ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.196.2016:24
sp. zn. 1 As 196/2016 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: Z. F.,
zastoupené JUDr. Jindrou Čihákovou, advokátkou se sídlem Ječná 518/32, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2014, č. j. 80/2014-160-SPR/3, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2016, č. j. 4 A
37/2014 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobkyni se vrací přeplatek na zaplaceném soudním poplatku za řízení o kasační
stížnosti ve výši 5.000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně JUDr. Jindry Čihákové.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 16. 9. 2013,
č. j. MHMP 1064998/2013/Voj, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupků podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 7 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), neboť porušila
povinnosti uložené v §4 písm. c) a §17 odst. 5 písm. d) téhož zákona. Žalobkyně se uvedených
přestupků dopustila tím, že při řízení motorového vozidla dne 2. 7. 2013 kolem 10:19 na ulici
Křížovnická v Praze ve směru od Smetanova nábřeží ke křižovatce s ulicí Platnéřskou předjížděla
po tramvajovém pásu, na nějž byl vjezd zakázán vodorovnou dopravní značkou č. V13a (šikmé
rovnoběžné čáry), před ní jedoucí vozidlo, jehož řidič zastavoval před vyznačeným přechodem
pro chodce, aby umožnil chodcům na přechodu bezpečné přejití vozovky. Za spáchání těchto
přestupků magistrát uložil žalobkyni pokutu ve výši 6.000 Kč a zákaz činnost spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 8 měsíců.
[2] Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím. Z provedených
důkazů jednoznačně vyplynulo, že se žalobkyně vytčených přestupků dopustila. Odvolacím
námitkám, které směřovaly k posouzení řádnosti omluvy z ústního jednání, žalovaný
nepřisvědčil. Žalobkyně měla dostatečný prostor, aby svou omluvu (zahraniční dovolenou)
doložila, přesto nepředložila cestovní smlouvu neprodleně. Nadto, žalovaný považoval uvedenou
omluvu za účelovou. E-mail cestovní kanceláře K. T. s. r. o., který měl spolu s cestovní
smlouvou doložit řádnost omluvy, odeslal jednatel cestovní kanceláře O. F. - tedy osoba vůči
žalobkyni blízká. Smlouva obsahovala také nesrovnalost ohledně data jejího vystavení. Jako
datum podpisu smlouvy je uvedeno 9. 9. 2013, datum splatnosti podle téže smlouvy však měl být
již dne 13. 8. 2013. Krom toho, uzavření smlouvy den před uskutečněním dovolené, která měla
začít dne 10. 9. 2013, se nejeví jako pravděpodobné.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V prvním okruhu námitek žalobkyně tvrdila,
že nepředjížděla jedoucí vozidlo, ale objížděla vozidlo, které v době, kdy jej míjela, stálo.
Nemohla se proto dopustit porušení pravidel o předjíždění. Žalobkyně připustila, že vjela
na vodorovné dopravní značení a koleje tramvaje. Takové jednání však zákon o silničním
provozu dovoluje v §13 odst. 2 za účelem objíždění překážky. Správní orgány se těmito
skutečnostmi nezabývaly. K této námitce městský soud konstatoval, že v rámci správního řízení
žalobkyně neuvedla žádné právně významné skutečnosti týkající se stíhaného jednání, ani
neoznačila žádné důkazy. Důkazy navržené v žalobě k těmto tvrzeným skutečnostem proto soud
neprovedl.
[4] Dále se městský soud zabýval okruhem námitek vztahujících se k omluvě z jednání
před správním orgánem prvního stupně. Předvolání k ústnímu jednání na den 10. 9. 2013 bylo
žalobkyni doručeno do vlastních rukou s dostatečným předstihem dne 16. 8. 2013. Žalobkyně
byla poučena, že nemůže-li se k nařízenému jednání dostavit, je povinna se bezodkladně
a s uvedením důvodů omluvit. Žalobkyně reagovala omluvou, v níž uvedla, že v den nařízeného
jednání bude na dovolené. Omluvu založenou na tvrzení o čerpání dlouhodobě plánované
dovolené, která není doložena žádnými doklady, však nelze hodnotit jako náležitou (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 54/2013 – 29). Magistrát plně šetřil
práva žalobkyně, když ji vyzval k doložení důvodů omluvy. Tato výzva byla žalobkyni doručena
v souladu s §20 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Není přitom rozhodné, zda
se s ní žalobkyně skutečně seznámila. Dostačuje, že měla objektivně možnost tak učinit.
Žalobkyně si mohla vyzvednout výzvu na poště od 2. 9. 2013. S ohledem na skutečnost,
že v omluvě tvrdila, že má zahraniční dovolenou již objednanou a zaplacenou, byl magistrát
oprávněn požadovat, aby omluvu doložila „neprodleně “. Podmínky pro konání ústního jednání
v nepřítomnosti obviněné z přestupku tak byly splněny. Za popsané situace nebylo třeba, aby
se žalovaný zabýval účelovostí omluvy. Učinil-li tak, nezakládá to nezákonnost jeho rozhodnutí.
[5] Závěrem městský soud neshledal důvodnými ani námitky vztahující se k individualizaci
trestu a výši sankce. Magistrát se zabýval okolnostmi spáchání přestupků, mírou zavinění
i osobou žalobkyně, zohlednil přitom záznamy v evidenční kartě řidiče (žalobkyni byla čtyřikrát
uložena bloková pokuta a Obvodní soud pro Prahu 2 jí uložil trest zákazu činnosti).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku městského soudu kasační
stížností z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka vytkla městskému soudu, že připustil a potvrdil nesprávné posouzení skutku
správními orgány, které odkázaly na §17 odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu. Skutková
podstata měla spočívat v tom, že stěžovatelka předjížděla před ní jedoucí vozidlo, jehož řidič
zastavoval před přechodem pro chodce. Stěžovatelka již namístě nesouhlasila s určením druhu
přestupku. Vozidlo jedoucí před stěžovatelkou zastavilo nebo stálo ve smyslu §2 písm. n) a o)
zákona o silničním provozu. Stěžovatelka tedy objížděla stojící vozidlo s rozsvíceným ukazatelem
směru vpravo. Jinými slovy, stěžovatelka nepředjížděla před ní stojící vozidlo, ale objížděla
vozidlo, které stojí nebo zastavilo podle §16 uvedeného zákona. Pokud neexistovaly důkazy
prokazující vědomost stěžovatelky o tom, že se jednalo o zastavení vozidla ve smyslu
§2 písm. p) zákona o silničním provozu, neměl městský soud napadené rozhodnutí potvrdit, ale
měl postupovat v souladu se zásadou in dubio mitius.
[8] Městský soud nesprávně posoudil také podmínky pro projednání přestupků
bez přítomnosti stěžovatelky na jednání. Magistrát dodatečně vyložil v neprospěch stěžovatelky
význam pojmu „bezodkladně “. Uznal fikci doručení v době, o které věděl, že stěžovatelka byla
na dovolené v zahraničí. Bez bližšího odůvodnění dovodil, že omluva byla účelová, protože
cestovní smlouva byla zaslána osobou blízkou. Závěr o účelovosti odůvodnil také datem
uzavření cestovní smlouvy, aniž si ověřil, zda uzavření nepředcházely další závazné kroky
(např. zaplacení zájezdu 3 týdny předem).
[9] Stěžovatelka shrnula, že městský soud měl rozpoznat pochybení správních orgánů
při podřazení jednání stěžovatelky pod skutkovou podstatu údajného přestupku a při posouzení
omluvy z jednání.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že správní orgány a krajský soud podřadily
jednání stěžovatelky pod nesprávné ustanovení zákona o silničním provozu.
[14] Podle výroku rozhodnutí o přestupku stěžovatelka porušila mimo jiné zákaz stanovený
v §17 odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu, podle kterého „[ř]idič nesmí předjíždět
na přechodu pro chodce nebo na přejezdu pro cyklisty a bezprostředně před nimi “. V kasační stížnosti
stěžovatelka tvrdí, že se porušení uvedeného zákazu nedopustila, protože „nepředjížděla“,
ale „objížděla“ vozidlo, které stálo nebo zastavilo ve smyslu §16 téhož zákona („Řidič, který
při objíždění vozidla, jež zastavilo nebo stojí, nebo při objíždění překážky provozu na pozemních komunikacích
anebo chodce vybočuje ze směru své jízdy, nesmí ohrozit ani omezit protijedoucí řidiče a ohrozit ostatní účastníky
provozu na pozemních komunikacích. Přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy.“).
[15] Z tvrzení stěžovatelky ani ze skutkových zjištění přitom nevyplývá, že by vozidlo
nacházející se před vozidlem stěžovatelky stálo před přechodem z důvodu poruchy nebo jiného
důvodu trvalejší povahy, a vytvořilo tak překážku provozu na pozemních komunikacích, kterou
by bylo třeba objet ve smyslu §16 zákona o silničním provozu. Sama stěžovatelka v žalobě
potvrdila, že se jednalo o „vozidlo, které odbočovalo vpravo do ulice Platnéřská a zastavilo před přechodem
pro chodce a dávalo přednost chodci jdoucímu po přechodu pro chodce“.
[16] Pro posouzení věci je nezbytné rozlišit pojmy „zastavení“ a „zastavení vozidla“. Podle
§2 písm. o) zákona silničním provozu „zastavit znamená uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou
k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení
nákladu“, podle písmene p) téhož ustanovení pak „zastavit vozidlo znamená přerušit jízdu z důvodu
nezávislého na vůli řidiče“. Podle §5 odst. 2 písm. f) téhož zákona řidič (kromě řidiče tramvaje)
„nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně
hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo
před přechodem pro chodce…“.
[17] Z citovaných ustanovení zákona o silničním provozu je nesporné, že v případě, kdy řidič
zastaví své vozidlo před přechodem pro chodce s úmyslem umožnit chodcům bezpečné přejití
a následně pokračovat v jízdě, jedná se o zastavení vozidla ve smyslu §2 písm. p), nikoliv
o zastavení podle písmene o) tohoto zákona. Činí tak totiž, kromě odlišného důvodu, v reakci
na dopravní situaci vzniklou nezávisle na jeho vůli. Jízdní manévr, jímž se řidič vozidla vyhýbá
vozidlu, které před ním zastavilo před přechodem pro chodce ke splnění povinnosti neohrozit
a neomezit přecházející chodce, je proto předjížděním ve smyslu §17 zákona o silničním
provozu, nikoliv objížděním podle §16 téhož zákona.
[18] Smyslem zákazu stanoveného §17 odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu
je zajištění bezpečnosti chodců, kteří přecházejí po přechodu pro chodce ve chvíli, kdy jim
vozidlo jedoucí po vozovce dalo přednost. Jiné vozidlo, které jede za vozidlem, jež dalo
chodcům přednost, jej nesmí předjet, neboť by tím ohrozilo bezpečnost chodců nacházejících
se na přechodu. Je přitom nerozhodné, zda vozidlo, které dává chodcům přednost, pouze
zpomaluje, zastavuje nebo již zastavilo. Vozidlo jedoucí za ním, nesmí ani v jednom z těchto
případů ohrozit chodce tím, že by zastavující či stojící vozidlo předjelo a pokračovalo v jízdě.
Ať již vozidlo před přechodem zpomaluje nebo stojí, dává tím najevo, že před ním do vozovky
vkročili nebo se chystají vkročit chodci. Řidič vozidla jedoucího za vozidlem dávajícím chodcům
přednost je proto povinen dbát zvýšené opatrnosti, neboť pravděpodobnost střetu s chodci
v případě pokračování v jízdě je vysoká. I kdyby vozidlo jedoucí před ním zcela před přechodem
zastavilo, nejednalo by se o vozidlo nebo překážku provozu na pozemních komunikacích, které
by bylo možné objet s odkazem na §16 silničního zákona. Takovým výkladem by byl zcela
popřen smysl zákazu stanoveného v §17 odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu.
Navíc, i v případě objíždění podle §16 silničního zákona řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky
provozu na pozemních komunikacích.
[19] Námitky, v nichž stěžovatelka tvrdila, že nepředjížděla, ale objížděla stojící vozidlo,
a že městský soud neměl potvrdit napadené rozhodnutí, pokud neexistovaly důkazy prokazující
vědomost stěžovatelky o zastavení vozidla, proto nejsou důvodné.
[20] Dále stěžovatelka pouze v obecné rovině namítla, že městský soud nesprávně zhodnotil
postup magistrátu spojený s projednáním přestupku v její nepřítomnosti. Proti závěrům
městského soudu však neuvedla žádné konkrétní argumenty, pouze stručně shrnula své výtky
vůči magistrátu.
[21] Zaprvé, setrvala na námitce, že magistrát nesprávně dovodil účelovost předložené
cestovní smlouvy. Městský soud však závěr správních orgánů o účelovosti cestovní smlouvy
nepovažoval za rozhodný. Podmínky pro projednání přestupku bez účasti stěžovatelky
na jednání považoval za splněné již tím, že stěžovatelka včas (ani k výzvě magistrátu) nedoložila
důvody omluvy. Úvahy správních orgánů o účelovosti omluvy městský soud považoval
za vyslovené pouze nad rámec nezbytného odůvodnění. Kasační námitky brojící proti závěru
o účelovosti a nevěrohodnosti předložené cestovní smlouvy nemohou účinně zpochybnit
napadený rozsudek, neboť směřující proti závěru, který městský soud neučinil.
[22] Zadruhé, stěžovatelka vytkla magistrátu, že dodatečně vyložil pojem „bezodkladně“ v její
neprospěch a uznal fikci doručení v době, o které věděl, že stěžovatelka byla na dovolené
v zahraničí. Městský soud měl podle stěžovatelky rozpoznat, že tímto postupem správní orgány
porušily její procesní práva. Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[23] Soud předně podotýká, že podle dispoziční zásady je vázán řádně uplatněnými důvody
kasační stížnosti a není povinen ani oprávněn nahrazovat projev vůle stěžovatele, domýšlet
za něj argumenty a vyhledávat na jeho místě možné vady napadeného správního či soudního
rozhodnutí, není-li k jejich přezkumu vázán z úřední povinnosti. V opačném případě by soud
porušil zásadu rovnosti mezi účastníky řízení, přestal by být nestranným třetím a převzal by roli
advokáta. Rozsah soudního přezkumu tedy vymezuje stěžovatel. Míra přesnosti kasačních bodů
pak do značné míry určuje, jaké právní ochrany se stěžovateli u soudu dostane (viz např.
rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS).
[24] Při posouzení včasnosti a náležitosti omluvy a jejich důvodů městský soud vyšel
z judikatury Nejvyššího správního soudu, který opakovaně potvrdil, že omluvu účastníka řízení
z jednání, založenou na tvrzení o čerpání dlouhodobě plánované dovolené, která nebyla
doložena žádnými doklady, nelze hodnotit jako náležitou (viz městským soudem citovaný
rozsudek č. j. 8 As 54/2013 – 29, obdobně také rozsudek ze dne 20. 12. 2012,
č. j. 4 As 61/2012 – 22, v němž soud uzavřel, že omluvu z jednání nelze považovat za náležitou,
nevyhověl-li stěžovatel výzvě k předložení dokladů prokazujících jeho dovolenou).
[25] Nejvyšší správní soud také opakovaně upozornil, že soukromé záležitosti mohou mít
přednost před záležitostmi úředními pouze výjimečně. K omluvám účastníka řízení
zdůvodněným jeho soukromými zájmy, jejichž organizace je plně v jeho dispozici, je proto třeba
přistupovat obezřetně, zejm. ve vztahu k požadavku na řádné doložení tvrzených důvodů
(srov. rozsudek č. j. 8 As 54/2013 – 29 nebo rozsudek ze dne 25. 1. 2010, č. j. 2 As 8/2009 – 95).
[26] Městský soud založil napadený rozsudek na zjištění, že předvolání k jednání nařízenému
na 10. 9. 2013 bylo stěžovatelce doručeno do vlastních rukou s dostatečným předstihem dne
16. 8. 2013. V předvolání byla řádně poučena, že nemůže-li se k jednání dostavit, je povinna
se bezodkladně a s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit, a pokud tak neučiní, může být
jednáno v její nepřítomnosti. Omluva stěžovatelky spočívala v tvrzení o pobytu na zahraniční
dovolené v době od 10. do 17. 9. 2013. Toto tvrzení však nebylo ničím doloženo. Magistrát
proto podle městského soudu šetřil procesní práva žalobkyně, když ji k doložení důvodů omluvy
dodatečně vyzval. Za situace, kdy stěžovatelka uvedla v omluvě, že má dovolenou již objednanou
a zaplacenou, byl magistrát oprávněn požadovat doložení důvodu omluvy „neprodleně “.
Dále městský soud zdůraznil povahu doručované písemnosti, která byla prostou výzvou (nikoli
např. rozhodnutím, s nímž by bylo spojeno plynutí dalších procesně významných lhůt).
Stěžovatelka si mohla písemnost vyzvednout kdykoliv v době od 2. 9. 2013, na adrese trvalého
pobytu jí byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky i poučení. Výzva k dodatečnému doložení
důvodů omluvy se tedy prokazatelně dostala do sféry dispozice stěžovatelky, která na ni včas
nezareagovala. Pro fikci doručení je přitom rozhodné, že adresát měl objektivní možnost
se s doručovanou písemností seznámit, nikoliv, zda se s ní skutečně seznámil.
[27] Oproti popsanému podrobnému zdůvodnění závěrů městského soudu stěžovatelka
nepřinesla v kasační stížnosti žádné právní ani skutkové argumenty, s výjimkou prostého tvrzení,
že magistrát dodatečně vyložil pojem „bezodkladně“ v její neprospěch a uznal fikci doručení
v době, kdy věděl, že stěžovatelka byla na dovolené v zahraničí.
[28] Nejvyšší správní soud považuje za rozhodné, že stěžovatelka byla poučena o tom,
že důvod své omluvy musí řádně doložit již v předvolání ze dne 13. 8. 2013, které si převzala dne
16. 8. 2013 (a poté i ve výzvě k dodatečnému doplnění důvodů omluvy ze dne 23. 8. 2013).
Stěžovatelka byla současně upozorněna na to, že bez doložení dokladů prokazujících tvrzené
skutečnosti magistrát nemusí omluvu uznat a přestupek může být projednán bez její přítomnosti.
Již z předvolání k jednání si tedy stěžovatelka musela být vědoma, že důkazní břemeno
k doložení náležité omluvy spočívalo výhradně na ní, a zároveň si nepochybně byla vědoma,
že k omluvě zaslané magistrátu žádné doklady nedoložila. Za této situace nemohla oprávněně
očekávat, že magistrát její omluvu bez dalšího akceptuje a navrhne nový termín jednání. Výzva
k dodatečnému doložení důvodů omluvy byla stěžovatelce zaslána již před odjezdem
na dovolenou, která se měla podle jejího tvrzení uskutečnit od 10. 9. 2013, a byla připravena
k vyzvednutí ode dne 2. 9. 2013, stěžovatelce byla zanechána výzva k vyzvednutí a byla poučena
o právních důsledcích nevyzvednutí či odmítnutí převzetí zásilky. Bylo tak plně v dispozici
stěžovatelky, zda v období více než jednoho týdne před odjezdem na dovolenou zkontroluje,
zda jí od magistrátu nepřišlo nějaké vyrozumění či výzva. S ohledem na skutečnost, že i přes
poučení zaslala omluvu bez jakýchkoli dokladů, bylo možné po ní požadovat, aby si např.
telefonicky ověřila, zda magistrát její omluvu akceptoval. Procesní pasivita tak jde plně k její tíži.
[29] Nejvyšší správní soud sdílí také závěr městského soudu, podle kterého samotná
skutečnost, že se účastník řízení s doručovanou písemností fakticky neseznámil, nebrání fikci
doručení, jsou-li splněny podmínky §24 odst. 1 ve spojení s §23 odst. 4 a 5 správního řádu
(správná doručovací adresa, adresát byl vyzván k vyzvednutí písemnosti a poučen, uplynula
úložní doba a adresát si doručovanou písemnost na příslušné poště nevyzvedl). Nesplnění těchto
podmínek stěžovatelka netvrdila. Účelem fikce doručení je zamezit tomu, aby účastníci řízení
mohli nepřebíráním písemností bez relevantního důvodu bránit postupu řízení a prodlužovat
tak jeho délku. Pokud si adresát nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené
lhůtě vyzvednout pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu, dává mu správní
řád v §24 odst. 2 dodatečnou možnost za podmínek §41 téhož zákona požádat o určení
neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Této možnosti stěžovatelka
nevyužila.
[30] S ohledem na výše uvedené soud shrnuje, že stěžovatelka účinně nezpochybnila závěr,
že byly splněny podmínky pro konání ústního jednání bez její přítomnosti podle §74 odst. 1 věty
druhé zákona o přestupcích.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[31] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
[33] Stěžovatelka zaplatila soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti dvěma platbami
po 5.000 Kč, uhradila tedy celkem 10.000 Kč. Podle položky č. 19 sazebníku soudních poplatků,
který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je kasační stížnost zpoplatněna
částkou 5.000 Kč. Podle §10 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích soud vrátí
přeplatek, bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost. Výrokem IV.
tohoto rozsudku proto soud vrátil stěžovatelce přeplatek ve výši 5.000 Kč, který jí bude vyplacen
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupkyně JUDr. Jindry Čihákové.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu