ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.179.2017:38
sp. zn. 2 Azs 179/2017 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: K. K., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému:
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 1. 2017, č. j. CPR-22137-3/ČJ-2016-930310-C235, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2017, č. j. 2 A 9/2017 –
27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 23. 1. 2017,
č. j. CPR-22137-3/ČJ-2016-930310-C235, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti
rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 16. 8. 2016,
č. j. KRPA-248778-31/ČJ-2016-000022, ve věci jeho správního vyhoštění dle §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., a toto rozhodnutí potvrzeno.
[2] Městský soud žalobu zamítl, neboť neshledal žádnou z uplatněných námitek důvodnou,
a to ať již jde o nepřiměřenost doby správního vyhoštění, nedostatečné zjištění skutkového stavu
věci, nebo nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[3] Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítá kasační
důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku
městského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky v předchozím řízení a jeho
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
[4] Stěžovatel má za to, že rozhodnutí správních orgánů jsou nezákonná a nepřezkoumatelná,
pročež je nezákonné a nepřezkoumatelné také rozhodnutí městského soudu. V důsledku
uvedeného zůstávají jednotlivé žalobní námitky, se kterými se dle názoru stěžovatele městský
soud dostatečně nevypořádal, zcela relevantní i v rámci řízení o kasační stížnosti.
[5] Stěžovatel předně namítá, že odůvodnění rozsudku se podrobně nevypořádává se všemi
žalobními námitkami a pouze velmi stručně přebírá argumentaci žalovaného, aniž by soud
vysvětlil, proč jí dává přednost. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, týkající se povinnosti odůvodňovat rozhodnutí. Stěžovatel
se domnívá, že městský soud pochybil především ve vztahu k přezkumu zásahu rozhodnutí
o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. To samé platí také, pokud
jde o užité správní vyhoštění, tedy samotnou nutnost užití tohoto opatření; tuto námitku městský
soud vůbec nevypořádal, pročež je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
[6] Stěžovatel dále namítá, že se soud nedostatečně vypořádal s námitkou porušení zásady
materiální pravdy ze strany správních orgánů. Stěžovatel již v žalobě namítal nedostatečné zjištění
skutečného stavu věci. V řízení, v němž má být uložena povinnost, mají správní orgány
povinnost zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící v prospěch i neprospěch toho, komu
je povinnost ukládána. Správní orgány však zjistily pouze skutečnosti svědčící ve stěžovatelův
neprospěch.
[7] Stěžovatel namítá, že se soud nesprávně vypořádal s námitkou, která mířila proti
nesprávnosti volby správního vyhoštění a nevyužití postupu podle §50a zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě postačovalo vydání rozhodnutí podle §50a zákona
o pobytu cizinců a nemuselo být uloženo rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel
má za to, že policie nemusí vždy, i když je naplněna skutková podstata pro uložení správního
vyhoštění, toto uložit, ale může postupovat alternativně.
[8] Stěžovatel také namítá, že městský soud nesprávně posoudil námitku, kterou brojil proti
nedostatečnému posouzení zásahu správního vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života.
Má za to, že posouzení přiměřenosti nelze vázat pouze na otázku přítomnosti určité osoby
na území, kvůli níž by bylo toto rozhodnutí nepřiměřeným zásahem, nýbrž je na místě zjišťovat
další parametry přiměřenosti ve smyslu §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán
nepřistupoval individuálně k situaci stěžovatele, nezjistil skutečný stav věci a nevypořádal
se s důvody, na nichž založil své tvrzení o přiměřenosti rozhodnutí. Skutečnost, že cizinec
na území rodinné vazby nemá, neznamená, že nemá ani soukromý život, který by mohl být citlivě
a negativně ovlivněn napadeným rozhodnutím. Správní orgán sám konstatoval, že stěžovatel
nedisponuje pobytovým oprávněním opravňujícím k legálnímu zaměstnání na území, přesto
i tuto okolnost používá k tíži účastníka jako důkaz neexistence pevných vazeb k České republice.
[9] Stěžovatel je přesvědčen o nepřiměřenosti uložení správního vyhoštění na samé horní
hranici zákonné sazby. Stěžovatel pobývá na území České republiky nepřetržitě déle než 12 let
a po celou dobu se snažil opakovaně zlegalizovat svůj pobyt. V současné době je dobře
integrován do české společnosti, má soukromé zázemí, kamarády a známé, v rámci možností
vykonává výdělečnou činnost a dobře ovládá český jazyk. Stěžovatel se sám dobrovolně dostavil
ke správnímu orgánu ve snaze řešit svoji situaci, což svědčí o jeho aktivním přístupu k otázce
legalizace pobytu. Dále z prohlášení Církve Oáza, která se zaručuje za řádný život stěžovatele,
vyplývá, že stěžovateli hrozí v zemi původu nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy
v souvislosti s jeho odstoupením od muslimského náboženství a přijetím křesťanské víry.
Městský soud však k těmto skutečnostem nepřihlédl a jeho rozsudek je tak nesprávný.
[10] Stěžovatel proto navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu
k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem
ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[13] Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Ze správního spisu bylo zjištěno, že se stěžovatel dne 29. 6. 2016 dostavil k cizinecké
policii, kde předložil platný cestovní doklad, jenž nebyl opatřen žádným platným vízem.
Správním orgánem prvního stupně byla šetřením v dostupných databázích Policie ČR zjištěna
pobytová historie stěžovatele. Stěžovatel na území ČR přicestoval v roce 2004 za účelem turistiky
a následně zažádal o udělení mezinárodní ochrany. Na území ČR tak pobýval od 3. 5. 2004
do 15. 2. 2008 na základě uvedené žádosti, jíž nebylo vyhověno. Dne 17. 3. 2008 podal stěžovatel
žádost o povolení k trvalému pobytu, který mu nebyl rozhodnutím ze dne 17. 4. 2008 udělen;
právní moci nabylo toto rozhodnutí dne 6. 11. 2008. Dne 31. 3. 2008 zažádal stěžovatel
o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu dle §33 zákona o pobytu cizinců, které mu bylo
uděleno s platností od 31. 3. 2008 do 30. 3. 2009. Dne 20. 6. 2008 požádal stěžovatel opět
o udělení mezinárodní ochrany, kdy toto řízení bylo pravomocně skončeno dne 30. 1. 2015
(kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost). Dne 23. 2. 2015 podal stěžovatel další žádost
o udělení trvalého pobytu, o které bylo rozhodnuto dne 9. 6. 2016 zamítavě, protože nesplňoval
podmínku trestní zachovalosti. Následně stěžovatel pobýval v ČR na základě podaných žádostí
o dlouhodobé vízum za účelem strpění, a to v době od 25. 3. 2015 do 17. 8. 2015 a od 10. 9. 2015
do 17. 2. 2016, kdy poslední žádost o vízum za účelem strpění pobytu podal dne 17. 2. 2016.
O této žádosti bylo rozhodnuto zamítavě dne 14. 4. 2016. Na základě uvedeného bylo zjištěno,
že stěžovatel od 15. 4. 2016 do 29. 6. 2016 pobýval na území ČR neoprávněně.
[16] Dne 29. 6. 2016 bylo stěžovateli oznámeno zahájení správního řízení o jeho správním
vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák. č. 326/1999 Sb. a téhož dne s ním byl sepsán
protokol o vyjádření účastníka správního řízení, ve kterém byl stěžovatel především seznámen
s podklady pro vydání rozhodnutí, které si k tomuto dni správní orgán opatřil a byla mu dána
možnost se k těmto podkladům vyjádřit. Uvedl, že na území ČR nemá rodinu ani příbuzné,
v současné době bydlí v podnájmu společně se svým kamarádem, majícím státní příslušnost
Kyrgyzstán, který se však v současnosti na území ČR nenachází, neboť vycestoval na návštěvu
své rodiny do vlasti. S občanem EU nežije ve společné domácnosti, není rodinným příslušníkem
občana EU, ani k takové osobě nemá vyživovací povinnost. Na území ČR se nenachází osoba,
pro kterou by ukončení stěžovatelova pobytu bylo z hlediska zásahu do rodinného
či soukromého života nepřiměřené. Celá jeho rodina bydlí v Kyrgyzstánu. Je zdravý, není
žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. V roce 2015 byl odsouzen pro trestný čin výtržnictví,
za který mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. To, že jeho žádost o udělení trvalého
pobytu na území ČR byla dne 9. 6. 2016 zamítnuta, je mu známo, byl o této skutečnosti
informován. Není mu však známo, že jím podaná žádost ho neopravňovala k pobytu na území
ČR. Svého neoprávněného pobytu na území ČR si je plně vědom, a to i následků svého
neoprávněného pobytu. Do Kyrgyzstánu ke své rodině se může vrátit, neboť před svým
vycestováním z Kyrgyzstánu bydlel společně se svou matkou v jejich rodinném domě. Sdělil,
že území ČR dobrovolně opustí a vycestuje na území Kyrgyzstánu, který považuje za svůj pravý
domov. Žádné vazby k ČR neuvedl. Závěrem pak byla stěžovateli dána možnost uvést další
skutečnosti, které nebyly uvedeny v rámci jeho odpovědí na kladené otázky. Na to reagoval
tak, že v odpovědích na otázky vše sdělil a k věci již více uvést nemůže.
[17] Dne 23. 7. 2016 byla stěžovateli zaslána výzva k seznámení se s podklady pro vydání
rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. Výzva byla doručena zástupci stěžovatele dne
27. 7. 2016. Zástupce stěžovatele dne 28. 7. 2016 nahlédl do správního spisu a pořídil si výpisky,
nicméně na výzvu nereagoval. Z toho důvodu dne 16. 8. 2016 vydalo Krajské ředitelství policie
hl. m. Prahy rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců, kdy zároveň stanovilo dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států EU v délce 1 roku. V odůvodnění je pak uvedeno, jaké skutečnosti vzal správní
orgán v úvahu při správním vyhoštění, kdy především vycházel z výpovědi stěžovatele, kterou
učinil 29. 6. 2016, a z podkladů, které si během řízení opatřil. Došel tak k závěru, že stěžovatel
zcela naplnil ust. §119 odst.1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť v době
od 15. 4. 2016 do 29. 6. 2016, kdy byl zadržen, se na území ČR zdržoval bez víza a bez oprávnění
k pobytu. Zároveň se zabýval zásahem správního vyhoštění do soukromého a rodinného života
stěžovatele dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
[18] Nejdříve Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, kterou by se musel zabývat dle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti, i kdyby
nebyla namítána. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný zásadně za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč
městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[19] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nedostatek
důvodů, neboť má za to, že se dopodrobna nezabýval každou z uplatněných námitek, zejména,
že se nedostatečně zabýval zásahem do jeho soukromého života, příp. tím, že vůbec došlo
k aplikaci institutu správního vyhoštění.
[20] Pokud jde o výklad pojmu nepřezkoumatelnosti (ať již pro nedostatek důvodů
rozhodnutí, nebo pro nesrozumitelnost rozhodnutí), tento je v judikatuře Nejvyššího správního
soudu ustálený. Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je třeba pokládat zejména takové
rozhodnutí soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené
(dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44,
obdobně srov. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73).
O nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu se též může jednat např. v případě, kdy soud výrokem
rozsudku zrušil napadené rozhodnutí správního orgánu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, ale současně mu uložil další povinnosti týkající se jeho
procesního postupu, a začlenil tak do výroku i část odůvodnění svého rozhodnutí (dle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 As 4/2005 – 34). Naproti tomu
nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost je dána tehdy, pokud
z něj nelze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení jeho
rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých
ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována
zákonnost napadeného správního rozhodnutí, nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno
na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud jsou
jeho výroky vnitřně rozporné nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, a v některých
jiných speciálních případech (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 – 25). Nejvyšší správní soud také upozorňuje, že z jeho konstantní judikatury
plyne že „[o] vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě
řízení vůbec nedošlo.“
[21] Nejvyšší správní soud předesílá, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky
je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání míry. Povinnost orgánů veřejné moci (včetně
orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek
na detailní odpověď na každou námitku. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň
základní námitky účastníka řízení, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu,
i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne
18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
z nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011,
č. j. 4 Ads 58/2011 – 72. To znamená, že na určitou námitku lze reagovat
i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru stěžovatele odlišný
názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku
rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces,
jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek,
pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, popř. ze dne
3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů
nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. nález ze dne
28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené
na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů
jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého
formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost
efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené
úkoly.
[22] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že napadený rozsudek netrpí žádnými vadami
zakládajícími jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Důvody, které městský soud
vedly k zamítnutí žaloby, jsou z odůvodnění napadeného rozsudku seznatelné. Městský soud
vylíčil konkrétní skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými se řídil
při posouzení důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, dostupný, tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, na www.nssoud.cz). Jak již bylo uvedeno výše, není povinností soudu reagovat
na každé dílčí tvrzení obsažené v žalobě, nýbrž stačí, když soud prezentuje od názoru stěžovatele
odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu
výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se již mnohokrát vyjádřil v tom smyslu, že není účelem
soudního přezkumu podrobně opakovat již správně vyřčené, ale postačí, pokud je na dříve
učiněné závěry odkázáno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007,
č. j. 4 As 11/2006 - 86). Proto ani skutečnost, že městský soud zopakoval některé závěry
správních orgánů, které považoval za správné, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry městského soudu ještě nepůsobí jejich
nepřezkoumatelnost. Ostatně, z dalších stěžovatelových námitek plyne, že si je vědom toho,
že se městský soud uvedenými otázkami zabýval, pouze s jejich vypořádáním nesouhlasí.
[23] Poněvadž je nepřezkoumatelnost rozsudku vadou, ke které přihlíží soud z úřední
povinnosti, Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ze spisového materiálu zjistil, že již v řízení
před městským soudem stěžovatel k doplnění žaloby předložil prohlášení Církve Oáza, která
se zaručuje za řádný život stěžovatele, a ze kterého vyplývá, že stěžovateli hrozí v zemi původu
nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy v souvislosti s jeho odstoupením od muslimského
náboženství a přijetím křesťanské víry. Městský soud však tuto skutečnost žádným způsobem
nereflektoval. Ačkoli se jedná o vadu řízení před městským soudem, tato vada nemohla mít vliv
na výrok napadeného rozhodnutí. Z dopisu Církve Oáza, jenž byl předložen také Nejvyššímu
správnímu soudu, totiž plyne, že stěžovatel přestoupil na křesťanskou víru a byl pokřtěn dne
12. 8. 2016, poté, co se jako věřící křesťan osvědčil. Poněvadž bylo prvostupňové rozhodnutí
vydáno dne 16. 8. 2016 a rozhodnutí žalovaného až dne 23. 1. 2017, stěžovateli nic nebránilo
uvedenou skutečnost sdělit správním orgánům. Jelikož však stěžovatel zůstal nečinný a uvedené
před správními orgány vůbec netvrdil, správní orgány se touto skutečností vůbec nezabývaly,
pročež nebyla ani předmětem soudního přezkumu. Smyslem soudního přezkumu totiž není
nahrazování činnosti správních orgánů, ale přezkum jimi vydaných rozhodnutí. V souladu
se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva) správní soudy zásadně nemohou
napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl v průběhu správního řízení co do svých
tvrzení a co do návrhů důkazů nijak aktivní a skutková tvrzení uplatnil poprvé v řízení před
správními soudy. Jelikož stěžovatel, jenž byl navíc v průběhu celého řízení zastoupen advokátem,
věděl o tom, že přestoupil na jinou víru, která by mohla představovat důvod relevantní z pohledu
probíhajícího řízení, měl tuto skutečnost uvést již v jeho průběhu. Takto uplatněná námitka
se pak zdejšímu soudu jeví spíše jako účelová. Z uvedeného plyne, že předmětný dopis
by na výroku napadeného rozhodnutí ničeho nezměnil. Pochybení městského soudu tedy
nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[24] Další stěžovatelovy námitky jsou zcela shodné s námitkami uplatněnými již v odvolání
a v žalobě proti napadenému rozhodnutí, kterými se již důkladně zabýval jak žalovaný,
tak i městský soud. Nejvyšší správní soud již na tomto místě uvádí, že se se závěry městského
soudu zcela ztotožňuje, pročež na velice obsáhlé odůvodnění jeho rozsudku v podrobnostech
odkazuje.
[25] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že ačkoli je řízení o správním vyhoštění zahajováno
z moci úřední (ex offo), nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní
iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tj. které
by se týkaly i nepřiměřenosti tvrzeného zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života
stěžovatele ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Je zejména na samotném cizinci,
aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění, případně aby o tom nabídl důkazy. Lze pouze zopakovat, že cizinec, jemuž
hrozí vyhoštění, by se měl ochrany svých práv aktivně domáhat tak, aby v řízení mohlo
být zjištěno a prokázáno, že chráněná práva budou realizací vyhoštění nepřiměřeně
zasažena (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012,
č. j. 9 As 142/2012 - 21). Námitka stěžovatele, že správní orgán nezjišťoval skutečnosti svědčící
v jeho prospěch, je tedy nedůvodná.
[26] S uvedeným souvisí i stěžovatelem namítané nedostatečné zjištění skutkového stavu věci
správními orgány. Stěžovatel namítal, že správní orgány nedostatečně zjistily zejména skutečnosti
ohledně nepřiměřenosti zásahu do jeho soukromého života, ačkoli Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že ani v řízení o kasační stížnosti, kromě obecných postulátů, stěžovatel žádné
relevantní skutečnosti neuvádí. Správní orgány hodnotily kritéria podle §174a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců dle kterého (p)ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní
orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho
věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby
navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou
bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Při hodnocení míry integrace stěžovatele
do české společnosti se správní orgány zabývaly nejen protiprávním jednáním stěžovatele
(tj. pobyt bez platného pobytového oprávnění, či přečin výtržnictví, za který byl stěžovatel
pravomocně odsouzen), ale také jeho pobytovou historií, pevností rodinných vazeb, ale také
ekonomickými, společenskými a kulturními vazbami na území České republiky. Správní orgány
vyšly zejména ze stěžovatelovy výpovědi, že je zdravý, svobodný a bezdětný, před svým
odjezdem z Kyrgyzstánu bydlel ve městě Biškek společně se svou matkou, jeho rodina žije
v Kyrgyzstánu, na území ČR nemá žádné rodinné příslušníky ani příbuzné, na území ČR bydlí
v pronajatém bytě společně se svým kamarádem, státní příslušnosti Kyrgyzstán, který však
v současnosti vycestoval na návštěvu své rodiny do Kyrgyzstánu; s dalšími spolubydlícími
se nestýká. Na území ČR nežije ve společné domácnosti s občanem EU, není rodinným
příslušníkem občana EU a ani se o takovou osobu nemusí starat. Na území ČR se nenachází
žádná osoba, ke které by měl vyživovací povinnost, ani se nenachází na území osoba, kvůli které
by ukončení jeho pobytu na území ČR bylo z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života
nepřiměřené. Na území ČR příležitostně pracuje, a to jako pomocný dělník na stavbách.
Vycestováním do Kyrgyzstánu k jeho matce mu nic nebrání, dobrovolně území ČR opustí.
V souvislosti s otázkou, jestli má v ČR nějaké rodinné, kulturní, sociální a ekonomické vazby,
stěžovatel uvedl, že zde takové vazby nemá.
[27] Jak plyne z uvedeného, vzhledem k tomu, že stěžovatel v průběhu správního
a následného soudního řízení uváděl svá tvrzení týkající se zásahu do soukromého a rodinného
života pouze v obecné rovině (je dobře integrován do české společnosti, má soukromé zázemí,
kamarády a známé, v rámci možností vykonává výdělečnou činnost a dobře ovládá český jazyk),
bylo dokazování provedené a vyhodnocené správními orgány dostatečné, což správně vyhodnotil
i městský soud. Nejvyšší správní soud se proto s takto uplatněnou námitkou stěžovatele
neztotožnil, skutková zjištění učiněná správními orgány obou stupňů pokládá s ohledem
na skutkové okolnosti projednávané věci za dostačující.
[28] K výtce, že správní orgán hodnotil skutečnost, že stěžovatel nemá pracovní povolení,
v jeho neprospěch, Nejvyšší správní soud uvádí, že toto správní orgán konstatoval pro adekvátní
dokreslení vazeb stěžovatele k území ČR, jak vyplynuly ze spisu a z jeho výpovědi, a nikoliv
proto, aby mu jakkoli uškodil.
[29] Pokud jde o námitku napadající použití institutu správního vyhoštění a nikoli postupu
podle §50a zákona o pobytu cizinců, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Uložení povinnosti
opustit území ČR podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, které by jako jediné
mohlo dopadat na stěžovatele, je vydáváno cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území. Skutečnost, že se stěžovatelem
bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, byla, s ohledem na zjištěné okolnosti jeho případu,
zcela v souladu se zákonem, který je v tomto případě zcela jasný a srozumitelný. Policie cizinci
vydá rozhodnutí o správním vyhoštění vždy, nastane-li některá ze skutkových situací
předvídaných v §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to za předpokladu splnění případných
dalších požadavků zakotvených v navazujících ustanoveních citovaného zákona
(srov. např. rozsudek ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74). Mezi ně patří například
to, že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění nesmí být nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života cizince (§119a odst. 2), nebo to, že nejsou dány důvody znemožňující
vycestování cizince (§120a v návaznosti na §179) apod. Žádná z těchto skutečností však v
projednávaném případě zjištěna nebyla. Z důvodu naplnění skutkové podstaty §119 odst. 1 písm.
c) bod 2 zákona o pobytu cizinců (od 15. 4. 2016 do 29. 6. 2016 pobyt bez víza) a nesplnění
zákonných podmínek podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, bylo vydáno
rozhodnutí o správním vyhoštění.
[30] Namítá-li stěžovatel nepřiměřenost uloženého správního vyhoštění na dobu jednoho roku
na samé horní hranici zákonné sazby, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že již městský soud
stěžovatele upozornil, že mu bylo správní vyhoštění uloženo nikoli na samé horní hranici,
ale naopak při dolní hranici zákonné sazby. Podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu
cizinců lze uložit zákaz vstupu na území členských států EU až na 3 roky. Správní orgán
při zdůvodnění přiměřenosti doby jednoho roku zohlednil, že se stěžovatel dostal do situace
neoprávněného pobytu na území členských států v délce více než dva měsíce vlastním
přičiněním, ale také, že se dopustil takového protiprávního jednání poprvé, spolupracoval
se správním orgánem a uvedl, že z území České republiky vycestuje dobrovolně. Nejvyšší správní
soud považuje dobu jednoho roku, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, s ohledem na skutečnosti, které byly během správního řízení zjištěny,
za zcela přiměřenou. Soud tedy neshledal ani tuto námitku důvodnou.
[31] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného shledal kasační stížnost nedůvodnou,
a proto ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[32] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu