ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.297.2015:28
sp. zn. 9 As 297/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: J. Š., proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2013, č. j. MSK 97225/2013, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2015, č. j. 58 A 53/2013 –
46,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2015, č. j. 58 A 53/2013 – 46,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušeno jím vydané shora označené rozhodnutí. Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Frenštát pod Radhoštěm ze dne
12. 6. 2013, č. j. OŽVP/10354/2013/rjan/spis 1158/2013 (dále také „rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně“).
[2] Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne
2. 2. 2013 v době okolo 15:45 hod. v prostorách prodejny Albert na ul. Záhuní č. p. 398
ve Frenštátě pod Radhoštěm odcizil zboží (kuřecí krky) v hodnotě 20,80 Kč.
[3] Dále byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku podle
§47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že téhož dne o několik minut
později v téže prodejně Albert, po příjezdu Městské policie a Policie ČR se snažil z prodejny
utéct, přetlačoval se s policisty ve dveřích prodejny, v tomto jednání pokračoval i po výzvě úřední
osoby, aby svého protiprávního jednání zanechal, neustál ve snaze z prodejny utéct, strkal
do strážníka Městské policie, nereagoval na výzvu úřední osoby k prokázání totožnosti, odmítl
předložit občanský průkaz a následně kladl aktivní odpor při nasazování pout, kdy se snažil
strážníku Městské policie vytrhnout a navzájem si spojoval ruce pod tělem tak, aby mu nemohly
být přiloženy pouta, tedy neuposlechl výzvu úřední osoby při výkonu její pravomoci.
[4] Žalobce byl také uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití
podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že téhož dne okolo
16:00 hod. před služebnou PČR, na ulici Rožnovské č. p. 241 ve Frenštátě pod Radhoštěm,
když spolu s policisty čekali na příjezd motorizované hlídky PČR s klíči od služebny, úmyslně
kopl patou boty do pravého stehna strážníka Městské policie D. A., nar. X, čímž mu způsobil
hematom, tedy narušil občanské soužití drobným ublížením na zdraví.
[5] Za uvedená jednání mu byla podle §49 odst. 2, §11 odst. 1 písm. b) a podle §12 odst. 1
a 2 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 3 000 Kč. Dále mu byla uložena povinnost
nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1 000 Kč.
[6] V žalobě žalobce namítal porušení svých procesních práv, které spatřoval v rozhodování
správních orgánů o odvolání, postrádajícím zákonem stanovené náležitosti. Dále namítal vady
řízení spočívající v rozhodování podjatých osob.
[7] Krajský soud ze spisu ověřil, že odvolání ze dne 28. 6. 2013 skutečně neobsahovalo
zákonem stanovené náležitosti. Konkrétně v něm není uvedeno, v čem žalobce spatřuje rozpor
s právními předpisy. Žalobce pouze obecně uvedl, že rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně je nepřezkoumatelné pro zmatečnost. Vzhledem ke skutečnosti, že správní řád
nevymezuje termín „zmatečnost“, nelze v daném případě dovozovat, jaké konkrétní porušení
právních předpisů měl žalobce v odvolání na mysli, odvolací důvody pak zůstaly otevřené a zcela
obecné.
[8] Stěžovatelem však bylo o podaném odvolání rozhodnuto dne 2. 8. 2013, aniž byl
žalobce vyzván k odstranění vad podání podle §37 odst. 3 ve spojení s §82 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
[9] Povinností správního orgánu bylo postupovat podle §37 odst. 3 správního řádu a pomoci
žalobci (odvolateli) nedostatky odvolání odstranit nebo jej vyzvat k jejich odstranění a poskytnout
mu k tomu přiměřenou lhůtu. Pokud správní orgány shora popsaným způsobem nepostupovaly,
zatížily správní řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí,
přičemž tato vada nemohla být zhojena ani tím, že se stěžovatel pokusil vypořádat se všemi
námitkami, které žalobce v průběhu správního řízení namítal. Nelze vyloučit, že by žalobce
v řádném odvolání nepředložil námitky jiné, stěžovatelem nepředpokládané.
[10] Správní orgány omezily procesní práva žalobce tím, že jej nevyzvaly k odstranění vad
blanketního odvolání a ani mu v jejich odstranění jinak nepomohly. Další žalobní námitkou
se již krajský soud nezabýval.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[11] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[12] Krajský soud neseznámil stěžovatele s obsahem správní žaloby a v odůvodnění nesprávně
uvedl, že se stěžovatel k žalobě nevyjádřil. Tímto postupem porušil §74 odst. 1 s. ř. s.,
dle kterého mají účastníci řízení právo být seznámeni s obsahem žaloby, aby se mohli případně
k jejímu obsahu vyjádřit. Krajský soud označil v poučení zaslaném stěžovateli žalobu za obsahově
nepřehlednou a nesrozumitelnou, přesto v ní následně objevil dvě žalobní námitky. První směřuje
do porušení procesních práv žalobce v důsledku rozhodování o „blanketním“ odvolání, druhá
namítá podjatost úředních osob. Stěžovatel nemá žádné informace, zda žalobce svoji žalobu
upřesnil či doplnil, její obsah nezná. Má proto o postupu krajského soudu a vyhodnocení
uplatněných žalobních námitek pochybnosti.
[13] Žalobce byl v rámci rozhodnutí ve věci samé, v části poučení o opravném prostředku,
jež bylo vydáno správním orgánem prvního stupně, řádně poučen, jaké zákonné náležitosti musí
podané odvolání splňovat. Stěžovatel proto nemá povinnost žalobce opětovně vyrozumívat
o tom, že se neřídil zákonným poučením a vyzývat jej k odstranění případných nedostatků
odvolání.
[14] Závěr krajského soudu, že bylo podáno blanketní odvolání, není správný. Za blanketní
odvolání je totiž možné považovat pouze odvolání, v němž není uveden žádný důvod, pro který
je odvolání podáno. Žalobce však v projednávané věci, jako důvod k podání odvolání uvedl
nepřezkoumatelnost na základě zmatečnosti. Dále uvedl, že řízení trpí vadami, pro které mělo být
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušeno.
[15] Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Není zřejmé na základě
čeho dospěl krajský soud k závěru, že se stěžovatel dopustil procesní vady, jež měla mít
za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Při přezkumu správních rozhodnutí
v přestupkových věcech se uplatňuje úplný apelační princip. Uvedení či neuvedení odvolacích
důvodů nemá tedy žádný přímý vliv na postup odvolacího správního orgánu. Žalobce,
proto nemohl být, ani pokud by neuvedl žádné odvolací důvody či námitky, žádným způsobem
krácen na svých právech.
[16] Krajský soud dále pominul, že odvolatel může po celou dobu řízení až do vydání
pravomocného rozhodnutí podávat svá stanoviska či navrhovat důkazy s odkazem na §36
odst. 1 a 2 správního řádu, o čemž byl řádně poučen.
[17] Další aspekt rozhodované věci, který byl zcela pominut, je i skutečnost, že pokud
by odvolání nebylo přes výzvu správního orgánu doplněno, má se za to, že se odvolatel domáhá
zrušení celého rozhodnutí (§82 odst. 2, věta druhá, správního řádu). Zákonodárce tedy
nepovažuje za nutné, aby odvolání jako takové bylo odůvodněno. Naopak vytváří fikci
o domáhání se zrušení celého rozhodnutí.
[18] Nesplnění poučovací povinnosti vůči účastníkům řízení nemůže mít v žádné fázi řízení
jakýkoli faktický vliv na projednávanou věc. Jedná se ze své podstaty o povinnost, která nijak
nemůže ovlivnit samotný průběh řízení. Dovozovat, co by účastník řízení učinil, pokud by byl
poučen o té které povinnosti a jaký vliv by to mělo na samotnou věc, je pouhou nepodloženou
spekulací.
[19] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[20] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti zabývá pouze návrhem stěžovatele
na přiznání odkladného účinku. O tomto návrhu rozhodl kasační soud usnesením ze dne
14. 1. 2016, č. j. 9 As 297/2015 - 23, tak, že odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná jeho zaměstnanec splňující podmínky stanovené v §105 odst. 2 s. ř. s.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je částečně důvodná.
[22] Z obsahu žaloby soud ověřil, že žalobce uplatnil dvě žalobní námitky. První směřovala
do nesprávného postupu správních orgánů, které, aniž by žalobce vyzvaly k odstranění vad
odvolání, rozhodovaly na základě odvolání postrádajícího jednu ze zákonných náležitostí. Druhá
námitka se týkala podjatosti osob, které v projednávané věci v přestupkovém řízení rozhodovaly.
[23] Ze soudního spisu soud ověřil, že na č. listu 13 je pokyn soudní kanceláří vyžádat
od žalovaného správního orgánu správní spis s tím, že vyjádření žalovaného k obsahu žaloby
není pro její nesrozumitelnost a nepředložení napadeného rozhodnutí nutné. Spis dále obsahuje
usnesení o zastavení řízení vůči žalobci F. Š., jeho zrušení, výzvu k zaplacení soudního poplatku
(SOP), usnesení o neosvobození tohoto žalobce od SOP a další usnesení o zastavení řízení vůči
tomuto žalobci (ze dne 23. 10. 2015, č. j. 58 A 53/2013 - 31). Poté následuje opětovně usnesení o
neosvobození tohoto žalobce od SOP (usnesení ze dne 9. 11. 2015, č. j. 58 A 53/2013 - 37) a
kasační stížností napadený rozsudek, kterým soud rozhodl bez jednání ve smyslu §76 odst. 1
písm. c) s. ř. s. tak, že rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[24] Ze spisu nevyplývá, že by soud vyzýval žalobce k odstranění vad podání, a ani to,
že by původní žalobu následně odeslal stěžovateli k vyjádření. Tím, že krajský soud neseznámil
stěžovatele s obsahem žaloby, došlo k porušení jedné ze základních zásad spravedlivého procesu,
spočívající v právu druhé strany vyjádřit se k předmětu sporu (právo být slyšen). Nejvyšší správní
soud již v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č. j. 1 As 42/2008 – 34, uvedl, že tato zásada je základním
kamenem spravedlivého procesu a bez jejího uplatňování si nelze fungování soudní moci
v moderním právním státu vůbec představit. Její zákonné vyjádření v oblasti správního soudnictví
je obsaženo v §36 odst. 1 s. ř. s.: [ú]častníci mají v řízení rovné postavení. Soud je povinen
poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení
o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli
újmu.
[25] Konkrétněji pak §74 odst. 1 s. ř. s. v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
stanoví, že předseda senátu doručí žalobu žalovanému do vlastních rukou a doručí ji těm osobám
zúčastněným na řízení, jejichž okruh je ze žaloby zřejmý. Současně uloží žalovanému,
aby nejdéle ve dvouměsíční lhůtě předložil správní spisy a své vyjádření k žalobě. Z povahy věci
a ze systematiky zákona plyne, že popsané úkony činí předseda senátu před vlastním projednáním
žaloby a před vydáním konečného rozhodnutí tak, aby měl soud ke své rozhodovací činnosti
k dispozici spisový materiál a vyjádření od všech dotčených osob. K tomu lze zmínit nález
Ústavního soudu (byť z oblasti civilního soudnictví) ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03,
publikovaný pod č. 134/2003 Sb. n. u. ÚS, kde stěžovateli nebylo soudem doručeno odvolání
protistrany, a ten tak nemohl uplatňovat svá práva v odvolacím řízení, což Ústavní soud shledal
za porušení ústavně chráněné rovnosti účastníků řízení.
[26] Z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, proč krajský soud rozhodnutí
stěžovatele zrušil. Rozhodnutí soudu není v tomto smyslu nepřezkoumatelné.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů však z části způsobuje
nevypořádání zcela samostatné žalobní námitky, týkající se podjatosti úředních osob. K této vadě
přihlíží soud z úřední povinnosti.
[27] Povinností soudu v řízení o žalobě je přezkoumání rozhodnutí v celém rozsahu
uplatněných žalobních námitek (§75 odst. 2 s. ř. s.); této povinnosti však krajský soud nedostál.
[28] Povinnost soudu vypořádat se se všemi žalobními námitkami má své opodstatnění.
Jakkoli totiž může již jedna z nich být shledána důvodnou a může vést sama o sobě ke zrušení
přezkoumávaného rozhodnutí, je nutno se vypořádat se všemi ostatními, a to z hlediska jejich
důvodnosti či naopak nedůvodnosti. Zruší-li totiž soud rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
je tento vázán právním názorem soudu v dalším řízení. Není-li však stran námitek
neprojednaných žádný právní názor soudem vysloven, stěží může v dalším řízení správní orgán
této povinnosti dostát, resp. jeho nové rozhodnutí může trpět další vadou, k níž se v námitce
soud ve zrušujícím rozsudku nevyjádřil.
[29] Možnost soudu rozhodnout dle §76 s. ř. s. bez nařízení jednání představuje zákonnou
výjimku z povinnosti a contrario stanovené v ust. §51 s. ř. s. Shledá-li soud naplnění některých
z důvodů dle §76 odst. 1 s. ř. s., ospravedlňuje jej takové zjištění toliko k postupu dle §51 odst. 2
s. ř. s., nepředstavuje však výjimku z ust. §75 odst. 2 s. ř. s. a nezbavuje jej povinnosti vypořádat
se se všemi námitkami žalobce a učinit stran jednotlivých námitek závěr o jejich důvodnosti
či nedůvodnosti. Překážku meritorního přezkumu žalobních námitek by bylo možno připustit
toliko v případě konstatování absolutní nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
pro nesrozumitelnost, resp. vyslovení nicotnosti.
[30] Takový závěr v projednávané věci krajský soud neučinil, neboť rozhodnutí zrušil
pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. I z tohoto důvodu musí být
rozsudek krajského soudu zrušen.
[31] Soud zvažoval, zda s ohledem na zkrácení práva stěžovatele vyjádřit se k obsahu žaloby,
má či nemá kasační námitku směřující do projednatelnosti podaného odvolání, resp. povinnosti
odvolacího orgánu vyzývat odvolatele k doplnění zákonem stanovených náležitostí, po věcné
stránce posuzovat. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel svoji obsáhlou argumentaci
k této otázce uplatnil v kasační stížnosti, veškeré skutečnosti pro posouzení této otázky jsou
obsaženy ve spisovém materiálu, závěr krajského soudu vychází z dlouhodobé a konstantní
judikatury a s ohledem na procesní ekonomii řízení přistoupil soud k jejímu věcnému projednání.
[32] V odvolání žalobce uvedl, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro zmatečnost. Dále požadoval zrušit rozhodnutí pro vady řízení. Žádné bližší skutečnosti,
ze kterých by bylo patrné, v čem je spatřována zmatečnost či o jaké vady řízení se jedná,
v odvolání uvedeny nebyly.
[33] Správní řád pojem zmatečnost neupravuje. Nelze tedy dovodit, zda odvolatel považoval
rozhodnutí např. za nesrozumitelné, vnitřně rozporné či za rozhodnutí vydané nesprávnou
úřední osobou. Obdobně nelze za odvolatele domýšlet, jaké konkrétní vady řízení měl na mysli.
Závěr krajského soudu, dle kterého odvolání postrádalo uvedení důvodů, pro které je spatřován
rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí či řízení, jež mu předcházelo,
je správný.
[34] K námitce stěžovatele, že byl-li odvolatel v rozhodnutí správního orgánu o náležitostech
odvolání řádně poučen, nemusí správní orgán vyzývat odvolatele k odstranění vad odvolání,
odkazuje soud na ustálenou judikaturu. Správní soudy se již touto otázkou opakovaně zabývaly,
a to nejen v rozsudku zmiňovaným krajským soudem, ale také např. v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009 – 53. Soud dospěl k jednoznačnému závěru:
“[n]emá-li odvolání některou z náležitostí vyplývajících z §37 odst. 2 a z §82 odst. 2 správního
řádu, je správní orgán povinen postupovat podle §37 odst. 3 tohoto zákona tak, že pomůže
odvolateli nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve a poskytne mu k tomu
přiměřenou lhůtu.“
[35] Tento jednoznačný závěr, který konvenuje se závěrem napadeného rozsudku, vychází
primárně z výkladu §82 odst. 2 správního řádu, dle kterého musí mít odvolání náležitosti
uvedené v §37 odst. 2 správního řádu a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy
nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo.
[36] Pouze pokud jde o rozsah, ve kterém odvolatel napadá rozhodnutí, pak lze konstatovat,
že neuvedení této náležitosti nebrání projednání odvolání, protože správní řád stanoví,
že se rozhodnutí přezkoumá v celém rozsahu. Výše uvedené ovšem nelze vztáhnout na odvolací
důvody, tedy na uvedení konkrétních skutečností, ve kterých odvolatel spatřuje rozpor s právními
předpisy či jiné vady řízení. Tyto důvody odvolací orgán nezná a nemůže je sám dovozovat,
jejich uvedení je plně v dispozici odvolatele. Odvolací orgán nemůže napadené rozhodnutí
přezkoumat, aniž by odvolací důvody znal.
[37] Podle §73 odst. 2 zákona o přestupcích má obviněný z přestupku právo vyjádřit
se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat
skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky.
Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku: zákon o přestupcích výslovně
neomezuje jejich uplatňování v určitém stadiu řízení (třeba řízení v I. stupni), a takové omezení
není možno dovodit ani z povahy věci.
[38] Je zcela na obviněném, jakou procesní strategii zvolí: může tedy od počátku do konce svůj
čin popírat; přiznat se k němu a s orgánem vedoucím řízení spolupracovat při objasňování
okolností činu; nebo se přiznat, poté (například v odvolání) ale svůj čin popřít či z důvodu
procesní taktiky nejprve podat blanketní (neúplné) odvolání, či odvolání postrádající některou
ze zákonných náležitostí. Obviněný v přestupkovém řízení není povinen poskytovat správnímu
orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost,
jak to od jiných subjektů správních řízení žádá §50 odst. 2 správního řádu (srov. Vedral, J.:
Správní řád – komentář. BOVA POLYGON, Praha 2006, výklad k §50 odst. 2 na str. 334).
[39] Podpůrné využití ustanovení §37 správního řádu je tedy i v případě podání odvolání
v přestupkovém řízení zcela na místě a vyplývá z výše uvedených ustanovení, které nelze
interpretovat a aplikovat tak, jak po tom volá stěžovatel, tj. odděleně bez jejich zcela zřejmých
vzájemných vazeb. Může-li obviněný z přestupku uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové
důkazy i v odvolání (omezení stanovené v §82 odst. 4 správního řádu na řízení o přestupku
nedopadá), tím spíše nemůže tyto důvody v případě jejich neuvedení domýšlet odvolací orgán.
[40] Nejvyšší správní soud, obdobně jako krajský soud v napadeném rozsudku, vychází z teze,
dle které je odvolání jedním z procesních úkonů účastníka řízení, který směřuje vůči správnímu
orgánu a z tohoto pohledu se nepochybně jedná o podání ve smyslu §37 správního řádu a není
důvodu uplatnit jiná pravidla pro případy, kdy podstatné předepsané náležitosti podání (odvolání)
chybí.
[41] Lze proto uzavřít, že co se týče odvolání žalobce, které skutečné konkrétní důvody,
pro které je napadené rozhodnutí v rozporu s právem, postrádalo a neobsahovalo tak zákonem
požadované odvolací důvody, bylo povinností správního orgánu vyzvat žalobce k odstranění
těchto nedostatků a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. To však v souzené věci nebylo
učiněno.
IV. Závěr
[42] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
rozhodnutí krajského soudu zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle §110
odst. 4 s. ř. s. je krajský soud vázán právním názorem uvedeným v tomto rozhodnutí.
[43] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí,
jak je stanoveno v §110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu