ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.176.2017:25
sp. zn. 1 As 176/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: T. K., zastoupený
Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Náchodská 67/760, Praha 9 - Horní Počernice,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a,
Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2014, č. j. KUOK 88338/2014, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne
16. 3. 2017, č. j. 60 A 8/2014 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Přerova ze dne 4. 7. 2014, č. j. MMPr/080956/2014/OF,
byl žalobce uznán vinným z přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále
jen „zákon o silničním provozu“). Tohoto přestupku se dopustil tím, že dne 28. 4. 2014
v 16:29 hod. v obci Horní Moštěnice, po ul. 9. května ve směru na Přerov, jako řidič vozidla
Chevrolet Camaro, registrační značky (spz) X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci
(50 km/h) a bylo mu naměřeno laserovým silničním rychloměrem microDigiCam LTI 78 km/h,
po odpočtu nejvyšší možné toleranční odchylky (3 km/h) 75 km/h, čímž porušil ustanovení
§18 odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu. Policejní hlídka DI PČR Přerov při kontrole
zjistila, že se žalobce skutku dopustil opakovaně v období dvanácti po sobě jdoucích měsíců,
když za obdobné jednání byl pravomocně postižen dne 23. 3. 2014. Za tento přestupek byla
žalobci udělena pokuta ve výši 3.000 Kč, zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu
2 měsíce, a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Žalovaný jej v záhlaví označeným
rozhodnutím změnil tak, že mezi slova „po ul. 9 května“ a „ve směru na Přerov“ doplnil slova
„u domu č. 108“. Ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci. Krajský soud ji jako nedůvodnou zamítl.
[4] Soud se v prvé řadě vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného.
K tomu uvedl, že dle judikatury správních soudů se o nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů nejedná v případě, kdy správní orgán konkrétně neodpoví na každou dílčí námitku
účastníka. Podstatné je, zda se správní orgán vypořádal v odůvodnění se všemi základními
námitkami, které účastník vznesl, respektive zda se vypořádal s obsahem a smyslem těchto
námitek. Absence odpovědi na ten či onen jednotlivý argument účastníka tedy nezpůsobuje vždy
jeho nezákonnost nebo nepřezkoumatelnost.
[5] K námitce žalobce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu absence podkladů
o měření rychlosti v souladu se zákonem soud uvedl, že tato je pouze spekulativní, neboť žalobce
neuvedl žádná konkrétní skutková tvrzení. Soud dále odkázal na důkazy, ze kterých správní orgán
I. stupně dovodil souladnost měření se zákonem včetně odkazu na konkrétní část rozhodnutí,
kde se správní orgán touto otázkou zabýval, a uzavřel, že závěr správního orgánu o souladnosti
měření s návodem k obsluze není nepřezkoumatelný.
[6] Žalobce dále namítal, že nebyly splněny podmínky pro ústní jednání bez přítomnosti
žalobce dle §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“),
neboť jeho zástupce se z jednání včas a řádně omluvil a požádal o odročení jednání. K této
námitce soud nejdříve zrekapituloval obsah správního spisu týkající se této otázky a poté uvedl,
že aby se jednalo o náležitou omluvu, musí v ní být dostatečně konkrétním způsobem předestřen
důvod, pro který není možná účast na jednání a tento je třeba doložit. Zároveň musí být omluva
učiněna bezodkladně po vzniku překážky, která brání v účasti na jednání. Soud se ve svém
hodnocení ztotožnil se správními orgány obou stupňů, které se touto otázkou dle jeho názoru
pečlivě zabývaly a přesvědčivě odůvodnily svůj závěr. Osoba, která se správnímu orgánu
za žalobce omlouvala, nijak nedoložila, že je oprávněna za žalobce jednat, a před konáním jednání
nesdělila správnímu orgánu důvod své omluvy v rozsahu, že by jeho pravdivost byl správní orgán
alespoň vlastními silami schopen ověřit. Krajský soud také odkázal na nález Ústavního soudu
ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97, který judikoval, že časová kolize zástupce mezi
zastupováním při různých jednáních zpravidla není dostatečným důvodem k odročení
jakéhokoliv již nařízeného procesního úkonu. Omluva byla navíc učiněna až po 7 dnech ode dne,
kdy zástupce převzal zmocnění k zastupování, nelze ji tedy hodnotit ani jako bezprostřední.
[7] Dále soud posuzoval námitku, že žalobci nebylo umožněno seznámit se s podklady
pro vydání rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále
jen „s. ř.“). Zde soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2006,
č. j. 1 As 19/2005 – 71, kde je zdůrazněno, že obviněný z přestupku musí být srozuměn s tím,
že u jednání, k němuž je předvoláván, bude věc nejen projednána, ale i rozhodnuta, tudíž
v případě, že se nedostaví k ústnímu jednání, připravuje sám sebe o možnost se s podklady
pro rozhodnutí seznámit.
[8] Soud uvedl, že vydání rozhodnutí až po ústním jednání s určitou časovou prodlevou sice
představuje vadu řízení, ovšem tato vada zpravidla, ani v tomto konkrétním případě, nemá vliv
na zákonnost rozhodnutí. Správní orgán v tomto případě rozhodl s odstupem jednoho týdne
od ústního jednání, ze spisu však vyplývá, že zjišťování skutkového stavu bylo uzavřeno
při ústním jednání a správní orgán po jeho skončení již neopatřil další podklady a nečinil úkony,
k nimž by se žalobce mohl vyjadřovat. Soud tedy uzavřel, že žalobce se v nyní projednávaném
případě sám možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí zbavil a že žalobce nebyl vzhledem
k neexistenci dalších podkladů postupem správního orgánu nijak zkrácen na svém právu
dle §36 odst. 3 správního řádu.
[9] K námitce žalobce, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav týkající
se obdobného přestupku žalobce v posledních dvanáct měsících, soud uvedl, že registr řidičů
je informačním systémem veřejné správy, tedy zákonnou evidencí, jíž svědčí presumpce
správnosti.
[10] Závěrem soud zhodnotil námitku žalobce o nesprávnosti měření rychlosti. Žalobce
opakovaně poukazoval na možná pochybení, k nimž mohlo při procesu měření dojít, neuvedl
však žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by svědčily o tom, že k některé z variant, kdy
k vadnému výstupu z měřicího zařízení může dojít, v posuzované věci skutečně došlo. Tuto
námitku tedy soud odmítl jako spekulativní a k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014 - 50.
II. Kasační stížnost
[11] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[12] Stěžovatel zaprvé napadá nezákonnost napadeného rozsudku, neboť ten měl dle jeho
názoru napadené správní rozhodnutí žalované zrušit jakožto nepřezkoumatelné.
[13] Tvrdí, že soud chybně označil jeho námitky ohledně toho, zda měření rychlosti proběhlo
v souladu s návodem k obsluze jako nekonkrétní, neboť dle názoru soudu chyběla skutková
tvrzení, o která by žalobce svoje námitky opřel. Toto stěžovatel odmítá, když uvádí,
že poukazoval na konkrétní stranu a popis způsobu měření, normovaný výrobcem měřiče
rychlosti. Dále polemizoval o správnosti výsledku měření rychlosti, neboť ze snímku pořízeného
měřičem rychlosti je zřejmé, že se zde nalézá další vozidlo, které je před vozidlem žalobce.
Dle stěžovatele tedy nebyl najisto prokázán skutkový stav, ze kterého žalovaný vycházel a soud
přesto žalobu zamítl.
[14] Stěžovatel dále namítá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť není
zřejmé, z jakých konkrétních důvodů žalobu stěžovatele zamítl.
[15] Dle stěžovatele soud neuvedl, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelova tvrzení
ohledně správnosti měření byla pouze obecná, dále že postup žalovaného ohledně jednání
v nepřítomnosti stěžovatele vyhodnotil soud tendenčně jako správný, přičemž stěžovatel
poukazuje na to, že nevzal v úvahu nemožnost udělení substitučního oprávnění z důvodu
nutnosti zastoupení specialistou na přestupkové řízení, ani zásadu spolupráce ve správním řízení.
Dále namítá, že soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro jednání bez přítomnosti
žalovaného byly splněny, aniž vyložil, jak k takovému závěru došel, což učinilo jeho závěry
nepřezkoumatelnými.
[16] Další námitka stěžovatele spočívá v nesouhlasu s posouzením časového odstupu, mezi
ústním jednáním a vydáním rozhodnutí správním orgánem. Stěžovatel namítá, že před vlastním
vydáním rozhodnutí se správní orgán dozvěděl nové informace, zejména mu byla doručena plná
moc zástupce stěžovatele a podklady o vadném tachometru vozidla. Tyto písemnosti mohly,
a dle stěžovatele také měly, mít vliv zejména na úvahy správního orgánu o subjektivní stránce
přestupku. Soud tedy dle stěžovatele nesprávně vyhodnotil, že stěžovatel nebyl krácen na svých
právech, ačkoliv mu nemohlo být zřejmé, kdy přesně správní orgán vydá rozhodnutí ve věci
a také svůj závěr dostatečně neodůvodnil.
[17] Závěrem stěžovatel namítá, že soud ve svém rozsudku shledal jeho námitky týkající
se procesu měření rychlosti spekulativními, neboť neuvedl žádná konkrétní skutková tvrzení.
Proti tomu stěžovatel uvádí, že jak v doplněném odvolání proti správnímu rozhodnutí,
tak v replice žaloby konkrétně předestírá, proč má za to, že měření je nesprávné. Jsou to zejména
skutečnosti, že na obrazovém výstupu z měření se nalézají dvě vozidla a obraz je nejasný. Dále
dle stěžovatele okolnost, že policisté jsou zařazeni ke službě dopravní policie, nemusí nutně
znamenat, že jsou řádně proškoleni k ovládání měřiče a že jej použili v souladu s návodem
k obsluze. Soud tedy dle stěžovatele dostatečně neodůvodnil, z jakého důvodu považuje námitky
stěžovatele pouze za spekulativní, ani proč odkazuje bez dalšího na rozsudek Nejvyššího
správního soudu, vzhledem k tomu, že si musí být vědom toho, že v tomto případě je situace
poněkud odlišná. Soud tak učinil svůj rozsudek dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Kasační stížnost je projednatelná, na základě posouzení uvedeného níže však Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že není důvodná.
[19] Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost jak správního rozhodnutí žalovaného,
tak rozsudku krajského soudu. S ohledem na to, že v případě nepřezkoumatelnosti správního
rozhodnutí by se automaticky stal nepřezkoumatelným i rozsudek krajského soudu, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejdříve námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného.
[20] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např.
rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 2 Afs 203/2016 - 51). Podobně je např. již zmíněným rozsudkem č. j. 2 Ads 58/2003 – 75
vymezena nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost tak, že za nesrozumitelné je třeba obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný.
Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
[21] Stejná kritéria se uplatní i při přezkumu správního rozhodnutí.
[22] K nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů i rozhodnutí správních orgánů
je pak Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[23] Stěžovatel nejdříve namítal vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu, pro niž měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit, neboť žalovaný vzal
dle stěžovatele za prokázaný skutkový stav, který ale ze spisového materiálu nevyplývá – chybí
podklady pro posouzení, zda měření rychlosti proběhlo v souladu s návodem k obsluze.
[24] S touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožňuje a odkazuje k tomu na posouzení
věci krajským soudem na straně 5 rozsudku, kde uvádí, že správní orgán I. stupně dovodil
souladnost měření s návodem k obsluze zejména z tvrzení samotných policistů, která jsou
zachycena v úředních záznamech, a dále ze skutečností vyplývajících ze samotného záznamu
z předmětného měřicího zařízení, tj. z umístění záměrného kříže, absence dalších zaměnitelných
vozidel a vůbec ze skutečnosti, že měřicí zařízení záznam o měření vydalo. Na základě těchto
skutečností krajský soud správně uzavřel, že tvrzení o souladnosti měření s návodem k obsluze
nepřezkoumatelné není. K tomu lze dodat, že součástí správního spisu je i ověřovací list
předmětného měřicího zařízení, který prokazuje, že měřicí zařízení má požadované metrologické
vlastnosti.
[25] Dále lze s krajským soudem souhlasit v tom, že žalobce v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu neuvedl žádné konkrétní skutkové okolnosti, o které by opíral svůj závěr
o tom, že správní orgán neměl podklady pro závěr o souladu průběhu měření s návodem
k obsluze měřicího zařízení. Veškeré námitky, které v odvolání stěžovatel uváděl, byly obecného
charakteru nebo se s nimi žalovaný v rozhodnutí vypořádal (viz strana 5 rozhodnutí). K dalším
námitkám stěžovatele, které v kasační stížnosti zopakoval, lze odkázat na odstavce [31] a [32]
tohoto rozsudku, kde se ke stejným námitkám Nejvyšší správní soud vyjádřil v rámci přezkumu
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.
[26] Kromě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného namítal stěžovatel v kasační stížnosti
též nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, a to prakticky v celém jeho rozsahu,
konkrétně pak z jakého důvodu shledal soud rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným, dále
nedostatečné odůvodnění závěrů soudu při vypořádání se s námitkami, které se týkaly jednání
v nepřítomnosti žalobce v rámci řízení před správním orgánem prvního stupně, dále
pak nemožnosti stěžovatele seznámit se s podklady pro rozhodnutí dle §36 odst. 3 s. ř.
a nakonec nesprávnosti měření rychlosti.
[27] K otázce, z jakého důvodu shledal soud rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným,
Nejvyšší správní soud odkazuje na odstavec [24], kde jsou tyto důvody rozvedeny. Pro úplnost
opakuje, že s argumentací krajského soudu se plně ztotožňuje a považuje ji za dostatečně
odůvodňující jeho závěr.
[28] K námitce nepřezkoumatelnosti ohledně jednání bez přítomnosti stěžovatele Nejvyšší
správní soud uvádí, že neshledal v postupu krajského soudu žádné pochybení a plně se s ním
ztotožňuje. Krajský soud ve svém rozsudku nejdříve srozumitelně vyložil fakta, jak vyplývala
ze správního spisu, a poté uzavřel, že osoba, která správnímu orgánu zaslala omluvu z nařízeného
jednání, až do jednání samého nijak nedoložila, že byla oprávněna za stěžovatele jednat, a dále
že omluva nebyla dostatečná, neboť neumožňovala správnímu orgánu si kolizi nařízených
jednání vlastními silami ověřit, natož, aby toto tvrzení bylo jakýmkoliv způsobem v omluvě
doloženo. Omluvu nebylo možno posoudit ani jako bezprostřední, vzhledem k tomu, že zástupce
převzal zastupování dne 17. 6. 2017, tedy týden před nařízeným jednáním. Ačkoliv se krajský
soud v posuzování splnění podmínek pro jednání bez přítomnosti žalobce dle §74 odst. 1 zákona
o přestupcích ztotožnil s hodnocením obou správních orgánů, nelze tvrdit, že svoje rozhodnutí
nezdůvodnil. Této otázce se soud v rozsudku pečlivě věnoval zejména na stranách 8 a 9 a svůj
závěr přesvědčivě odůvodnil.
[29] Další námitkou stěžovatel brojil proti tomu, jakým způsobem soud odůvodnil svůj závěr,
že nebylo porušeno stěžovatelovo právo seznámit se s podklady pro rozhodnutí podle
§36 odst. 3 s. ř. Stěžovatel namítá, že před vlastním vydáním rozhodnutí se správní orgán
dozvěděl nové informace, zejména mu byla doručena plná moc pro zastupování stěžovatele
a také podklady o vadném tachometru vozidla.
[30] Nejvyšší správní soud judikoval, že: „účelem §36 odst. 3 správního řádu je dát účastníkovi řízení
možnost seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době,
kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky
doplňován.“ (rozsudek ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009 – 243, č. 2073/2010 Sb. NSS).
[31] Je třeba, aby byl účastník řízení o svém právu poučen a v souladu s ustálenou judikaturou
nestačí, pokud dal správní orgán účastníku řízení možnost vyjádřit se k podkladu rozhodnutí
toliko v oznámení o zahájení správního řízení, tj. teprve před samotným započetím zjišťování
podkladů pro správní rozhodnutí (viz např. rozsudek ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5 A 152/2002,
či rozsudek ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002, publikováno pod č. 303/2004 Sb. NSS).
[32] V obdobném případě, jako je nyní posuzovaný, se však Nejvyšší správní soud vyjádřil
také ke specifické povaze přestupkového řízení právě ve vztahu k právu na seznámení
se s podklady pro vydání rozhodnutí dle §36 odst. 3 s. ř. Uvedl, že: „specifikum řízení o přestupku
spočívá v tom, že je vždy třeba nařídit jednání (§74 odst. 1 zákona o přestupcích). Při něm se provádí
dokazování, obviněný z přestupku má právo vyjádřit se k důkazům, ke skutečnostem, jež se mu kladou za vinu,
seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, vyjádřit se k nim a n avrhnout jejich doplnění. Realizace práv
upravených §73 odst. 2 zákona o přestupcích a §36 odst. 3 správního řádu se tak pravidelně odehrává buď ještě
před konáním ústního jednání, nebo v jeho průběhu. Jakmile je přestupek při ústním jednání v dostatečném
rozsahu projednán, vydá správní orgán rozhodnutí ve věci. Ústní jednání přitom může proběhnout v nepřítomnosti
obviněného z přestupku (§74 odst. 1 zákona o přestupcích).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 6. 2017, č. j. 1 As 24/2013 - 28).
[33] Vzhledem k tomu, že v přestupkovém řízení je obvykle rozhodnuto již při ústním
jednání, je zřejmé, že je ústní jednání často také poslední moment, kdy se obviněný může
seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí. V případě, že se k ústnímu jednání bez náležité
omluvy nedostaví a to proběhne v jeho nepřítomnosti, může snadno nastat situace, kdy obviněný
nebude mít možnost se s podklady seznámit. S takovým následkem však musí být srozuměn
a zejména o něm musí být správním orgánem jasně poučen.
[34] V současném případě bylo v oznámení o zahájení řízení a předvolání obviněného
k ústnímu jednání uvedeno poučení, které sice obsahovalo informaci o právu dle §36 odst. 3 s. ř.,
jednalo se však pouze o citaci zákonného ustanovení, tedy poučení obecné, nekonkretizované
žádnými dalšími skutečnostmi, které by se vztahovaly k projednávanému případu. Nebyla v něm
stanovena žádná časová mez či datum, do kdy by se mohl obviněný s podklady pro vydání
rozhodnutí seznámit, ani informace o tom, že může být jeho věc rozhodnuta při ústním jednání.
Z takového poučení nemohl stěžovatel tyto pro něj zásadní informace seznat.
[35] Postupem správního orgánu I. stupně, tedy bylo porušeno stěžovatelovo právo
na seznámení se s podklady pro rozhodnutí.
[36] Vzhledem ke skutečnosti, že v dalším průběhu řízení před správními orgány, kdy měl
možnost se k podkladům vyjádřit, ani v žalobě proti rozhodnutí neuvedl stěžovatel žádné
dostatečně konkrétní námitky vůči podkladům shromážděným správním orgánem prvního
stupně, uzavírá Nejvyšší správní soud, že nedostatečné poučení je vadou řízení, která však
v konkrétním případě neměla vliv na zákonnost rozhodnutí.
[37] Dále krajský soud uvedl, že ačkoliv vydání rozhodnutí s určitou časovou prodlevou
až po ústním jednání představuje procesní vadu, tato však nemá za následek nezákonnost
rozhodnutí, neboť zjišťování skutkového stavu bylo uzavřeno již při ústním jednání a po jeho
ukončení správní orgán neopatřil další podklady, k nimž by se žalobce mohl vyjadřovat. I tento
závěr učinil v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek
ze dne 4. 10. 2007, č. j. 4 As 4/2007 - 46, rozsudek ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 128/2014 - 26 či
rozsudek ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010 - 76) a není ani důvod se od ní odchýlit. Nejvyšší
správní soud dodává, že v daném případě byly jedinými dalšími materiály založenými ve správním
spise v období od ústního jednání do vydání rozhodnutí přípis s dodatečnou omluvou zástupce
stěžovatele a plná moc, tedy dokumenty zaslané buď stěžovatelem, nebo jeho zástupcem,
se kterými musel být stěžovatel seznámen. Lze tedy uzavřít, že krajský soud posoudil tuto otázku
správně a svůj závěr v napadeném rozsudku náležitě odůvodnil.
[38] Co se týče námitky vztahující se k měření rychlosti a s ním souvisejícími možnými
vadami, uvádí Nejvyšší správní soud, že přestože se k nim krajský soud vyjádřil jen stručně, jsou
jeho závěry podložené a správné. Námitky žalobce z repliky k vyjádření žalovaného sestávají
z opisu pasáží návodu k obsluze měřicího zařízení, na základě kterých dovozuje, že povinností
správního orgánu je prokázat, že žádná z tvrzených variant chyb nenastala. Stejnou povahu
má i námitka nedostatečného proškolení policistů ovládajících měřicí přístroj. Krajský soud
v odůvodnění rozsudku argumentoval zejména odkazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014 - 50, který uvádí, že: „obecně vzato nelze vyloučit,
že při měření rychlosti jedoucího automobilu silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI může dojít
k chybě měření v důsledku zasažení překážky mezi stanovištěm rychloměru a měřeným vozidlem měřicím
laserovým paprskem. K tomu, aby tuto možnost musel v řízení o přestupku správní orgán zkoumat, však musí
existovat konkrétní skutkové důvody vyvolávající rozumnou pochybnost o bezvadnosti výsledku měření
[§125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích].“ Tento
je na projednávanou situaci plně aplikovatelný. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neoznačil žádné
skutečnosti, které by mohly zpochybnit správnost měření, nebyl důvod, aby správní orgán měření
v této souvislosti zpochybňoval a prověřoval.
[39] K proškolení policistů krajský soud uvedl, že vzhledem k tomu, že byli zařazeni ke službě
v dopravním odboru, lze jejich způsobilost k těmto úkonům presumovat. Této otázce se ostatně
ve svých rozhodnutích věnovaly již oba správní orgány. Nejvyšší správní soud k tomu dodává,
že i zde lze analogicky užít výše zmíněnou judikaturu. Vždy existuje možnost, že lidský faktor
může chybovat při výkonu svých povinností. Takovou chybu nicméně nelze presumovat
a požadovat po správním orgánu, aby v rámci dokazování prokázal opak, pokud neexistují
konkrétní skutkové okolnosti či indicie nasvědčující tomu, že měření neproběhlo správně. V nyní
projednávaném případě však takové okolnosti nevyšly najevo a stěžovatelovy námitky byly
opakovaně s náležitým odůvodněním vyvráceny.
[40] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného posouzení konstatuje, že při zkoumání
napadeného rozhodnutí neshledal, že by bylo nepřezkoumatelné, ani nezjistil jinou vadu, k níž
by musel přihlížet z úřední povinnosti.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[41] Vzhledem k tomu, že všechny kasační námitky stěžovatele se vztahovaly
k nepřezkoumatelnosti a byly vypořádány, konstatuje Nejvyšší správní soud, že stěžovatel
se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro zrušení
napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[42] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu