ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.115.2017:45
sp. zn. 2 Azs 115/2017 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: N. H. T., zast. zákonnou
zástupkyní T. H. T., dále zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem
Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 4. 2016,
č. j. MV-31811-4/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2017, č. j. 30 A 85/2016 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“).
[2] Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2016, č. j. OAM-2309-18/ZR-2015 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“) rozhodlo Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“) na základě
ustanovení §77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)
tak, že platnost stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu se ruší. Zároveň byla stěžovatelce
dle §77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta k vycestování do 30 dnů ode dne nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí.
[3] Stěžovatelka proti prvostupňovému rozhodnutí brojila včasným odvoláním, jež bylo
shora označeným rozhodnutím žalované (dále jen „rozhodnutí žalované“) zamítnuto
za současného potvrzení prvostupňového rozhodnutí. Žalovaná ve svém rozhodnutí zejména
nepřisvědčila odvolací námitce, dle níž nebyly záznamy přechodových razítek v cestovním
dokladu stěžovatelky úplné a stěžovatelku za toto pochybení příslušných orgánů nelze činit
odpovědnou. Dále nepřisvědčila námitce, že se správní orgán prvního stupně opomněl zabývat
otázkou přiměřenosti zrušení povolení k trvalému pobytu a jeho důsledky na stěžovatelčin
soukromý a rodinný život. Podle názoru žalované bylo právě na stěžovatelce, aby prokázala,
že na území Evropské unie v době od 3. 5. 2013 až 7. 6. 2014 přicestovala i přes to, že v jejím
cestovním dokladu o tom není záznam. Stěžovatelčina případná přítomnost na území přitom
mohla být prokázána řadou jiných způsobů, např. listinou obsahující potvrzení o studiu
stěžovatelky v místním vzdělávacím zařízení, doložením letenek, apod. Stěžovatelka tak v tomto
ohledu podle žalované neunesla břemeno tvrzení, natožpak břemeno důkazní. Podle žalované
ani přes spíše inkviziční charakter předmětného správního řízení nelze po správním orgánu
požadovat, aby za účastníka obstarával všechny podklady, jež mají dokládat jím tvrzenou verzi
reality; žalovaná v tomto ohledu citovala z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011 – 66. K otázce přiměřenosti prvostupňového rozhodnutí
ve vztahu k jeho potenciálnímu zásahu do soukromého či rodinného života stěžovatelky žalovaná
uvedla, že z dikce §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nevyplývá povinnost správního
orgánu tímto se zabývat, na rozdíl od např. ustanovení §77 odst. 2 a §87l odst. 1 téhož zákona.
Tuto svou úvahu podpořila žalovaná odkazem na odst. [21] odůvodnění rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 Azs 218/2015 – 51.
[4] Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka správní žalobu, v níž se především
vymezovala vůči nedostatečné míře zjištění skutečného stavu věci správními orgány, pakliže
jediným důkazem o nepřítomnosti stěžovatelky na území států Evropské unie byly nekompletní
záznamy (otisky přechodových razítek) v cestovním dokladu stěžovatelky. Dále stěžovatelka
zpochybňovala relevanci povahy cestovního dokladu jakožto veřejné listiny, neboť to se týká
pouze údajů, jež jsou v cestovním dokladu uvedeny v okamžiku jeho vystavení, avšak nevztahuje
se na údaje později vepsané (tedy ani přechodová razítka). Krom toho rozporovala stěžovatelka
správnost rozložení konkrétního důkazního břemene ve správním řízení.
[5] Krajský soud v napadeném rozsudku nejprve popsal zjištění, ke kterým dospěl na základě
obsahu správního spisu. Stěžovatelka měla na území České republiky povolen trvalý pobyt
od 15. 8. 2007. Dne 30. 10. 2014 byl správnímu orgánu prvního stupně dán podnět k zahájení
řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu, neboť z protokolu o výslechu matky (zde zákonné
zástupkyně) stěžovatelky ze dne 29. 10. 2014, provedeného v souvislosti s její žádosti
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, vyplývá, že pobývala na území V. s. r.
nepřetržitě mj. i v době od 3. 5. 2013 do 7. 6. 2014, spolu se svými dětmi (včetně stěžovatelky).
Otisky přechodových razítek v cestovním dokladu stěžovatelky, který byl správnímu orgánu
prvního stupně v průběhu řízení posléze doložen, výše vymezenou dobu nepřítomnosti
stěžovatelky na území států Evropské unie potvrzují. Krajský soud následně shledal nedůvodnou
námitku nesprávnosti (neúplnosti) údajů v cestovním dokladu, v čemž odkázal mj. na právní
názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 3. 2. 2016,
č. j. 1 Azs 240/2015 – 35, se kterým se zároveň i ztotožnil. Správními orgány shromážděné
důkazy shledal krajský soud dostatečnými pro utvoření předmětného závěru o skutečném stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud jde o rozložení důkazního břemena
ve správním řízení ve vztahu k okolnosti místa, v němž se stěžovatelka zdržovala ve vymezené
době, vyzdvihl krajský soud zejména úvahu, že prokazatelnost některých skutečností, kterými
by bylo lze vyvrátit správnost a úplnost přechodových razítek, je v dispozici stěžovatelky, nikoli
však správního orgánu. Pokud stěžovatelka se závěry správních orgánů nesouhlasila, měla
povinnost toto tvrdit a následně své tvrzení prokázat. Možnosti takto učinit ovšem stěžovatelka
nevyužila, ačkoli jí byla ve správním řízení poskytnuta. Konečně se krajský soud neztotožnil
ani s žalobní námitkou poukazující na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované v důsledku
opomenutí otázky přiměřenosti dopadu prvostupňového rozhodnutí do stěžovatelčina
soukromého a rodinného života. Správní orgány nebyly povinny se touto otázkou zabývat,
a to ani s ohledem na zakotvení práva na ochranu rodinného a soukromého života na úrovni
mezinárodního práva veřejného. Svůj názor krajský soud podpořil obsáhlou citací části
odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30,
přičemž konstatoval, že tam obsažený právní názor lze použít i v nynější právní věci.
[6] Stěžovatelka v kasační stížnosti obecně tvrdí, že nezákonnost napadeného rozsudku
spočívá jednak v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení,
jednak též v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Uplatňuje
tak kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdější předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Podle stěžovatelky je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť jím bylo aprobováno
nepřezkoumatelné rozhodnutí žalované i správního orgánu prvního stupně. Krajský soud
se nesprávně vypořádal s námitkou porušení zásady materiální pravdy ze strany správních orgánů.
Stěžovatelka ve správním řízení namítala nedostatečné zjištění skutečného stavu věci ve smyslu
§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“). V řízení,
v němž má být z moci úřední uložena povinnost, kterýmžto řízením je bezesporu i řízení
o správním vyhoštění, k tomuto navíc přistupuje povinnost správních orgánů zjistit všechny
rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu je povinnost ukládána,
jak plyne z §50 odst. 3 správního řádu. Správní orgány rezignovaly na zjišťování okolností
svědčících ve prospěch stěžovatelky. Jediným důkazem, na němž závěry správního řízení stojí,
je cestovní doklad stěžovatelky.
[8] Dále se stěžovatelka neztotožňuje se závěrem krajského soudu, že se správním orgánům
podařilo prokázat naplnění důvodu pro zrušení stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu.
Nesprávný je též názor krajského soudu stran toho, že vzhledem k Schengenskému hraničnímu
kodexu je třeba pohlížet na přechodová razítka v cestovním pase jako na veřejnou listinu
nadanou presumpcí správnosti. Navzdory příslušným ustanovením uvedeného předpisu totiž
některé státy (například Řecko) neopatřují při každém vstupu a výstupu cestovní doklady občanů
třetích zemí razítky, ačkoli jsou k tomu povinny. Takové pochybení ovšem nelze přičítat
stěžovatelce k tíži, zejména s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka je dítětem ve věku deseti let.
Správní orgány naproti tomu činí stěžovatelku odpovědnou za absenci otisků razítek v jejím
cestovním dokladu. Podle názoru stěžovatelky je absurdní požadovat po desetiletém dítěti
jak povědomí o právních důsledcích neopatření cestovního dokladu příslušným razítkem
při překročení hranice schengenského prostoru, tak i to, aby se na v místě překročení hranice
opatření dokladu otiskem razítka domáhalo.
[9] Krajský soud pochybil i v tom, že posvětil nepřípustné přenesení důkazního
břemene správními orgány na stěžovatelku. Ta přitom v dostatečné míře vyvrátila domněnku
o své nepřítomnosti na území České republiky svými vyjádřeními. Správní orgány tudíž nezjistily
skutkový stav věci tak, aby o něm nepanovaly rozumné pochybnosti.
[10] Nesprávně vypořádal krajský soud i námitku nepřiměřenosti rozhodnutí žalované
a prvostupňového rozhodnutí z hlediska jejich dopadů do soukromého a rodinného života
stěžovatelky. Požadavek přiměřenosti rozhodnutí v tomto ohledu nelze aplikovat jen a pouze
na případy, kdy je to vyžadováno pozitivní právní úpravou zrušení konkrétního typu pobytového
oprávnění podle zákona o pobytu cizinců. Tím spíše je třeba dbát přiměřenosti dopadů
rozhodnutí tehdy, jde-li o řízení zahájené z moci úřední. Apel na přiměřenost rozhodování
se zřetelem na možný zásah do soukromého a rodinného života člověka je zakotven i v čl. 8
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva
zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
ve znění protokolů č. 11 a 14, dále jen „Úmluva“, pozn. NSS) v případě dítěte i v čl. 3 Úmluvy
o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě
o právech dítěte, pozn. NSS). Rozhodnutí žalované i prvostupňové rozhodnutí jsou v rozporu
s těmito mezinárodními úmluvami a tudíž i s čl. 10 odst. 2 Ústavy České republiky. Žalovaná
se s uvedenými námitkami ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem nevypořádala, čímž
své rozhodnutí zatížila vadou nepřezkoumatelnosti. Krajský soud je z toho důvodu měl zrušit
a vrátit věc žalované k dalšímu řízení. Nelze se přitom spokojit s argumentací žalované,
jíž je banalizován dopad prvostupňového rozhodnutí na soukromý a rodinný život stěžovatelky
s tím, že stěžovatelce nic nebrání v podání žádosti o nižší stupeň pobytového oprávnění. Údajná
vysoká pravděpodobnost získání nižšího pobytového oprávnění je čistě hypotetická.
[11] Žalovaná se ke kasační stížnosti stručně vyjádřila podáním ze dne 23. 6. 2017. Plně přitom
odkázala na své dřívější vyjádření k žalobě a obsah spisového materiálu s tím, že kasační stížnost
považuje za nedůvodnou. Napadený rozsudek shledává přezkoumatelným a věcně správným.
[12] Kasační stížnost je přípustná.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Ke stěžovatelkou uplatněným kasačním důvodům je třeba nejprve v obecné rovině
předeslat, že Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2007, č. j. 8 As 52/2006 – 74,
publikovaném pod č. 1655/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dospěl
mj. k závěru, že „pokud ze znění kasační stížnosti jsou důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační
důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody formálně nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením,
či tak učiní nepřesně.” Rovněž v usnesení ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47, vyslovil
Nejvyšší správní soud závěr, že „kasační stížnost, tedy i uváděné důvody, o jejichž existenci kasační stížnost
opírá, musí soud posuzovat podle jejich obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.), nikoliv podle
formálního označení. Jinak řečeno, konkrétně uváděné důvody, o něž stěžovatel kasační stížnost opírá, musí
být svým obsahem podřaditelné pod některý z důvodů, které soudní řád správní v ustanovení §103 odst. 1 jako
důvody kasační stížnosti vymezuje.”
[15] Stěžovatelka sice v obecné rovině uplatnila kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., jehož naplnění spatřuje v (rovněž obecně tvrzené) nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů, její konkretizované námitky nicméně směřují v převážné části
proti právnímu názoru (případně dílčím právním názorům), jenž v napadeném rozsudku krajský
soud vyjádřil.
[16] Pokud stěžovatelka namítá, že se správní orgány nezabývaly otázkou přiměřenosti zrušení
povolení k trvalému pobytu, není tato námitka důvodná, neboť žalovaná ve svém rozhodnutí,
obdobně jako později krajský soud v napadeném rozsudku, zaujala právní názor, dle kterého
správní orgán není při rozhodování dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců k takovým
úvahám povinován ani na základě ustanovení §174a téhož zákona, ani v ohledu ustanovení čl. 8
Úmluvy. Za takové situace nemůže být uvedená námitka nepřezkoumatelnosti důvodná, neboť
tato zcela ignoruje skutečnost, že neposuzování přiměřenosti zrušení povolení k trvalému pobytu
bylo výsledkem uvědomělé právní úvahy správních orgánů i krajského soudu, nikoli nedbalým
opomenutím, kteréžto typicky zakládá nepřezkoumatelnost individuálního právního aktu. Pokud
správní orgán k určité právní otázce zaujme jasné stanovisko, nemůže pouze v důsledku toho
být jeho rozhodnutí stiženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů; proti
vyjádřenému právnímu názoru je třeba případně uplatnit konkurující právní argumentaci,
poukazující na nesprávnost provedeného právního posouzení [v případě kasační stížnosti
jde o argumentaci podřaditelnou pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[17] Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje stěžovatelčině námitce nedostatečného zjištění
skutečného stavu věci. Správní orgány vycházely jednak z protokolu o výslechu stěžovatelčiny
matky ze dne 29. 10. 2014, jehož obsah se stal vůbec základem pro zahájení řízení ve věci zrušení
povolení k trvalému pobytu, jednak z přechodových razítek v cestovním dokladu stěžovatelky.
Pokud se stěžovatelka ve správním řízení omezila na tvrzení, že výše zmíněným protokolem
zaznamenaná výpověď stěžovatelčiny matky byla správním orgánem prvního stupně nesprávně
pochopena a že otisky přechodových razítek nejsou kompletní, aniž by k tomuto poskytla
jakékoli důkazy, zůstala její obrana pouze v rovině tvrzení. Ve správním řízení zahájeném z moci
úřední spočívá povinnost zjištění skutečného stavu věci v míře nezbytné pro vydání rozhodnutí
obligatorně na správním orgánu, fakultativně (lze-li ještě hovořit stricto sensu o „povinnosti“)
pak i na účastníku řízení. To se projevuje tím, že míra zjištění skutkového stavu věci správním
orgánem musí obstát i za situace, kdy účastník zůstane (jak je ostatně obecně jeho právem)
v řízení zcela pasivní. Jak ovšem ve svém rozhodnutí uvedla již žalovaná – vyšetřovací povinnost
správního orgánu není bezbřehá. Své meze nalézá zejména v konfrontaci se zásadou
hospodárnosti řízení. Nehospodárným, ba až absurdním, by se ostatně jevil vůči správnímu
orgánu požadavek na iniciativní vyhledávání a prokazování skutečností, o kterých by z povahy
věci měl spíše mít povědomí účastník řízení a jejichž uplatnění by jemu bylo zjevně ku prospěchu.
Na druhé straně to jistě neznamená, že v případě povědomosti o účastníku prospěšné skutečnosti
by tuto snad správní orgán byl oprávněn opomenout, zamlčet či upozadit; taková situace však
v nynější věci zjevně nenastala.
[18] Pokud stěžovatelka byla v předmětném období přítomna na území některého ze států
Evropské unie, neměla by v ohledu prokázání tohoto tvrzení být její důkazní situace natolik
složitá, jakou se ukázala být v proběhnuvším správním řízení (lze si představit např. důkazní
prostředek poskytnutý stěžovatelce v důsledku součinnosti mobilního operátora, užívá-li jeho
služeb ve spojení s užíváním např. mobilního telefonu, dále též žalovanou zmíněné potvrzení
o studiu, zprávu o lékařském vyšetření, svědeckou výpověď případného zde přítomného
stěžovatelčina vrstevníka apod.). Skutková zjištění správního orgánu prvního stupně shledává
Nejvyšší správní soud dostatečnými k přijetí závěru o nepřítomnosti stěžovatelky na území státu
Evropské unie v předmětném období. Správní orgán tudíž své důkazní břemeno unesl.
Stěžovatelka ve správním řízení zvolila taktiku procesního zpochybnění vypovídací hodnoty
listinného důkazu – cestovního dokladu stěžovatelky, ačkoli tento postup se jeví jako poměrně
neefektivní za situace, kdy (jak správně poznamenal v napadeném rozsudku krajský soud)
ustanovení §11 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne
15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční
pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), který byl v době rozhodování (byť v novelizované
podobě) správních orgánů dosud účinný, zakotvovalo domněnku, dle níž „[n]ení-li cestovní doklad
státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány
domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském
státě“, a kdy podle čl. 10 téhož nařízení jsou cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí
zásadně systematicky opatřovány otiskem razítka při vstupu i při výstupu. Nejvyšší správní soud
zde ve shodě s krajským soudem odkazuje na svůj rozsudek ze dne 3. 2. 2016,
č. j. 1 Azs 240/2015 – 35, zejména pak na odst. [19] až [21], v nichž uvedl, že „[c]estovní
pas je veřejnou listinou (srov. §108 odst. 1 a §109 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Tuto skutečnost stěžovatel
sám poznamenává, dle jeho názoru však nejsou veřejnou listinou přechodová razítka v něm uvedená. Charakter
veřejné listiny vymezuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v §53 odst. 3. Tyto listiny ‚potvrzují,
že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li prokázán opak, potvrzují i pravdivost toho,
co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.‘ Dle čl. 10 odst. 1 nařízení ES č. 562/2006 ze dne 15. 3. 2006, kterým
se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících příhraniční pobyt osob (Schenghenský hraniční kodex):
‚cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí se při vstupu a výstupu systematicky opatřují otiskem razítka‘.
Právě vstupní či výstupní razítko má tedy charakter potvrzení, jehož pravdivost se, vzhledem k tomu, že je otištěno
v cestovním pasu jakožto veřejné listině, presumuje. Čl. 11 odst. 1 Schenghenského hraničního kodexu konstruuje
právní domněnku, dle které ‚není-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního
razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky
délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě‘. Tuto domněnku je možné vyvrátit, ‚pokud státní příslušník
třetí země jakýmkoliv způsobem předloží věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví
o své přítomnosti mimo území členských států, o tom, že podmínky týkající se krátkodobého pobytu dodržel‘
(srov. odst. 2 ustanovení).“
[19] Vzhledem k výše uvedenému je jenom logické, že unesl-li správní orgán prvního stupně
důkazní břemeno stran jemu oznámené skutečnosti, jež vedla k zahájení řízení, načež stěžovatelka
reagovala procesní obranou spočívající v uplatnění tvrzení zpochybňujícího správním orgánem
provedené důkazy, přesunulo se pomyslné „kyvadlo“ konkrétního rozložení důkazního břemene
právě v souvislosti s uplatněným tvrzením na stěžovatelku. Ta ovšem žádné důkazní prostředky
pro podporu svých tvrzení neoznačila a správním orgánem provedené důkazy se jí zpochybnit
nepodařilo. Nejvyšší správní soud tudíž přisvědčuje krajskému soudu v názoru, že správní orgány
zjistily skutkový stav dostatečným způsobem, v míře, o níž nejsou důvodné pochybnosti.
Stěžovatelka rovněž nenesla těžší důkazní břemeno, než jaké jí příslušelo s ohledem na výše
citované ustanovení čl. 11 Schengenského hraničního kodexu.
[20] Námitka, dle níž nelze po stěžovatelce s ohledem na její nízký věk spravedlivě požadovat
povědomost o následcích neopatření cestovního dokladu otiskem přechodového razítka, je dle
Nejvyššího správního soudu zjevně zavádějící a účelová. Jednak zůstalo stěžovatelčino tvrzení
o pochybení příslušného orgánu spočívajícího v neotisknutí razítka neprokázáno (odtud
nepřípustně hypotetická povaha námitky), jednak se jeví vysoce nepravděpodobnou skutková
verze, v níž stěžovatelka sama (bez doprovodu dospělé osoby) překračuje hranice schengenského
prostoru. Okolnost stěžovatelčina nízkého věku je v obecné rovině eliminována skutečností
jejího zákonného zastoupení; právě zákonní zástupci stěžovatelky měli zajistit, aby stěžovatelku
případně doprovázela osoba, která by se v případě neopatření cestovního dokladu otiskem razítka
napravení takového pochybení na místě dovolala (která by ostatně mohla v navazujícím správním
řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu dosvědčit stěžovatelčinu přítomnost na území státu
Evropské unie v předmětném časovém rozmezí).
[21] Pokud stěžovatelka namítala, že krajský soud nesprávně posoudil otázku povinnosti
správních orgánů zabývat se v řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu přiměřeností takového
opatření ve vztahu k jeho potenciálnímu dopadu do soukromého a rodinného života
stěžovatelky, neshledal Nejvyšší správní soud ani tuto důvodnou. Krajský soud v tomto
ohledu správně identifikoval relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, jmenovitě
rozsudek ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30 (patří se uvést, že i žalovaná užila
přiléhavého odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 9 Azs 218/2015 – 51). Z tohoto vyplývá, že mezinárodněprávním závazkům České republiky
je co do ochrany soukromého a rodinného života jednotlivce učiněno zadost již zákonnou
úpravou podmínek pro zrušení povolení k trvalému pobytu v ustanovení §77 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců, konkrétně pak přihlédnutím správního orgánu k odůvodněnosti
nepřítomnosti cizince, byla-li zapříčiněna blíže specifikovanými závažnými důvody jako jsou
těhotenství, narození dítěte, závažné onemocnění, studium nebo odborné školení anebo pracovní
vyslání do zahraničí (taxativní výčet). Nejvyšší správní soud nemá důvod se v nynější věci odchýlit
od tohoto dříve jím zaujatého právního názoru.
[22] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. V souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto zamítl.
[23] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud přiměřeně podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná a nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšná žalovaná sice má podle výše uvedeného
pravidla právo na náhradu v tomto řízení účelně vynaložených nákladů, nicméně netvrdila
(a ze spisu nevyplývá), že by její případné náklady jakkoli přesahovaly běžný rámec její úřední
činnosti. S ohledem na právní závěry vyslovené rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47, tudíž soud žalované náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu