ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.294.2017:18
sp. zn. 2 As 294/2017 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: JUDr. J. H., proti
žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, sídlem Pod Sídlištěm 1800/9,
Praha 8, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2016, č. j. ZKI PR-O-
102/905/2016-6, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 14. 7. 2017, č. j. 6A 252/2016 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí městského soudu
[1] Usnesením ze dne 14. 7. 2017, č. j. 6A 252/2016 – 40, Městský soud v Praze nepřiznal
žalobkyni osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá
přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její
odvolání a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 21. 9. 2016,
č. j. OR-40/2016-101.
[2] Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení nejprve zrekapituloval dosavadní
průběh dané věci, když nebylo již jeho dřívějším usnesením ze dne 21. 4. 2017,
č. j. 6 A 252/2016 – 23, žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků. Důvodem
pro toto rozhodnutí byla skutečnost, že žalobkyně neprokázala, že jsou v jejím případě dány
podmínky pro postup podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), tedy pro částečné či plné osvobození od soudních poplatků, jelikož svoji
žádost neodůvodnila a nereagovala ani na následnou výzvu soudu. Kasační stížnost žalobkyně
proti tomuto usnesení pak byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2017, č. j. 5 As 141/2017 – 12, pro opožděnost. Dne 8. 6. 2017 podala žalobkyně
opakovanou žádost o osvobození od soudních poplatků, přičemž v této žádosti uvedla,
že z důvodu změny poměrů nemůže bez své viny zaplatit soudní poplatek za žalobu, neboť
je u ní prováděna exekuce srážkami ze mzdy a v důsledku neosvobození od soudního poplatku
by jí mohla vzniknout závažná újma nezákonným prodejem nemovitých věcí. Následně městský
soud poukázal na dikci §36 odst. 3 s. ř. s., z níž vyplývá, že účastník řízení musí nedostatek
prostředků sám doložit. Ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu poté městský soud
konstatoval, že pokud účastník řízení shora uvedenou povinnost nesplní, soud výdělkové
a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje. Role soudu ve smyslu §36 odst. 3
s. ř. s. je především v tom, že porovnává na jedné straně výdělkové a další majetkové a sociální
poměry účastníka řízení, včetně možnosti opatření si potřebných prostředků, na druhé straně
pak výši soudního poplatku se zřetelem na případné další náklady spojené s předmětným řízením
před soudem či povahu věci samé. Žalobkyně, kterou stíhá povinnost doložit nedostatek
prostředků, však v nyní projednávané věci hodnověrným způsobem neprokázala, že jsou v jejím
případě dány podmínky pro postup ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. Tvrzení uvedená v opakované
žádosti o osvobození od soudních poplatků totiž žalobkyně nikterak nedoložila a na výzvu soudu
k doložení jejích osobních majetkových a výdělkových poměrů, která jí byla doručena dne
30. 3. 2017, nereagovala. Za takové situace tedy sama žalobkyně znemožnila městskému soudu
posoudit tvrzenou změnu poměrů a porovnat výdělkové a další majetkové a sociální poměry
k výši soudního poplatku rozhodné pro závěr o možnosti přiznání osvobození od soudních
poplatků či nikoliv. Městský soud proto zamítl i její opakovanou žádost o osvobození
od soudních poplatků.
II. Kasační stížnost žalobkyně
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti tomuto usnesení podala v zákonné lhůtě kasační
stížnost opřenou o §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[4] V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že je městskému soudu známa skutečnost,
že u ní existuje překážka trvalejší povahy, neboť je dlouhodobě nemocná (městský soud vede
řízení týkající se přiznání invalidního důchodu stěžovatelky). Soudní poplatek však nemůže
zaplatit i z důvodu toho, že má od „exekutorů obstavený majetek, který nemůže prodat”, přičemž jsou
u ní prováděny též “srážky ze mzdy, kdy nedosahuje ani základní nezabavitelné částky“. Z těchto důvodů
tedy měla být městským soudem od soudních poplatků osvobozena. Stěžovatelka navíc
konstatovala, že „dalším důvodem zjevné nezákonnosti rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení
je ta skutečnost, že soud nerozhodl ve smyslu ust. §73 odst. 4 o návrhu na odkladný účinek žaloby,
a to bez zbytečného odkladu…. Z důvodu nezákonného postupu soudu a nevydání rozhodnutí o odkladném
účinku již byla nařízena exekuce na můj majetek, a v důsledku včasného nerozhodnutí soudu o nezákonném
postupu žalované i nařízena dražba na nemovité věci, čímž hrozí vznik závažné újmy nejen mě, ale i třetím
osobám.“ Závěr městského soudu plynoucí z napadeného usnesení tak stěžovatelka shledala zcela
nesprávným.
[5] Nesprávný je podle stěžovatelky rovněž právní názor městského soudu, že v daném
případě neprokázala splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, „a že pokud toto
účastník řízení neprokáže, soud z úřední povinnosti toto sám nezjišťuje. Skutečnost o mých majetkových poměrech
je soudu zcela známa, neboť sám uvádí v odůvodněních jiných rozhodnutí, že jsem účastníkem mnohých řízení,
v nichž žádám o osvobození od soudních poplatků, pokud vystupuji jako žalobkyně, nebo jsem v pozici žalované.“
[6] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost,
ani na povinném zastoupení advokátem, neboť rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, vyslovil, že „[v] případě rozhodování krajského
soudu o žádosti o osvobození od soudního poplatku a o návrhu na ustanovení zástupce (ale i o jiných procesních
návrzích) totiž považuje [pozn. Nejvyšší správní soud] za nejpodstatnější, že se jedná pouze o úkony učiněné
v probíhajícím řízení o žalobě, které slouží k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Řízení
o kasační stížnosti proti rozhodnutím soudu o těchto návrzích nevybočuje z vymezeného rámce, jeho výsledkem není
nic jiného než jen konečné rozhodnutí o procesní otázce podstatné pro žalobní řízení, jež před krajským soudem
i v době rozhodování Nejvyššího správního soudu stále běží. Jestliže je tedy poplatková povinnost spojena s řízením
o žalobě, v jehož rámci rozhoduje Nejvyšší správní soud o „procesní“ kasační stížnosti, nevzniká podáním takové
kasační stížnosti stěžovateli nová poplatková povinnost, neboť za řízení ve věci je již zaplaceno (případně se tato
otázka řeší). (…) Výše uvedené závěry se pak promítají i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele.
Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení
zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s.
neuplatní.“
[9] V této souvislosti Nejvyšší správní soud dodává, že podaná kasační stížnost splňuje
předepsané náležitosti a lze z ní jednoznačně seznat, z jakého důvodu stěžovatelka považuje
napadené usnesení městského soudu za nezákonné. V předmětné věci jde o posouzení,
zda stěžovatelka v řízení o žalobě prokázala splnění podmínek pro osvobození od soudních
poplatků, a tudíž se jedná o právně nikoliv složitou otázku. Pro dané řízení o kasační stížnosti
tak není nezbytně třeba trvat na zastoupení stěžovatelky advokátem (§105 odst. 2, část věty
za středníkem s. ř. s.), neboť nedostatek zastoupení jí v tomto případě nebrání v přístupu
k soudu. Navíc – toto Nejvyšší správní soud dodává jen na okraj - stěžovatelka sama se označuje
za nositelku akademického titulu JUDr., takže by případně u ní ani nebylo důvodu zastoupení
advokátem požadovat, jelikož splňuje podmínku vysokoškolského právnického vzdělání, které
je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, ve smyslu §105 odst. 2, části věty
za středníkem s. ř. s.
[10] Účelem osvobození od soudních poplatků je ochrana účastníka, který se nachází v tíživé
finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“).
[11] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. pokud účastník doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pak pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody.
[12] Úprava poplatkové povinnosti, resp. osvobození od ní, v zákoně o soudních poplatcích
představuje jednu ze základních součástí práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Je proto nutné vždy pečlivě zkoumat, zda jsou pro osvobození
od soudních poplatků splněny zákonné podmínky. Je to přitom právě účastník řízení, kdo musí
uvést skutečnosti, které jeho osvobození od soudních poplatků odůvodňují. Nejvyšší správní
soud již v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS,
vyslovil závěr, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který
se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud
výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“ Obdobný právní názor vyslovil
Nejvyšší správní soud např. i v rozsudku ze dne 3. 8. 2011, č. j. 2 Afs 36/2011 – 81. Soud tedy
z vlastní iniciativy nezjišťuje podrobnosti o majetkových poměrech účastníka řízení, ale pouze
hodnotí informace, které mu účastník řízení sdělí. V rozsudku ze dne 24. 4. 2015,
č. j. 2 As 67/2015 – 26, v bodu 12, k tomu Nejvyšší správní soud uvedl: „Soud proto musí věcně
posoudit vše, co mu žadatel předloží k prokázání svých osobních a majetkových poměrů. Přitom mu nic nebrání
akceptovat i žadatelem předložená sdělení, potvrzení či prohlášení, vytvářejí-li dostatečný podklad k posouzení
celkové osobní a majetkové situace žadatele, a to včetně tvrzení negativních (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 - 104). Pokud by se soud s tvrzeními a předloženými listinami
nevypořádal, bylo by jeho usnesení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Aps 2/2012 - 11).“
[13] V daném případě ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatelka nezaplatila soudní
poplatek společně s podáním správní žaloby. Stěžovatelka proto byla usnesením městského
soudu ze dne 7. 2. 2017, č. j. 6A 252/2016 – 12, vyzvána k jeho zaplacení a zároveň byla poučena
o následcích nesplnění této výzvy. Podáním ze dne 2. 3. 2017 stěžovatelka požádala o osvobození
od soudního poplatku. Městský soud k této žádosti stěžovatelce zaslal formulář „Prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků“, přičemž ji současně
vyzval, aby jej řádně vyplněný zaslala soudu zpět ve lhůtě 10 dnů ode dne jeho doručení,
a to včetně dokumentů, jež by dokládaly jí tvrzené skutečnosti. Stěžovatelce byla tato výzva
doručena dne 30. 3. 2017. Lhůta pro zaslání vyplněného formuláře zpět soudu však uplynula dne
10. 4. 2017 marně, neboť stěžovatelka na danou výzvu nereagovala. Městský soud tedy
usnesením ze dne 21. 4. 2017, č. j. 6A 252/2016 – 23, stěžovatelce osvobození od soudního
poplatku nepřiznal, když ta neprokázala, že jsou v jejím případě dány podmínky pro postup podle
§36 odst. 3 s. ř. s. Následně městský soud usnesením ze dne 16. 5. 2017, č. j. 6A 252/2016 – 27,
stěžovatelku opětovně vyzval k zaplacení soudního poplatku. Na tento postup stěžovatelka
reagovala dne 22. 5. 2017 podáním kasační stížnosti proti usnesení městského soudu o nepřiznání
osvobození od soudního poplatku. Dne 8. 6. 2017 opětovně zažádala o osvobození od soudního
poplatku. Kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení městského soudu o neosvobození
od soudního poplatku byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017,
č. j. 5 As 141/2017 – 12, odmítnuta pro opožděnost. Městský soud poté stěžovatelce osvobození
od soudních poplatků znovu nepřiznal nyní napadeným usnesením, a tuto opětovně vyzval k jeho
zaplacení usnesením ze dne 8. 8. 2017.
[14] Ve světle shora odkazované judikatury tak Nejvyšší správní soud konstatuje, že základní
podmínku pro osvobození od soudních poplatků, tj. povinnost žadatele doložit, že nemá
dostatečné prostředky, stěžovatelka v průběhu celého řízení před městským soudem nesplnila,
když v tomto ohledu zůstala i přes opakované výzvy soudu zcela pasivní a nepředložila žádné
doklady svědčící o její špatné finanční situaci. Nutno doplnit, že stěžovatelka ani ve své
opakované žádosti ze dne 8. 6. 2017 žádné nové relevantní důvody neuvedla, když pouze obecně
tvrdila, že „[z] důvodu změny poměrů nemůže bez své viny SOP za žalobu ve stanovené lhůtě zaplatit, neboť
jsou jí prováděny exekuce srážkami ze mzdy ….“ Stěžovatelka pak zejména nezaslala příslušné
podklady, přesto, že byla v daném řízení městským soudem několikrát poučena o svém břemenu
tvrzení i důkazním břemenu. K tomu Nejvyšší správní soud dále upozorňuje na skutečnost,
že se již dříve vyjádřil k opakovaným žádostem o osvobození od soudního poplatku
tak, že „[o] opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen
rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně
poměrů účastníka řízení“ (srov. rozsudky ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 – 65, a ze dne
9. 12. 2015, č. j. 2 Afs 267/2015 - 33). Městský soud tudíž rozhodl správně, pokud stěžovatelce
osvobození od soudních poplatků za daných okolností nepřiznal.
[15] Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, protože rozhodl bez odkladu o samotné kasační stížnosti, a otázka odkladného účinku
se tak stala bezpředmětnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu