ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.294.2016:44
sp. zn. 1 As 294/2016 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Josefa Baxy v právní věci navrhovatele: O. S., zastoupeného
Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem se sídlem Bulharská 588/1, Praha 10, proti odpůrci:
město Špindlerův Mlýn, se sídlem úřadu Špindlerův Mlýn 173, zastoupenému Mgr. Vojtěchem
Metelkou, advokátem se sídlem Martinská 608/8, Plzeň, o návrhu na zrušení opatření obecné
povahy – změny č. 1 Územního plánu Špindlerův Mlýn schválené usnesením Zastupitelstva
města Špindlerův Mlýn dne 11. 4. 2016, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2016, č. j. 30 A 45/2016 – 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Navrhovatel n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odpůrci se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Navrhovatel je vlastníkem pozemku p. č. X v k. ú. Š. M. (dotčený pozemek). Změnou
č. 1 ÚP byl dotčený pozemek navrhovatele zahrnut do funkční plochy OS.4 – občanská vybavenost
sportovního charakteru, lyžařské sjezdové tratě bez možnosti doprovodných staveb. Proti Změně č. 1 brojil
navrhovatel návrhem podaným ke Krajskému soudu v Hradci Králové.
[2] Podle krajského soudu bylo z obsahu návrhu zřejmé, že se jedná o návrh na zrušení části
opatření obecné povahy (ačkoliv tak navrhovatel výslovně neuvádí). Dovodil rovněž, že v řízení
podle §101d odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“) není soud
vázán podobou návrhového petitu, a soud proto má event. povinnost zrušit některé části
napadeného opatření obecné povahy, pokud pro to shledá některý ze zákonných důvodů.
[3] Co se týče návrhových bodů týkajících se rozhodnutí o námitkách, soud není oprávněn
v rámci přezkumu opatření obecné povahy nebo jeho částí zrušit toliko rozhodnutí o námitkách,
neboť to sice je součástí územního plánu, ale netvoří jeho výrokovou část.
[4] Navrhovatel nesouhlasil se zařazením dotčeného pozemku do zastavitelného území
do funkční plochy OS.4. Krajský soud však nebyl oprávněn v přezkoumávané věci posuzovat
správnost či racionalitu zařazení navrhovatelem zmiňované nemovitosti do jednotlivých
funkčních ploch. Stanovení funkčního využití území a jeho rozvoje při splnění všech cílů a zásad
územního plánování je totiž činností, do které v souladu s ustálenou judikaturou správní soudy
mohou zasahovat minimálně.
[5] Změnu územního plánu přijal pravomocný a kompetentní orgán a postupoval přitom
zákonem předepsaným způsobem. Závěry o funkčním zařazení nemovitostí byly v územním
plánu rovněž řádně odůvodněny. Totéž platí pro rozhodnutí zastupitelstva odpůrce o námitkách
navrhovatele (coby součást tohoto odůvodnění dle §172 odst. 5 správního řádu). Vypořádání
se s námitkami navrhovatele v rozhodnutí zastupitelstva odpůrce (coby součást odůvodnění
1. Změny OOP) považoval krajský soud s odkazem na judikaturu za dostatečné a plně
přezkoumatelné.
[6] Krajský soud vyslovil významné pochybnosti o zákonnosti a správnosti dvou osvědčení
vydaných Městským úřadem Špindlerův Mlýn podle §142 odst. 1 správního řádu dne 22. 1. 2014,
Č. j.: DOK/Vyst/Jeb/1839/2013 a Č. j.: DOK/Vyst/Jeb/1836/2013. V nich daný správní orgán
mj. konstatoval, že dané územní rozhodnutí v části, která se vztahuje ke stavbám na dotčeném
pozemku, pozbylo platnosti, protože vlastník pozemků stavebnímu úřadu sdělil upuštění
od zbytku záměru, ke kterému se dané územní rozhodnutí vztahuje.
[7] Odpůrce nepochybil, když při argumentaci k zařazení daného pozemku do funkční
plochy OS.4 přihlédl k existenci daného územního rozhodnutí z roku 2005, které navrhovatele
bezpochyby zavazuje. Odůvodnění tohoto svého postupu opřel odpůrce rovněž o vyhodnocení
vlivů Změny č. 1 ÚP na životní prostředí a SEA, na konkrétní pasáže v podrobnostech odkázal.
[8] Nedůvodná je i námitka, že zařazením dotčených pozemků do funkční plochy OS.4,
došlo proti §3 odst. 2 písm. a), §4 odst. 1, §5 odst. 2 a §20 odst. 1, 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb.,
o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „prováděcí
vyhláška“). Tvrzení navrhovatele, že by stavba malého lyžařského vleku a snowtubingu byla
v příkrém rozporu s požadavky a kritérii vymezenými ve vyhlášce, je diskutabilní. Zařazením
dotčeného pozemku do funkční plochy nedochází k tomu, že by odpůrce navrhovatele do stavby
těchto zařízení „tlačil“, jak se navrhovatel domnívá. Odpůrce pouze respektoval existenci
a platnost daného územního rozhodnutí, o čemž byl navrhovatel náležitě poučen.
[9] Závěrem soud podotkl, že si zcela jistě lze představit odůvodnění ještě podrobnější,
nicméně jako takové neodporuje judikatorním požadavkům kladeným Nejvyšším správním
soudem a Ústavním soudem.
[10] Nad rámec soud upozornil na závěry o incidenčním přezkumu opatření obecné povahy
vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2016,
č. j. 5 As 194/2014 - 36.
[11] Vzhledem k výše uvedenému soud návrh na zrušení části opatření obecné povahy podle
§101d odst. 2 s. ř. s. jako nedůvodný zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[12] Navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) napadl rozhodnutí krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[13] Stěžovatel rekapituloval skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Navrhovatel vznesl
před krajským soudem celkem čtyři návrhové body, jimž se krajský soud nevěnoval v celém
rozsahu, příp. je přezkoumal pouze z části, a zatížil tak rozsudek nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů. Rozsudek se nezabýval jednotlivými body samostatně a trpí tak jistou
nepřehledností a nepřezkoumatelností. Je poměrně složité v něm hledat otázky, které stěžovatel
v návrhu předestřel. Nezabýval se vůbec proporcionalitou přijatého záměru, nepřiměřeností újmy
stěžovatele a neprokázáním veřejného zájmu.
[14] Krajský soud považuje za dostatečné a přezkoumatelné rozhodnutí, ve kterém se odpůrce
odvolává na povinnost respektovat územní rozhodnutí vydané odborem výstavby Městského
úřadu Špindlerův Mlýn dne 4. 7. 2005, pod č. j.: Výst.R1668/2005. Navrhovatele totiž bez opory
v platném právu doslova nutí k tomu, aby na svých pozemcích umístil dosud nerealizované
stavby povolené územním rozhodnutím vydaným odborem výstavby Městského úřadu
Špindlerův Mlýn dne 4. 7. 2005, pod č. j.: Výst.R1668/2005 (dále také jen „územní rozhodnutí
z roku 2005“), ačkoliv toto z části realizované územní rozhodnutí ve vztahu k dosud
nerealizovaným stavbám pozbylo platnosti. Stěžovatel přitom před krajským soudem uvedl
důvody, pro které toto z části realizované územní rozhodnutí ve vztahu k dosud nerealizovaným
stavbám pozbylo platnosti. Těmito důvody se však krajský soud v odůvodnění rozsudku blíže
nezabývá, pouze tvrdí, že je toto územní rozhodnutí stále platné a pro stěžovatele právně
závazné, aniž by ale tento závěr řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. V této
souvislosti neobstojí ani zmínka soudu o významných pochybnosti týkajících se zákonnosti
a správnosti dvou osvědčení vydaných Městským úřadem Špindlerův Mlýn dne 22. 1. 2014,
Č. j.: DOK/Vyst/Jeb/1839/2013 a Č. j.: DOK/Vyst/Jeb/1836/2013.
[15] Stěžovatel v návrhu uplatnil námitku, že lokalita Zm17/1 byla Změnou
č. 1 ÚP do funkční plochy OS.4 zařazena v rozporu s požadavky stanovenými v §3 odst. 2 písm.
a), §4 odst. 1, §5 odst. 2 a §20 odst. 1, 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích
na využívání území, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v rámci vypořádání tohoto
návrhového bodu v odůvodnění rozsudku uvádí pouze to, že „za této situace není shora uvedené
tvrzení důvodné“, aniž by bylo zřejmé jakou situaci má na mysli. Dále podle soudu není důvodné
tvrzení navrhovatele, že by stavba malého lyžařského vleku a snowtubingu byla v příkrém rozporu
s požadavky a kritérii vymezenými ve shora citovaných ustanoveních prováděcí vyhlášky.
Z rozsudku není zřejmé, jakou situaci měl při tom krajský soud na mysli, a jedná
se o nepřezkoumatelné vypořádání ze strany soudu
[16] Krajský soud nepřezkoumal žalovanou Změnu č. 1 ÚP jako celek, nýbrž pouze z hlediska
toho, zda uplatněné námitky způsobují nezákonnost jeho výrokové části. Evidentně nepřihlédl
k tomu, že nezákonnost výrokové části může způsobit nezákonnost či nesprávnost zbývajících
částí Změny č. 1 ÚP, tj. její odůvodnění o rozhodnutí o námitkách. Rozhodnutí o námitkách
(podaných navrhovatelem dne 18. 8. 2015 proti návrhu Změny č. 1 ÚP) neobsahuje důvody,
na základě kterých by bylo možné dospět k výroku. V daném případě nebylo řádně, správně
a přezkoumatelným způsobem rozhodnuto o námitkách uplatněných navrhovatelem.
[17] Je zákonnou povinností soudu na základě návrhu přezkoumat zákonnost opatření obecné
povahy jako celku a soud jistě rovněž oprávněn pro rozpor s právními předpisy na základě
návrhu zrušit pouze rozhodnutí o námitkách (byť toto rozhodnutí nebylo předmětem
samostatné správní žaloby podle §65 s. ř. s.). Nepodání správní žaloby proti rozhodnutí
o námitkách stěžovatele jistě nemůže zbavit soud povinnosti namítanou nezákonnost rozhodnutí
o námitkách stěžovatele proti návrhu opatření obecného povahy i tak přezkoumat a podle situace
takové rozhodnutí zrušit, byť netvoří výrokovou část Změny č. 1 ÚP.
[18] Podle navrhovatele je zařazení dotčeného pozemku do funkční plochy OS.4, Změnou
č. 1 ÚP, nepřiměřené a ze strany odpůrce nedostatečně odůvodněné. Stěžovateli nejsou jasné
konkrétní důvody, pro které byl zbaven možnosti výstavby rodinného domu na dotčeném
pozemku. Odpůrce měl zdůvodnit mj. to, v čem spatřuje veřejný zájem a jakým způsobem
ospravedlňuje zásah do stěžovatelových práv. Vypořádání námitek je svou povahou univerzální
a vesměs se opakující. Stěžovatel nesouhlasí závěry krajského soudu, který se s takto
nedostatečným odůvodněním spokojil.
[19] Krajský soud rovněž opomenul námitku, že zmíněným územním rozhodnutím
z roku 2005 jsou dotčeny i pozemky parc. č. X a X v k. ú. Š. M., na kterých byla tímto
rozhodnutím povolena stavba dětského lyžařského vleku (baby vlek dl. 30 m), jejímuž provedení v
rozporu se zákonem ale brání skutečnost, že se jedná o pozemky dle platného územního plánu ve
funkční ploše ZS.2 – zeleň sídelní specifická – nezastavitelné zahrady, ve které stavbu dětského vleku
umístit nelze.
[20] Jak závěry SEA, tak stanovisko nadřízeného správního orgánu a stanovisko Správy
KRNAP neobsahuje ani jediný údaj potvrzující existenci či prokázání veřejného či jiného
uznatelného zájmu na tom, aby byl dotčený pozemek zařazen do funkční plochy OS.4. Obsahuje
pouze souhlas s navrhovaným zařazením dotčeného do této nové funkční plochy. Všechny tyto
skutečnosti stěžovatel předestřel v návrhu, krajský soud se však k těmto skutečnostem
v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nepřihlíží a své závěry k tomu neodůvodňuje.
[21] Odpůrce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s krajským soudem.
Napadený rozsudek podle něj není nepřezkoumatelný, krajský soud se se všemi návrhovými body
náležitě vypořádal.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[22] Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského
soudu v mezích uplatněných důvodů a vad, ke kterým je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud předesílá, že důvody kasační stížnosti musí směřovat
proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum
soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě,
ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení
před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává
především rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní
argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu
(srov. např. bod 140 rozsudku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, nebo bod 21
rozsudku ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 – 64).
[25] Část kasační stížnosti pouze rekapituluje dosavadní skutkový stav a kopíruje návrhové
body. Ve zbylé části stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu,
příp. napadeného opatření obecné povahy. S ohledem na výše uvedené (bod 30) byly jen v tomto
rozsahu námitky stěžovatele vypořádány.
[26] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal nedostatečné či chybějící vypořádání
se s argumentací předestřenou v návrhu. Dále uvedl, že napadený rozsudek je podle jeho názoru
nesrozumitelný.
[27] K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se opakovaně vyjadřuje judikatura
jak Ústavního, tak i Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 12. 12. 2012,
č. j. 9 As 89/2011 – 32, a tam citovaná rozhodnutí). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může
nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. To prakticky
znamená např. situaci, kdy by se krajský soud nevypořádal vůbec či alespoň dostatečně
s uplatněnými žalobními body, neprovedl by navržené důkazy a ani by řádně nevyložil, proč
tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí by nebyly seznatelné jeho nosné důvody anebo
by tyto důvody neměly oporu v provedeném skutkovém zjištění. Povinností soudu je stranám
sporu ozřejmit, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a k jakým závěrům
na ně navazujícím dospěl. Tyto úvahy pak musí mít odraz v odůvodnění rozhodnutí, neboť
jen prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí lze dovodit, z jakého skutkového stavu soud
vycházel, jak jej v daných souvislostech uvážil, jaké právní předpisy aplikoval a k jakému
konečnému rozhodnutí tímto způsobem dospěl.
[28] Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu neshledal.
[29] Podle stěžovatele se v obecné rovině napadený rozsudek nezabýval jednotlivými body
samostatně, ač tak učinit měl, a zatížil tím své rozhodnutí vadou nesrozumitelnosti. Krajský soud
ovšem nepochybil, jestliže zvolil jinou strukturu argumentace, než jakou předestřel stěžovatel
ve svém návrhu. V rámci věcného vypořádání se krajský soud zaměřil na vysvětlení klíčových
důvodů, ze kterých právní názor stěžovatele nemohl obstát (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 4. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Úkolem soudu je vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podle kasačního soudu je napadený rozsudek zcela srozumitelný a tato
námitka tudíž není důvodná.
[30] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že se krajský soud nezabýval
jeho námitkou nepřiměřenosti zařazení lokality Zm17/1 do funkční plochy OS.4, případně
že se nezabýval nepřiměřeností újmy stěžovateli tím způsobené, ani že k přijetí tohoto opatření
nebyl dán veřejný zájem. Krajský soud tuto námitku v úvodu rekapituloval parafrázováním
na straně 2 (první odstavec) napadeného rozsudku. Úvahy krajského soudu týkající se důvodnosti
uvedené stěžovatelovy námitky se nacházejí od strany 13 (pátý odstavec) až po stranu 15 (druhý
odstavec) napadeného rozsudku. V této části krajský soud obsáhle citoval rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 – 73, a rovněž odkázal na právní názory
vyslovené v rozsudcích ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 – 74, a ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 Aos 3/2016 – 36. Na jejich základě krajský soud uzavřel, že „nebyl oprávněn v přezkoumávané
věci posuzovat správnost či racionalitu zařazení navrhovatelem zmiňovaných nemovitostí do jednotlivých funkčních
ploch. Stejně tak mu nepřísluší posuzovat návrh na zařazení těchto nemovitostí do funkčních ploch, který učinil
navrhovatel v průběhu přípravy a tvorby napadeného územního plánu součástí svých námitek i součástí návrhu
na přezkum opatření obecné povahy. Zařazení pozemků a staveb do jednotlivých funkčních ploch
je tak plně v pravomoci orgánu místní samosprávy, tedy odpůrce. Z žádného ustanovení stavebního zákona
pak nevyplývá, že by jednotlivým vlastníkům pozemků a staveb v území dotčeném připravovaným územním
plánem vznikl nárok, aby jejich nemovitosti byly zařazeny do funkčních ploch dle jejich požadavků, přání
či představ, které by jim nejvíce konvenovaly.“ Z uvedeného je zřejmé, že se krajský soud uvedenou
stěžovatelovou námitkou ve skutečnosti zabýval. Kasační soud považuje dané vypořádání
za dostatečné a plně přezkoumatelné.
[31] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud v napadeném rozsudku nevysvětlil, proč považuje
územní rozhodnutí o umístění stavby ze dne 4. 7. 2005, č. j.: Výst. R1668/2005 za platné
a závazné. I z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
[32] Nejvyšší správní soud však této námitce nepřisvědčil. Krajský soud totiž osvětlil důvody
svého názoru ohledně platnosti a závaznosti územního rozhodnutí, konkrétně na straně
18 napadeného rozsudku. Podle krajského soudu totiž „[a]ni navrhovatel nezpochybňuje, že realizace
záměru vymezeného tímto územním rozhodnutím již byla zahájena (byl postaven bytový dům Dalibor), aplikace
ustanovení §93 odst. 5 stavebního zákona, které se dovolává odpůrce, je tedy na místě. Nelze přehlédnout,
že územní rozhodnutí obecně, jakož i výrok územního rozhodnutí o umístění stavby ze dne 4. 7. 2005,
č. j.: Výst.R1668/2005, tvoří jeden celek. Pokud navrhovatel doložil k návrhu dvě osvědčení vydaná Městským
úřadem Špindlerův Mlýn dle §142 odst. 1 správního řádu dne 22. 1. 2014,
Č. j.: DOK/Vyst/Jeb/1839/2013 a Č. j.: DOK/Vyst/Jeb/1836/2013, v nichž daný správní orgán
konstatoval, že dané územní rozhodnutí v části, která se vztahuje ke stavbě lyžařského vleku a snowtubingu
na pozemcích p. č. X, X a X (vlastník Ing. R. K.), a v části, která se vztahuje ke stavbám na pozemku p. č. X
(vlastník navrhovatel), pozbylo platnosti, protože vlastník pozemků stavebnímu úřadu sdělil, že od zbytku
záměru, ke kterému se dané územní rozhodnutí vztahuje, upouští, pak o s ohledem na shora uvedené si krajský
soud dovoluje vyslovit významné pochybnosti o jejich zákonnosti a správnosti. Ostatně k podobným úvahám dospěl
i Krajský úřad Královéhradeckého kraje, který sice daná osvědčení nezrušil, jak uváděl odpůrce ve svém vyjádření
k návrhu, ale svůj negativní názor na jejich zákonnost ve svém rozhodnutí ze dne 15. 4. 2014, č.j.
3422/UP/2014/Sv (týkajícím se jiné právní věci Ing. R. K. v této lokalitě; viz soudní spis ve věci vedené u
zdejšího soudu pod sp. zn. 30 A 44/2016), jasně vyjádřil. Pokud tedy odpůrce při argumentaci a zařazení
daného pozemku do funkční plochy OS.4 přihlédl k existenci daného územního rozhodnutí z roku 2005,
navrhovatele bezpochyby zavazujícího (srovnej ustanovení §73 odst. 2 správního řádu ve spojení ustanovením §
192 stavebního zákona), nepochybil.“
[33] Z výše uvedeného je zřejmé, na základě jakých úvah dospěl krajský soud k závěru,
že odpůrce nepochybil, když lokalitu Zm17/1 zařadil do funkční plochy OS.4. Odpůrce tak učinil
mj. i z důvodu, že se k této lokalitě váže dosud platné územní rozhodnutí o umístění stavby
(resp. staveb). Jakkoliv je stěžovatel přesvědčen, že územní rozhodnutí z roku 2005 pozbylo
platnosti, podle §93 odst. 5 stavebního zákona „Územní rozhodnutí pozbývá platnosti též dnem,
kdy stavební úřad obdržel sdělení žadatele, že upustil od záměru, ke kterému se rozhodnutí
vztahuje; to neplatí, byla-li realizace záměru již zahájena.“ Na tuto skutečnost byl stěžovatel
v napadeném rozsudku upozorněn a kasační soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje.
[34] Podle stěžovatele se krajský soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že lokalita
Zm17/1 byla změnou územního plánu zařazena do plochy OS.4 v rozporu s i §3 odst. 2 písm.
a), §4 odst. 1, §5 odst. 2 a §20 odst . 1, 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Soud podle něj neosvětlil
důvody, pro které tuto námitku považoval za nedůvodnou.
[35] Krajský soud v napadeného rozsudku konstatoval: „[z]a této situace není důvodné ani tvrzení
navrhovatele, že k zařazení předmětného pozemku do funkční plochy OS.4 – občanská vybavenost sportovního
charakteru, lyžařské sjezdové tratě bez možnosti doprovodných staveb, došlo v rozporu požadavky stanovenými
v §3 odst. 2 písm. a), §4 odst. 1, §5 odst. 2 a §20 odst. 1, 3 prováděcí vyhlášky. Předně jsou velmi
diskutabilní tvrzení navrhovatele, že by stavba malého lyžařského vleku a snowtubingu byla v příkrém rozporu
s požadavky a kritérii vymezenými ve shora citovaných ustanoveních prováděcí vyhlášky. Zařazením předmětného
pozemku do dané funkční plochy ale především nedochází k tomu, že by odpůrce navrhovatele do stavby těchto
zařízení „tlačil“. Odpůrce pouze respektoval existenci a platnost daného územního rozhodnutí. V odůvodnění
rozhodnutí o námitce vznesené po veřejném projednání návrhu v souvislosti s tím odpůrce navrhovatele poučil,
že je na něm, jak daný stavební závěr upraví za použití §94 a §118 stavebního zákona.“ Krajský soud
tímto reagoval na konkretizaci zmíněné námitky stěžovatele, v níž spojoval zařazení předmětné
lokality do funkční plochy OS.4 právě s umístěním staveb lyžařského vleku a snowtubingu. Toto
vypořádání považuje kasační soud (s ohledem na obecnost formulace návrhového bodu)
za dostačující.
[36] Stěžovatel dále namítal, že je-li zákonnou povinností krajského soudu přezkoumat
na základě návrhu zákonnost opatření obecné povahy jako celku, potom je soud jistě oprávněn
pro rozpor s právními předpisy zrušit předcházející rozhodnutí o námitkách (byť toto rozhodnutí
nebylo jindy předmětem samostatné správní žaloby). Nepodání správní žaloby, která
by směřovala proti rozhodnutí o námitkách stěžovatele, podle stěžovatele jako takové nemůže
zbavit soud povinnosti přezkoumat toto rozhodnutí v rámci návrhu na zrušení opatření obecné
povahy.
[37] V obecné rovině lze tomuto tvrzení stěžovatele přisvědčit. Předmětná námitka však
v nyní projednávané věci není přiléhavá. Krajský soud totiž neodmítl přezkoumat příslušnou část
odůvodnění změny územního plánu, která inkorporuje rozhodnutí o námitkách stěžovatele.
Toliko konstatoval, že není oprávněn rušit odůvodnění opatření obecné povahy, nýbrž pouze
jeho výrok, případně část výroku. Přezkum samotného odůvodnění změny územního plánu,
zejména pak v části týkající se rozhodnutí odpůrce o námitkách stěžovatele, krajský soud v rámci
stěžovatelem uplatněných návrhových bodů provedl, přičemž své související úvahy vyjádřil
na str. 17 napadeného rozsudku.
[38] Podle stěžovatele krajský soud nedostatečně odůvodnil své závěry ohledně nezbytné míry
odůvodnění rozhodnutí o námitkách vznesených v procesu pořizování změny územního plánu.
Stěžovatel v tomto směru uvedl, že odůvodnění zásadní změny ve způsobu budoucího využití
stěžovatelových pozemků by mělo obsahovat alespoň podrobné vysvětlení toho,
v čem je spatřován veřejný zájem a jakým způsobem tento veřejný zájem legitimně ospravedlňuje
konkrétní zásah do individuálních práv stěžovatele.
[39] Ani tato námitka není důvodná. Krajský soud své úvahy o požadavcích kladených
na odůvodnění rozhodnutí o námitkách opřel zejména o nález Ústavního soudu ze dne
7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11. Na straně 15 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dříve
vysoce kladené judikatorní nároky na odůvodnění uvedeného typu rozhodnutí již nemohou
nadále obstát: „[v] souvislosti s tím odkazuje krajský soud zejména na nález Ústavního soudu ze dne
7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, kterým zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu právě z toho
důvodu, že shledal jeho požadavky vůči zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání
se s námitkami vlastníka pozemku uplatněnými proti návrhu územního plánu, za přemrštěné. Dle názoru
ústavního soudu jsou takové přehnané požadavky výrazem přepjatého formalismu, který ohrožuje funkčnost
územního plánování a přispívá k narušení stability systému územního plánování a právních jistot občanů;
lze je hodnotit jako nepřípustný zásah do práva na samosprávu (čl. 8 Ústavy).“ (Srov. zejména již zmíněný
nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, usnesení rozšířeného senátu
ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 – 116; dále rozsudek kasačního soudu ze dne 30. 7. 2015,
č. j. 8 As 47/2015 – 44, ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010 – 169, nebo nedávný rozsudek
kasačního soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 As 291/2016 - 43).
[40] S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud
nepochybil v míře, kterou přezkoumával odůvodnění změny územního plánu, ani v rámci
přezkumu promítnutí rozhodnutí o námitkách stěžovatele do textové části změny územního
plánu.
[41] Krajský soud podle stěžovatele opomenul námitku, že zmíněným územním rozhodnutím
z roku 2005 jsou dotčeny i pozemky parc. č. X a X v k. ú. Š. M., na kterých byla tímto
rozhodnutím povolena stavba dětského lyžařského vleku, jejímuž provedení v rozporu se
zákonem brání skutečnost, že se jedná o pozemky podle platného územního plánu ve funkční
ploše ZS.2 – zeleň sídelní specifická – nezastavitelné zahrady, ve které stavbu dětského vleku
umístit nelze. (Tuto skutečnost považuje stěžovatel za důkaz o tom, že odpůrce v případě
dětského vleku výše citované územní rozhodnutí v platném územním plánu evidentně ignoruje,
ale ve vztahu k dotčenému pozemku stěžovatele na jeho respektování tak úpěnlivě trvá). Touto
skutečností se krajský soud v napadeném rozsudku skutečně nezabýval. Uvedená námitka
stěžovatele je tedy důvodná; v souladu s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. se však kasační soud musel
zabývat tím, zda toto pochybení krajského soudu mohlo mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
[42] Z obsahu grafické části změny územního plánu (tj. listiny označené jako „N2 B Hlavní
výkres – část B“) Nejvyšší správní soud zjistil, že pozemkové parcely č. a nebyly nyní napadenou
Změnou č. 1 územního plánu vůbec dotčeny. Rovněž je kasačnímu soudu z jeho úřední činnosti
známo, že totožnou námitkou se Nejvyšší správní soud v související věci zabýval již ve svém
rozsudku ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 As 291/2016, podle kterého „[p]rvotní určení funkční plochy těchto
posledně zmíněných pozemkových parcel totiž nebylo žádným soudním rozhodnutím zrušeno, pročež odpůrce nebyl
nucen k jeho změně a novému odůvodnění, jako tomu bylo v případě pozemkových parcel v lokalitě Zm17/1.
Právě až v rámci nutnosti nového zařazení lokality Zm17/1 do některé z funkčních ploch odpůrce prvně přihlédl
k (dle jeho názoru dosud platnému) územnímu rozhodnutí. Jistě tak mohl učinit i ohledně parcel č. a, z důvodu
výše popsaného však k tomu nebyl nucen. Lze sice konstatovat, že nepřihlédnutí k územnímu rozhodnutí ohledně
těchto dvou parcel je v rozporu s ustanovením §26 stavebního zákona (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012 – 139), nicméně je třeba mít na zřeteli, že toto
pochybení bylo založeno již vydáním územního plánu z roku 2011, nikoli vydáním změny územního plánu.“
(zvýraznění doplněno). Kasační soud neshledal důvody se od těchto závěrů odchýlit. Ačkoliv
krajský soud opomenutím této námitky pochybil, s ohledem na výše uvedené se nejednalo o
pochybení mající vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[43] Krajský soud podle stěžovatele nepřihlédl ke skutečnosti, že veřejný zájem na zařazení
jeho pozemků neplyne z odpůrcem odkazovaného vyhodnocení vlivů na životní prostředí (SEA),
ze stanoviska Správy KRNAP ze dne 22. 10. 2014 ani ze stanoviska Krajského úřadu
Královéhradeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 23. 4. 2015.
Z podstaty této stěžovatelem předestřené námitky je ovšem patrné, že spíše než proti
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku stěžovatel brojí proti věcnému posouzení tohoto
návrhového bodu krajským soudem.
[44] Krajský soud v napadeném rozsudku vycházel z oddílu F. odůvodnění Změny
č. 1 ÚP (Vyhodnocení účelného využití zastavěného území a vyhodnocení potřeby vymezení
zastavitelných ploch ploch) a rovněž oddílu G.1 odůvodnění (Komplexní zdůvodnění přijatého
řešení – Zastavitelné a přestavbové lokality). K zařazení lokality Zm17/1 do dané funkční plochy
je konkrétně v části G. 1 uvedeno: „Lokalita je mimo zastavěné území, funkční využití nemá vynesením
výše uvedeného rozsudku vymezené. Nově je vymezena jako OS.4 -občanská vybavenost sportovního charakteru,
lyžařské sjezdové tratě bez možnosti doprovodných staveb. Funkční využití je vymezeno v souladu s územním
rozhodnutím č. j.: Výst.R1668/2005, ze dne 4. 7. 2005 (možnost umístění lyžařského vleku a snowtubingu).
Návrh funkčního využití plně respektuje požadavky urbanistické koncepce platného územního plánu
o nezahušťování území, nezvyšování podílu zastavěných ploch, zachování udržitelné kapacity území a zachování
historického charakteru zástavby města (střídání zastavěných a volných ploch) jako ochrany základních stávajících
hodnot území.“ (pozn. zvýraznění doplněno NSS).
[45] S ohledem na obsah odůvodnění 1. Změny ÚP je pro vypořádání této námitky klíčové
připomenout, že (původní) územní plán města Špindlerův Mlýn již byl v minulosti přezkoumáván
ve správním soudnictví. Krajský soud v Hradci Králové zrušil toto opatření obecné povahy,
a to mj. v části vztahující se k dotčenému pozemku stěžovatele v nyní projednávané věci.
Ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2012, č. j. 30 A 10/2012, krajský soud uvedl, že se odpůrce
nevypořádal s námitkami proti návrhu územního plánu, „a proto je rovněž samostatným důvodem
ke zrušení jeho předmětné části územního rozhodnutí skutečnost, že v něm nebyla zohledněna existence rozhodnutí
o umístění stavby, vydaného odborem výstavby Městského úřadu Špindlerův Mlýn dne 4. 7. 2005
pod č.j.: Výst.R1668/2005. Jím umístěné stavby, dosud nerealizované, tak mají pro své uskutečnění v daném
území nadále zajištěn územním rozhodnutím vymezený prostor (jedná se o stavby dětského vleku, snowtubingu
a lyžařského vleku, umístěné zmíněným územním rozhodnutím, případně i o další, dosud nerealizované stavby).
Za existence platného územního rozhodnutí však nebylo možno jím vymezené území pro účely v něm uvedené určit
v územním plánu k účelu jinému. Takový postup by byl možný pouze za předpokladu, pokud by došlo ke změně
či zrušení územního rozhodnutí postupem podle §94 nového stavebního zákona. O tom však nejsou ve správním
spisu žádné informace. Odpůrce tak pochybil i v této zásadní otázce.“ (pozn. zvýraznění doplněno NSS).
[46] Z výše uvedeného je patrné, že se odpůrce v části odůvodnění G. 1 snažil dostát
požadavkům citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, tedy stanovit takovou
regulaci využití dotčeného území, která nebude bránit realizaci záměru povoleného dříve
vydaným územním rozhodnutím. Ani případné ustoupení vlastníků pozemků od realizace takto
povoleného záměru nemůže nutit odpůrce k tomu, aby na tomto území povolil i jiné využití,
například výstavbu rodinných domů, pokud by to bylo v rozporu s obecně vymezenými
požadavky na urbanistickou koncepci územně plánovací dokumentace. Z odůvodnění Změny
ÚP č. 1 (str. 23) je přitom zcela zřejmé, že právě tato hlediska byla důvodem přijatého řešení.
Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší správní soud uvedenou kasační námitku nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[47] Jak vyplývá z výše uvedeného, z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jaké
skutečnosti soud považoval za rozhodné, soud se vypořádal se všemi návrhovými body,
jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své závěry. S ohledem na nedůvodnost
všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[48] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto soud rozhodl
ve výroku II. tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odpůrci v tomto řízení nevznikly
žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti, proto mu soud ve výroku III.
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu