových poradců České republiky, ve znění
pozdějších přepisů). Odhlédnout nelze ani od toho, že stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem, který podobně jako daňový poradce nevykonává svou činnost bezplatně. To
ostatně potvrzuje i plná moc udělená advokátovi, aby stěžovatele zastupoval v řízení o kasační
stížnosti, ve které se uvádí, že advokátovi náleží odměna za právní zastoupení vč etně hotových
výdajů a náhrady za promeškaný čas. Dále se v plné moci uvádí, že stěžovatel uhradí odměnu
kdykoliv mu bude vyúčtována, a to bez ohledu na to, zda mu bude přisouzena náhrada nákladů vůči
protistraně, přičemž bere současně na vědomí, že je povinen složit přiměřenou zálohu podle
postupu prací. Lze mít tedy důvodné pochybnosti o nemajetnosti stěžovatele. Nezmínit nelze ani
to, že podle údajů v obchodním rejstříku má stěžovatel základní kapitál v řádu statisíců Kč, přičemž
jedním z jeho společníků je akciová společnost MAKIMA PLUS, a. s. mající základní kapitál v řádu
miliónů. Krajský soud proto podle Nejvyššího správního soudu dospěl ke správnému závěru,
že o stěžovateli nelze hovořit jako o nemajetném subjektu, který by ne byl schopen zaplatit soudní
poplatek.
Poukazoval-li pak stěžovatel na usnesení Vrchního soudu v P raze ze dne 28. 10. 2010,
č. j. 9 Cmo 153/2010 - 47, konstatuje Nejvyšší správní soud, že v tomto usnesení skutečně nebyla
řešena identická situace. Uvedená věc se od dané věci odlišuje mj. tím, že se stěžovatel po orgánu
veřejné správy, tj. vrchnostenském orgánu, domáhal odpočtů daně z přijatelných zdanitelných
plnění. Jedná se tedy o vztah mezi právnickou osobou a orgánem veřejné moci. Tato skutečnost
však nezpůsobuje absolutní nemožnost aplikace citovaného usnesení. Krajský soud závěry
Vrchního soudu použil podpůrně a navíc ve vztahu k důvodům, které mají za následek vznik
předmětné finanční situace stěžovatele. Nejvyšší správní soud je navíc názoru, že aplikace usnesení
Vrchního soudu nemůže změnit nic na stěžejní otázce, a sice že nebyly splněny pod mínky
pro osvobození od soudního poplatku. To samé platí i pro další tvrzení stěžovatele, ve kterých
poukazoval na postihování pouze některých obchodníků s řepkovým olejem, účelovost exekuce ap.
Stěžovatel navíc tato tvrzení relevantně nedokládal.
Tvrdil-li stěžovatel, že Odvolací finanční ředitelství postupovalo účelově, když na základě
jednoho odvolání vydalo pět rozhodnutí, je třeba předně uvést, že stěžovatel podal kasační stížnost
proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků. Úkolem Nejvyššího správního soudu proto
bylo posoudit pouze to, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, když o stěžovatelově
žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodl negativně. V daném případě byly rozhodnutími
ze dne 25. 9. 2015, č. j. 31804/15/5300-21443-706986, č. j. 31805/15/5300-21443-706986,
č. j. 31806/15/5300-21443-706986, č. j. 31807/15/5300-21443-706986
a č. j. 31808/15/5300-21443-706986, potvrzeny dodatečné platební výměry, jimiž byla stěžovateli
doměřena daň z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období. Prvním rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání proti platebním výměrům za zdaňovací období leden až červenec 2010
a prosinec roku 2010. Rozhodnutím č. j. 31805/15/5300-21443-706986 byl změněn platební výměr,
kterým byla doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2010. Rozhodnutím
č. j. 31806/15/5300-21443-706986, byl změněn platební výměr, kterým byla doměřena daň
z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2010. Rozhodnutím č.j. 31807/15/5300- 21443-706986
byl změněn platební výměr, kterým byla doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září
2010. A posledním rozhodnutím došlo ke změně platebního výměru, kterým byla doměřena daň
z přidané hodnoty za zdaňovací období roku listopad 2010. V rozhodnutích, kterými došlo
ke změně platebních výměrů, odvolací orgán podrobně zdůvodňoval, z jakých důvodů došlo
ke změně prvoinstančních rozhodnutí.
Poukazoval-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03,
tento se vztahuje k právní úpravě před tzv. velkou novelou zákona o soudních poplatcích – zákon
č. 218/2011, který nabyl účinnosti 1. 9. 2011. Po této novelizaci ust. §6 odst. 9 zákona o soudních
poplatcích zní: „Je-li ve věcech správního soudnictví podána žaloba proti více rozhodnutím, je každé napadené
rozhodnutí samostatným základem poplatku; to platí obdobně pro návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo
jeho části.“ Zákonodárce změnou zákona o soudních poplatcích odstranil dřívější nejednotnou praxi
při vyměřování soudních poplatků ve správním soudnictví, když stanovil, že v případě, že žaloba
směřuje proti více rozhodnutím správních orgánů, je třeba zaplatit soudní poplatek za každé
napadené rozhodnutí. Ostatně k tomu dospívá i odborná literatura (např. Večeřa, J. Zákon
o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha : Wolters Kluwer. 2015. s. 29 a násl.).
Nelze přehlédnout ani to, že stěžovatel zajistil uhrazení soudního poplatku bezodkladně
poté, co krajský soud vydal usnesení o neosvobození od soudních poplatků. Lze tedy pochybovat
o nemožnosti uhradit soudní poplatek, jak tvrdil v žalobě. S ohledem na to, že soudní poplatek byl
uhrazen a řízení o žalobě na základě uhrazení soudního poplatku nadále probíhá, nelze dovozovat
ani porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud postupoval v souladu
s hmotnými i procesními právními předpisy. Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku
přitom nemůže být považován za porušení práva na přístup k soudu, respektive práva
na spravedlivý proces (srov. například nález ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2011, č . j. 2 As 88/2010 - 76).
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by byly dány důvody pro zrušení napadeného
usnesení. Krajský soud věc posoudil na podkladě účinné právní úpravy a plně respektoval
judikaturu Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádná jiná pochybení či
porušení zákona krajským soudem. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyšší správní soud
závěrem konstatuje, že účastníkem řízení před krajským soudem v řízení o žádosti o osvobození
od soudních poplatků je pouze tento žadatel (srv. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012,
č. j. 3 As 72/2012 - 20). Jiná situace nastává v řízení o kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud
zaslal kasační stížnost Odvolacímu finančnímu ředitelství a dal mu možnost se k věci vyjádřit.
S ohledem na výše uvedené není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Odvolacímu finančnímu ředitelství žádné ná klady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu