ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.49.2017:24
sp. zn. 2 As 49/2017 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: T. S., proti žalovanému:
1) Ministerstvo zdravotnictví ČR, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, 2) Ministerstvo
spravedlnosti ČR, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 1. 2017,
č. j. 52 A 45/2016 – 28,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 1. 2017,
č. j. 52 A 45/2016 – 28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 5. 2. 2017 brojí žalobce, jakožto stěžovatel,
proti shora označenému usnesení (dále jen „napadené usnesení“) Krajského soudu
v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), jímž bylo zastaveno řízení
o stěžovatelově žalobě z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení zejména uvedl, že usnesením
ze dne 12. 12. 2016, č. j. 52 A 45/2016 – 18, jež bylo stěžovateli doručeno dne 14. 12. 2016,
byl stěžovatel opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč dle položky 18
bod 2 písm. d) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). K datu vydání napadeného
usnesení přitom nebyl uvedený soudní poplatek stěžovatelem zaplacen, pročež tímto usnesením
krajský soud dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení o stěžovatelově žalobě zastavil.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nebyl krajským soudem poučen o možnosti
vznést námitku podjatosti dle §8 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Dále uvádí, že trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem, jehož projevy v psychice stěžovatele jsou jednou z příčin, proč se včas neseznámil
s opětovnou výzvou krajského soudu k zaplacení soudního poplatku za žalobu. Stěžovatel
dále uvádí, že se dozvěděl o nových skutečnostech a dne 21. 12. 2016 proto podal opakovanou
žádost o osvobození od soudního poplatku, o níž měl krajský soud rozhodnout předtím,
než přistoupil k zastavení řízení. Soudní poplatek za řízení o žalobě stěžovatel zaplatil
dne 24. 1. 2017 tak, aby usnesení o zastavení řízení nenabylo právní moci a krajský soud
měl z tohoto důvodu napadené usnesení zrušit. Stěžovatel rovněž namítá, že nebyl krajským
soudem správně poučen a nebyl vyzván k odstranění vad žádosti o osvobození od soudních
poplatků.
Závěrem své kasační stížnosti požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro toto řízení, ačkoli dále uvedl, že v nynějším
řízení nemusí s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu
být zastoupen advokátem, a rovněž že řízení o kasační stížnosti nepodléhá poplatkové
povinnosti, směřuje-li stížnost proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku. Stěžovatel také požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaní se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Kasační stížnost je přípustná.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve přisvědčit stěžovateli v tom, že v řízení
o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku není třeba trvat na splnění podmínky povinného zastoupení stěžovatele advokátem,
a že takové řízení dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nepodléhá
poplatkové povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2012,
č. j. 4 Ads 66/2012 – 22, dostupný na www.nssoud.cz). O jeho žádosti o osvobození od soudních
poplatků proto Nejvyšší správní soud nerozhodoval. Naproti tomu stěžovatelův návrh
na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zamítl
usnesením ze dne 2. 3. 2017, č. j. 2 As 49/2017 – 16. O stěžovatelově návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť věc rozhodl
přednostně a bezodkladně po provedení nezbytných přípravných úkonů.
Nejvyšší správní soud z obsahu spisu krajského soudu zjistil, že usnesením ze dne
17. 6. 2016, č. j. 52 A 45/2016 – 6, vyzval krajský soud „v řízení o žalobě proti nečinnosti správního
orgánu“ stěžovatele, „aby do 1 týdne od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu (zvýraznění doplněno NSS), který činí podle položky 18 bod 2
písm. d Sazebníku soudních poplatků 2.000 Kč…“ s tím, že „[n]ebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě
zaplacen, bude řízení zastaveno.“ V části usnesení označené jako „Poučení“ pak krajský soud
stěžovatele informoval o nepřípustnosti odvolání proti tomuto usnesení. Dále se pak, až v části
usnesení, jež je situována pod podpisem pověřené členky senátu, nachází text (menšího fontu
nežli předchozí text usnesení): „Upozornění: Má-li poplatník za to, že jsou u něj splněny podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, může u soudu podat návrh, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních
poplatků, a to i se zpětnou účinností. Jestliže soud jeho návrhu vyhoví, je zproštěn povinnosti platit soudní
poplatky; poplatky zaplacené před rozhodnutím o přiznání osvobození od soudních poplatků se však nevracejí.“
Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 29. 6. 2016.
Na tuto výzvu reagoval stěžovatel žádostí o osvobození od soudních poplatků, podanou
k poštovní přepravě dne 4. 7. 2016 a doručenou krajskému soudu dne 7. 7. 2016. Krajský soud
na to, usnesením ze dne 5. 9. 2016, č. j. 52 A 45/2016 – 15, uvedené stěžovatelově žádosti
nevyhověl. Usnesením ze dne 12. 12. 2016, č. j. 52 A 45/2016 – 18, pak krajský soud stěžovatele
opětovně vyzval k zaplacení soudního poplatku, přičemž text tohoto usnesení se ve všech
ohledech zcela shodoval s textem prvotní výzvy k zaplacení soudního poplatku. Druhá
výzva k zaplacení soudního poplatku byla stěžovateli doručena dne 14. 12. 2016 a stěžovatel
na ni reagoval další žádostí o osvobození od soudních poplatků, jež byla krajskému soudu
doručena dne 22. 12. 2016. Krajský soud o stěžovatelově opakované žádosti nerozhodl
a napadeným usnesením (ze dne 9. 1. 2017) zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Napadené usnesení nabylo právní moci dne 23. 1. 2017, kdy bylo rovněž doručeno stěžovateli.
Dne 25. 1. 2017 byla na příslušný účet krajského soudu připsána platba odpovídající soudnímu
poplatku za stěžovatelovu žalobu.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelem v tom, že krajský soud
měl napadené usnesení postupem dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích zrušit. Soudní
poplatek za řízení o žalobě byl stěžovatelem zaplacen průkazně až poté, kdy napadené usnesení
nabylo právní moci. Na druhou stranu však Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli,
že napadené usnesení nemělo být v tomto případě vydáno, aniž předtím bylo rozhodnuto
o opakované žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků.
Již v rozsudku ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 – 67, Nejvyšší správní soud zaujal
názor, že „o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud
pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné pravidlo však má své výjimky, neboť jeho
mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále
stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho
řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti,
zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení.“ Tento názor pravděpodobně vzal za svůj i krajský
soud v řízení, jež předcházelo vydání napadeného usnesení, pročež o opakované žádosti
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků nerozhodl. Nejvyšší správní soud na citovaném
závěru setrvává i v nyní projednávané věci, nicméně má za to, že pro jeho uplatnění v řízení
před krajským soudem nebyly v této věci dány předpoklady.
Jak již bylo uvedeno výše, obě výzvy (usnesení) krajského soudu k zaplacení soudního
poplatku byly svým provedením (jak textovým, tak strukturálním) zcela shodné. Je proto třeba
vytknout krajskému soudu, že v obou případech vyzýval stěžovatele ve věci jeho žaloby
proti nečinnosti správního orgánu k zaplacení soudního poplatku za žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu. Uvedené typy žalobních řízení jsou přitom zpoplatněny různě vysokými
soudními poplatky. Na druhou stranu je třeba uvést, že z žádného podání stěžovatele
není zřejmé, že by byl popsaným pochybením krajského soudu uveden v omyl, přičemž samotný
číselný údaj o výši poplatku za stěžovatelovu žalobu byl ve výzvách uveden správně.
Naproti tomu závažnou vadou plynoucí ze shodnosti (zjevně s výjimkou jejich data
vydání a čísla jednacího) obsahu obou výzev k zaplacení soudního poplatku je nedostatečnost
poučení stěžovatele o následcích (nebo spíše absenci následků) podání takové opakované žádosti
o osvobození od soudních poplatků, jež by případně neobsahovala nové relevantní skutečnosti
ohledně podmínek pro osvobození od soudních poplatků. I když Nejvyšší správní soud odhlédne
od toho, že poučení účastníka soudního řízení by mělo být součástí usnesení, tj. téže části
rozhodnutí, do které náleží např. poučení o opravném prostředku, nemůže již odhlédnout
od vady poučení, která je objektivně způsobilá uvést jeho adresáta v mylnou představu o dalším
eventuálním procesním postupu soudu. Z výše popsaného obsahu spisu krajského soudu
je patrné, že se stěžovatel při opakovaném žádání o osvobození od soudního poplatku řídil
poučením, které mu bylo poskytnuto v druhé výzvě k zaplacení soudního poplatku. Dle tohoto
poučení, stejně jako v případě poučení dle první výzvy krajského soudu, platí, že „[m]á-li poplatník
za to, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, může u soudu podat návrh,
aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a to i se zpětnou účinností. Jestliže soud jeho návrhu
vyhoví, je zproštěn povinnosti platit soudní poplatky; poplatky zaplacené před rozhodnutím o přiznání osvobození
od soudních poplatků se však nevracejí.“ I poté, co byla první žádost o osvobození od soudních
poplatků krajským soudem zamítnuta, měl stěžovatel za to, že splňuje podmínky pro osvobození
od soudních poplatků. Jelikož dle poučení v rámci druhé výzvy k zaplacení poplatku tedy mohl
opět o osvobození požádat (bez dalšího), mohl rovněž důvodně očekávat, že se s takovouto
(byť opakovanou) jeho žádostí bude pojit obdobný procesní postup soudu, tj. že krajský soud
o jeho opakované žádosti rozhodne. Je přitom třeba připomenout, že možnost postupu soudu,
spočívající v „nerozhodnutí“ o opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků není
v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
výslovně zmíněna, neboť byla dovozena až výše citovanou rozhodovací činností Nejvyššího
správního soudu. Krajský soud tedy měl stěžovatele v rámci své druhé výzvy k zaplacení
soudního poplatku poučit o tom, že nebudou-li v případné opakované žádosti o osvobození
od soudních poplatků tvrzeny a doloženy nové skutečnosti, pak o takové žádosti nebude
rozhodovat a po marném uplynutí stanovené lhůty k zaplacení soudního poplatku řízení zastaví.
Tím spíše měl takto krajský soud postupovat, upozorňoval-li stěžovatel ve svých podáních
explicitně na svou nedostatečnou psychickou kondici (o níž do jisté míry vypovídá i jejich
formální a gramatická stránka). Není přitom rozhodné, zda by stěžovatel při dostatečném
poučení krajským soudem v opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků skutečně
uvedl a doložil nové skutečnosti – rozhodné je, že by byl srozuměn s alternativou, že krajský soud
o jeho opakované žádosti nerozhodne a řízení zastaví. Takto bylo zastavení řízení pro stěžovatele
překvapivé, neboť v souladu s poučením v druhé výzvě mohl důvodně očekávat rozhodnutí
o jeho opakované žádosti. O tom svědčí nejen jeho kasační argumentace, nýbrž i skutečnost,
že bezprostředně poté, kdy se s napadeným usnesením seznámil, zaplatil příslušný poplatek
za řízení o žalobě (jakkoli taková platba již nemohla být připsána na účet krajského soudu
před právní mocí napadeného usnesení). Rovněž je třeba podotknout, že z procesního postupu
stěžovatele nelze usoudit na jakoukoli obstrukční povahu jeho úkonů.
Konečně má Nejvyšší správní soud za to, že i v případě, kdy jsou splněny podmínky
pro „nerozhodování“ o opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků, má účastník
řízení (zde žalobce – stěžovatel) právo na přesvědčivé odůvodnění případného usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (§157 odst. 2 věta druhá zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §64, §55
odst. 4 a contrario, §55 odst. 5 a §54 odst. 2 věty první s. ř. s.). Tomuto právu však není učiněno
zadost, jestliže soud v usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku
neodůvodní, proč přistoupil k zastavení řízení bez předchozího rozhodnutí o opakované žádosti
o osvobození od soudních poplatků, tj. neuvede-li, proč dospěl k závěru, že opakovaná žádost
neobsahuje a nedokládá žádné nové skutečnosti. Napadené usnesení v tomto směru postrádá
jakékoli odůvodnění a nechává tudíž nejen Nejvyšší správní soud, ale především stěžovatele,
na vážkách ohledně toho, zda a jak krajský soud posoudil stěžovatelovu opakovanou žádost
o osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud nedostál své poučovací povinnosti
dle §36 odst. 1 věty druhé s. ř. s., čímž vznikla stěžovateli újma spočívající v iminentním
zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Z uvedeného důvodu shledal Nejvyšší
správní soud kasační stížnost důvodnou a postupem dle §110 odst. 1 věty první před středníkem
s. ř. s. napadené usnesení zrušil, přičemž věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Právním
názorem zde vysloveným pak bude krajský soud v dalším řízení vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Ve zbytku stěžovatelem uplatněné argumentace není kasační stížnost důvodná. Je třeba
podotknout, že dle ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu zásadně nejsou
právní názory zaujaté soudními osobami v rámci výkonu soudnictví důvodem pochybností
o nepodjatosti těchto osob.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval,
neboť dle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. platí, že „[z]ruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti.“
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu