ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.101.2017:36
sp. zn. 1 Azs 101/2017 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: H. M.,
zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha
10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2017, č. j. OAM-182/LE-LE05-LE05-PS-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2017, č. j. 17 A
6/2017 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského se u r č u je částkou
8.228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort
ze dne 26. 12. 2016, č. j. KRPS-425901/ČJ-2016-010022, zajištěn a umístěn do Zařízení pro
zajištění cizinců Balková za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění žalobce
byla skutečnost, že dne 25. 12. 2016 byl zadržen Policií ČR v návěsu kamionu, v němž se ukrýval.
[2] Následným šetřením policie zjistila, že žalobce pobývá na území České republiky
nelegálně. Do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení žalobce mimo jiné sdělil,
že z Íránu odjel legálně do Turecka, odkud se za pomoci převaděče dostal do Rumunska, kde
s pomocí další osoby na parkovišti nastoupil do návěsu kamionu. Žalobce prohlásil, že nevěděl,
kam kamion jede, jeho cílem však je Velká Británie, kde se chce zdokonalovat ve své profesi.
[3] Dne 29. 12. 2016 podal žalobce v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení
mezinárodní ochrany. V poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl,
že o mezinárodní ochranu žádá kvůli své odbornosti a studiu, kvůli neexistenci pracovních
příležitostí v Íránu a kvůli tomu, že pro něho jako Kurda sunnitského vyznání není v Íránu žádná
budoucnost a vládní úřady a ani firmy mu nedají práci.
[4] V návaznosti na žalobcovu žádost vydal žalovaný dne 2. 1. 2017 v záhlaví označené
rozhodnutí, jímž rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a současně stanovil dobu trvání zajištění
do 18. 4. 2017.
II.
Řízení před krajským soudem
[5] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni. Ten
ji však jako nedůvodnou zamítl. Soud uvedl, že je třeba rozlišovat mezi pojmem zjevně
nedůvodné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, o níž ministerstvo rozhoduje podle
§16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu jejím zamítnutím, a pojmem účelové žádosti coby důvodu
rozhodnutí o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu.
[6] Pro účely rozhodnutí o zajištění postačuje, že existují oprávněné důvody se domnívat,
že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
Pro účely rozhodnutí o samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí být kromě
skutečnosti, že žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění (nebo je pozdržet), ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany
dříve, rovněž prokázáno, že žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a zákona
o azylu. Může tudíž nastat situace, že i když jsou dány oprávněné důvody se domnívat,
že se jedná o žádost účelovou, nemusí se současně jednat o žádost zjevně nedůvodnou ve smyslu
ustanovení §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu.
[7] Dále soud označil odůvodnění napadeného rozhodnutí v části týkající se stanovení doby
setrvání žalobce v zařízení pro zajištění cizinců v délce 110 dnů za správné. Alternativy k zajištění
dle §47 odst. 1 zákona o azylu zvážil žalovaný rovněž dostatečně.
[8] Všechny podmínky pro zajištění žalobce na základě §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
byly dle soudu splněny. Žalobce přicestoval do České republiky přes několik evropských zemí. Již
před příchodem do České republiky tedy pobýval v několika členských státech EU, v nichž
o mezinárodní ochranu nesporně požádat mohl. O udělení mezinárodní ochrany však požádal
teprve poté, co byl ve svém úkrytu v návěsu kamionu objeven řidičem a následně zadržen Policií
ČR, po svém zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců a poté, co bylo zahájeno správní
řízení o jeho vyhoštění.
III.
Kasační stížnost
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností.
[10] Žalovaný dle něj nesprávně vyhodnotil existenci podmínek zajištění podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Pokud by stěžovatel svojí žádostí sledoval jen a pouze
zmaření správního vyhoštění, byly by naplněny podmínky §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu
a bylo by možné takovou žádost zamítnout s ohledem na to, že je zjevně bezdůvodná. Žalovaný
ve svém rozhodnutí ovšem výslovně uvedl, že v případě stěžovatele nebude aplikován
§16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, jelikož stěžovatel uvedl i jiné důvody pro získání
mezinárodní ochrany než je pouhá snaha zmařit správní vyhoštění.
[11] Jestliže tedy žalovaný uznal, že žádost o mezinárodní ochranu může vést k udělení
mezinárodní nebo doplňkové ochrany, připustil, že stěžovatel svoji žádost nepodal pouze
z důvodu, aby zamezil realizaci správního vyhoštění, nýbrž i z důvodů jiných. Ani důvod zajištění
podle §46a písm. e) zákona o azylu tedy není dán. Výklad žalovaného nepřípustně rozšiřuje
důvod zajištění dle tohoto ustanovení prakticky na všechny případy, kdy zajištění žadatelé
potenciálně požádali o mezinárodní ochranu mimo jiné s cílem znemožnění správního vyhoštění.
Tento výklad je však zřetelně nesprávný, protože takové zajištění by postihovalo osoby, u nichž
udělení mezinárodní ochrany připadá v úvahu, což by byl zřetelně nesprávný a extenzivní výklad
možnosti zajištění.
IV.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační stížnost je projednatelná, z důvodů uvedených níže není důvodná.
[13] Předmětem řízení v nyní projednávané věci není otázka důvodnosti stěžovatelovy žádosti
o mezinárodní ochranu, ale otázka zákonnosti jeho zajištění. Proto nebylo ani třeba zabývat
se přijatelností kasační stížnosti podle §104a s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013,
č. 2971/2014 Sb. NSS, nebo usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 1. 2015,
č. 3181/2015 Sb.).
[14] Jedinou spornou právní otázkou v dané věci je to, zda žalovaný mohl stěžovatele zajistit
z důvodu podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu za situace, kdy stěžovatel podal
žádost o mezinárodní ochranu v průběhu řízení o správním vyhoštění a jako důvod žádosti mimo
jiné uvedl obavy ze svého postavení jakožto Kurda sunnitského vyznání v Íránu. Stěžovatel tvrdí,
že žalovaný takto postupovat nemohl a měl zkoumat i tento jiný důvod žádosti o mezinárodní
ochranu. Ani poté by však nemohl dle názoru stěžovatele rozhodnout podle citovaného
ustanovení. Pokud by žalovaný shledal, že stěžovatel podal žádost pouze s cílem vyhnout
se správnímu vyhoštění, musel by rozhodnout podle §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, tedy
žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou.
[15] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti
rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců:
„nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve“.
[16] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel přicestoval přes několik
evropských zemí, v nichž o mezinárodní ochranu nesporně mohl požádat, a existují oprávněné
důvody se domnívat, že svou žádost podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
případně je pozdržet. Zároveň uvedl, že žádost samotnou by žalovaný v souladu s judikaturou
správních soudů mohl v souladu s §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu zamítnout výhradně
tehdy, pokud by žadatel jako jediný důvod své žádosti uvedl právě snahu vyhnout se hrozícímu
vyhoštění. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvedl také ekonomické důvody a obavy z náboženské
a národnostní diskriminace v Íránu, uzavřel žalovaný, že bude jeho žádost posuzovat standardně,
tedy z hlediska případného naplnění podmínek §12, §13, §14, §14a i §14b zákona o azylu.
[17] Krajský soud k tomu v napadeném rozsudku uvedl, že je nutno rozlišovat mezi pojmy
„zjevně nedůvodná“ žádost o mezinárodní ochranu a „účelová žádost“ coby důvod pro zajištění
cizince. Pro naplnění důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu totiž postačí
pouze zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu
je účelová. Na rozdíl od toho musí být pro naplnění podmínek §16 odst. 1 písm. h) téhož zákona
navíc prokázáno, že žadatel neuvedl žádné azylově relevantní důvody; žádost totiž může být
účelová, přesto nemusí být zjevně nedůvodná. Tento podstatný rozdíl proto ospravedlňuje postup
žalovaného.
[18] Takový závěr ostatně při řešení totožné otázky Nejvyšší správní soud v minulosti již
opakovaně učinil (srov. v rozsudek ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016 – 35, či ze dne
28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017 - 31) a ani nyní nevidí důvod pro odchýlení se od něj.
Ve věci nejsou sporné skutkové okolnosti podání stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu;
jeho právní obrana spíše zpochybňuje zákonnost postupu žalovaného z toho důvodu,
že u stěžovatele existuje kromě obavy z vyhoštění více důvodů pro mezinárodní ochranu. To dle
jeho názoru automaticky vylučuje použití zajišťovacího důvodu podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu. Takový výklad však nelze přijmout. Institut zajištění podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu má sloužit především tomu, aby stát mohl vykonávat efektivní kontrolu nad
průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo
požádat o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud opakuje, že předmětem řízení o této
kasační stížnosti není posouzení důvodnosti žádosti samotné, ale zákonnost zajištění stěžovatele
po jejím podání.
[19] Důvodnost stěžovatelovy žádosti se posuzuje v samostatném řízení. Jelikož obava
z náboženské a národnostní diskriminace stěžovatele v Íránu by mohla za určitých podmínek
představovat důvod pro udělení mezinárodní ochrany, musí správní orgán zhodnotit individuální
okolnosti případu žadatele. Je povinen se v samostatném řízení s těmito jinými důvody žádosti
přezkoumatelně vypořádat, nikoliv žádost zamítnout podle §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu.
[20] To přesně žalovaný v dané věci i činí. Přestože měl na základě okolností zajištění
a dosavadního chování stěžovatele na území ČR podezření, že stěžovatelovým motivem k podání
žádosti o mezinárodní ochranu byla skutečně pouze snaha se na poslední chvíli vyhnout
správnímu vyhoštění, samotná tvrzení v žádosti vyhodnotil jako potenciálně důvodná, neboť
v dané chvíli nemohl bez jakéhokoliv bližšího zkoumání těchto tvrzení uzavřít, že jsou účelová
nebo zjevně nedůvodná. Ostatně stěžovatelův argument, že žalovaný měl postupovat podle
§16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, je nelogický, neboť jinými slovy se stěžovatel domáhá toho,
aby žalovaný jeho žádost neposuzoval věcně, ale rovnou procesně zamítl jako zjevně
nedůvodnou. To odporuje stěžovatelovým tvrzením o tom, že měl skutečný zájem o udělení
mezinárodní ochrany a nesnažil se pouze vyhnout správnímu vyhoštění.
[21] Námitka stěžovatele týkající se toho, že žalovaný jej nemohl zajistit postupem dle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, pokud zároveň neshledal důvody pro zamítnutí jeho žádosti
o mezinárodní ochranu podle §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, není z výše uvedených
důvodů důvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.
[23] Stěžovateli byl Nejvyšším správním soudem jako zástupce ustanoven advokát
Mgr. Jindřich Lechovský. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta
včetně hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b) a d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za dva
úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání kasační stížnosti) v částce 6.200 Kč,
a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 600 Kč a částka
1.428 Kč představující 21% DPH, jíž je advokát plátcem. Celková výše odměny ustanoveného
zástupce proto činí 8.228 Kč, částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu