ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.223.2017:27
sp. zn. 2 As 223/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. R., proti žalovanému:
předseda Městského soudu v Praze, se sídlem Hybernská 18, Praha 1, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 46 A 54/2017 – 3,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“)
domáhal ochrany proti nezákonnému zásahu, který spatřoval ve vydání rozvrhu práce Městského
soudu v Praze na rok 2014. Krajský soud shora označeným usnesením (dále jen „napadené
usnesení“) rozhodl o postoupení věci Městskému soudu v Praze, jelikož žalovaný, tj. předseda
Městského soudu v Praze, má sídlo na území hlavního města Prahy a podle §7 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), je proto místně příslušný
k projednání věci.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností,
v níž zpochybňoval zákonnost postupu krajského soudu. Stěžovatel rovněž žádal o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Ve dvou doplněních kasační stížnosti ze dne 7. 7. 2017 zopakoval žádost o ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti a o osvobození od soudních poplatků, uvedl několik tvrzení
nesouvisících s předmětem řízení a řadu vulgárních útoků vůči soudcům tohoto soudu.
[3] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. S ohledem na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19,
podle něhož v případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému
v řízení o žalobě, jakým je také usnesení o postoupení věci příslušnému soudu, nemusí
být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem a není povinen hradit soudní
poplatek. Nejvyšší správní soud proto zamítl stěžovatelův návrh na ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 As 223/2017 – 10. Pokud
stěžovatel následně tuto žádost zopakoval navzdory poučení, že nemusí být zastoupen a neuvedl,
žádné jiné důvody, než které soud v uvedeném usnesení již posoudil, postačí pouze odkázat
na důvody předchozího usnesení. Nejvyšší správní soud ohledně uvedeného postupu poukazuje
na rozsudek ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 As 65/2010 – 106, dle kterého „[p]okud v mezidobí
nedošlo ke změně faktických poměrů, které by pří padně mohly odlišné rozhodnutí
o druhé žádosti odůvodňovat, postupoval městský soud správně, pokud o v pořadí druhé
žádosti samostatně nerozhodoval. Opačný přístup by totiž nutně musel vést
k nekonečnému řetězení téhož problému, neboť by nebylo možné účast níku řízení
zabránit, aby na každou výzvu k úhradě soudního poplatku reagoval za nezměněného
skutkového stavu novou žádostí o osvobození.“ (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla
jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2011,
sp. zn. I. ÚS 3173/11). K těmto závěrům se Nejvyšší správní soud přihlásil např. i v rozsudcích
ze dne 22. 2. 2012, č. j. 6 As 6/2012 – 14, ze dne 23. 2. 2011, č. j. 1 Afs 51/2010 – 104;
zde Nejvyšší správní soud odkázal i na starší souladnou judikaturu – např. na rozsudek ze dne
17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 - 65, a rozsudek ze dne 12. 8. 2008, č. j. 3 Ads 43/2007 - 150,
či v rozsudku ze dne 22. 11. 2012, č. j. 6 As 39/2012 – 56). Není tedy důvod znovu rozhodovat
o stěžovatelových žádostech.
[4] Po přezkoumání věci Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního
orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv
toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle §7 odst. 5 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh
podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému.
[5] V posuzovaném případě označil stěžovatel v žalobě jako žalovaného předsedu Městského
soudu v Praze. Krajský soud vycházel ze závěru, že dle §119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(dále jen „zákon o soudech a soudcích“), je orgánem státní správy Městského soudu v Praze
předseda a místopředsedové. Dle §30 odst. 2 a §126 odst. 1 zákona o soudech a soudcích
vykonává státní správu Městského soudu v Praze jeho předseda. Ten může pověřit výkonem
státní správy místopředsedy soudů a pověřit jednotlivými úkony státní správy s jejich souhlasem
předsedy senátu a ostatní soudce příslušného soudu (§121 odst. 3 a 5 zákona o soudech
a soudcích). Podle §41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích vydává rozvrh práce předseda
soudu. S odkazem na §7 odst. 2 s. ř. s. pak krajský soud správně konstatoval, že žalovaný, tedy
předseda Městského soudu v Praze, má sídlo na území hlavního města Prahy, a proto je místně
příslušným soudem k projednání žaloby Městský soud v Praze, jehož soudní obvod zahrnuje
právě území hlavního města Prahy. S ohledem na to krajský soud danou věc napadeným
usnesením podle §7 odst. 5 s. ř. s. postoupil věcně a místně příslušnému Městskému soudu
v Praze.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal výše popsané úvahy krajského soudu a dospěl
k závěru, že jeho procesní postup je bezvadný. Krajský soud tudíž postupoval správně, pokud
napadeným usnesením postoupil žalobu místně příslušnému soudu. Rovněž žádné jiné vady
Nejvyšší správní soud na postupu krajského soudu neshledal (stěžovatel pouze bez jakékoli
konkretizace namítal nezákonnost, podjatost, zmatečnost, trestnou činnost úředních osob atd.).
Kasační stížnost je tudíž nedůvodná, pročež je třeba ji na základě §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
zamítnout.
[7] O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady, jejichž náhrada by mu měla
být přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu