ECLI:CZ:NSS:2016:9.AFS.16.2016:34
sp. zn. 9 Afs 16/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně:
STELMAX, Sp. z o.o., se sídlem Staszica 2, Dabrowa Górnicza, Polská republika,
zast. JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem Pavlovova 586/8, Havířov,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2013, č. j. 13443- 2/2013-900000-304.3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
22. 12. 2015, č. j. 31 Af 47/2013 – 105,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2015, č. j. 31 Af 47/2013 –
105, se ve výroku II. a III. zru š u je a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zastaveno řízení vůči jedné ze žalobkyň, společnosti ASTRA R&V, spol. s r. o. - zanikla a byla
vymazána z obchodního rejstříku dne 29. 8. 2013 (výrok I.), žaloba podaná stěžovatelkou byla
zamítnuta (výrok II.) a bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok III.). Žalobou se stěžovatelka a společnost ASTRA R&V, spol. s r. o. domáhaly vyslovení
nezákonnosti rozhodnutí žalovaného specifikovaného v záhlaví, kterým bylo změněno
rozhodnutí Celního úřadu Hradec Králové ze dne 22. 9. 2011, č. j. 21132/2011 – 066100 – 032,
jímž celní úřad rozhodl o propadnutí vybraných výrobků (minerálních olejů) dle §42d odst. 1
písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném v posuzované době
(dále jen „zákon o spotřebních daních“).
[2] Krajský soud rozhodl ve věci původně rozsudkem ze dne 10. 4. 2014, č. j. 31 Af
47/2013 – 57, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2014, č. j. 31 Af 47/2013 – 79 tak,
že žalobu zamítl. Na základě kasační stížnosti toto rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud
výrokem IV. rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 Afs 168/2014 – 65, z důvodu, že řízení před
krajským soudem bylo zmatečné. Společnost ASTRA R&V, spol. s r. o. totiž v průběhu soudního
řízení zanikla, jak je uvedeno výše, v době vydání rozhodnutí ta k chyběly podmínky řízení, jelikož
jedna ze žalobkyň již neměla způsobilost být účastníkem řízení. Soud byl povinen před
meritorním rozhodnutím ve věci řízení ve vztahu ke společnosti ASTRA R&V, spol. s r. o.
zastavit či rozhodnout, s kým bude v řízení pokračováno, popř. řízení přerušit (nebylo-li v řízení
možné ihned pokračovat).
[3] Na základě uvedeného rozhodnutí kasačního soudu rozhodoval krajský soud znovu.
Ve vztahu ke společnosti ASTRA R&V, spol. s r. o. uvedl, že zanikla jako subjekt právních
vztahů všeho druhu včetně vztahů procesních, ztratila tedy způsobilost být účastníkem řízení.
Do jejích práv a povinností nevstoupil žádný subjekt, soud proto řízení vůči ní zastavil, neboť
povaha věci neumožňovala v řízení pokračovat.
[4] Ve vztahu ke stěžovatelce soud konstatoval, že správní rozhodnutí o propadnutí
vybraných výrobků se týkalo výrobků ve vlastnictví společnosti ASTRA R&V, spol. s r. o. Výroky
správních rozhodnutí se proto vůbec netýkají stěžovatelky. Nelze tedy usuzovat, že by jimi byla
zkrácena na svých právech přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení
úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují její práva nebo
povinnosti. Soud dospěl k závěru, že jí nepřísluší právo domáhat se žalobou zrušení takového
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) .
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatelka brojí kasační stížností proti výrokům II. a III. rozsudku krajského soudu,
a to z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítá také, že se krajský soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[6] Uvedla, že odůvodnění napadeného rozsudku se v naprosté většině rozsahu vztahuje
ke společnosti ASTRA R&V, spol. s r.o., ve vztahu k ní je velmi kusé. Soud její žalobu vůbec
neposuzoval po věcné stránce.
[7] Konstatovala, že je subjektem, u kterého byly výrobky zjištěny. Jedná se tedy o osobu dle
§42a odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, která je dle §42b odst. 2 téhož zákona
účastníkem řízení o zajištěných vybraných výrobcích. Dle §42d odst. 3 věta druhá zákona
o spotřebních daních se zničení vybraných výrobků provede na náklady původního vlastníka,
popřípadě osoby, u níž byly vybrané výrobky zjištěny. Již z těchto ustanovení plyne, že byla
účastníkem správního řízení se všemi právy a že napadené rozhodnutí na ni má přímý dopad
(přinejmenším je toto rozhodnutí předpokladem pro zaplacení nákladů na sklado vání vybraných
výrobků a na jejich zničení). S těmito skutečnostmi se soudu nevypořádal.
[8] Již v řízení před krajským soudem uváděla, že jako dopravce nesla za vybrané výrobky
odpovědnost. Tím, že jí byly zajištěny a v následném řízení propadly, odpovídá za škodu vzniklou
ztrátou přepravované věci. Byla oprávněným držitelem vybraných výrobků a jejich propadnutí
zároveň znamená jejich konečné odnětí z řádné držby. S těmito skutečnostmi se soud
nevypořádal a zcela je pominul.
[9] Tím, že soud pouze konstatoval, že formálně se přezkoumávaná rozhodnutí stěžovatelky
netýkají, a tedy nemá právo podat správní žalobu, bylo porušeno její právo na přezkoumání
správních rozhodnutí nezávislým soudem. Ona je naopak přesvědčena, že se jí přezkoumávaná
rozhodnutí týkají velmi konkrétně a citelně.
[10] Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ke kasační stížnosti sdělil, že stěžovatelka byla sice účastníkem řízení
o zajištěných vybraných výrobcích, nicméně rozhodnutí o jejich propadnutí se skutečně
bezprostředně netýká jejích práv a povinností. Na tom nic nemění ani hypotetická možnost
předepsání nákladů na zničení propadlých vybraných výrobků nebo vznik soukromoprávní
odpovědnosti za škodu. I kdyby odpovědnost za nedovolené nakládání s vybranými výrobky
nesla výhradně stěžovatelka a odpovídala tak jejich vlastníkovi za škodu, tak za situace, kdy tento
vlastník zanikl bez právního nástupce, nedává tato námitka smysl. V této souvislosti není ani příliš
srozumitelné, v jakém smyslu se cítí zkrácena na své oprávněné držbě minerálního oleje.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Dále se zabýval přípustností kasační stížnosti, jelikož se jedná o tzv. opakovanou kasační
stížnost v téže věci. Napadeným rozhodnutím je nyní pravomocné rozhodnutí krajského soudu,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno kasačním soudem.
Soudní řád správní v §104 odst. 3 písm. a) stanoví, že taková kasační stížnost je nepřípustná, což
neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Toto ustanovení je však třeba zároveň vykládat ve světle
zachování co možná nejširšího přístupu k soudu tak, že kasační stížnost není možné podat
opakovaně „z týchž důvodů“ (viz k tomu podrobně Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád
správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, str. 1003 – 1004). K takovým případům patří i nyní
posuzovaná situace. Stěžovatelkou nyní vznesenými kasačními námitkami se ve svém předchozím
rozsudku kasační soud s ohledem na procesní vývoj věci nezabýval, a proto jsou tyto námitky
nyní přípustné (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165,
publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS).
[14] Na základě kasační stížnosti tedy soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[15] Předmětem sporu je otázka, v jakém rozsahu byl krajský soud povinen s ohledem
na postavení stěžovatelky společnou žalobu společnosti ASTRA R&V, spol. s r.o. a stěžovatelky
projednat.
[16] Z napadeného rozsudku plyne, že krajský soud vyhodnotil, že stěžovatelce nepřísluší
právo domáhat se žalobou zrušení rozhodnutí žalovaného ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Podle
tohoto ustanovení platí: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých
práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo z ávazně určují jeho
práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
[17] Stěžovatelka v žalobě netvrdila, že by rozhodnutí žalovaného zakládalo, měnilo, rušilo
nebo závazně určovalo její práva nebo povinnosti. Soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek
ze dne 11. 3. 2008, č. j. 8 As 46/2007 - 98, v němž byly posuzovány podmínky aktivní procesní
legitimace žalobce v řízení podle §65 s. ř. s. V něm dospěl k závěru, že „[p]rocesně je tedy k podání
žaloby legitimován ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení a tvrdí, že došlo ke zkrácení jeho práv. Jinými
slovy, dle §65 s. ř. s. (tj. u řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu) se procesní legitimace zakládá
tvrzením o tom, že došlo ke zkrácení práv žalobce; závěr o tom, zda skutečně byl či nebyl zkrácen, učiní následně
soud jako závěr o věcné legitimaci, jež je ur čující pro úspěšnost či neúspěšnost žaloby (shodný závěr viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, č. j. 1 Afs 40/2005 - 62). Z uvedeného vyplývá,
že soud před meritorním projednáním žaloby musí posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení; mimo jiné v tom,
zda žalobce skutečně tvrdí, že úkonem správního orgánu došlo k zásahu do jeho práv. Přitom není dostačující,
jestliže žalobce namítá porušení svých práv pouze v obecné rovině, ale musí být zřejmé, do kterého jeho práva mělo
být zasaženo.“
[18] Pokud nyní uvádí, že se jí rozhodnutí dotýká přinejmenším tím, že je předpokladem pro
zaplacení nákladů na skladování vybraných výrobků a jejich zničení , pak jde o důvod, který není
podle §104 odst. 4 s. ř. s. přípustný, neboť jí nic nebránilo uplatnit tuto argumentaci již v řízení
před krajským soudem (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015,
č. j. 2 As 158/2015 – 56).
[19] Jediné, v čem by bylo možno spatřovat tvrzení o dotčení na právech, je tvrzení uplatněné
při ústním jednání, že zboží, které stěžovatelka pro společnost ASTRA R&V, spol. s r.o.
převážela, bylo vyňato z její dispozice, a tím mohlo dojít ke škodě, kterou po ní může společnost
ASTRA R&V, spol. s r.o. vymáhat. Napadeným správním rozhodnutím bylo rozhodnuto
o propadnutí zajištěných výrobků vůči vlastníku výrobků (společnosti ASTRA R&V, spol. s r.o.),
čímž je založen vztah mezi vlastníkem výrobků a státem, k přímému dotčení na veřejných
subjektivních právech přepravce, kterým je poskytována ochrana ve správním s oudnictví,
nemohlo tímto rozhodnutím z povahy věci dojít. Navíc obava z toho, že by vlastník věci uplatnil
svůj soukromoprávní nárok na případnou náhradu škody v situaci, kdy vlastník výrobků zanikl,
je irelevantní. Stěžovatelka by se musela cítit zasažena ve své právní sféře výrokovou částí
rozhodnutí a tuto část napadat, případně by musela namítat procesní pochybení, které
se projevilo vůči její právní sféře v rozhodnutí správního orgánu. Ani jedna tato skutečnost
v posuzovaném případě nenastala. Nutno konstatovat, že krajský soud se uvedeným tvrzeným,
i když zcela nepřípadným, dotčením výslovně nezabýval. Z napadeného rozsudku je ale zřejmé,
že soud neshledal v důsledku napadeného správního rozhodnutí žádné možné dotčení
na veřejných subjektivních právech stěžovatelky, tedy ani ve věci případného nároku vlastníka
výrobků na náhradu škody. Správně tedy vyhodnotil, že nebyla oprávněna k podání žaloby podle
§65 odst. 1 s. ř. s.
[20] Krajský soud se však zcela opomněl zabývat §65 odst. 2 s. ř. s. Ten uvádí: Žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn
podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým
způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
[21] Podle §42b zákona o spotřebních daních platí: (1) Celní úřad nebo celní ředitelství, které
rozhodlo o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku, bezodkladně zahájí řízení, jehož cílem je
prokázání, zda s vybranými výrobky bylo nakládáno způsoby uvedenými v §42 odst. 1 nebo 2 nebo zda
dopravní prostředek takové výrobky dopravoval. (2) Účastníkem řízení o zajištěných vybraných výrobcích nebo
dopravním prostředku jsou osoby uvedené v §42a odst. 1. Účastníky řízení podle §42a odst. 1 téhož
zákona jsou a) osoba, u níž byly vybrané výrobky zjištěny, b) osoba, která má věcné právo k zajištěným
vybraným výrobkům nebo dopravnímu prostředku .
[22] Z citovaných ustanovení plyne, že stěžovatelku je nutné považovat za účastníka správního
řízení, a to již na základě textu zákona. Napadené správní rozhodnutí je výsledkem řízení
o zajištěných vybraných výrobcích (§42b zákona o spotřebních daních), které vyústilo
v rozhodnutí o propadnutí zajištěných vybraných výrobků, (§42d zákona o spotřebních daních).
Přestože je propadnutí zajištěných vybraných výrobků možné uložit jedině jejich
vlastníkovi, na počátku řízení nemusí být zřejmé, zda nebude rozhodnuto jiným možným
způsobem - uvolnění zajištění vybraných výrobků nebo jejich zabrání. Tato rozhodnutí mohou
být učiněna i vůči jiným osobám než vůči vlastníku, např. i přepravci. Z logiky věci a v souladu
se zákonným zněním je tedy i ten, u něhož byly vybrané výrobky zjištěny, účastníkem správního
řízení o zajištěných vybraných výrobcích.
[23] Jelikož stěžovatelka byla účastníkem řízení před žalovaným, byla oprávněna podat žalobu
podle §65 odst. 2 s. ř. s. (k tomuto závěru viz například již citovaný rozsudek ve věci sp. zn. 2 As
158/2015).
[24] Žalobci aktivně legitimovaní podle §65 odst. 2 s. ř. s. jsou omezeni v rozsahu
a důvodech, z nichž mohou napadat rozhodnutí správního orgánu. Toto omezení je definováno
jako „práva, která jemu (žalobci) příslušejí“. Vzhledem k tomu, že takovému žalobci nenáleží hmotná
práva, je oprávněn namítat toliko porušení svých procesních práv. K tomu, o jaká práva jde,
se judikatura správních soudů opakovaně vyjadřovala. Tradičně jsou za taková práva považována
procesní práva účastníka řízení, tedy například právo navrhovat provedení důkazů správnímu
orgánu, právo seznamovat se s provedenými důkazy a právo činit v průběhu správního řízení vůči
správnímu orgánu a jeho postupu vyjádření. Vedle těchto „klasických“ procesních práv náleží
do této kategorie i práva další jako je právo na to, aby správní orgán zjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, nebo právo
na to, aby rozhodnutí správního orgánu vycházelo ze skutkového stavu, který má oporu
ve spisech. Rovněž jim přísluší právo na to, aby se správní orgány řádně vypořádaly se žalobcem
uplatněnými námitkami i odvolacími důvody. Naopak tito žalobci nejsou oprávněni vznášet
námitky do nesprávného hmotněprávního posouzení věci. K tomu srovnej například rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 49/2002 – 41, ze dne 19. 10. 2007,
č. j. 4 As 69/2006 – 103, ze dne 11. 12. 2008, č. j. 8 As 31/2008 – 72, ze dne 2. 9. 2009,
č. j. 1 As 40/2009 – 251, ze dne 18. 9. 2013, č. j. 9 As 173/2012 - 65, ze dne 26. 2. 2015,
č. j. 5 As 139/2014 – 21, publ. pod č. 3217/2015 Sb. NSS, ze dne 2. 6. 2016, č. j. 9 As
101/2015 – 53, nebo shora citovaný rozsudek ve věci sp. zn. 2 As 158/2015.
[25] Stěžovatelka v žalobě vznesla i námitky týkající se procesních práv. Konkrétně se jednalo
o námitku, že rozhodnutí žalovaného je nesrozumitelné a zmatečné a z toho dovozenou námitku
nicotnosti správního rozhodnutí, a také námitku, že napadené rozhodnutí spočívá na skutkovém
stavu, který nemá oporu ve správním spisu. Tyto námitky přípustné byly, nicméně krajský soud
se jimi nezabýval.
[26] V souladu s kasačními námitkami je tedy nutno označit napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný. Nelze z něj seznat, jak na shora uvedenou žalobní argumentaci krajský
soud nahlížel, tj. zda tyto námitky pov ažoval za důvodné či nedůvodné. Jak již kasační soud
konstatoval v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 (publ. pod č. 689/2005 Sb.
NSS): „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. […]“ Citovaným nedostatkem napadený rozsudek trpí. Je tedy třeba dát
za pravdu tvrzení, že napadeným rozsudkem bylo porušeno právo stěžovatelky na přezkoumání
správního rozhodnutí, byť v souladu s výše uvedeným pouze v omezeném rozsahu.
[27] K námitce, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu, soud konstatuje, že tato námitka zůstala v rovině obecných tvrzení, nebyla nijak
konkretizována, proto se jí blíže nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadený
rozsudek krajského soudu proto dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. ve výroku II. a III. zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V souladu s §110 odst. 4 s. ř. s. je krajský soud
právním názorem uvedeným v tomto rozsudku vázán.
[29] S ohledem na §109 odst. 3 s. ř. s. byl zrušen nejen výrok I I. napadeného rozsudku,
ale spolu s ním i výrok III. o nákladech řízení, neboť je na výroku II. závislý. O náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti rozhodne v souladu s §110 odst. 3, větou první, s. ř. s. krajský soud
v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu