ECLI:CZ:NSS:2017:2.ADS.340.2016:46
sp. zn. 2 Ads 340/2016 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: H. B. V.,
zastoupený Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti
žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, ve věci žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2015, č. j. 4105/1.30/15-2, ve znění opravného
rozhodnutí ze dne 13. 10. 2015, č. j. 4105/1.30/15-3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 11. 2016, č. j. 59 Ad
5/2015 – 42,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 11. 2016,
č. j. 59 Ad 5/2015 – 42, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 21. 9. 2015, č. j. 4105/1.30/15-2,
ve znění opravného rozhodnutí ze dne 13. 10. 2015, č. j. 4105/1.30/15-3,
se zrušuje .
III. Rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne
20. 5. 2015, č. j. 7555/7.30/15-8, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti celkem 21 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho zástupce Mgr. Jiřího Douska, advokáta.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného
[1] Rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 59 Ad 5/2015 – 42, Krajský soud v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2015, č. j. 4105/1.30/15-2, ve znění opravného rozhodnutí
ze dne 13. 10. 2015, č. j. 4105/1.30/15-3, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Oblastního
inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj (dále jen ,,oblastní inspektorát“) ze dne
20. 5. 2015, č. j. 7555/7.30/15-8 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
[2] Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 52 000 Kč za správní
delikt podle §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se žalobce měl dopustit tím, že umožnil
výkon nelegální práce mimo pracovněprávní vztah, když od ledna 2013 do 29. 5. 2013
ve své provozovně v ulici X 354/45 v L. umožnil výkon závislé práce spočívající v mytí nádobí a
úklidu fyzické osobě paní B. T. H. (dále též jen „dotyčná“), aniž by s ní měl uzavřenou pracovní
smlouvu nebo některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), čímž
porušil povinnost podle §3 zákoníku práce a umožnil výkon nelegální práce ve smyslu §5 písm.
e) bod 1 zákona o zaměstnanosti. Žalobci byla zároveň uložena povinnost nahradit náklady
správního řízení ve výši 1000 Kč.
[3] Dne 29. 5. 2013 provedl Celní úřad pro Liberecký kraj kontrolu na úseku zaměstnávání
cizinců v provozovně vietnamské restaurace v ulici X 354/45 v L., ve které kromě žalobce zastihl
paní B. T. H. Dotyčná ani žalovaný při kontrole ani následně nepředložili žádný doklad
osvědčující uzavření pracovněprávního či jiného vztahu. Do úředního záznamu sepsaného při
kontrole žalobce uvedl, že dotyčná je jeho sestřenicí a v restauraci mu pomáhá 3 až 4 dny
v týdnu. Tyto skutečnosti byly následně zaznamenány v protokolu o kontrole ze dne 3. 6. 2013, č.
j. 26524-2/2013-560000-61, se kterým byl žalobce dne 6. 6. 2013 seznámen. Protože proti
skutečnostem v protokole uvedeným žalobce neuplatnil námitky, byla celá věc předána
oblastnímu inspektorátu práce, který s žalobcem zahájil správní řízení oznámením ze dne
30. 10. 2013.
[4] Při ústním jednání dne 5. 12. 2013 provedl oblastní inspektorát práce dokazování
listinami (protokolem o kontrole, úředním záznamem o podaném vysvětlení, e-mailovou
korespondencí poskytnutou úřadem práce a výpisy z příslušných rejstříků ve vztahu k žalobci).
Žalobce se při jednání k věci vyjádřil, potvrdil již dříve sdělené skutečnosti, a to, že paní B. T. H.
mu pomáhala asi od ledna 2013 do dne kontroly 3x v týdnu 1 až 2 hodiny, pokud se žalobce cítil
unavený nebo nemocný. Uvedl, že neměl v úmyslu s ní uzavřít nějakou dohodu nebo pracovní
smlouvu, její náplní práce bylo čistit a uklízet provozovnu. Sdělil, že dotyčné dával pokyny a
kontroloval její práci. Za práci dotyčná nedostávala odměnu. Paní B. T. H. byla vyslechnuta jako
svědkyně, žalobcem uváděné skutečnosti potvrdila. Na základě zjištěných skutečností vydal
oblastní inspektorát práce dne 28. 1. 2014 rozhodnutí č. j. 768/7.72/14/14.3, kterým shledal
žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. c) zákona o
zaměstnanosti spočívajícího v umožnění nelegální práce ve smyslu §5 písm. e) bod 1 zákona
o zaměstnanosti, za což mu uložil pokutu ve výši 250 000 Kč. K odvolání žalobce
žalovaný rozhodnutí oblastního inspektorátu potvrdil rozhodnutím ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 878/1.30/14/14.3.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2014, č. j. 878/1.30/14/14.3, se žalobce
bránil správní žalobou, o které krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 3. 2015,
č. j. 59 Ad 11/2014 - 42. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že správní orgány měly
pro svá skutková zjištění dostatek podkladů. Námitky nesprávného posouzení správního deliktu
umožnění nelegální práce paní B. T. H. dle §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti nebyly
shledány důvodnými. Krajský soud však dospěl k závěru, že pokuta ve výši 250 000 Kč
je protiústavní a může představovat zásah do práva žalobce dle článku 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 52/2013, publ. pod č. 219/2014 Sb., který dnem jeho vyhlášení zrušil část
ustanovení §140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti ve znění zákona č. 367/2011 Sb.
a zákona č. 1/2012 Sb. ve slovech „nejméně však ve výši 250 000 Kč“ pro rozpor s čl. 1, čl. 4
odst. 4, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1
k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Krajský soud konstatoval, že uložená pokuta může
mít likvidační povahu a neumožňuje žádnou individualizaci konkrétního případu s přihlédnutím
k osobním a majetkovým poměrům žalobce, je proto stanovená zřejmě nepřiměřeně. Krajský
soud proto rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2014, č. j. 87/1.30/14/14.3, i rozhodnutí
oblastního inspektorátu práce ze dne 28. 1. 2014, č. j. 768/7.72/14/14.3, zrušil pro nezákonnost
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[6] Oblastní inspektorát v novém rozhodnutí ze dne 20. 5. 2015, č. j. 7555/7.30/15-8
(„prvostupňové rozhodnutí“), znovu posoudil jednání žalobce tak, že se dopustil správního
deliktu dle §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a žalobci uložil pokutu ve výši
52 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Zopakoval, že v daném případě
byly naplněny všechny znaky výkonu nelegální práce, neboť paní B. T. H. vykonávala práci
osobně, v provozovně žalobce, třetím osobám se jevila jako zaměstnankyně, pokyny jí dával
žalobce, který také kontroloval její práci. Tvrzení, že se jednalo o výpomoc při akutní indispozici
žalobce, považoval oblastní inspektorát práce za účelové, neboť jak paní B. T. H., tak žalobce
uvedli, že se jednalo o dlouhodobou výpomoc přibližně od ledna 2013 do dne kontroly, což
akutní indispozici žalobce jednoznačně vyloučilo. K námitce, že paní B. T. H. nedostala za
vykonanou práci odměnu a z tohoto důvodu se nemohlo jednat o výkon závislé práce, oblastní
inspektorát práce uvedl, že odměna za práci není znakem závislé práce, ale jejím důsledkem. Při
zjišťování vztahu mezi žalobcem a paní B. T. H. vycházel oblastní inspektorát práce z vyjádření
žalobce při kontrole, který uvedl, že paní B. T. H. je jeho sestřenicí, také paní B. T. H. potvrdila,
že je s žalobcem příbuzná. I v případě, pokud by žalobce a paní B. T. H. byli ve vztahu druha a
družky, bylo by nutné uzavřít pracovně právní vztah. Oblastní inspektorát práce zdůraznil, že
nelegální práce je obecně chápána jako negativní společenský jev s nežádoucími dopady zejména
do sféry daňové a sociální. Žalobce svým jednáním ohrozil veřejný zájem na ochraně osob
vykonávající závislou práci a neprovedl odvody do státního rozpočtu, k čemuž by byl povinen v
případě vzniku pracovněprávního vztahu. Při stanovení výše pokuty hodnotil oblastní inspektorát
práce závažnost dopadů jednání žalobce a vzal v úvahu jeho majetkové poměry. Jako k
polehčující okolnosti přihlédl k tomu, že bylo prokázáno umožnění výkonu nelegální práce jedné
fyzické osobě. Jako mírně přitěžující okolnost posuzoval fakt, že k výkonu nelegální práce došlo v
delším časovém rozsahu pěti měsíců. Majetkovou situaci žalobce považoval oblastní inspektorát
práce za uspokojivou. Zdůraznil, že žalobce podniká, celkový výsledek hospodaření žalobce za
rok 2014 byl 150 670 Kč, a pokuta ve výši 52 000 Kč by tak měla negativně zasáhnout do
finanční sféry žalobce, neměla by však mít likvidační účinky.
[7] Odvolání žalobce bylo napadeným, shora označeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto
a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Podle žalovaného si oblastní inspektorát práce opatřil
potřebné důkazy a zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jednotlivé důkazy
pak hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. I podle žalovaného byly definiční
znaky závislé práce naplněny. Paní B. T. H. jednala na základě pokynů žalobce, nelze
předpokládat, že se v provozovně pohybovala bez jeho vědomí, nepočínala si autonomně
a nezávisle. Odměna pak není definičním znakem závislé práce, ale jejím důsledkem. Žalovaný
v té souvislosti připomněl, že paní B. T. H. za odvedenou práci v provozovně žalobce obědvala.
Příbuzenský vztah byl prokázán vyjádřením žalobce a svědeckou výpovědí paní B. T. H.
Žalovaný uvedl, že žalobce i paní B. T. H. shodně prohlásili, že se jednalo o dlouhodobou
činnost, přibližně od ledna 2013 do dne kontroly, což akutní indispozici žalobce vyloučilo. K
naplnění materiální stránky správního deliktu žalovaný konstatoval, že umožnění výkonu
nelegální práce je obecně posuzováno jako spáchání velmi závažného správního deliktu.
Individuální závažnost žalovaný spatřoval v tom, že svým jednáním žalobce negativním
způsobem ovlivnil jak oblast pracovně právní, tak sociální a ekonomickou. Žalovaný zdůraznil,
že fyzické osoby vykonávající nelegální práci nepožívají ochrany dané zákoníkem práce, včetně
například výše minimální a zaručené mzdy či odškodňování pracovních úrazů. Společenskou
nebezpečnost správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce žalovaný shledal v ohrožení
zájmu společnosti na ochraně pracovního trhu, ochraně před úniky daní z příjmů ze závislé
činnosti, odvodů na sociálním a zdravotním pojištění, zájmu vytvářet v tržním prostředí rovné
podmínky pro podnikání a konkurenceschopnost, ale také zájmu na ochraně zaměstnanců
v pracovněprávních vztazích. S výší uložené pokuty se žalovaný ztotožnil.
[8] Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou, kterou krajský soud rozsudkem ze dne
23. 11. 2016 zamítl. Krajský soud uvedl, že nemá důvod odchylovat se od svého právního názoru
vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 2. 3. 2015, v němž se ztotožnil s právním
hodnocením znaků závislé práce, které zaujaly správní orgány. Krajský soud
vyhodnotil, že z odůvodnění rozhodnutí oblastního inspektorátu i z rozhodnutí žalovaného
plyne, že správní orgány pečlivě posuzovaly naplnění definičních znaků závislé práce dle §2
odst. 1 zákoníku práce, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35.
[9] Krajský soud připomněl, že závislou prací dle §2 odst. 1 zákoníku práce účinného
od 1. 1. 2012 je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti
zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec
ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Podle odst. 2 citovaného ustanovení musí být závislá
práce vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost
zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém
místě. Krajský soud vyslovil, že v posuzovaném případě se bezesporu jednalo výhradně o osobní
výkon pomocných a úklidových prací. O vztahu nadřízenosti a podřízenosti svědčí to, že dotyčná
vždy na pokyn žalobce přišla pomocné a úklidové práce do jeho restaurace vykonávat, její výkon
byl podřízen jeho potřebám, je zjevné, že v tomto směru si dotyčná nepočínala autonomně.
V průběhu správního řízení nevyplynulo, že by dotyčná výkon práce odmítala či jej podřizovala
svým potřebám. Práce byla vykonávána na popud žalobce, ten také práci dotyčné kontroloval
a dle její svědecké výpovědi za její provedení ve své provozovně odpovídal. O tom, že byla práce
dotyčnou vykovávána jménem žalobce, svědčí to, že byla zásadně prováděna v jeho provozovně,
v provozní době restaurace, obvykle kolem oběda. Ani skutečnost, že ve správním řízení nebylo
prokázáno, že by paní B. T. H. za odvedenou práci dostávala odměnu, posouzení práce jako
vykonávané ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti nebrání. Krajský soud poznamenal, že jako
protihodnotu za provedení prací dostávala dotyčná pravidelně v restauraci žalobce najíst, a i v
takovéto protihodnotě lze spatřovat jistou závislost paní B. T. H. na žalobci.
[10] Krajský soud vyjádřil, že tvrzení žalobce o nahodilé výpomoci, která byla provedena
vícekrát, musel odmítnout. Ze skutečností, které byly k rozsahu provádění pomocných
a úklidových prací v restauraci žalobce zjištěny, dovodil přítomnost znaku soustavnosti práce.
Krajský soud připomněl, že pojem pracovněprávní vztah zahrnuje i práce konané na základě
tzv. dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, tj. dohod o provedení práce podle §75
zákoníku práce a pracovní činnosti ve smyslu §76 zákoníku práce. Pro ty je typické, že práce
je vykonávána v menším rozsahu, případně i ne zcela pravidelně, přičemž právě takový charakter
měla práce prováděná pro žalobce dotyčnou. Ze zjištěného časového rozsahu několika měsíců,
kdy paní B. T. H. chodila žalobci pomáhat do jeho restaurace zcela pravidelně 3 až 4 dny v týdnu
podle potřeby, na 1 až 2 hodiny obvykle přes dobu oběda, je nutno dovodit přítomnost prvku
soustavnosti jako znaku závislé činnosti.
[11] Krajský soud vyjádřil, že žalobci nemohl přisvědčit ani v tom, že se žalovaný nevypořádal
s otázkou materiální stránky posuzovaného správního deliktu. Své úvahy žalovaný uvedl na straně
5 a 6 napadeného rozhodnutí, kde zcela jasně vysvětlil, v čem spatřuje společenskou
nebezpečnost nelegální práce.
[12] Krajský soud rovněž neshledal, že by pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši.
V posuzovaném případě byla žalobci pokuta ve výši 52 000 Kč uložena podle §140 odst. 4
písm. f) zákona o zaměstnanosti. Správní orgán prvního stupně přihlédl k nálezu Ústavního
soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13, a při stanovení výše pokuty nepoužil právní úpravu
účinnou ke dni spáchání správního deliktu, ale příznivější právní úpravu účinnou ke dni
rozhodování, která mu umožnila lépe přihlédnout k majetkovým poměrům žalobce. Sankce byla
volena tak, aby plnila účely preventivní i represivní, a současně byla také dostatečně odrazující
pro případné opakování deliktního jednání. Správní orgán prvního stupně náležitě zdůvodnil,
proč byla zvolena konkrétní výše sankce, jaké okolnosti hodnotil ve prospěch (žalobce umožnil
výkon nelegální práce jedné osobě) a jaké v neprospěch žalobce (závadový stav trval pět měsíců).
Dle krajského soudu bylo přihlédnuto k individuálním okolnostem daného případu a pro žalobce
byla zvolena taková výměra sankce, která splní účel trestu a není vzhledem k zjištěným
majetkovým poměrům zjevně nepřiměřená.
[13] Krajský soud shrnul, že neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným.
Žalobu jako nedůvodnou proto podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[14] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
[15] Stěžovatel předně zpochybnil závěr krajského soudu, resp. správních orgánů,
že by ve vztahu stěžovatele a paní B. T. H. byly naplněny znaky závislé práce. Vyjádřil, že dotyčná
pouze vypomáhala v místě jeho provozovny, což lze podle něj s ohledem na to, že spolu vedou
společnou domácnost jako druh a družka, označit za obvyklé.
[16] Stěžovatel dále rozporoval argumentaci soudu a správních orgánů poukazující na výkon
práce na základě pokynů a na popud stěžovatele. Stěžovatel vyjádřil svůj souhlas s dílčím
závěrem, že práci určitým způsobem „řídil“, zároveň však zdůraznil, že nepovažuje tento
argument za správný ve vztahu k naplnění znaků závislé práce. Konstatoval, že i v případě
výpomoci je nutné vykonávanou činnost moderovat, aby nedocházelo např. ke způsobení škody.
Zjevná samostatnost dotyčné by dle stěžovatele naopak ukazovala na znalost a orientaci
v prostředí, z čehož by se spíše dalo usuzovat, že tato v provozovně stěžovatele pracuje trvale
a soustavně.
[17] Stěžovatel se rovněž ohradil proti výtce, že práce vykonávaná jeho družkou postrádala
autonomii, která by byla zřetelná, pokud by se skutečně jednalo o výpomoc. Stěžovatel vyslovil,
že v případě autonomního či svévolného rozhodování by výpomoc nenaplnila svůj účel.
[18] Stěžovatel se dále vyjádřil k soudem poukazovanému vykonávání práce dle pokynů
stěžovatele, za jehož případ soud označil samotné vyzvání paní B. T. H., aby z její strany
k výpomoci došlo. Stěžovatel uvedl, že kdyby svoji družku nevyzval, nemohlo by k vypomáhání,
které není porušením práva, vůbec dojít. O závislou práci by se pak dle stěžovatele jednalo,
pokud by měla dotyčná jasně vymezenou náplň práce. V daném případě však dotyčná
vypomáhala s tou prací, kterou bylo v daný moment nezbytné vykonat.
[19] Dále stěžovatel namítl, že nesouhlasí s hodnocením práce vykonávané v pracovní době
a na pracovišti, resp. v provozovně stěžovatele, jako znaku závislé práce. Stěžovatel rozvedl,
že aby byla naplněna podstata výpomoci, je třeba ji vykonávat zejména na pracovišti a v pracovní
době. Účelovost výpomoci stěžovatel odmítl.
[20] Tvrzení soudu, že paní B. T. H. dostávala za odvedenou práci odměnu ve formě stravy,
označil stěžovatel za zcela nepravdivou. Uvedl, že jde o pouhou domněnku správních orgánů,
které neprokázaly, že by se jednalo o odměnu ve smyslu úplaty. Skutečnost, že se dotyčná
v provozovně stravovala, vyplývala dle stěžovatele z jejich partnerského svazku.
[21] Stěžovatel následně ve vztahu k výše uvedenému poukázal na potřebu komplexního
výkladu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 38,
o nějž se argumentace krajského soudu opírala. Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že za účelem
vyhodnocení činnosti jako nelegální práce je třeba všechny znaky nelegální práce posuzovat
rovnocenně ve vzájemné souvislosti, kdy zejména nelze upřednostnit některý ze znaků
před jiným, neboť by to mohlo vést k účelovosti rozhodování a prostoru pro libovůli.
[22] Stěžovatel poznamenal, že není možné mu klást za vinu, že v den kontroly nepředložil
dokumenty osvědčující pracovněprávní vztah s paní B. T. H., neboť žádný takový vztah založen
nebyl, a stěžovatel se k tomu ani v budoucnu nechystal.
[23] Co se týče výše sankce, stěžovatel vyjádřil své přesvědčení o její jednoznačné
nepřiměřenosti, když představuje jednu třetinu jeho ročního výdělku, ačkoli není v přímém
důsledku likvidační. Stěžovatel zdůraznil, že při uvažování o finančním postihu je nutno jednat
dle zásady efektivity a účelnosti takové sankce, což však učiněno nebylo.
[24] Nad rámec výše uvedeného stěžovatel namítl, že považuje napadané rozhodnutí
za nepřezkoumatelné, neboť správními orgány ani soudy nebylo prokázáno porušení zákona
stěžovatelem, jelikož docházelo pouze k dovozování jednotlivých závěrů, a to zejména na základě
úvah osob, které ve věci rozhodovaly. Stěžovatel dodal, že soud ani správní orgány neopřely
svá rozhodnutí o faktické důkazy.
[25] Závěrem stěžovatel vyjádřil, že dle jeho názoru nelze uložit pokutu za spáchání správního
deliktu v případě, kdy není zcela jednoznačně určen čas spáchání deliktu. Správní orgány
tak dle něj nepostupovaly v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, podle nějž musí výrok rozhodnutí obsahovat popis
skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž
je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. V daném případě ve výroku není výslovně
uvedeno, odkdy měl údajný protiprávní stav trvat.
[26] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[27] Žalovaný se k věci vyjádřil přípisem ze dne 28. 12. 2016, ve kterém navrhl kasační stížnost
zamítnout jako nedůvodnou, a odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 14. 1. 2016 a spisový
materiál v uvedené věci. Nadto k nedostatečnému časovému vymezení skutku ve výroku
v rozporu s výše uvedeným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu žalovaný
uvedl, že dle něj výroková část rozhodnutí žalovaného i prvostupňového rozhodnutí obsahuje
jednoznačnou časovou specifikaci skutku, když je označeno období ohraničené počátkem
a koncem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[28] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[29] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem
hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71).
[30] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 2 Afs 203/2016 - 51). Podobně je např. již zmíněným rozsudkem č. j. 2 Ads 58/2003 – 75
vymezena nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost tak, že za nesrozumitelné je třeba obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný.
Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
[31] K nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů i rozhodnutí správních orgánů
je pak Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
V daném případě byla ovšem nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu stěžovatelem
namítána.
[32] Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že správními orgány ani soudem nebylo prokázáno
porušení zákona stěžovatelem, když docházelo pouze k dovození jednotlivých závěrů, bez jejich
podepření faktickými důkazy, které by svědčily porušení zákona stěžovatelem. S ohledem
na obecnost formulace uvedené kasační námitky lze odkázat na rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publikovaný
pod č. 2162/2011 Sb. NSS, kde tento vyslovil, že „…míra precizace žalobních bodů do značné míry
určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující - obecnější,
tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce
spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem
by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Tyto závěry bylo
třeba uplatnit i v souvislosti s nyní rozebíranou kasační námitkou. Zejména při namítání
nepřezkoumatelnosti je třeba uvést, v čem nepřezkoumatelnost dle stěžovatele spočívá. Nejvyšší
správní soud proto pouze obecně posoudil, že krajský soud žalobu řádně vypořádal a z jeho
rozhodnutí je zřejmé, z jakých podkladů vycházel a jaké právní hodnocení jim přiřadil. Skutková
zjištění vyplývající ze správního spisu ohledně okolností výkonu výpomoci dotyčné v provozovně
stěžovatele lze označit za nesporná. Jejich právní hodnocení pak nelze označit
za nepřezkoumatelné. Z toho však nelze uzavřít, že prezentované právní posouzení bylo správné
(viz níže).
[33] Ve zkoumaném případě nebylo sporu o skutkových okolnostech samotného provádění
práce paní B. T. H. pro stěžovatele – umývání nádobí a úklid provozovny stěžovatele dotyčnou
v rozsahu přibližně 1-2 hodin denně, a to 3-4 dny v týdnu, v období od ledna 2013 do dne
kontroly, tj. 29. 5. 2013. Předmětem posuzování byly okolnosti a důvody výkonu této práce,
zejména povaha vztahů mezi stěžovatelem a dotyčnou a z nich plynoucí právní povaha uvedené
činnosti, konkrétně to, zda se jednalo o závislou práci, jejíž realizace mimo pracovněprávní vztah
by založila výkon nelegální práce ve smyslu §5 odst. 1 písm. e) zákona o zaměstnanosti.
[34] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval znaky závislé práce a právní úpravou dopadající
na výkon pracovní činnosti mezi blízkými osobami, resp. osobami v partnerském vztahu druha
a družky.
[35] Ustanovení §2 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012 definuje závislou
práci jako práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti
zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec
ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Podle odst. 2 téhož ustanovení musí být závislá práce
vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele,
v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě. Podle §3
zákoníku práce může být závislá práce vykonávána jen v základním pracovněprávním vztahu,
není-li upravena zvláštními právními předpisy, přičemž základními pracovněprávními vztahy jsou
pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr,
tj. dohodami o provedení práce a pracovní činnosti dle §74 a násl. zákoníku práce.
[36] Otázkou výkladu pojmu závislá práce se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval
v rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35. Uvedl, že pro interpretaci pojmu
je nutné se „ptát, jaký je vlastně účel legální definice závislé práce (a z ní vycházející definice nelegální práce).
Smyslem uvedené úpravy je nepochybně odlišit závislou práci od jiných aktivit, přičemž tento cíl vystupuje
na povrch zejména tehdy, když správní orgán zkoumá, zda zaměstnavatel neporušil svou zákonnou povinnost
tím, že neumožnil zaměstnanci vykonávat závislou práci v pracovněprávním vztahu, který je k tomu určen. Pojem
závislé práce tak musí být vykládán tak, aby obsáhl veškeré formy zastřených pracovních vztahů, stejně jako práci
vykonávanou bez náležité protihodnoty, např. práci „na zkoušku“ nebo práci vykonávanou pod hrozbou násilí
či jiné újmy. Zároveň však nesmí tento pojem zcela ztratit obrysy, aby správní orgány nezaměňovaly závislou práci
s ryze obchodními vztahy, s nefalšovaným samostatným podnikáním nebo s upřímnou mezilidskou výpomocí,
ať již v podobě úsluhy blízkému člověku či nezištné laskavosti.“
[37] V nyní zkoumaném případě tak bylo třeba posuzovat situaci stěžovatele a dotyčné
ve světle jejich vzájemného vztahu, tedy to, zda se mohlo jednat o tvrzenou výpomoc mezi
blízkými osobami. Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel do záznamu o vysvětlení podaném
v návaznosti na zahájenou kontrolu dne 29. 5. 2013 uvedl, že dotyčná je jeho sestřenicí a v jeho
provozovně pouze vypomáhala. Dotyčná pak do protokolu o výslechu svědka vysvětlila,
že stěžovateli pomáhala, protože jsou příbuzní, a věděla, že má hodně práce, a to zejména tehdy,
když se cítil unavený nebo nemocný. Dodala, že spolu bydlí v bytě nad provozovnou stěžovatele.
Prvostupňový orgán se spokojil s prohlášením o tom, že jsou stěžovatel a dotyčná bratrancem
a sestřenicí, a jejich vztah blíže nezkoumal. Vyhodnotil, že shora popsaná činnost vykonávaná
dotyčnou naplňovala znaky závislé práce, a s ohledem na absenci pracovněprávního vztahu
byl porušen zákaz umožňování výkonu nelegální práce stanovený v §140 odst. 1 písm. c) zákona
o zaměstnanosti. V odvolání ze dne 17. 2. 2014 proti prvnímu rozhodnutí prvostupňového
orgánu stěžovatel namítl, že dotyčná není jeho sestřenicí, ale dlouholetou družkou. Žalovaný
v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2014 reagoval prohlášením, že závěr o tom, že je dotyčná sestřenicí
stěžovatele, vycházel z jeho prohlášení při kontrole, pokud by však byla jeho družkou, nemělo
by to na právní hodnocení správních orgánů vliv, a i v takovém případě by bylo nutno uzavřít
pracovněprávní vztah. S právním názorem žalovaného se ztotožnil krajský soud ve svém
zrušujícím rozsudku, správní orgány v obou následujících rozhodnutích i krajský soud ve svém
posledním rozsudku, který stěžovatel napadl kasační stížností.
[38] Pro hodnocení naplnění znaků závislé práce je však povaha vzájemného vztahu mezi
stěžovatelem a dotyčnou klíčová, a to zejména pro zvažování kritéria podřízenosti. Ve výše
citovaném rozsudku k tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že „[v]ztah podřízenosti zaměstnance vůči
zaměstnavateli představuje nutně subjektivní kategorii. Rozhodující je tedy zejména to, zda zaměstnanec sám
vnímá své postavení jako podřízené a to je důvodem, proč respektuje pokyny zaměstnavatele. Pokud má ovšem
správní orgán naplnění tohoto subjektivního znaku objektivně prokázat, musí zkoumat, zda je dána osobní
závislost zaměstnance na zaměstnavateli a zejména co je její příčinou. A zde začíná být zřejmé, že i když
poskytování odměny zaměstnanci není vymezeno v zákoně jako znak závislé práce, neznamená to, že by zcela
ztratilo smysl tuto otázku v rámci postihování nelegální práce zkoumat. Neboť právě pobírání odměny představuje
typickou skutečnost, která závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli věrohodně prokazuje.
Podmínkou samozřejmě je, aby odměna tvořila (ne nutně jediný, ale ekonomicky významný) zdroj
zaměstnancových příjmů – poskytnutí drobné protihodnoty např. v podobě daru je běžným zvykem i v případě
jednorázové mezilidské výpomoci.“
[39] Nejvyšší správní soud v uváděném rozsudku dále vyslovil, že „[n]ení zkrátka a dobře možné
v rámci boje proti nežádoucí praxi nelegálního zaměstnávání likvidovat běžný občanský život. Ostatně je možno
doplnit, že na popsanou formu sociální interakce pamatuje samo právo. Takzvaná občanská výpomoc není sice
v současnosti v žádném účinném právním předpise definována, avšak §384 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991, ji charakterizoval
takto:„Jestliže občan pro jiného
občana na jeho žádost provede nějakou práci, poskytne mu půjčku anebo mu jinak vypomůže, jde o občanskou
výpomoc.“ Citovaná právní úprava nevylučovala dokonce ani poskytnutí určité protihodnoty za občanskou
výpomoc. Nejvyšší správní soud samozřejmě nehodlá opomíjet fakt, že „socialistický“ občanský zákoník
v podstatě jen nahradil klasický příkazní vztah názvem občanská výpomoc, který byl zřejmě pro tehdejší politické
vedení v duchu panující ideologie přijatelnější. Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), (…) v §700
a násl. upravuje tzv. rodinný závod, který vymezuje následujícím způsobem: „Za rodinný se považuje závod,
ve kterém společně pracují manželé nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně nebo
osoby s manžely sešvagřené až do druhého stupně a který je ve vlastnictví některé z těchto osob.“ V tomto případě
se dokonce počítá jak se soustavnou prací členů rodiny, tak i s jejich odměňováním ve formě podílu na zisku,
to vše mimo režim zákoníku práce. A tak i tyto instituty, dřívější či současné, jsou projevem skutečnosti,
že vzájemná mezilidská výpomoc či ryzí dobrovolnická činnost byly a jsou součástí sociální reality, kterou nemůže
právo ignorovat, anebo dokonce popírat. Jde o vztahy přirozené a žádoucí, jež nemohou být demokratickým
právním státem postihovány.“
[40] Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že „společným rysem a jakýmsi
leitmotivem všech znaků závislé práce vymezených (nově) v §2 odst. 1 zákoníku práce, je osobní či hospodářská
závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických
aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci).
Proto musí správní orgány při postihování nelegální práce v řízení obviněnému prokázat naplnění všech těchto
znaků – zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž
se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu. Odměna tedy sice přísně vzato nepředstavuje samostatný
definiční znak závislé práce (jde o povinnost, která zaměstnavateli na základě výkonu práce vzniká), avšak
pokud jedna osoba poskytne nebo přislíbí druhé za její činnost odměnu, jde o významnou skutečnost
pro posouzení, zda mezi nimi existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti vyplývající z hospodářské závislosti
zaměstnance na zaměstnavateli.“
[41] Z výše uvedeného vyplývá, že nelze bez dalšího omezovat přirozenou dynamiku
sociálních vztahů, která zahrnuje možnost poskytnout nezištnou mezilidskou pomoc nebo úsluhu
blízkému člověku, avšak také umožňuje společně v rámci partnerského vztahu či rodiny pracovat
a vykonávat takto samostatnou výdělečnou činnost.
[42] V nyní zkoumaném případě dotyčná podle svých tvrzení vykonávala činnost
pro stěžovatele, za kterou nepobírala odměnu v úzkém slova smyslu (ohledně údajného oběda,
který v souvislosti se svou činností dostávala, nelze bez dalšího upřesnění skutkových zjištění říci,
že právě on měl povahu odměny za tuto činnost). Nelze tedy konstatovat její ekonomickou
závislost na stěžovateli vyplývající právě z takové skutečnosti (z pobírání odměny). Rovněž jiné
formy závislosti dotyčné na stěžovateli, které by ji vedly k respektování jeho pokynů, je třeba
vyloučit s ohledem na její vyjádření, že stěžovateli pomáhala z důvodu blízkého vztahu mezi nimi,
když se necítil dobře nebo měl moc práce. Podle dosavadních skutkových zjištění lze blízký vztah
stěžovatele a dotyčné dovozovat z faktu, že spolu vedou společnou domácnost. Ve smyslu výše
uvedeného by již tento blízký vztah mohl opravňovat dotyčnou vypomáhat stěžovateli jako blízké
osobě v režimu „mezilidské pomoci“.
[43] Pokud by se vskutku jednalo mezi stěžovatelem a dotyčnou o vztah druha a družky, tedy
o dlouhodobé partnerské soužití podobající se v řadě ohledů manželství, avšak bez formálního
stvrzení takového svazku, je velmi dobře představitelné, že oba v restauraci stěžovatele pracovali
společně právě proto, že spolu žijí. S ohledem na vývoj společenské reality, která se od tradičních
formalizovaných manželských svazků v řadě případů posouvá k méně formálně uspořádaným,
ale obdobně významným a funkčně odpovídajícím partnerským vztahům, je třeba s takovýmito
svazky pro účely veřejnoprávní regulace v oblasti státního dohledu nad zaměstnaností zacházet
podobně jako se svazky manželskými. Skutečnost, že rozdělení práce mezi stěžovatelem
a dotyčnou bylo nerovnoměrné (dotyčná v restauraci vykonávala jen určité činnosti a jen ve velmi
omezeném časovém rozsahu, zatímco stěžovatel samotný v ní byl většinu svého pracovního
času), společnou práci druha a družky nijak nevylučuje. Pokud by tomu tak bylo, nejednalo
by se o nelegální práci mimo pracovněprávní vztah, neboť po životních partnerech vskutku nelze
spravedlivě požadovat, aby, pracují-li na společném díle, které samo o sobě jako celek
je samostatným podnikáním, byli nuceni jeden druhého zaměstnat. Zákoník práce ve svém §318
ostatně přímo vylučuje vznik základního pracovněprávního vztahu (tj. pracovního poměru
a právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, viz §3
věta druhá zákoníku práce) mezi manžely a partnery; pro svazky nesezdaných či neregistrovaných
osob mající obdobnou kvalitu a hloubku nutně musí platit totéž. Stejně tak nelze požadovat
ani po jiných úzce příbuzných lidech, typicky rodičích a dětech, sourozencích apod.
(pro vymezení takového okruhu lidí může být i pro obor veřejného práva dobrou inspirací §700
odst. 1 nového občanského zákoníku týkající se rodinného závodu), dohodnou-li
se na společném podnikání, aby jeden druhého či ostatní zaměstnával v pracovněprávním vztahu.
[44] Takový požadavek by byl nepřiměřený i tehdy, pokud by rozdělení rolí mezi takto
společně podnikající příbuzné bylo nerovnoměrné v tom smyslu, že některý z nich by měl
v podnikání vůdčí a jiný spíše pomocnou či „učednickou“ roli – v rodinných a příbuzenských
vztazích je naopak zcela běžné a žádoucí, že se mladší či začínající při společné práci
učí od starších či zkušenějších nebo že někteří členové takovýchto svazků se na společném díle
podílejí více a jiní z nejrůznějších důvodů (studium; výchova dětí či péče o nemocné členy rodiny;
seniorní věk a s ním spojená potřeba většího odpočinku; další jiná činnost konkrétního člena
rodiny vykonávaná mimo rodinný nebo partnerský svazek aj.) méně. Stejně tak je zcela logické,
že při podnikání rodinného typu jsou role mezi jednotlivými členy rodiny či partnerského svazku
rozděleny a každý se specializuje na určitou část společného díla. Je rovněž na dohodě mezi nimi,
jak si dělí příjmy z této činnosti dosažené, včetně toho, že někteří – třeba proto, že míra jejich
příspěvku ke společnému dílu je toliko marginální – žádné příjmy z dané činnosti v přísném slova
smyslu nemají a profitují (v širším slova smyslu) z díla pouze tím, že žijí v daných rodinných
či příbuzenských vztazích.
[45] Pracovněprávní vztahy při podnikání rodinného typu nejsou až na výslovné zákonné
výluky (viz výše zmíněný §318 zákoníku práce) právem vyloučeny, avšak v oblasti veřejného
práva k nim nelze nikoho nutit, a to ani s poukazem na potřebu bránit nelegálnímu zaměstnávání
(srov. k tomu již citované pasáže z rozsudku č. j. 6 Ads 46/2013 – 35). Povaha rodinněprávních
či partnerských vztahů (jejich emocionální a intimní charakter a sociální či biologické zvláštnosti,
které z nich činí vztahy vnímané jako hluboké a dlouhodobé) totiž brání tomu, aby lidé v nich
se nacházející byli nuceni „vedle“ těchto již existujících silných vztahů, obvykle postačujících
k tomu, aby si na bázi dohody a důvěry blízkých lidí uspořádali i pravidla společného díla,
vytvářet další právní svazek (vztah legální závislé práce) jen proto, aby státu neunikaly daňové
či pojistné příjmy.
[46] V nyní projednávané věci tedy správní orgány obou instancí i krajský soud v první řadě
ne zcela dostatečně zjistily rozhodné okolnosti. Pokud je totiž pravda, co stěžovatel tvrdí, a sice
že s dotyčnou žijí jako druh a družka a že právě kvůli tomuto partnerskému svazku dotyčná
v restauraci vykonává práce, není žádného důvodu stěžovatele pokutovat za nelegální závislou
práci dotyčné, neboť by o žádnou nelegální činnost nešlo. Argumentace správních orgánů
a krajského soudu, že povaha vztahu mezi stěžovatelem a dotyčnou nemůže nic změnit na tom,
že dotyčná pro stěžovatele vykonávala nelegální závislou práci, je tedy nesprávná.
[47] Pokutovat stěžovatele by však bylo zcela na místě, pokud by se ukázalo, že jeho tvrzení
o opravdovém partnerském soužití s dotyčnou není pravdivé a že ve skutečnosti dotyčná
pro něho pracuje za odměnu, ať již poskytovanou formou pravidelných obědů, ubytování v bytě
stěžovatele či jakkoli jinak. O tom, že práce, které dotyčná pro stěžovatele vykonávala, mohou
mít velmi dobře vzhledem k jejich povaze a podstatě (mytí nádobí a úklid v restauraci podle
pokynů stěžovatele) charakter závislé práce, totiž není nejmenších pochyb.
[48] Vzhledem k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a z toho plynoucím předčasným
a navíc zčásti nesprávným právním závěrům nezbylo než rozsudek krajského soudu zrušit, neboť
spočíval na nesprávném posouzení rozhodných právních otázek. Správní orgány totiž zatížily svůj
postup vadou řízení spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu a navíc zčásti
nesprávně aplikovaly závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího správního soudu na případ
stěžovatele. S ohledem na to, že rozhodnutí správních orgánů měla být z uvedených důvodů
zrušena již krajským soudem, učinil tak podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. sám Nejvyšší správní
soud.
[49] K dalším stížním bodům za této situace postačí jen stručné odůvodnění.
[50] Co se týče námitky stěžovatele, že správní orgány nepostupovaly v souladu se závěry
obsaženými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 – 73, když v daném případě ve výroku nebylo výslovně uvedeno, odkdy
měl údajný protiprávní stav trvat, Nejvyšší správní soud ji vyhodnotil jako nepřípustnou
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyla obsahem žaloby. Nad rámec nezbytného však
lze pro vyjasnění poznamenat, že výrok prvostupňového rozhodnutí obsahoval výslovné
označení času slovy „v době od ledna 2013 do 29. 5. 2013“. Konec doby byl označením přesného
data určen jednoznačně, přičemž byl odvozen ode dne zjištění trvání skutku při provedené
kontrole. Skutečnost, že počátek doby nebyl určen konkrétním datem, ale pouze označením
měsíce, jasně vyplynula z informací poskytnutých stěžovatelem a dotyčnou při kontrole.
Zjišťování přesného okamžiku počátku trvání správních deliktů je mimo možnosti správních
orgánů. Zároveň je třeba zdůraznit, že pro jejich postih v některých situacích není zcela přesné
určení času nezbytné – postačí prokázání, že ke skutku došlo, za současné specifikace vytýkaného
jednání takovým způsobem, aby bylo jasné, o jaký skutek se jedná, a nebylo možné jej zaměnit
s jiným, jak ostatně vyplývá i ze stěžovatelem odkazovaného usnesení rozšířeného senátu
(srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 2 As 266/2016 – 55).
[51] Posuzování zákonnosti výše uložené pokuty je v tuto chvíli bezpředmětné, neboť
dosavadní skutková zjištění neumožňovala zatím učinit závěr o nelegálnosti jednání stěžovatele,
a tedy mu ani nemohla zatím být žádná pokuta uložena.
IV. Závěr a náklady řízení
[52] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost stěžovatele jako důvodnou. Podle §110
odst. 1 s. ř. s. proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Jelikož také napadená správní
rozhodnutí trpí podstatnou vadou, která způsobuje jejich nezákonnost, pro kterou bylo možné
tato rozhodnutí zrušit již v řízení před krajským soudem, rozhodl Nejvyšší správní soud
tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 3 s. ř. s., současně zrušil také
rozhodnutí žalovaného, jakož i prvostupňové rozhodnutí. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
ve spojení s §78 odst. 4 s. ř. s. pak vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[53] Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
[54] V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§78 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
[55] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch,
má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i řízení o kasační stížnosti stěžovatele.
[56] V případě, že Nejvyšší správní soud ruší rozsudek krajského soudu a současně ruší
i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3,
věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto
případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem
vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[57] Náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za podání žaloby
ve výši 3000 Kč dle položky sazebníku 18 bod 2. písm. a) zákona o soudních poplatcích, ve znění
účinném v době podání žaloby (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), ze zaplaceného
soudního poplatku za podání návrhu na přiznání odkladného účinku ve výši 1000 Kč dle položky
sazebníku 20 téhož zákona, a dále z odměny za právní zastoupení. Ta byla vyčíslena za 2 úkony
právní služby dle §1 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1966 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“). Těmito úkony byly písemné podání – žaloba spojená s návrhem
na přiznání odkladného účinku ze dne 23. 11. 2015 a účast na jednání soudu dne 23. 11. 2016,
za které dle advokátního tarifu náleží částka 2 x 3100 Kč (§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
bod 5.). Odměna za tyto úkony tak činí 6200 Kč, které se dále navyšují o náhradu hotových
výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát stěžovatele
plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou
je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), tj. o 1428 Kč (tj. 21 % ze 6800 Kč).
Náhrada nákladů za řízení o žalobě tedy činí celkem 8228 Kč + 4000 Kč, tj. 12 228 Kč.
[58] Náklady řízení kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za podání
kasační stížnosti ve výši 5000 Kč dle položky sazebníku 19 zákona o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, a odměny za 1 úkon právní služby ve výši 1 x 3100 Kč (písemné
podání ve věci samé – kasační stížnosti ze dne 14. 12. 2016) podle §9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5
a §11 odst. 1 písm. d) a dvokátního tarifu. Odměna za tento úkon činí 3100 Kč, přičemž se dále
navyšuje o náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože
je advokát stěžovatele plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku
odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty,
tj. o 714 Kč (tj. 21 % ze 3400 Kč). Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem
4114 Kč + 5000 Kč, tj. 9114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu