ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.295.2017:27
sp. zn. 1 Azs 295/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. K., zastoupen Mgr.
Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 4. 2017, č. j. OAM-78/LE-LE05-LE05-PS-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2017, č. j. 17 A 64/2017 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubovi Backovi, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši
8.228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalobce byl dne 23. 4. 2017 kontrolován v rámci silniční kontroly, při níž se prokázal
neplatným cestovním dokladem. Policejní hlídka zjistila, že cizinec nedisponuje platným vízem
nebo povolením k pobytu a je veden v evidenci nežádoucích osob, neboť mu bylo v roce 2014
správním rozhodnutím uloženo vyhoštění, které nerespektoval. Dne 24. 4. 2017 bylo vydáno
rozhodnutí o vyhoštění žalobce dle §119 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., zákona
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Za účelem realizace
tohoto správního vyhoštění byl žalobce rozhodnutím ze dne 24. 4. 2017 zajištěn a umístěn
do zařízení pro zajištění cizinců, neboť dle Policie ČR existovalo reálné nebezpečí, že by i nadále
mařil výkon správního rozhodnutí o vyhoštění.
[2] V detenčním zařízení podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V návaznosti
na to žalovaný v záhlaví specifikovaný rozhodnutím dne 28. 4. 2017 rozhodl o přezajištění
žalobce z režimu cizineckého zákona do režimu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu) dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a dobu
trvání zajištění stanovil dle §46a odst. 5 zákona o azylu do 13. 8. 2017.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni. Namítal
nezákonnost svého zajištění. Uvedl, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost
uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Zdůraznil výjimečnost použití §46a odst. 1
zákona o azylu a upřednostnění využití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Žalovaný
podle něj nezohlednil specifické okolnosti jeho případu a paušálně vyloučil uložení zvláštních
opatření v jeho případě.
[4] Krajský soud uvedl, že zajištění je bezesporu krajním prostředkem vůči cizinci, neboť
jeho důsledkem je omezení nebo zbavení jeho osobní svobody. Zajištění v případě stěžovatele
však dostálo všem zákonným podmínkám kladeným na tento výjimečný institut. Žalovaný
se dostatečně zabýval možností aplikace zvláštních opatření a krajský soud ve shodě se správním
orgánem dospěl k závěru, že individuální poměry žalobce nesvědčí pro upřednostnění zvláštních
opatření dle §47 zákona o azylu před zajištěním, neboť jejich uplatnění by se minulo účinkem.
Uvedl, že nelze argumentovat návratovou směrnicí, neboť zavedení zvláštních opatření
do zákona o azylu je důsledkem implementace přijímací směrnice, která obsahuje vlastní úpravu
důvodů zajištění. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[5] Proti I. výroku rozsudku krajského soudu (o tom, že se žaloba zamítá), podal žalobce
(stěžovatel) kasační stížnost.
II. Kasační stížnost
[6] Podle stěžovatele žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili využitelnost zvláštních
opatření dle §47 zákona o azylu a v důsledku toho pochybili při vyhodnocení podmínek zajištění
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Nemožnost využití zvláštních opatření i nutnost
zajištění odůvodnili stejnou argumentací. To pokládá stěžovatel za nesmyslné a nepřijatelné.
S poukazem na článek 15 preambule přijímací směrnice stěžovatel zdůraznil, že zajištění by mělo
být možné pouze v jasně vymezených výjimečných případech, čemuž odpovídá požadavek
na prvořadé využití zvláštních opatření. Z logiky věci tedy důvody umožňující zajištění
jako takové v naprosté většině případů nejsou totožné s důvody znemožňující využití zvláštních
opatření podle §47 zákona o azylu, a žalovaný je povinen se při vysvětlení svého přesvědčení
o údajné nemožnosti využití zvláštních opatření vypořádat se všemi klíčovými prvky
stěžovatelovy pobytové historie.
[7] Stěžovatel má za to, že v podstatě jediným důvodem pro neuložení zvláštních opatření
odlišujícím se od zdůvodnění názoru žalovaného o účelovosti žádosti o udělení mezinárodní
ochrany byla skutečnost, že stěžovatel nevycestoval v době určené rozhodnutím o vyhoštění.
Žalovaný se však nezabýval specifickými okolnostmi stěžovatelova případu, což má za následek
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tuto vadu pominul i krajský soud.
[8] Žalovaný i soud dle stěžovatele vycházeli z jakési fikce stěžovatelovy nespolehlivosti
pramenící ze skutečnosti, že stěžovatel nevycestoval z území ČR v době stanovené rozhodnutím
o správním vyhoštění, aniž by však hodnotili, že stěžovatel nevycestoval s ohledem na to,
že se obával vážné újmy, která by mu hrozila na Ukrajině. Stěžovatel upozorňuje na to, mařením
průběhu řízení o mezinárodní ochraně by dosáhl pouze toho, že by bylo řízení zastaveno a jemu
by zanikl pobytový titul, který ho - byť prozatímně – chrání před návratem na Ukrajinu,
jemuž se chce vyhnout.
[9] Stěžovatel uvádí, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o azylu byla
nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, kde soud shrnuje, co bylo smyslem a cílem přijetí úpravy
zvláštních opatření: „Realizace vyhoštění musí být prováděna prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření.
Pouze v případě, že výkon rozhodnutí o navrácení formou vyhoštění může být s ohledem na posouzení každé konkrétní
situace ohrožen jednáním dotčené osoby, může být cizinec zbaven svobody zajištěním.“
[10] Stěžovatel upozornil na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, výslovně překonávající tezi, že pokud cizinec z území České republiky
po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval, je fakticky vyloučena možnost uložení
zvláštních opatření pro rozpor s návratovou směrnicí.
[11] Stěžovatel shrnul, že žalovaný posoudil jeho situaci nepřijatelně paušálně, bez potřebné
individualizace daného případu, s odkazem na nepřiléhavý a navíc již překonaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu. Jelikož krajský soud napadené rozhodnutí aproboval, ztotožnil
se s jeho nedostatečnou a nepřesnou argumentací a zatížil tím vadou nezákonnosti i napadený
rozsudek.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své předchozí vyjádření v řízení
před krajským soudem. Setrval na názoru, že důvody zajištění a nepřistoupení k uložení
zvláštních opatření ve svém rozhodnutí řádně konkretizoval. Dle jeho názoru došlo k naplnění
všech tří podmínek, na něž je zajištění cizince dle §46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu vázáno.
Závěrem uvedl, že ke dni 13. 8. 2017 došlo k ukončení zajištění cizince a z toho důvodu navrhl
dle §46 odst. 9 zákona o azylu řízení o kasační stížnosti zastavit.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost splňuje formální náležitosti,
zabýval se tím, zda se v tomto řízení projeví změna, kterou přinesla novelizace zákona o azylu
provedená s účinností od 15. 8. 2017 zákonem č. 222/2017 Sb. Podle nového, nyní účinného
znění §46a odst. 9 zákona o azylu by fakt, že stěžovatel již není v průběhu řízení o kasační
stížnosti nadále zajištěn, vedl k zastavení řízení.
[15] V procesním právu se uplatňuje obecné pravidlo, podle něhož soud postupuje podle
procesního předpisu ve znění účinném v době rozhodování. V tomto případě ovšem Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že existují důvody pro odklon od tohoto obecného pravidla.
[16] Těmito důvody jsou samotné principy právního státu, konkrétně princip dělby moci,
a dále právo na spravedlivý proces zahrnující předvídatelnost soudního rozhodování ve spojení
s očekáváním jistého postupu soudu vzniklým účastníku v okamžiku, kdy řízení svým úkonem
zahájil. Tyto principy vylučují jakýkoli zásah zákonodárce do výkonu spravedlnosti mající za cíl
ovlivnit soudní rozhodnutí v určitém (zahájeném) sporu, pokud k takovému zásahu neexistují
závažné důvody v obecném zájmu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne
28. 10. 1999, stížnosti č. 24846/94, 34165/96 a 34173/96, ve věci Zielinski, Pradal a Gonzalez
a ostatní proti Francii, nebo ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 13427/87, ve věci Stran Greek Rafineries
a Stratis Andreadis proti Řecku, dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/).
[17] Stěžovatel podal žalobu, jakož i kasační stížnost, v době, kdy zákon o azylu nevylučoval
jeho věc z meritorního přezkumu správními soudy z důvodu ukončení zajištění, a tak mohl
legitimně očekávat, že jeho žaloba i kasační stížnost bude řádně projednána. Nejvyšší správní
soud neshledal existenci žádných závažných důvodů, proč by měl v obecném zájmu rezignovat
na přezkum zákonnosti rozsudku krajského soudu ve věci zajištění stěžovatele, proto kasační
námitky stěžovatele věcně posoudil s přesvědčením, že jde o postup ústavně konformní.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se Nejvyšší správní
soud musí zabývat podle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti, vlastní přezkum rozhodnutí
je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází
z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pokud krajský soud
přistoupí k věcnému přezkumu nepřezkoumatelného správního rozhodnutí, zatíží rovněž svůj
rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti.
[20] Z rozhodnutí žalovaného i krajského soudu je seznatelné, jakými úvahami se řídili.
Žalovaný zohlednil veškeré skutečnosti ve spise, v souladu se zásadou individualizace je posoudil
a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své závěry. Jeho úvahy poté stejný způsobem aproboval
krajský soud. Ze samotného obsahu kasační stížnosti je patrné, že stěžovatel brojí proti právnímu
posouzení skutečností rozhodných pro přistoupení k zajištění. Správnost závěru o zajištění
stěžovatele namísto užití zvláštních opatření bude předmětem dalšího přezkumu Nejvyšším
správním soudem. Rozhodnutí žalovaného ani napadený rozsudek však nejsou
nepřezkoumatelné.
[21] Nejvyšší správní soud se proto zabýval stěžejní kasační námitkou spočívající
v nesprávném vyhodnocení podmínek zajištění a nesprávném posouzení možnosti využití
zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu bez potřebné míry individualizace k osobě
a pobytové historii stěžovatele.
[22] Důvody zajištění podle §46a zákona o azylu a institut zvláštních opatření podle §47
téhož zákona transponují do vnitrostátního práva čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu
(dále jen „přijímací směrnice“).
[23] Podle čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice, přitom žadatel o mezinárodní ochranu
může být zajištěn, „je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle [návratové směrnice] za účelem přípravy
navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti,
že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody
se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon
rozhodnutí o navrácení “.
[24] Tento důvod zajištění byl pak transponován do §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
podle kterého „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní
ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření,
jestliže …e) byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují
oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání
nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní
ochrany dříve“.
[25] Z uvedených ustanovení zákona o azylu a přijímací směrnice je zřejmé, že důvodem, který
ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je v tomto případě obava, že se podáním
žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního vyhoštění. Zajištění podle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu má za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti
o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout
se již uloženému správnímu vyhoštění (typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné
správy). Aniž by tím byl jakkoliv předjímán výsledek řízení o mezinárodní ochraně, jedná
se o preventivní opatření, které má zabezpečit dostupnost žadatele pro výkon rozhodnutí
o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku
negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. Skutečnost, že účelem §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu je „zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec
během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu“ Nejvyšší správní soud potvrdil
např. v rozsudcích ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016 – 35, nebo ze dne 28. 2. 2017, č. j.
4 Azs 9/2017 – 31.
[26] Zvláštní opatření je ovšem možno považovat za účinná jen tehdy, pokud jimi lze
dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky - bez fyzického zajištění
žadatele. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat také na závěry rozšířeného senátu,
jichž se ostatně sám stěžovatel dovolává, vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j.
5 Azs 20/2016 – 38, č. 3559/2017 Sb. NSS, podle kterého „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření
namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění “
(odst. 32 a 36). Byť se toto usnesení vztahovalo ke vztahu zvláštních opatření a zajištění podle
zákona o pobytu cizinců, logická vazba mezi oběma instituty je v obou zákonech obdobná.
[27] Při zvažovaní zvláštních opatření jako alternativy k důvodu zajištění podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele, včetně
případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění. Jakkoliv nelze paušálně říci,
že by v případě existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla
možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě
zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové
a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením,
jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými
státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince (srov. přiměřeně
usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, odst. 36 a 37). Zároveň je třeba
nepochybně dbát na to, že zajištění žadatelů by mělo být možné pouze v souladu se zásadou
nezbytnosti a přiměřenosti (bod 15 odůvodnění přijímací směrnice).
[28] Žalovaný odůvodnil neúčinnost zvláštních opatření v případě stěžovatele tím,
že mu již v minulosti bylo uloženo správní vyhoštění a vzhledem k dosavadnímu počínání
stěžovatele existují oprávněné důvody se domnívat, že by se opět uchýlil ke skrývání
se před orgány veřejné moci a neoprávněnému pobytu.
[29] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovateli již v minulosti bylo uloženo správní
vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla
stanovena v délce tří let. Od 5. 6. 2014 pobýval stěžovatel na území České republiky neoprávněně
a byl veden v evidenci nežádoucích osob. Stěžovatel byl též dvakrát pravomocně odsouzen
k podmíněnému trestu odnětí svobody (rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
21. 1. 2009, sp. zn. 6T 24/2009, k podmíněnému trestu odnětí svobody na 8 měsíců spolu
se zákazem řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců pro trestný čin ohrožení pod vlivem
návykové látky a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2015, sp. zn.
40T 20/2015, k podmíněnému trestu odnětí svobody na 2 měsíce pro spáchání přečinu maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Dne 24. 4. 2017 byl stěžovatel Policií ČR po prokázání
se neplatným pasem zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace
správního vyhoštění. Dne 25. 4. 2017 stěžovatel podal v zařízení pro zajištění cizinců žádost
o udělení mezinárodní ochrany. V žádosti mj. uvedl, že z území České republiky po udělení
správního vyhoštění nevycestoval, neboť na Ukrajině je válka a on se nemá kam vrátit.
V České republice má rodinu – sestru a synovce. V návaznosti na to byl „přezajištěn“
nyní přezkoumávaným správním rozhodnutím. Kromě výše uvedených skutečností vzal žalovaný
v úvahu, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu na základě skutečností, které mu byly
známy již před jeho zajištěním, z čehož lze usuzovat na cíl vyhnout se realizaci vyhoštění
a dosáhnout propuštění ze zajištění.
[30] Nejvyšší správní soud považuje výše popsané skutečnosti za nepochybně relevantní
pro úvahu, zda by byla zvláštní opatření dostatečně účinná. Žalovaný k zajištění přistoupil
na základě objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání cizince, přičemž
tyto individuální okolnosti v případě stěžovatele plně odpovídají judikatorním požadavkům
na výjimečnost institutu zajištění, namísto uložení mírnějších opatření. V nyní projednávaném
případě proto žalovaný nepochybil, když namísto užití zvláštních opatření přistoupil k zajištění
stěžovatele. I podle Nejvyššího správního soudu je nepochybné, že cílem podané žádosti
stěžovatele byla snaha vyhnout se výkonu správního vyhoštění.
[31] Pokud stěžovatel namítá, že mařením průběhu řízení o mezinárodní ochraně by nedosáhl
svého cíle, tedy zůstat v České republice, Nejvyšší správní soud se v hodnocení této námitky
ztotožňuje s krajským soudem a uvádí, že skutečnost, že chce cizinec setrvat na území ČR, sama
o sobě nezaručuje jeho součinnost. Vzhledem k předchozí aktivitě a pobytové historii stěžovatele
se lze naopak oprávněně domnívat, že v případě, že by nebyl zajištěn, pokusil by se svého cíle,
tedy neopuštění České republiky, dosáhnout skrýváním se před orgány veřejné správy, nikoliv
spoluprací s nimi.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení příslušelo, soud náhradu nákladů nepřiznal, protože mu žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
[34] Stěžovateli byl v řízení o žalobě krajským soudem usnesením ze dne 24. 5. 2017
ustanoven zástupce z řad advokátů Mgr. Ing. Jakub Backa. Zástupce ustanovený v řízení
před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
V případě, kdy je zástupce z řad advokátů ustanoven soudem, platí jeho hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce v řízení
o kasační stížnosti učinil dva úkony právní služby ve výši 3.100 Kč spočívající v sepisu kasační
stížnosti a v další poradě s klientem přesahující 1 hodinu dne 1. 8. 2017, o čemž předložil
potvrzení [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. Dále mu náleží dvě paušální náhrady hotových výdajů související s uvedenými
úkony právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). S ohledem na skutečnost,
že zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se dále jeho
odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti o 21 % z 6.800 Kč,
tj. o částku 1.428 Kč. Za zastupování v řízení o kasační stížnosti ustanovenému advokátovi
celkem náleží 8.228 Kč, které mu budou vyplaceny z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. prosince 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu