ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.88.2016:27
sp. zn. 9 Azs 88/2016 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: V.
G., zast. JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Štěpánská 633/49, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 9. 2014, č. j. OAM-85/LE-BE02-LE05-2014, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2016, č. j. 29 Az
35/2014 – 128,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce se sídlem
Štěpánská 633/49, Praha 1, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v posuzované době
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje.
[2] Stěžovatel podal dne 6. 5. 2014 žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil
strachem z výkonu trestu odnětí svobody, který mu uložil ukrajinský trestní soud
po zmanipulovaném trestním procesu za to, že se dopustil autonehody, v jejímž důsledku
má poškozený následky v podobě poškození oka. Dalším důvodem jeho žádosti byla skutečnost,
že si na jeho ztracený pas někdo půjčil peníze a věřitel teď tyto peníze vymáhá od něj. Současně
poukázal na neutěšenou bezpečnostní situaci na Ukrajině.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, které však krajský soud nepřisvědčil
a rozsudkem ze dne 4. 8. 2015, č. j. 29 Az 35/2014 – 79, ji zamítl. Toto rozhodnutí bylo
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Azs 196/2015 – 25 (dále jen
„zrušující rozsudek“), zrušeno a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Kasační soud
shledal nepřezkoumatelnost v nevypořádání námitky, dle níž má stěžovatel obavy z nastoupení
výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině, jelikož podmínky v tamních věznicích jsou tristní
a pobyt tam lze označit za nelidské či ponižující zacházení. S vypořádáním ostatních námitek
krajským soudem soud souhlasil.
[4] V novém rozsudku se krajský soud vypořádal s ostatními námitkami stejným způsobem
jako v předchozím řízení a k námitce, kterou kasační soud shledal nepřezkoumatelnou, uvedl,
že stěžovatel ve správním řízení nikdy netvrdil, že se obává hrozby vážné újmy ve smyslu
nelidského či ponižujícího zacházení v případě, že bude muset nastoupit do výkonu trestu odnětí
svobody na Ukrajině. Jediná zmínka, která byla v tomto smyslu ve správním řízení vyslovena, byl
jeho výrok ze dne 12. 5. 2014, kdy uvedl, že když půjde do vězení, zabijí ho tam. Krajský soud
je přesvědčen, že toto tvrzení je natolik obecné, že správní orgán nemohl domýšlet, co takovým
sdělením stěžovatel vlastně hodlal sdělit. Připomenul rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, dle kterého správní orgán nemá povinnost sám
domýšlet důvody pro udělení azylu, které žadatel neuplatnil (obdobně i rozsudek ze dne
25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 14/2003 - 66, a ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 22/2004 – 42). Z toho
dovodil, že jelikož vytýkaná námitka nebyla vznesena v řízení před správním orgánem, nebyl ani
on povinen se touto námitkou dokazováním zabývat. Přestože toto odůvodnění v jeho
předchozím rozsudku chybělo, konal v souladu s §52 odst. 1 s. ř. s., když navržený důkaz
nehodnotil. Dále krajský soud připomenul, že samotná žaloba ze dne 24. 9. 2014 byla zcela
obecného charakteru a ani v doplnění žaloby není jasná námitka hrozby nelidského
či ponižujícího zacházení. Stěžovatel pouze upozornil na tristní situaci, která by mohla případně
po jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody panovat ve věznici. Není uveden ani odkaz na
§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, ani odkaz na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Ani soud tak není povinen domýšlet tyto souvislosti.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[6] Namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s argumentací Nejvyššího správního
soudu v jeho zrušujícím rozsudku, kterým je dle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán, kde uvedl,
že se krajský soud vůbec nezabýval námitkou tristní situace v ukrajinských věznicích. Stěžovatel
svoji obavu z pobytu ve vězení v průběhu řízení zmínil, následně konkretizoval v doplnění žaloby
a podložil relevantními informacemi. Nelze tak souhlasit s názorem, že krajský soud nebyl
povinen se zabývat danou námitkou, když ji nevznesl v řízení před správním orgánem. Nelze
taktéž souhlasit s názorem krajského soudu, že absence konkrétního ustanovení Úmluvy dělá
námitku obecnou. Po správním orgánu ani po soudu nebylo požadováno domýšlení souvislostí.
Kasační soud danou námitku ve zrušujícím rozsudku nevyhodnotil jako neurčitou, přesto krajský
soud pouze „obhajoval“ svůj postup v předcházejícím řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomenul průběh správního řízení a závěrem
se ztotožnil s argumentací krajského soudu.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§105 s. ř. s. odst. 2).
[9] Soud se dále zabýval přípustností kasační stížnosti, jelikož se jedná o tzv. opakovanou
kasační stížnost v téže věci. Napadeným rozhodnutím je zde nové pravomocné rozhodnutí
krajského soudu, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem. Soudní řád správní v §104 odst. 3 písm. a) stanoví, že taková
kasační stížnost je nepřípustná, což neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem kasačního soudu, čehož se však stěžovatel právě dovolává.
[10] Ve věcech mezinárodní ochrany se dále Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS), v němž
vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[11] Soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal.
[12] Nelze souhlasit s námitkou podanou v kasační stížnosti, že se krajský soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Krajský soud k námitce tristní situace
v ukrajinských věznicích uvedl, že dle judikatury kasačního soudu správní orgán nemá povinnost
sám domýšlet důvody pro udělení azylu, které žadatel neuplatnil. Nelze tedy žalovanému
vytknout, že se s danou námitkou nevypořádal, a proto nebylo ani povinností soudu
se s ní vypořádat. Dále uvedl, že samotná žaloba byla zcela obecná a až v doplnění žaloby doplnil
uvedenou námitku. Z tohoto doplnění není ovšem jasná námitka hrozby nelidského
či ponižujícího zacházení, ale pouze tristní situace v ukrajinských věznicích. Není tedy pravdou,
že se krajský soud neřídil závazným právním názorem kasačního soudu, když ten ve zrušujícím
rozsudku toliko řekl, že krajský soud je povinen se s danou námitkou zabývat, k čemuž postačuje,
pokud vyloží, proč jí není povinen vypořádat věcně.
[13] Z protokolu o ústním jednání provedeným žalovaným se stěžovatelem dne 12. 5. 2014
plyne, že hrozbu zabití ve věznici vztahoval stěžovatel na rodinu zraněného. Lze tak souhlasit
s názorem krajského soudu, že jeho obecná tvrzení o tom, že jej ve vězení na Ukrajině zabijí,
nelze považovat za námitku tristní situace v ukrajinských věznicích. Soud tak souhlasí i s názorem
krajského soudu, že nebylo povinností správního orgánu vypořádat se s danou námitkou, jelikož
ve správním řízení nebyla vyřčena. Soud při posouzení uvedené otázky vycházel ze závěrů své
judikatury vztahující se ke zjišťování skutečností, které by mohly představovat závažnou újmu
ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu (tedy i mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo
trestání žadatele o mezinárodní ochranu, které stěžovatel zmiňoval), dle které „[z]ávažnou újmou
podle citovaného ustanovení je správní orgán povinen se zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní ochranu namítána
nebo vyjde-li v průběhu správního řízení jinak najevo. Pokud žadatel v tomto ohledu nic netvrdí a v průběhu
řízení se žádná informace o možné vážné újmě neobjeví, nemusí její případnou existenci správní orgán
sám vyhledávat, avšak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, že hrozba vážné újmy nebyla v řízení
tvrzena ani nevyšla najevo“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011,
č. j. 7 Azs 28/2011 – 74).
[14] Dle §75 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“ Tato zásada tedy obecně brání
akceptaci skutkových námitek neuvedených v předchozím správním řízení (s výjimkami
uvedenými níže vztahujícími se k soudnímu přezkumu rozhodnutí o mezinárodní ochraně).
[15] Otázkou hodnocení nových skutečností, které stěžovatel tvrdí a dokládá až po vydání
žalobou napadeného rozhodnutí, se již Nejvyšší správní soud zabýval. V rozsudku ze dne
4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65, dospěl k závěru, že „[s]oud bude povinen prolomit pravidlo
stanovené v §75 odst. 1 s. ř. s. z důvodu možného porušení čl. 8 Úmluvy pouze ve výjimečných případech.
A to tehdy, pokud (1) stěžovatel v řízení před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci
rozhodnutí správního orgánu, (2) tyto skutečnosti nebyly bez vlastního zavinění stěžovatele předmětem zkoumání
správního orgánu, (3) zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení
doplňkové ochrany, a (4) soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně
posouzeny v novém správním řízení“ (viz i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2015,
č. j. 9 Azs 167/2015 – 53). Tyto podmínky při tom musí být splněný kumulativně. V citované
části rozsudku je sice uveden čl. 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného
života), avšak daný rozsudek vycházel z rozsudků stejného soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 5 Azs 15/2010 – 76, a ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, které se vyjadřovaly
k prolomení zásady dané v §75 odst. 1 s. ř. s. ve vztahu k principu „non-refoulement“ a čl. 3 Úmluvy
(zákaz mučení). Uvedený závěr je tedy aplikovatelný i na nyní posuzovanou věc.
[16] Nelze pochybovat o tom, že namítaná tristní situace v ukrajinských věznicích musela být
stěžovateli známa již před vydáním napadeného rozhodnutí. Není tedy splněna ani první výše
uvedená podmínka. Lze tedy přisvědčit krajskému soudu, že z pohledu judikatury Nejvyššího
správního soudu neměl povinnost se zabývat uvedenou námitkou.
[17] K otázce hodnocení nových skutečností se vyslovil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, kde uvedl, že „§75 odst. 1 soudního řádu správního nelze vykládat
způsobem, že v řízení o mezinárodní ochraně lze před soudem vznášet nové důvody výlučně, pouze pokud
je žadatel o mezinárodní ochranu nemohl uvést již v řízení před správním orgánem bez vlastního zavinění. Vždy
je nutno zohlednit povahu těchto nových skutečností a situaci konkrétního žadatele.“ Za takovou situaci
konkrétního žadatele považuje „dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní
informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro
žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při
osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu
sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou“.
[18] Ani dle kritérií Ústavního soudu neodůvodňují skutkové okolnosti v projednávaném
případě nutnost vypořádat námitku uvedenou až v řízení před soudem. Stěžovatel v průběhu
řízení před správním orgánem absolvoval osobní pohovory a seznámil se s podklady rozhodnutí,
ke kterým nic nedoplnil. Stěžovateli bylo známo, že mu hrozí i nástup do vězení, o čemž
v pohovoru hovořil, přesto konkrétní obavy z podmínek v ukrajinských věznicích neuvedl,
kromě shora uvedené hrozby zabití ze strany rodiny poškozeného.
[19] Stěžovatel je občan Ukrajiny, tedy sociálně i kulturně podobné země, jako je Česká
republika. Navíc do České republiky přicestoval již v roce 2008 nebo 2009. V jeho případě tedy
nesdělení všech podstatných informací již před správním orgánem nemůže být důsledkem šoku
či určitého stupně zmatenosti ze zcela jiného kulturního prostředí, ve kterém by se ocitl
po dlouhém a nelehkém cestování, jak tomu může být u některých žadatelů o mezinárodní
ochranu například z Afriky, nebo střední a východní Asie (viz citovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 425/16).
[20] Lze taktéž poukázat na to, že námitka, kterou uvedl v podané žalobě, není citlivým
tématem, jako je například otázka sexuálního násilí, či sexuální orientace. Ve vztahu k pohlaví
tlumočníka a tazatele kasační soud dodává, že nebylo podstatné, jelikož před správním orgánem
vypovídal a ani z řízení nevyplynulo, že by nastaly okolnosti, které by mu bránily (byť i vnitřně)
vypovídat před správním orgánem z důvodu pohlaví tazatele či tlumočníka.
[21] Soud tedy ani ve světle judikatury Ústavního soudu neshledal nutnost prolomení zásady
dané v §75 odst. 1 s. ř. s.
[22] Kasační soud souhlasí s krajským soudem, že obecná tvrzení uvedená v žalobě s ohledem
na jejich neurčitost nenaplňují intenzitu hrozby nelidského a ponižujícího zacházení. Lze ovšem
souhlasit se stěžovatelem, že není nutné přímo odkázat na určité ustanovení zákona o azylu či
Úmluvy. Nosná myšlenka napadeného rozsudku o tom, že soud neměl povinnost přezkoumávat
nová skutková tvrzení je správná, a proto tato chyba nezpůsobuje nezákonnost v takové míře,
aby byla kasační stížnost přijatelná dle §104a s. ř. s.
[23] Nad rámec uvedeného lze uzavřít, že uvedenou námitku má možnost stěžovatel uvést
v řízeních, ve kterých bude rozhodováno o jeho vyhoštění, či předání.
[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že jeho judikatura poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky podané v kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[26] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[27] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovená zástupkyně provedla v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby, kterým
je písemné podání soudu ve věci samé spočívající v sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)].
Za jeden úkon právní služby zástupkyni stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši
3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu] a dále 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem jí tedy náleží částka
3 400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní
moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu