ECLI:CZ:NSS:2017:2.ADS.251.2016:23
sp. zn. 2 Ads 251/2016 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Ing. J. R., zastoupen
Mgr. Alicí Kordovou, advokátkou se sídlem Pobřežní 780/8, Plzeň, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze
dne 29. 5. 2015, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 15. 8. 2016, č. j. 16 Ad 17/2016 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 29. 5. 2015, č. j. X, kterým žalovaná zamítla námitky stěžovatele a potvrdila
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále také jen „ČSSZ“) ze dne 13. 2. 2015,
č. j. X. Tímto rozhodnutím ČSSZ zamítla stěžovatelovu žádost o starobní důchod pro nesplnění
podmínek dle §28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění rozhodném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).
Krajský soud dospěl k tomu, že námitka podjatosti byla podána stěžovatelem po zákonné
lhůtě, pročež k ní nebylo přihlíženo. Pouze nad rámec bylo samosoudkyní konstatováno,
že se necítí být podjatá. K samotné žalobě stěžovatele krajský soud uvedl, že v postupu žalované,
která zohlednila veškeré evidenční materiály a jejich obsah uvedla do osobního listu
důchodového pojištění (dále též „OLDP“), který byl přílohou prvostupňového rozhodnutí,
neshledal žádná pochybení. Stěžovatel ničím nedoložil jím tvrzené skutečnosti ohledně
dob zaměstnání, které neodpovídají evidenčnímu listu důchodového pojištění (dále jen „ELDP“)
a zároveň ničím nedoložil ani to, že by měly být údaje v ELDP chybné. Krajský soud
pak konstatoval, že důkazní břemeno ve věci spočívá na stěžovateli. Žalovaná má povinnost
pouze evidovat zaměstnavateli zaslané ELDP či jiné evidenční materiály, ale není oprávněna
měnit údaje v nich uvedené. Jestliže dřívější zaměstnavatelé stěžovateli chybně zaznamenali dobu
účasti na pojištění v ELDP, nemůže žalovaná tuto chybu žádným způsobem napravit, když jediný
kdo mohl a může rozpor mezi údaji uvedenými v ELDP a tvrzenou skutečnou dobou
zaměstnaneckého poměru rozporovat, je stěžovatel. Krajský soud k žalobním námitkám dále
uvedl, že si stěžovatel nejspíš neuvědomil, že žalovaná je povinna postupovat podle předpisů,
které jsou účinné v době vydání rozhodnutí, přičemž podmínky, které je pojištěnec povinen
splnit pro vznik nároku na starobní důchod, se v průběhu let měnily. Stěžovatel se tak nemůže
dovolávat pro něj příznivější úpravy účinné před padesáti lety. Stěžovatel nemohl dle krajského
soudu požadovat ani započtení doby, po kterou byl ve vazbě, neboť nesplnil podmínku zařazení
do práce. Ohledně tvrzeného rozhodnutí Ústavního soudu krajský soud konstatoval,
že jej stěžovatel žádným způsobem nespecifikoval a soudu tak neumožnil se s ním seznámit.
Stěžovatel pak vůbec nezmínil, proč nebyl účasten důchodového pojištění po roce 2001,
kdy byl od 4. 11. 1992 do 4. 12. 2013 veden v živnostenském rejstříku. Stěžovatel
pak po 4. 7. 1991 nemá vykázanou žádnou další dobu pojištění a žádnou dobu pojištění
ani neprokázal. Uvedená skutečnost jde pouze k jeho tíži, neboť záleželo pouze na jeho
rozhodnutí jako osoby samostatně výdělečné činné, jak bude v tomto směru postupovat.
S ohledem na uvedené se soud plně ztotožnil se žalovanou, že stěžovatel nezískal při dosažení
důchodového věku (4. 2. 2014) potřebnou dobu pojištění pro nárok na starobní důchod, která
u něho činí 30 let, neboť získal pouze 24 roků a 195 dnů pojištění. Neprokáže-li stěžovatel další
dobu pojištění, vznikne mu nárok na starobní důchod až při dosažení věku 67 let a 8 měsíců.
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítá kasační
důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), tzn. tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu
pro nesprávné posouzení právní otázky v předchozím řízení a chybějící podmínky řízení, neboť
věc rozhodoval soudce zjevně podjatý.
Stěžovatel namítá, že právní normy nelze měnit zpětně, zde dokonce o padesát
let. Stěžovateli byla krácena doba jeho pojištění o 50 % za období jeho přípravy k výkonu
povolání, tedy studií, od 1. 9. 1966 do 31. 8. 1973. Doba školních prázdnin pak byla vynechána
úplně, ačkoliv i v této době byl řádným žákem bez přerušení vzdělávacího procesu.
Pokud jde o započtení doby, kdy byl ve vazbě, stěžovatel uvádí, že byl uvězněn svévolně,
jak bylo prokázáno bohužel až nálezem senátů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Z tam provedeného dokazování pak vyplynulo, že byl stěžovatel po téměř celou dobu tohoto
uvěznění formou vazebního věznění, umístěn nedobrovolně, proti své vůli, v lékařském zařízení,
kde byla nezákonně zkoumána jeho duševní způsobilost. Tuto situaci však nezapříčinil stěžovatel,
ale stát prostřednictvím svých orgánů, a je proto zcela v rozporu s dobrými mravy vylučovat tuto
dobu z režimu důchodového pojištění, když stěžovatel nemohl jednat svobodně.
Krajský soud uvedl, že stěžovatel nespecifikoval rozhodnutí Ústavního soudu, na které
poukazoval a neumožnil se mu proto s jeho obsahem seznámit. S tímto tvrzením stěžovatel
nesouhlasí, neboť byl připraven veškeré důkazy a podklady předložit soudu při ústním jednání,
protože považoval za nutné, aby toto jednání proběhlo a byla tak zachována záruka ústnosti
a bezprostřednosti řízení. K tomuto je stěžovatel připraven i nadále, uvádí, že složka vztahující
se k této problematice čítá celkem 5 žalob a souvisejících rozhodnutí. Tato skutečnost vyplývala
z trestního spisu, který byl a je nedílnou součástí spisového materiálu Krajského soudu v Plzni.
Stěžovatel se dále domnívá, že v žalobě jednoznačně uvedl právní titul, pod kterým
se domáhá uznání doby od roku 2001 do 2016 jako započitatelné doby pojištění a přiznání
tohoto nároku se domáhá právě v tomto řízení. Stěžovatel je toho názoru, že to byl právě krajský
soud, kdo měl o této věci rozhodovat, neboť v ČR není žádná jiná instituce, která by byla
oprávněna rozhodovat o právech občanů.
Rozhodující soudkyně uvedla, že stěžovatel jí na základě podané žaloby nebyl osobou
známou, svou podjatost nezjistila, pročež nebyl z její strany dán důvod pro postup podle §8
odst. 3 s. ř. s. Stěžovatel se domnívá, že soudkyně JUDr. Hocká spáchala úmyslný trestný
čin křivého obvinění vůči jeho osobě s cílem odstranit jeho osobu ze společenského života,
neboť z titulu předsedy občanského spolku „Associace rodičů ČR“ dlouhodobě po dobu několika
roků a v mnoha opatrovnických kauzách vymáhal po osobě JUDr. Hocké řádné plnění
povinností funkce soudce a veřejně poukazoval na její četná zásadní procesní pochybení
a dožadoval se pro účastníky těchto řízení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí,
že tím dala JUDr. Hocká právní záminku svým „totálně zkorumpovaným soukmenovcům
k vykonstruování celkově infantilně zfalšovaného trestního stíhání“ stěžovatele. Jedním z násilných
prostředků likvidace stěžovatele, které měli tehdy „mafiánští zkorumpovanci“ k dispozici, bylo
svévolné účelové uvěznění stěžovatele. Záměrné účelové nezapočítání doby svévolného věznění
a následné zlikvidování jeho živnostenské činnosti spočívající v edukaci dětí (začínajících cyklistů)
v dopravní výchově, morálky a etiky v silniční dopravě, je jedním z atributů podané žaloby.
JUDr. Hocká tak dle stěžovatele opakovaně likviduje lidská práva jeho osoby ve smyslu čl. 6
Evropské úmluvy o základních lidských právech, tj. právo na spravedlivý a nestranný proces.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit. Zároveň
navrhuje, aby byla věc Krajskému soudu v Plzni odejmuta a přidělena věcně příslušnému soudu,
který je místně příslušným soudem žalované a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na to, že se v dané věci jedná o posouzení nároku
na starobní důchod. V ustanovení §29 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění jsou stanoveny
podmínky vzniku tohoto nároku, a to získání potřebné doby pojištění a dosažení věku
potřebného pro nárok na tento důchod. Podmínka potřebné doby pojištění musí být objektivně
splněna zároveň s podmínkou věkovou. Správní orgány jsou povinny dodržovat předpisy týkající
se důchodového zabezpečení ČR a nikoli je dle vlastního uvážení či uvážení pojištěnců měnit.
S ohledem na uvedené navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem
ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel setrvává na svých námitkách, že za doby pojištění nebyly uznány všechny
jím konstatované doby. Za prvé se jedná o dobu školních prázdnin (neuvádí kterých) a dále
o dobu, kdy byl dle svých slov nezákonně vězněn deset měsíců v roce 2001, čehož důsledkem
bylo nakonec i zlikvidování jeho živnostenské činnosti.
Předně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno
dispoziční zásadou (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto kvalita a preciznost
ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě
předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 – 108, a ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54).
Pro úspěch v kasačním řízení je tak rozhodující, jak kvalitně je stěžovatel schopen odůvodnit
jím uplatněné námitky. Stěžovatel, stejně jako v žalobě, sice prezentuje své názory, ty však ničím
nedokládá ani neupřesňuje, a užívá vůči rozhodující soudkyni osočující tvrzení, někdy
až na samotné hranici slušnosti.
Nejvyšší správní soud k věci uvádí, že pokud jde o dobu školních prázdnin, která
stěžovateli nebyla započtena, zjistil ze spisového materiálu a z podané žaloby, že se má nejspíše
jednat o dobu školních prázdnin po ukončení stěžovatelovy povinné školní docházky, ode dne
1. 7. 1966 do 31. 8. 1966. O stejné námitce již rozhodovala žalovaná v rozhodnutí o námitkách
a s jejím odůvodněním, že se tato doba do doby pojištění nezapočítává, se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje. Podle §13 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění se (z)a dobu pojištění považují
též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, s výjimkou doby
studia po dosažení věku 18 let (…). Za náhradní dobu pojištění se považují též náhradní doby získané před
1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem a doba pobírání důchodu za výsluhu let. Za náhradní
dobu pojištění se považuje též doba studia získaná před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem,
a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let. Podle §6 odst. 1 bodu 1 zákona
č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, se dobou zaměstnání rozumí doba pracovního (učebního)
poměru, doba činnosti v poměru člena výrobního družstva a doba jiné činnosti, po kterou pracující mají
v důchodovém zabezpečení práva a povinnosti jako pracovníci a podle bodu 4 téhož ustanovení také doba
studia na školách, včetně vysokých škol, potřebná k přípravě pro povolání po skončení povinné školní docházky.
Podle §5 zákona č. 186/1960 Sb., o soustavě výchovy a vzdělávání (školský zákon), je (z)ákladní
vzdělání povinné pro veškerou mládež. Povinná školní docházka trvá devět let a začíná počátkem školního roku,
který následuje po dni, kdy dítě dovrší šestý rok věku. Stěžovatel se narodil dne 4. 6. 1951, základní školu
ukončil dnem 30. 6. 1966. Dle popsaných ustanovení a spisové dokumentace počala doba
pojištění stěžovatele zahájením studia (učební poměr) na Středním odborném učilišti
elektrotechnickém v Plzni dne 1. 9. 1966. Dobu prázdnin po ukončení povinné školní docházky
(základní školy) nelze s ohledem na uvedené za dobu pojištění považovat, neboť tuto dobu nelze
podřadit pod právními předpisy definovanou dobu zaměstnání. Žalovaná sice nesprávně
vycházela z pozdějšího právního předpisu, tj. zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
nicméně s ohledem na totožnou úpravu této otázky v obou předpisech nelze toto pochybení
považovat za natolik zásadní, aby mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel následně nesouhlasí s nezapočtením doby jeho věznění v délce deseti měsíců
v roce 2001 do doby pojištění. Jak uvedla již žalovaná a také krajský soud, podle §5 odst. 1
písm. l) zákona o důchodovém pojištění jsou pojištění při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně
účastny osoby zařazené k pravidelnému výkonu prací ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě. Ze spisu,
konkrétně ze sdělení Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR a věznice Plzeň ze dne
5. 5. 2015, ale plyne, že stěžovatel nebyl po dobu vazby pracovně zařazen, pročež tuto dobu nelze
hodnotit jako dobu pojištění. Uvedená námitka proto není důvodná.
Stěžovatel, stejně jako v řízení před krajským soudem i žalovanou, poukazuje na nijak
nespecifikované rozhodnutí Ústavního soudu, které ke kasační stížnosti nepředkládá a ani je nijak
blíže nekonkretizuje. Rozporuje však tvrzení krajského soudu, že mu neumožnil seznámit
se s uvedeným rozhodnutím. Stěžovatel namítá, že uvedené rozhodnutí, jakož i veškeré důkazy
a podklady, byl připraven předložit soudu při ústním jednání, které považoval za nutné.
Obecně platí, že krajský soud v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí nařídí jednání.
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. však (s)oud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Stěžovateli byla krajským soudem dne 15. 12. 2015 zaslána výzva č. j. 43 Ad 73/2015 – 9, která
obsahovala mj. poučení o možnosti vyslovení nesouhlasu s projednáním věci bez nařízení
jednání ve lhůtě dvou týdnů. Tato výzva byla stěžovateli doručena dne 20. 12. 2015,
ten se k ní ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Stěžovatel však následně, dne 17. 6. 2016 (č. l. 33 spisu),
zaslal krajskému soudu podání, v němž výslovně uvedl: „Souhlasím, aby soud ve věci rozhodl
bez ústního jednání, neb jiné důkazy ve věci rozhodně nemám, a ani nemám možnost je opatřit.“
Je tak evidentní, že tvrzení stěžovatele, že požadoval nařízení jednání, a že disponoval všemi
potřebnými důkazy, je přinejmenším nevěrohodné. Krajský soud proto nepochybil,
rozhodoval-li bez nařízení jednání na základě spisového materiálu, který měl k dispozici.
Uvádí-li nyní stěžovatel, že rozhodnutí Ústavního soudu souvisí s trestním řízením vedeným
Krajským soudem v Plzni, jedná se o novou skutečnost, ke které se v řízení o kasační stížnosti
nepřihlíží (viz §109 odst. 5 s. ř s.). Nejvyšší správní soud opět připomíná dispoziční zásadu
ovládající řízení před správními soudy, která znamená, že stěžovatele tíží jak břemeno tvrzení,
tak břemeno důkazní. Domáhá-li se stěžovatel v kasační stížnosti určitých skutečností,
zde zohlednění rozhodnutí Ústavního soudu, příp. Nejvyššího soudu, bylo na něm, aby je buďto
soudu doložil, nebo je specifikoval takovým způsobem, který by Nejvyššímu správnímu soudu
umožnil jejich opatření. Stěžovatel však zůstal v rovině obecných tvrzení, pročež je tato jeho
argumentace lichá. Není úkolem Nejvyššího správního soudu za stěžovatele jakkoli domýšlet
a dohledávat skutečnosti dle jeho názoru svědčící v jeho prospěch.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že v řízení před krajským soudem uvedl právní
titul, pod kterým se domáhá uznání doby od roku 2001 do 2016 jako započitatelné doby
pojištění. Stěžovatel v žalobě namítal, že by mu Česká republika měla uhradit důchodové dávky
od roku 2001, a to ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu. Jak již ale bylo konstatováno,
stěžovatel žádným způsobem nekonkretizoval, na základě jakého konkrétního rozhodnutí
by mu měly být tyto dávky poskytnuty, a už vůbec nespecifikoval své doby pojištění od roku
2001. Stěžovatel totiž poukazoval pouze na to, že mu byla zlikvidována jeho živnostenská činnost
„korupčními praktikami absolutně zkorumpovaných úředníčků státní správy.“ Pouze na základě takovéhoto
tvrzení však stěžovateli nelze tuto dobu započíst ani jako dobu zaměstnání, ani jako dobu
náhradní. Jak již uvedl krajský soud, stěžovatel byl veden v živnostenském rejstříku od 4. 11. 1992
do 14. 12. 2013, nicméně nezmínil, proč nebyl po roce 1991 vůbec účasten důchodového
pojištění. Skutečnost, že se stěžovatel neúčastnil důchodového pojištění, jde mu k tíži, neboť
záleželo pouze na jeho rozhodnutí, jak bude v této době postupovat. Pokud jde o nárok
na starobní důchod po této době, stěžovatel ohledně něj ničeho neuvedl v žádné fázi správního
ani soudního řízení, pročež se jím nelze zabývat. Nyní projednávaná věc se navíc týká pouze
přezkumu rozhodnutí žalované o zamítnutí žádosti stěžovatele o starobní důchod pro nesplnění
podmínek pro jeho přiznání, a nikoliv důchodových dávek od roku 2001. Stěžovatel navíc
sám uvádí, že v této věci vede jiné soudní řízení.
Konečně, pokud jde o námitku, že ve věci rozhodovala podjatá soudkyně, ani zde nelze
se stěžovatelem souhlasit. Tvrzenou podjatost soudkyně krajského soudu, která ve věci
rozhodovala, lze obecně podřadit pod kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
a stěžovatel může namítat, že řízení před krajským soudem bylo z tohoto důvodu zmatečné.
Tak tomu však v této věci nebylo.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. (s)oudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo
v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle třetího odstavce tohoto ustanovení (s)oudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí
takovou skutečnost předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu.
Předseda soudu na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát. Má-li předseda soudu
za to, že není dán důvod podjatosti soudce, nebo týká-li se věc předsedy soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší
správní soud usnesením, a jde-li o soudce, Nejvyššího správního soudu, jiný jeho senát.
Podle §8 odst. 5 s. ř. s. (ú)častník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout podjatost soudce,
soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti
dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným
námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž
je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li namítána
podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.
Ze spisu krajského soudu bylo zjištěno, že stěžovatel byl výzvou ze dne 30. 5. 2016
poučen ve smyslu §8 odst. 5 s. ř. s. o tom, že „ve věci bude rozhodovat specializovaný samosoudce
JUDr. Alena Hocká (zastupuje Mgr. Jana Komínková)“ a že může uplatnit zdůvodněnou námitku
podjatosti ve lhůtě jednoho týdne (stěžovateli doručeno dne 3. 6. 2016). Dne 10. 6. 2016 zaslal
stěžovatel soudu dotaz, jestli bude věc rozhodovat JUDr. Hocká, nebo Mgr. Komínková. Dne
15. 6. 2016 soud stěžovateli sdělil, že, jak již byl poučen, ve věci bude rozhodovat JUDr. Alena
Hocká (stěžovateli doručeno dne 17. 6. 2016). Dne 17. 6. 2016 zaslal stěžovatel krajskému soudu
podání, v němž uvedl toliko, že očekává, „že se s. Hocká sama z procesu této věci vyloučí.“ Dne
8. 7. 2016 zaslal stěžovatel soudu další přípis, v němž uvedl, že dosud neobdržel „rozhodnutí Hocké
o svém vyloučení z tohoto procesu.“ Dne 13. 7. 2016 krajský soud zaslal stěžovateli přípis, v němž
jej znovu poučil o postupu, jakým lze vznést námitku podjatosti vůči rozhodujícímu soudci
a o jejích náležitostech. Upozornil jej také, že o JUDr. Hocké nebylo zjištěno, že by se cítila
být ve věci podjatá, stěžovatel navíc žádné skutečnosti, proč by měla být podjatá, neuváděl, proto
nelze očekávat, že se sama bez důvodu vyloučí z projednávání věci. Krajský soud stěžovateli
zároveň sdělil, že námitka podjatosti nebyla doposud vznesena, když tato musí mít své náležitosti
a musí být podána v řádné lhůtě (stěžovateli doručeno 15. 7. 2016). Podáním ze dne 18. 7. 2016
stěžovatel opětovně požadoval, aby se JUDr. Hocká sama vyloučila z rozhodování, aniž by však
uvedl jakýkoli důvod. Stěžovatel až v podání ze dne 12. 8. 2016 sdělil důvody, proč se domnívá,
že JUDr. Hocká nemůže v jeho věci rozhodovat. V uvedeném podání obvinil soudkyni Hockou
ze spáchání trestného činu křivého obvinění stěžovatele a z obsahu tohoto podání dále plyne,
že se stěžovatel domnívá, že JUDr. Hocká byla zainteresována na uvěznění stěžovatele; trestní
řízení nebo rozhodnutí, které k tomu mělo vést, však stěžovatel nespecifikoval. Stěžovatel
současně uvedl, že v plzeňském právním prostředí nelze očekávat spravedlivý proces, neboť
se „na likvidaci osobnosti žalobce Ing. J. R. podílelo 64 plzeňských justičních mafiánů“, pročež požádal o
odejmutí věci Krajskému soudu v Plzni a její přidělení Krajskému soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud uvádí, že shledal v postupu krajského soudu pochybení, které však
nemohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí. Z ustanovení §41 odst. 2 občanského soudního
řádu, který se podle §64 s. ř. s. použije přiměřeně i na soudní řízení ve věcech přezkumu
rozhodnutí správních orgánů, vyplývá, že každý úkon soud posuzuje podle jeho obsahu, i když
je nesprávně označen. Ačkoli tedy stěžovatel ve všech uvedených podáních požadoval,
aby se soudkyně JUDr. Hocká sama vyloučila z projednávání věci (takový návrh stěžovateli
právní předpisy neumožňují), bylo lze z obsahu podání vysledovat jeho zájem na tom, aby bylo
rozhodnuto o vyloučení JUDr. Hocké z rozhodování jeho věci, čehož lze dosáhnout právě
podáním námitky podjatosti. Nejvyšší správní soud považuje, na rozdíl od krajského soudu,
námitku podjatosti podanou stěžovatelem za včasnou, podal-li ji stěžovatel dne 17. 6. 2016.
Ze spisu je totiž evidentní, že stěžovatel neporozuměl prvnímu poučení o tom, kdo bude ve věci
rozhodovat, jestli JUDr. Hocká, nebo Mgr. Komínková. Nejvyšší správní soud včasnost
uplatněné námitky dovodil zejména s ohledem na následný postup krajského soudu, který
stěžovateli k jeho dotazu upřesnil, kdo bude ve věci rozhodovat, a také vzhledem k tomu,
že stěžovatel nebyl v řízení před krajským soudem zastoupen advokátem, pročež se mu nemuselo
první poučení ve věci jevit úplně jednoznačným. Stěžovatel se tak až dne 17. 6. 2016 dozvěděl,
vůči komu může namítat podjatost, což učinil ještě téhož dne. O námitce podjatosti vznesené
vůči rozhodujícímu soudci však rozhoduje podle §8 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud. Bylo
tak povinností předložit věc Nejvyššímu správnímu k rozhodnutí, k čemuž nedošlo.
Toto pochybení však nemohlo způsobit nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu.
Z judikatury zdejšího soudu totiž plyne, že „(o)vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby
k vadě řízení vůbec nedošlo.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 - 59). S krajským soudem je totiž nutné souhlasit, že uplatnění námitky
podjatosti podléhá přísné koncentraci. Námitka podjatosti musí být uplatněna ve lhůtě jednoho
týdne ode dne, kdy se účastník řízení o podjatosti dozvěděl, přičemž v této lhůtě musí být tato
námitka rovněž zdůvodněna (§8 odst. 5 s. ř. s.). Stěžovatel však ve lhůtě pro podání námitky
podjatosti žádné důvody neuvedl, pouze požadoval, aby se soudkyně sama vyloučila. Taková
námitka podjatosti by byla i v řízení před Nejvyšším správním soudem zaručeně posouzena jako
nedůvodná. Její pozdější zdůvodnění (cca po měsíci) by na věci ničeho nezměnilo; nebylo
by k němu totiž možné přihlížet.
Pokud jde o konkrétní důvody, pro které se stěžovatel domnívá, že by měla
být JUDr. Hocká podjatá, Nejvyšší správní soud tyto neshledal důvodem pro učinění závěru
o zmatečnosti řízení podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Stěžovatelova argumentace se nese
v rovině ničím nepodložených spekulací ohledně zapojení JUDr. Hocké do jeho svévolného
věznění. JUDr. Hocká v napadeném rozsudku uvedla, že jí stěžovatel na základě jeho žaloby
nebyl osobou známou. JUDr. Hocká uvedla, že v justici pracuje již desítky let a za tuto dobu
řešila stovky kauz s různými účastníky, které není schopna ztotožnit pouze na základě jména,
popřípadě bydliště. I za situace, rozhodovala-li by soudkyně Hocká jinou věc, jejímž účastníkem
byl stěžovatel, nebylo by lze z této skutečnosti dovozovat její podjatost s ohledem na ust. §8
odst. 1 s. ř. s. in fine, dle kterého důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu
soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Pouze na základě těchto
skutečností a nepodloženého tvrzení o nemožnosti spravedlivého rozhodování Krajským soudem
v Plzni zde nebyl důvod ani pro delegaci věci jinému soudu. Pokud jde o tvrzení stěžovatele,
že ze svého titulu předsedy občanského spolku Associace rodičů ČR dlouhodobě po dobu
několika roků a v mnoha opatrovnických kauzách vymáhal po osobě JUDr. Hocké řádné plnění
povinností funkce soudce a veřejně poukazoval na její četná zásadní procesní pochybení
a dožadoval se pro účastníky těchto řízení práva na spravedlivý proces, jde jednak o ničím
nedokladované tvrzení a navíc o zcela novou skutkovou argumentaci, která nebyla uplatněna
v řízení před krajským soudem, a není tedy v řízení o kasační stížnosti přípustná (§109 odst. 5
s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaná započetla stěžovateli veškerou prokázanou
dobu pojištění. Jinou dobu pojištění provedeným šetřením nezjistila ani žalovaná a ani stěžovatel
ji nijak neprokázal. Ke dni 4. 2. 2014, od něhož žádal stěžovatel o přiznání starobního důchodu,
nezískal potřebných 30 let pojištění, a proto mu nárok na starobní důchod k tomuto dni nevznikl.
Pouze na závěr, nad rámec nyní projednávané kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud
sděluje stěžovateli, že chápe, že doložit chybějící zaměstnání může být velice obtížné, zejména
za situace, kdy je zaměstnavatel nekontaktní (např. již neexistuje). Pokud tomu tak není,
je vhodné ho kontaktovat a žádat nápravu – zaslání potřebných tiskopisů na místně příslušnou
okresní správu sociálního zabezpečení. Když nelze z různých důvodů zaměstnavatele kontaktovat
nebo nespolupracuje, tak je potřeba v součinnosti s pracovníky místně příslušné správy sociálního
zabezpečení uvést vše na pravou míru. Zjednodušeně řečeno chybějící dobu pojištění
„vydokladovat“. Možnými doklady jsou, jak stěžovatele již upozorňoval také krajský soud,
např.: pracovní smlouva, zápočtový list, doklad o ukončení pracovního poměru, mzdové listy.
V případě, že nejsou žádné listinné doklady k dispozici, je možné si doložit odpracovanou dobu
prostřednictvím čestného prohlášení dvou svědků, např. bývalých spolupracovníků (viz §85
odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
rozhodném pro projednávanou věc). Uvedenými otázkami se již zabýval také Nejvyšší správní
soud ve svých rozsudcích ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 Ads 85/2013 – 33, nebo ze dne 11. 7. 2013,
č. j. 4 Ads 28/2013 - 22).
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného shledal kasační stížnost
nedůvodnou, proto ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. S ohledem
na to, že rozsudek krajského soudu nebyl zrušen, nerozhodoval zdejší soud o návrhu stěžovatele
na přikázaní věci jinému krajskému soudu.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel v kasačním řízení neměl úspěch, proto mu podle §60 odst. 1 s. ř. s. nepřísluší
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná sice uspěla, ovšem právo na náhradu nákladů řízení
jí nenáleží podle §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu