ECLI:CZ:NSS:2016:NAD.155.2016:19
sp. zn. Nad 155/2016 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Žiškové a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně:
Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4,
zastoupené JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem se sídlem Táborská 29, Praha 4, proti
žalované: předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava,
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované, v řízení o návrhu na přikázání věci
vedené pod sp. zn. 22 A 65/2016 jinému krajskému soudu,
takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 65/2016
se přikazuje Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 30. 5. 2016 podanou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský
soud“) se žalobce domáhá určení, že opatření žalované ze dne 18. 5. 2016,
sp. zn. KSOL 20 INS 10484/2016, kterým určila insolvenční správkyní pro insolvenční řízení
vedené pod touto sp. zn. Mgr. Ing. Petru Hamplovou, Ph.D., a žalobce zařadila na konec pořadí
insolvenčních správců vedených v seznamu Krajského soudu v Ostravě, bylo nezákonným
zásahem; zároveň se domáhá přikázání žalované, aby vydala opatření, kterým by určila žalobce
jako insolvenčního správce v dané věci.
Žalovaná se k podané věci nevyjádřila.
Krajský soud předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému
krajskému soudu z důvodu vhodnosti [§9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“)]. Svůj návrh odůvodnil tím, že v řízení jednala jako správní orgán
předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, který by měl nyní jako správní soud rozhodovat
o podané žalobě. Krajský soud ve svém návrhu odkázal na závěry judikatury Nejvyššího
správního soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 29. 2. 2008, č. j. Nad 4/2008 – 47.
Ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc
jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných
senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. Podle §9 odst. 3 s. ř. s. mají účastníci právo
se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána.
V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna
vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc jako
soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout. S ohledem na výše uvedené skutečnosti
nelze pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného krajského soudu sestavit
senát, a z toho důvodu jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému než místně
příslušnému soudu.
V souvislosti s objektivní pochybností o nepodjatosti soudců v situaci, kdy by měli
rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí soudu, u něhož sami působí, Nejvyšší správní soud
odkazuje na své rozhodnutí ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 – 70, ve kterém uvedl,
„že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně
prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti pochybnost“.
Nejvyšší správní soud také poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2016
sp. zn. II. ÚS 3234/15, kde Ústavní soud vyslovil, že: „Napadené opatření předsedkyně krajského soudu
je proto dle názoru Ústavního soudu třeba považovat za organizační akt státní správy soudu.“ Předsedkyně
krajského soudu v tomto případě, stejně jako v případě výše zmíněném vystupuje jako orgán
státní správy dle §119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nikoliv jako orgán
moci soudní. Z tohoto důvodu jsou z rozhodování této věci vyloučení všichni soudci tohoto
soudu. Stejně tak se již dříve vyslovil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 29. 2. 2008,
č. j. Nad 4/2008 – 47: „Směřuje-li žaloba proti rozhodnutí soudu vystupujícího v pozici správního orgánu
I. stupně, jsou z projednávání a rozhodování takové věci vyloučeni všichni soudci specializovaných správních senátů
tohoto soudu (§8 odst. 1 s. ř. s.).“
V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu nemo iudex in causa sua,
podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy
rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady
spravedlnosti a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp,
V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).
Vzhledem k výše uvedenému tedy Nejvyšší správní soud přikazuje předmětnou
věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze z důvodu sídla žalobkyně a jejího
právního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu