ECLI:CZ:NSS:2016:8.AS.15.2016:28
sp. zn. 8 As 15/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. L.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2014, čj. KUOK 93352/2014, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 31. 12. 2015,
čj. 72 A 3/2015 – 30,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 31. 12. 2015,
čj. 72 A 3/2015 – 30, se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 3000 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Jaroslava Topola.
Odůvodnění:
I.
1. Městský úřad Mohelnice rozhodnutím ze dne 30. 7. 2014, čj. MUMO-OD/19733/14,
uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů. Žalobce se měl dopustit přestupku tím, že nerespektoval
dopravní značku „C3 – Přikázaný směr jízdy zde vpravo“ a odbočil vlevo. Městský úřad uložil
žalobci za přestupek pokutu ve výši 2000 Kč.
2. Žalovaný zamítl odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 14. 10. 2014, čj. KUOK 93352/2014.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě, pobočky
v Olomouci, který zamítl žalobu rozsudkem ze dne 31. 12. 2015, čj. 72 A 3/2015 – 30. Rozsudek
krajského soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, dostupný
na www.nssoud.cz a soud na ně pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
5. Stěžovatel zpochybnil závěr krajského soudu, že žalovaný neměl povinnost doručovat
písemnosti na elektronickou adresu stěžovatelova zmocněnce, pokud dřívější pokus o doručení
na tuto adresu, který učinil městský úřad, nebyl úspěšný. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu plyne závěr, že není-li pokus o doručení písemnosti na elektronickou adresu úspěšný,
správní orgán dále doručuje, jakoby adresát nepožádal o doručování na elektronickou adresu.
To ale platí jen ve vztahu k tomu správnímu orgánu, který se pokusil o doručení na elektronickou
adresu. Neúspěšné doručení městským úřadem proto nemohlo ospravedlnit, že na elektronickou
adresu nedoručoval žalovaný.
6. Žalobce nepotvrdil přijetí e-mailů zaslaných městským úřadem, protože mu nebyly
doručeny. To mohlo být způsobeno nastavením odesílacího serveru, čemuž odpovídá i ve spisu
obsažené hlášení e-mailového klienta městského úřadu „mail relayed“, což v překladu znamená,
že e-mail je stále odesílán, nikoliv že byl doručen. Žalovaný je ale odlišným správním orgánem,
který využívá jiný server, proto se měl také pokusit o doručení na požadovanou elektronickou
adresu. Tvrzení stěžovatele, že neúspěšná elektronická komunikace s městským úřadem
byla pravděpodobně způsobena chybou při přenosu zpráv, podporují listiny prokazující,
že zmocněnec stěžovatele pro správní řízení z uvedené elektronické adresy s jinými správními
orgány komunikoval. Krajský soud pochybil, pokud tyto listiny, které stěžovatel přiložil k žalobě,
bez odůvodnění neprovedl k důkazu. Z listin je patrné, že doručování na udanou elektronickou
adresu může přispět k urychlení řízení.
7. Rozhodne-li se správní orgán nedoručovat další písemnosti na elektronickou adresu
účastníka řízení z důvodu neúspěšného pokusu o takové doručení, musí jej o tom vyrozumět.
V opačném případě účastník řízení legitimně očekává, že mu písemnosti nadále budou
doručovány elektronicky. Žalovaný ale stěžovatele nijak neinformoval, že na jím udanou
elektronickou adresu nebude doručovat.
8. Krajský soud proto pochybil, považoval-li rozhodnutí žalovaného za doručené dnem
27. 10. 2014, kdy v souladu s §24 odst. 1 správního řádu nastala fikce doručení rozhodnutí
odeslaného na adresu trvalého pobytu zmocněnce stěžovatele, pokud se žalovaný nepokusil
nejprve doručit na udanou elektronickou adresu. Měl-li ale krajský soud rozhodnutí stěžovatele
skutečně za doručené dnem 27. 10. 2014, měl žalobu podanou dne 24. 3. 2015 odmítnout jako
opožděnou a rozhodnout o vrácení soudního poplatku žalobci.
IV.
9. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
10. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
11. Kasační stížnost není důvodná.
12. Jediná námitka stěžovatele spočívala v tom, že žalovaný nemohl postupovat
podle §19 odst. 8 in fine správního řádu, tedy doručovat rozhodnutí jako by adresát nepožádal
o doručení na elektronickou adresu, protože adresát nepotvrdil převzetí písemnosti,
kterou mu na tuto elektronickou adresu dříve v řízení zaslal správní orgán prvního stupně.
Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi tuto otázku již dříve jednoznačně vyřešil.
13. Podle §19 odst. 3 správního řádu „[n]evylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání
účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník
řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení“. Podmínky doručování na elektronickou adresu
účastníka řízení pak upřesňuje §19 odst. 8 správního řádu, který stanoví, že „[v] případě doručování
na elektronickou adresu platí, že písemnost je doručena v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí
adresát zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti
nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná, doručí správní orgán
písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal.“
14. Nejvyšší správní soud vyložil výše citovaná ustanovení správního řádu a jejich vzájemný
vztah mj. v rozsudku ze dne 30. 3. 3016, čj. 10 As 5/2016 – 36: „Pokud účastník požádá o doručování
písemností na jím zvolenou elektronickou adresu, správní orgán žádost posoudí podle §19 odst. 3 správního řádu,
tj. posoudí, zda žádaný způsob doručování přispěje k urychlení řízení nebo zda jsou zde jiné opodstatňující
důvody. Dospěje-li správní orgán k závěru, že doručování na elektronickou adresu k urychlení řízení nepřispěje
(a neshledá ani žádné jiné důvody opodstatňující takovéto doručování, resp. účastník řízení ani žádné takové
důvody netvrdí), je oprávněn účastníkovi na požadovanou elektronickou adresu písemnosti nezasílat (a doručovat,
jako by účastník o doručování na elektronickou adresu vůbec nepožádal). Správní orgán tak však nemůže učinit
bez dalšího, ale je povinen účastníkovi sdělit, že mu na jím požadovanou elektronickou adresu doručovat nebude,
včetně důvodů tohoto postupu. (...) Odlišná situace nastane, pokud správní orgán nevyužije výše uvedený postup
a bude účastníkovi na jím uvedenou adresu doručovat. Na základě §19 odst. 8 správního řádu bude písemnost
doručena, pokud adresát převzetí této písemnosti potvrdí zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým
podpisem. Nepotvrdí-li adresát doručení takové písemnosti nejpozději následující pracovní den po odeslání
elektronické zprávy, správní orgán písemnost doručí tak, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu
nepožádal. Proto je §19 odst. 8 nutno vykládat tak, že správní orgán je povinen zaslat na požadovanou
elektronickou adresu pouze první písemnost v řízení zasílanou adresátovi, resp. první písemnost zasílanou
adresátovi od okamžiku, kdy požádal o tento způsob doručování. Pokud účastník převzetí této písemnosti
nepotvrdí, je správní orgán oprávněn další písemnosti zasílat rovnou tak, jako by adresát o doručování
na elektronickou adresu vůbec nepožádal. Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgán není povinen opětovně
se pokoušet o doručení na elektronickou adresu adresáta.“ Závěr, že pokud účastník řízení nepotvrdí
převzetí písemnosti zaslané na elektronickou adresu, správní orgán není povinen doručovat
tímto způsobem další písemnosti v daném řízení, vyplývá i z rozsudku kasačního soudu ze dne
13. 8. 2015, čj. 9 As 60/2015 – 39 (viz odst. 37 rozsudku).
15. Povinností odvolacího správního orgánu doručovat na elektronickou adresu
účastníka řízení, který v řízení před správním orgánem prvního stupně nepotvrdil převzetí
písemnosti zaslané na tuto adresu, se kasační soud zabýval v rozsudku ze dne 21. 10. 2015,
čj. 9 As 149/2015 – 32: „Vzhledem k tomu, že zmocněnec stěžovatele nepotvrdil převzetí písemnosti nejpozději
následující pracovní den po odeslání zprávy, doručoval správní orgán prvního stupně tuto písemnost, jako
by zmocněnec o doručení na elektronickou adresu nepožádal. (...) Žalovaný s ohledem na předcházející průběh
řízení před správním orgánem prvního stupně správně vyhodnotil, že nemusí doručovat na elektronickou adresu
zástupce stěžovatele, pokud bylo zjištěno, že ten převzetí písemností v přecházejícím řízení nikdy nepotvrdil.“
Shodně soud rozhodl i v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 118/2015 – 47 („magistrát
postupoval správně, pokud v návaznosti na žádost zmocněnkyně stěžovatelky nejprve doručoval na její
elektronickou adresu a po nepotvrzení převzetí takto doručované písemnosti nadále doručoval, jako
by zmocněnkyně nepožádala o doručování na elektronickou adresu. Nepochybil ani žalovaný, který v nastoleném
způsobu doručování pokračoval.“) a obdobný závěr, tedy že ani odvolací správní orgán není povinen
doručovat na elektronickou adresu účastníka řízení, který v řízení před správním orgánem
prvního stupně nepotvrdil převzetí písemnosti zaslané na tuto adresu, vyplývá i z rozsudků
ze dne 19. 6. 2015, čj. 2 As 202/2014 – 50, a ze dne 3. 3. 2016, čj. 7 As 276/2015 – 38.
16. V posuzované věci zmocněnec stěžovatele pro správní řízení, K. S., požádal o doručování
na elektronickou adresu X v plné moci, kterou zaslal městskému úřadu spolu s žádostí o doplnění
údajů k zahájenému správnímu řízení dne 18. 4. 2014. Téhož dne městský úřad informoval
zmocněnce stěžovatele e-mailem odeslaným na uvedenou elektronickou adresu o odročení
ústního jednání, na což zmocněnec reagoval e-mailem (odeslaným z adresy X), ve kterém mimo
jiné požádal o doručování na elektronickou adresu X. Dne 23. 4. 2014 městský úřad odeslal
zmocněnci stěžovatele vyrozumění o konání ústního jednání o přestupku, a to na obě udané
elektronické adresy. K oběma odeslaným e-mailům byla následně městskému úřadu doručena
automaticky vygenerovaná zpráva e-mailového serveru informující odesílatele, že zpráva byla
úspěšně odeslána, ale přijímající server nepodporuje funkci potvrzení skutečného doručení („Your
message was successfully relayed to (..) Unfortunately, the remote mail system does not support confirmation of
actual delivery.“). Adresát nepotvrdil převzetí vyrozumění o konání ústního jednání, městský úřad
proto doručoval tuto písemnost na adresu trvalého pobytu zástupce stěžovatele (podle doručenky
byla zásilka připravena k vyzvednutí dne 29. 4. 2014, adresát si ji ale v úložní době nevyzvedl,
proto mu byla dne 12. 5. 2014 vložena do schránky).
17. Dne 14. 5. 2014 (na tento den bylo nařízeno ústní jednání o přestupku) zástupce
stěžovatele zaslal městskému úřadu vyjádření ve věci, k ústnímu jednání se ale on ani stěžovatel
nedostavili (podle protokolu o projednání přestupku ze dne 14. 5. 2014, čj. MUMO -OD/122190/14).
Poté městský úřad zaslal zmocněnci stěžovatele výzvu k seznámení s podklady rozhodnutí
(čj. MUMO-OD/14888/14), a to nejdříve na elektronickou adresu X (adresát převzetí nepotvrdil,
odesílatel znovu obdržel automaticky vygenerovanou zprávu popsanou v předchozím odstavci) a
následně poštou na adresu jeho trvalého pobytu (zásilka opět nevyzvednuta ani v úložní době,
dne 24. 6. 2014 vložena do schránky). I rozhodnutí ze dne 30. 7. 2014, čj. MUMO-
OD/19733/14, městský úřad zaslal na elektronickou adresu X (se stejným výsledkem jako
v případě výzvy k seznámení s podklady rozhodnutí) a po nepotvrzení převzetí jej odeslal poštou
na adresu trvalého pobytu zástupce stěžovatele (zásilka nevyzvednuta ani v úložní době, dne
19. 8. 2014 vložena do schránky). Dne 24. 8. 2014 stěžovatel podal prostřednictvím svého
zástupce blanketní odvolání proti rozhodnutí městského úřadu. Usnesením ze dne 27. 8. 2014, čj.
MUMO-OD/22101/14, městský úřad stanovil stěžovateli lhůtu deset dní pro doplnění odvolání.
Usnesení zaslal elektronicky na adresu X a kopii na adresu X, se stejným výsledkem jako
v případě ostatních písemností. Usnesení zaslal i poštou na adresu trvalého pobytu stěžovatelova
zástupce (zásilka nevyzvednuta, dne 17. 9. 2014 vložena do schránky). Stěžovatel nedoplnil
odvolání ve stanovené lhůtě ani po jejím uplynutí.
18. Dne 14. 10. 2014 žalovaný vydal rozhodnutí čj. KUOK 93352/2014, kterým zamítl
odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí městského úřadu. Rozhodnutí zaslal poštou na adresu
trvalého pobytu zástupce stěžovatele (zásilka připravena k vyzvednutí dne 16. 10. 2014,
adresátem nevyzvednuta, dne 29. 10. 2014 vložena do schránky). V odůvodnění rozhodnutí
se žalovaný vyjádřil i k tomu, proč stěžovateli (jeho zástupci) nedoručoval na elektronickou
adresu: „Na základě výše uvedených skutečností, kdy zmocněnec v probíhajícím správním řízení
ani v jednom případě nepotvrdil zasílané zásilky na jednu nebo druhou e-mailovou adresu, jak má na mysli
ust. §19 odst. 8) správního řádu a správní orgán vždy musel dané skutečnosti doručovat cestou pošty,
kdy ani v těchto případech zmocněnec nepřebíral zásilky od prvostupňového orgánu a byly doručeny vždy v souladu
s ust. §24 odst. 1) správního řádu, odvolací správní orgán nebude doručovat vydané rozhodnutí ve věci
na e-mailové adresy a rozhodnutí zašle zmocněnci jen do místa trvalého bydliště.“
19. V souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz odst. 14 - 15 výše)
je třeba vykládat §19 odst. 8 in fine správního řádu tak, že pokud adresát byť jen jednou
nepotvrdí převzetí písemnosti zaslané na požadovanou elektronickou adresu nejpozději
následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná, správní orgán
a následně i odvolací správní orgán může doručovat všechny další písemnosti v daném řízení,
jako by adresát nepožádal o doručování na elektronickou adresu. Tato podmínka byla
v posuzované věci naplněna. Městský úřad doručoval na elektronickou adresu zástupce
stěžovatele ne jednou, ale dokonce čtyřikrát, aniž by adresát potvrdil převzetí písemnosti
způsobem předvídaným §19 odst. 8 správního řádu. Žalovaný proto nepochybil, doručoval-li
rozhodnutí čj. KUOK 93352/2014, jako by zástupce stěžovatele nepožádal o doručování
na elektronickou adresu. Krajský soud správně uzavřel, že žalované rozhodnutí bylo v souladu
s §24 odst. 1 správního řádu doručeno dne 27. 10. 2014 (adresát si nevyzvedl zásilku připravenou
k vyzvednutí dne 16. 10. 2014, desátý den lhůty podle §24 odst. 1 správního řádu připadl
na neděli, rozhodnutí se proto považuje za doručené dnem 27. 10. 2014).
20. Namítl-li stěžovatel, že krajský soud neprovedl důkaz listinami, které měly osvědčovat,
že K. S. z předmětných elektronických adres komunikuje s jinými správními úřady, je třeba
poukázat na to, že stěžovatel v této souvislosti v žalobě pouze uvedl, že „[v] případě, že by žalovaný
písemnost na elektronickou adresu zmocněnce vypravil, (...) zmocněnec by jeho doručení potvrdil, neboť tak
zpravidla činí“. Toto tvrzení se zcela míjelo s podstatou posuzované věci. Důležité bylo, zda
zmocněnec daným způsobem komunikoval v této konkrétní věci. Krajský soud ověřil
ve správním spisu, že městský úřad se řádně pokusil doručovat na elektronickou adresu
zmocněnce stěžovatele, který ale převzetí písemností nepotvrdil. Proto žalovaný neměl povinnost
doručovat na elektronickou adresu stěžovatelova zmocněnce.
21. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uzavřel, že žalovaný nepochybil
při doručování rozhodnutí čj. KUOK 93352/2014, které tak bylo v souladu s §24 odst. 1
správního řádu doručeno dne 27. 10. 2014. Lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu činí podle §72 odst. 1 s. ř. s. dva měsíce od doručení jeho písemného vyhotovení. Podal-li
stěžovatel žalobu dne 24. 3. 2015, jednalo se o opožděný návrh, který měl krajský soud
odmítnout podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V tomto ohledu tedy kasační soud dal za pravdu
stěžovateli.
22. Nejvyšší správní soud proto zrušil rozsudek krajského soudu (§110 odst. 1 s. ř. s.), věc
mu však nevrátil k dalšímu řízení a sám rozhodl o odmítnutí pozdě podané žaloby podle §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
23. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 3 za použití §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
24. Nejvyšší správní soud rovněž rozhodl o vrácení soudního poplatku za podanou žalobu
podle §10 odst. 3 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, podle které soud vrátí z účtu zaplacený soudní poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení
před prvním jednáním odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. května 2016
JUDr. Jan Passer
předseda senátu