ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.196.2015:25
sp. zn. 9 Azs 196/2015 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: V.
G., zast. JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Štěpánská 633/49, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 9. 2014, č. j. OAM-85/LE-BE02-LE05-2014, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2015, č. j. 29 Az 35/2014
– 79,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2015, č. j. 29 Az 35/2014 - 79,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v posuzované době
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje.
[2] Stěžovatel podal dne 6. 5. 2014 žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil
strachem z výkonu trestu odnětí svobody, který mu uložil ukrajinský trestní soud
po zmanipulovaném trestním procesu za to, že se dopustil autonehody, v jejímž důsledku
má poškozený následky v podobě poškození oka. Dalším důvodem jeho žádosti byla skutečnost,
že si na jeho ztracený pas někdo půjčil peníze a věřitel teď tyto peníze vymáhá od něj. Současně
poukázal na neutěšenou bezpečnostní situaci na Ukrajině.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, které však krajský soud nepřisvědčil.
Dle soudu stěžovatel nenaplnil azylové důvody podle §12 písm. a) ani b) zákona o azylu. Uvedl,
že ani správní orgán ani soud nejsou oprávněni hodnotit rozhodování ukrajinských soudů,
stěžovatel měl obhájce, jednání soudu se účastnil. Určitá míra korupce taktéž nemůže odůvodnit
udělení mezinárodní ochrany. O účelovosti žádosti jasně hovoří to, že o mezinárodní ochranu
požádal až v době, kdy mu hrozilo správní vyhoštění. Soud neuvěřil ani jeho tvrzení o ztrátě pasu
a „půjčce“ na jeho jméno. I kdyby ovšem toto tvrzení mělo reálný podklad, ani tak by nebylo
azylově relevantním důvodem. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce ohledně povolání
do armády v případě návratu do vlasti. Nezjistil důvody hodné zvláštního zřetele, pro které
by bylo možné udělit humanitární azyl podle §14 zákona o azylu, neshledal ani důvody
podle §13 a §14b téhož zákona. Konstatoval, že při návratu do země původu nehrozí stěžovateli
nebezpečí vážné újmy dle §14a zákona o azylu, a to ani z důvodu hrozby výkonu trestu odnětí
svobody, který by musel dosáhnout mimořádného stupně pro případné konstatování nutnosti
udělit doplňkovou ochranu, ani z důvodu tamějšího konfliktu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Setrvává na svém stanovisku, že žalovaný nezjistil stav věci
tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Soud přesto napadené správní rozhodnutí nezrušil.
[5] Má za to, že se soud nevypořádal řádně s jeho žalobní námitkou, že ačkoliv trestní stíhání
samo o sobě nepředstavuje pronásledování ve smyslu zákona o azylu, v jeho případě šlo o trestní
stíhání neoprávněné a zmanipulované. Poukázal na vysokou zkorumpovanost ukrajinského
justičního systému, v němž běžně dochází k porušení práva na spravedlivý proces. Namítal
nedostatečné zjištění všech rozhodných skutečností, např. zastavení jeho vydání na Ukrajinu,
čímž se krajský soud nezabýval. Je povinností správních orgánu a soudů taková relevantní tvrzení
vyvrátit, měly zjistit, zda lze spoléhat na objektivitu a nezkorumpovanost justičního systému
na Ukrajině.
[6] Dále mu není jasné, proč považuje správní orgán i soud jeho tvrzení o ztrátě pasu
a „půjčce“ za nevěrohodná a nelogická. K takovým situacím dochází i v České republice, správní
orgán a soud se měly spíše zabývat tím, zda by mu byla v případě pronásledování soukromými
osobami poskytnuta adekvátní pomoc, zda existuje systém ochrany proti takovým osobám.
Jeho absenci stěžovatel namítal, správnímu orgánu ani soudu se jeho tvrzení nepodařilo vyvrátit.
[7] Rovněž namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jelikož se soud nevypořádal
s námitkou, že podmínky v ukrajinských věznicích jsou tristní a že pobyt v ukrajinském vězení
lze označit za nelidské a ponižující zacházení. Správní orgán si však o situaci v ukrajinských
věznicích neobstaral jedinou informaci.
[8] Závěrem uvedl, že se krajský soud nevypořádal s tvrzením, že ačkoliv k eskalaci konfliktu
došlo pouze v některých oblastech Ukrajiny, je politická situace napjatá v celé zemi,
a to i na západě Ukrajiny.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje své rozhodnutí i napadený
rozsudek za správný a zákonný a popřel oprávněnost kasačních námitek.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§105 s. ř. s.).
[11] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §104a
s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS).
Podle tohoto rozhodnutí se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat mj. tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele. Zároveň je třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoli
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí by bylo odlišné. V nyní souzené věci
k takto výraznému pochybení krajského soudu došlo, podanou kasační stížnost lze tedy ve smyslu
§104a s. ř. s. kvalifikovat jako přijatelnou.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkou,
dle níž podmínky v ukrajinských věznicích jsou tristní a pobyt zde lze označit za nelidské
či ponižující zacházení. Napadl tedy samotnou přezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek
důvodů rozhodnutí. Vlastní přezkum rozhodnutí je možný pouze za předpokladu, že napadené
rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné,
které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[13] V posuzovaném případě ovšem kritéria přezkoumatelnosti nebyla naplněna. Nejvyšší
správní soud ověřil, že se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku žalobní námitkou
vyjadřující obavu stěžovatele z nastoupení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu nelidských
podmínek a hrozby nelidského a ponižujícího zacházení v ukrajinských věznicích vůbec
nezabýval.
[14] Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu je jedním z principů představujících součást
práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, povinnost soudů své rozsudky řádně
odůvodnit, ve správním soudnictví s odkazem na §54 odst. 2 s. ř. s. (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu či nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II ÚS 686/02). Z odůvodnění musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky
pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces.
[15] Z uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu vyšel při svém rozhodování i Nejvyšší
správní soud, a to například v rozhodnutích ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74 nebo ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 – 93 a zejména
v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44 (publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS),
který citované judikáty shrnuje. Plyne z něj, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí by mělo být
jednoznačně zřejmé, proč soud nepovažoval argumentaci stěžovatele za důvodnou
a proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené. Dále lze poukázat na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 – 107,
v němž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, který
vyslovil, že „je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněných opožděně,
a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami
uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“.
[16] Nezbývá tedy, než s přihlédnutí k uvedeným rozhodnutím rozsudek krajského soudu
zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení s tím, že v novém řízení bude povinen vypořádat
se s námitkou neutěšených podmínek v ukrajinských věznicích a s případným vlivem těchto
podmínek na udělení mezinárodní ochrany. V důsledku opomenuté žalobní námitky je nutno
označit rozsudek krajského soudu z tohoto důvodu za nepřezkoumatelný dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. (k níž by kasační soud musel dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti).
Nepřezkoumatelné rozhodnutí již z podstaty věci nelze podrobit meritornímu zkoumání;
to ovšem neznamená, že tak nelze učinit z pohledu dalších stížních námitek.
[17] Soud se dále musel zabývat i další namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozhodnutí. Ta je spatřována v řádném nevypořádání se s některými žalobními námitkami,
konkrétně námitkami ohledně zmanipulovaného a neoprávněného trestního stíhání, námitkou
zkorumpovaného ukrajinského justičního systému, v důsledku nějž dochází k porušování práva
na spravedlivý proces, soud nezhodnotil ani okolnosti zastavení řízení o vydání stěžovatele
na Ukrajinu. Žalovaný si k uvedeným otázkám neobstaral jedinou informaci, žalovaný ani soud
nezjistili, zda lze spoléhat na objektivitu a nezkorumpovanost justičního systému na Ukrajině.
[18] Krajský soud i žalovaný ve svých rozhodnutích uvedli, že fakt trestního stíhání v zemi
původu není azylově relevantním důvodem a že nejsou příslušnými orgány pro jakýkoli přezkum
správnosti rozhodování ukrajinských trestních soudů. S uvedeným Nejvyšší správní soud zcela
souhlasí a má za to, že vypořádání obsažené ve správním rozhodnutí i napadeném rozsudku
je stručné, ale dostatečné. Z rozsudku je zcela zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku rozhodnutí. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek relevantních
důvodů. Totéž lze konstatovat i ve vztahu k rozhodnutí žalovaného.
[19] Uvedené platí i s ohledem na to, že tyto námitky nemohou naplnit žádný z azylových
důvodů dle zákona o azylu, a stěžovatel se ani žádného konkrétního azylového důvodu
nedovolává. Nadto je třeba konstatovat, že obecné tvrzení o zkorumpovanosti a neobjektivitě
trestního stíhání na Ukrajině bez konkretizace na posuzovaný případ jsou pro hodnocení žádosti
o udělení mezinárodní ochrany irelevantní.
[20] Další námitka se týká „půjčky“, kterou na ztracený pas učinil někdo jiný, ovšem peníze
jsou vymáhány po stěžovateli. Kasační námitka je postavena tak, že žalovaný i soud
pouze konstatovali tvrzení o „půjče“ za nelogická a nevěrohodná, místo aby se zabývali tím,
zda by v případě pronásledování soukromými osobami (vymahači dluhu) byla poskytnuta
adekvátní pomoc. Nejvyšší správní soud ověřil, že se krajský soud i žalovaný uvedenou otázkou
zabývali dostatečně. Shoduje se při tom s krajským soudem v tom, že i kdyby tvrzení o „půjče“
měla reálný základ, tvrzené okolnosti by nemohly znamenat azylově relevantní skutečnost.
[21] Z ustálené judikatury plyne, že pronásledování soukromými osobami zpravidla není samo
o sobě dostatečným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, ve výjimečných případech
ale může udělení mezinárodní ochrany odůvodnit (k tomu například rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, či ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49). Z další judikatury,
zejména z rozsudků ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, ze dne 18. 12. 2008,
č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, publ. pod č. 1806/2009 Sb. NSS, nebo ve vztahu k Ukrajině například
z usnesení ze dne 27. 3. 2013, č. j. 6 Azs 37/2012 - 27, však vyplývá, že v případě pronásledování
soukromými osobami se musí postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc
na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny
či ochotny účinnou ochranu poskytnout. Stěžovatel se však ani nepokusil této možnosti využít,
neuvedl žádné konkrétní důvody, na základě kterých by mu měla být ukrajinskými státními
orgány taková pomoc odepřena, a žalovaný proto nemohl posoudit, zda by adekvátní ochrana
byla v zemi původu poskytnuta. Ve stejné pozici byl potom i krajský soud.
[22] Poslední námitka se týkala bezpečnostní situace na Ukrajině. Stěžovatel se obává,
že mu v souvislosti s tamní válečnou situací hrozí nebezpečí vážné újmy a má za to,
že se s jeho námitkou krajský soud dostatečně nevypořádal. Nejvyšší správní soud ani této
námitce nepřisvědčil. Krajský soud situaci na Ukrajině z bezpečnostního hlediska hodnotil,
zabýval se i situací na západě země a v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního
soudu dospěl k závěru, že bezpečnostní situace na západě Ukrajiny, není důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany.
[23] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudku ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS) nestačí k udělení mezinárodní ochrany
pouze reálná existence ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí
v důsledku takového konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě vážného a individuálního
ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. V situacích tzv. totálního
konfliktu hrozí vážná újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu
či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje
reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá charakter
tzv. totálního konfliktu, musí žadatel „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím,
že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu
čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány
jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude
právě on.“
[24] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části
Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze také
na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31.
[25] Místem pobytu stěžovatele na území Ukrajiny byla obec Knjažoluka v Ivanofrankivské
oblasti, která se nachází v západní části země. Západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi
nijak významněji zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy ve smyslu citovaných ustanovení zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu nejsou
známy ani žádné jiné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti,
že by neudělením mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement.
[26] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že doporučení Ministerstva
zahraničních věcí a nové události na západě Ukrajiny (v kasační stížnosti označené jako události
z posledních dní) nebyly pro posouzení věci podstatné. Stěžovatel jimi dokládal, že „politická
situace je napjatá v celé zemi“, to však samo o sobě nemá relevanci pro hodnocení konfliktu
jako totálního ve světle výše popsané judikatury ani nevypovídá o dostatečné míře individualizace
ve vztahu ke stěžovateli.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem k výše uvedenému k závěru, že kasační stížnost
je částečně důvodná. Napadený rozsudek krajského soudu proto dle §110 odst. 1 věty první
s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v souladu s §110 odst. 3 větou
první s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu