ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.23.2017:20
sp. zn. 2 Azs 23/2017 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: N. D., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy,
se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 9. 2016,
č. j. KRPA-253415-41/ČJ-2016-000022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 2 A 85/2016 – 30,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 2 A 85/2016 – 30,
se ve výrocích I. a II. zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy,
ze dne 28. 9. 2016, č. j. KRPA-253415-41/ČJ-2016-000022, se zrušuje a věc
se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se náhrada nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti nepřiznává .
V. Odměna advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského za zastupování v řízení o kasační stížnosti
se u r č u je částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím žalované zajištěn za účelem správního vyhoštění podle
§124 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná rozhodla
o prodloužení doby zajištění žalobce o 90 dnů podle §124 odst. 3 téhož zákona.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce správní žalobu, kterou Městský soud v Praze
v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 9 As 52/2013
a 9 Azs 192/2014 vycházel městský soud z premisy, že v případech, kdy cizinec prokáže
svou neúctu k právním předpisům tím, že nerespektuje rozhodnutí o správním vyhoštění, nebude
zajištěn jen ve zcela výjimečných případech. V žalobcově věci však dle mínění městského soudu
nebyly výjimečné okolnosti dány. V tomto kontextu městský soud zdůraznil, že žalobce
dobrovolně nerespektoval povinnost, která mu byla rozhodnutím o správním vyhoštění uložena,
ačkoli měl dostatečně dlouhou dobu na to, aby si zařídil vydání nového cestovního dokladu
na zastupitelském úřadu ve Vídni. Liknavost a pasivita při řešení vlastní pobytové situace
jde k jeho tíži a potíže s realizací vycestování si zavinil sám. Městský soud reflektoval, že žalobce
projevil zájem o návrat do země původu a sdělil adresu, kde by se mohl zdržovat
před vycestováním, avšak nepokládal tyto skutečnosti za natolik významné, aby odůvodnily
uložení zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců, jež by umožnila
ponechat žalobce na svobodě. Napadené rozhodnutí pokládal městský soud za přezkoumatelné.
Námitce, podle níž nebyly dány důvody pro zajištění žalobce podle §124 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců, městský soud přisvědčil pouze do té míry, že tuto část uznal za věcně
nesprávnou, nicméně bez vlivu na zákonnost rozhodnutí jako celku. Žalobce měl být zajištěn
pouze podle písm. c) téhož ustanovení, jež však podle soudu představuje „kvalifikovanou“
podstatu obecného ustanovení písm. b). Nadto městský soud konstatoval, že důvody podle
písm. b) a c) jsou obdobné a je jim do rozhodné míry společný právem chráněný zájem.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti prvnímu výroku napadeného rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta, podal žalobce
(dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Především nesouhlasí s názorem městského soudu,
že v jeho případě nebyly dány výjimečné okolnosti, za nichž je možné aplikovat zvláštní opatření
podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Důvodem, pro který v době platnosti výjezdního
příkazu nevycestoval, bylo problematické získávání potřebných dokladů k vycestování
do Kyrgyzstánu. V době, kdy byl žadatelem o mezinárodní ochranu, si je opatřit nemohl,
neboť zachovával od úřadů své země pochopitelný odstup, a navíc nemohl opustit české území
a dostavit se na konzulát ve Vídni. Vzhledem k tomu, že se dobrovolně první den svého
nelegálního pobytu v České republice dostavil k příslušnému správnímu orgánu, aby svou situaci
aktivně řešil, nejednalo se u něj o standardní situaci nerespektování správního vyhoštění.
Žalovaná tuto zvláštní situaci nikterak nevyhodnotila a přistupovala ke stěžovateli stejně
jako k cizincům, kteří maří výkon správního vyhoštění a snaží se svůj pobyt na území České
republiky prodlužovat. Zajištění podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je však krajním
prostředkem, který nebylo možno využít v situaci, kdy stěžovatel nevycestoval z území
kvůli existenci objektivní překážky.
[4] Napadený rozsudek i napadené rozhodnutí jsou dle mínění stěžovatele
nepřezkoumatelné. Stěžovatel žalované vytýká, že pouze opsala odůvodnění předcházejícího
rozhodnutí o zajištění, aniž se jakkoliv zabývala změnami, k nimž v mezidobí došlo. Přestože
ji stěžovatel informoval o tom, že se pokusil dojednat dobrovolný návrat prostřednictvím
organizace IOM (Mezinárodní organizace pro migraci – poznámka Nejvyššího správního soudu),
jakož i o místech, kde by se mohl po svém propuštění ze zajištění, o něž písemně požádal,
zdržovat, žalovaná tyto informace nevzala v potaz. Pravdivost jeho tvrzení o tom, že si nebyl
schopen opatřit cestovní doklad v době platnosti výjezdního příkazu, přitom potvrzují
i v napadeném rozhodnutí citovaná zjištění žalované o tom, že spolupráce s úřady jeho země
je velmi zdlouhavá. Nepřezkoumatelné rozhodnutí žalované pak městský soud aproboval,
čímž zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i napadený rozsudek. Městský soud měl dále pochybit
také tím, že napadené rozhodnutí alespoň částečně nezrušil v té části, v níž byl stěžovatel zajištěn
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění
formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a podmínka povinného zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna.
[7] Stěžovatel svou kasační stížnost opřel o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
tedy nesprávné posouzení právní otázky městským soudem a vady správního řízení. Z obsahu
jeho kasační stížnosti je však nepochybné, že tvrdí i kasační důvod dle písm. d) téhož ustanovení,
tj. nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že subsumpce kasačních
důvodů pod zákonná ustanovení je součástí hodnocení Nejvyšším správním soudem,
nejde o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS,
dostupný stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz). Kasační stížnost je tedy přípustná.
[8] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že zajištění
cizince za účelem správního vyhoštění je třeba chápat jako prostředek ultima ratio,
před jehož užitím je správní orgán povinen odůvodnit, proč nepřistoupil k uložení zvláštního
opatření namísto zajištění (např. rozsudek ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 15/2016 – 22).
Při rozhodování o prodloužení zajištění platí tento požadavek tím spíš, že toto rozhodnutí není
na rozdíl od rozhodnutí o zajištění činěno v časové tísni (rozsudek ze dne 20. 3. 2013,
č. j. 1 As 178/2012 – 28).
[10] Volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, je vázána mimo jiné na předpoklad,
že cizinec bude se státními orgány při realizaci tohoto opatření spolupracovat a že neexistuje
důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 5 As 52/2013 – 34). Pokud cizinec
nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a je proto
rozhodováno o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců, „je v zásadě vyloučeno, aby správní orgán přistoupil namísto jeho zajištění k uložení
zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území dle §123b téhož zákona“ (rozsudek ze dne
30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 – 29).
[11] Městský soud v napadeném rozsudku vycházel z judikatorních závěrů shrnutých
v předchozím odstavci a dovodil z nich, že v případě, kdy cizinec v minulosti nerespektoval
rozhodnutí o správním vyhoštění, a tedy ve stanovené době nevycestoval z území České
republiky, je aplikace zvláštních opatření zásadně vyloučena, nikoli však vyloučena bezvýjimečně.
S tím se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a ani sám stěžovatel v tomto ohledu nic nenamítá.
Otázkou, jež má být řešena v tomto soudním řízení, tak zůstává to, zda v souzené věci byly dány
takové výjimečné okolnosti, které odůvodňovaly stěžovatelovo propuštění ze zajištění a uložení
zvláštních opatření podle §123b nebo §123c zákona o pobytu cizinců.
[12] Před vlastním posouzením, zda žalovaná a městský soud posoudily rozhodnou otázku
správně, je nejprve vhodné stručně zrekapitulovat skutkový stav věci zjistitelný ze správního
spisu. Stěžovatel přicestoval do České republiky v roce 2014 bez cestovního dokladu a platného
víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a proto bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Na území
České republiky poté požádal o udělení mezinárodní ochrany, se svou žádostí však nebyl úspěšný.
Jeho poslední pobytové oprávnění (výjezdní příkaz po skončení řízení o žádosti o mezinárodní
ochranu) bylo platné do 30. 6. 2016. Dne 1. 7. 2016 se dostavil na policii za účelem získání
výjezdního víza, načež bylo kontrolou v evidencích zjištěno, že na území pobývá neoprávněně.
Žalovaná proto téhož dne rozhodla o zajištění stěžovatele za účelem jeho správního
vyhoštění. Dne 1. 8. 2016 stěžovatel požádal o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců
podle §129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. V žádosti uvedl, že se nebrání opuštění České
republiky, avšak chce do své vlasti vycestovat jako běžný občan, nikoli za doprovodu eskorty.
Tvrdil a doložil, že za účelem umožnění dobrovolného návratu kontaktoval Mezinárodní
organizaci pro migraci. Sdělil, že si v Praze pronajal byt, ve kterém před zadržením pobýval,
a doložil nájemní smlouvu. Dodal, že by mohl pobývat také u bratra, jehož jméno a adresu
uvedl, a konstatoval, že si zajistí letenky nebo jízdenky do své vlasti. Ze správního spisu neplyne,
zda a jak žalovaná stěžovatelovu žádost vyřídila. Napadeným rozhodnutím nicméně prodloužila
dobu zajištění stěžovatele.
[13] Žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala, že stěžovatel úmyslně porušoval právní
předpisy České republiky a existovalo u něj nebezpečí, že zmaří výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění. Mírnější opatření by nebyla účinná, protože se stěžovatel pohyboval po území
České republiky bez platného víza a cestovního dokladu. K uložení zvláštních opatření
dle §123b zákona o pobytu cizinců nepřistoupila zejména proto, že stěžovatel mařil výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2014 tím, že v době platnosti výjezdního příkazu
nevycestoval, což je závažné opakované negativní jednání, a žalovaná tedy nemá důvěru
v to, že nyní dobrovolně do vlasti odjede. Důvodnou obavu, že nevycestuje a bude ztěžovat
realizaci vyhoštění, dokládala protokolem o podání vysvětlení, kde stěžovatel uvedl,
že do České republiky přijel, aby požádal o azyl. Dodala, že nenabídl finanční záruku
a sdělil, že na její uhrazení nemá finanční prostředky, a že na území České republiky nemá
žádné stále ubytování, pouze se zdržuje na ulici S. v P., kde však není hlášen, a tudíž by byl pro
správní orgány nedohledatelný. Dobu prodloužení zajištění odůvodnila tím, že se dosud pracuje
na realizaci vyhoštění, pro něž je nezbytné vyčkat ověření totožnosti stěžovatele zastupitelským
úřadem jeho země a poté vystavení náhradního cestovního dokladu. Stěžovatel údaje potřebné
pro ověření totožnosti poskytl, ale podle zkušeností je ověřování totožnosti i vyřízení potřebných
dokladů kyrgyzským velvyslanectvím velmi zdlouhavé.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil obsah napadeného rozhodnutí ve světle skutečností
plynoucích ze správního spisu a tvrzení uváděných stěžovatelem v průběhu správního řízení
a na rozdíl od městského soudu dospěl k závěru, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Z napadeného rozhodnutí například není zřejmé, zda a jakou váhu přikládala žalovaná tvrzení
stěžovatele, že by mohl před svým odjezdem z České republiky pobývat v Praze u bratra, a proč
to nemohlo vést k uložení zvláštního opatření podle §123b odst. 1 písm. a) zákona o azylu
(tj. povinnost cizince oznámit adresu místa pobytu a zdržovat se tam). Žalovaná také vůbec
nezohlednila, že stěžovatel prokazatelně kontaktoval Mezinárodní organizaci pro migraci,
čímž projevil vůli vrátit se do země svého původu, kde má manželku a děti. Nejvyšší správní soud
tak dává zapravdu stěžovateli, že žalovaná při rozhodování o prodloužení doby zajištění
nereflektovala nová tvrzení a skutečnosti, které vyšly najevo v období po zajištění stěžovatele,
a tudíž není z napadeného rozhodnutí zjistitelné, proč je nepokládala za relevantní pro uložení
některého ze zvláštních opatření. Způsob, jakým žalovaná odůvodnila napadené rozhodnutí,
vede Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaná přistupovala ke stěžovateli jako k cizinci,
z jehož chování je bez pochybností zcela zřejmé, že se za každou cenu snaží zůstat na území
České republiky co nejdéle, aniž zohlednila, že zde byly indicie nasvědčující tomu, že stěžovatel
měl zájem vrátit se do země původu a spolupracovat se správními orgány při realizaci správního
vyhoštění. Z napadeného rozhodnutí tedy není patrné, proč skutkové okolnosti stěžovatelova
případu nebylo možno kvalifikovat jako výjimečné okolnosti, které by umožňovaly dokončit
realizaci vyhoštění a přitom ponechat stěžovatele na svobodě, byť nevycestoval z území České
republiky v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění (ve smyslu výše citovaných
rozhodnutí zdejšího soudu).
[15] Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné také proto, že z něj není patrné,
proč se žalovaná domnívala, že je naplněn důvod zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona
o azylu, tj. existence „nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést
anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání“. Žalovaná učinila
závěr, že by stěžovatel mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
na základě toho, že stěžovatel v minulosti nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění.
Tento důvod zajištění je však samostatně upraven v písm. c) téhož ustanovení. Ze správního
spisu neplyne, že by stěžovatel výslovně uvedl nebo jinak vyjádřil úmysl neopustit Českou
republiku. Naopak již dne 1. 7. 2016 (první den po uplynutí doby, do kdy měl vycestovat),
kdy byl zajištěn poté, co se sám dostavil za účelem vyřízení výjezdního povolení, vypověděl,
že si vyřizuje cestovní pas, který by měl být hotov za dva měsíce. Sdělil také, že má v plánu vrátit
se do své vlasti za rodinou, až dostane vízum a pas, přičemž později dodal a doložil,
že kontaktoval s žádostí o pomoc při realizaci tohoto záměru Mezinárodní organizaci
pro migraci. Je tedy zjevné, že úmysl nevycestovat z území nelze dovodit ani ze stěžovatelova
jednání. Důvody, které žalovanou vedly k aplikaci citovaného ustanovení, tak zůstávají
Nejvyššímu správnímu soudu neznámy.
[16] S ohledem na shora uvedené byl již v řízení před městským soudem dán důvod zrušit
napadené rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. pro nepřezkoumatelnost. Městský
soud však této žalobní námitce nepřisvědčil a napadené rozhodnutí přezkoumal. Tím zatížil
vadou i napadený rozsudek (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, nebo ze dne 27. 6. 2011, č. j. 4 As 21/2011 - 60), což představuje
naplnění kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[17] Tomu, zda v případě stěžovatele skutečně byly dány předpoklady pro uložení zvláštních
opatření, se Nejvyšší správní soud v tomto řízení věcně věnovat nemůže, neboť je nejprve třeba,
aby se s touto otázkou přezkoumatelným způsobem vypořádala žalovaná a městský soud.
[18] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že si je vědom toho,
že jeho pátý senát usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. 5 Azs 20/2016 – 22, zpochybnil
závěry výše citovaného rozsudku č. j. 9 Azs 192/2014 – 29 a předložil rozšířenému senátu
podle §17 odst. 1 s. ř. s. otázku, zda se míra uvážení ohledně možnosti aplikace zvláštních
opatření liší s ohledem na jednotlivé důvody uvedené v §124 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců. Pátý senát v předkládacím usnesení prosazuje mimo jiné názor, že žádný z důvodů
dle §124 odst. 1 tohoto zákona sám o sobě neimplikuje skutečnosti, pro které by bez dalšího
nebylo možné využití zvláštních opatření, a vždy, resp. až na výjimečné případy by bylo zapotřebí
cizince bez dalšího zajistit. To však nebylo důvodem pro přerušení tohoto řízení o kasační
stížnosti v situaci, kdy bylo třeba zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost,
jelikož žalovaná nevzala v úvahu všechny skutkové okolnosti, které v řízení vyšly najevo,
takže ani nemohla náležitě vyhodnotit, zda jejich souhrn může být nazírán jako natolik výjimečná
situace, že je namístě zvolit alternativu zajištění. Výjimečné důvody akceptuje i stávající judikatura
(viz rozsudek č. j. 9 Azs 192/2014 - 29) a v závislosti na budoucím rozhodnutí rozšířeného
senátu může dojít i k tomu, že se prostor pro aplikaci mírnějších opatření ještě rozšíří
mimo takto charakterizovanou kategorii. Teprve pokud by se Nejvyšší správní soud měl a mohl
věnovat kasační stížnosti po věcné stránce, byly by dány důvody pro přerušení řízení a vyčkání
rozhodnutí rozšířeného senátu o sporné právní otázce.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený
rozsudek v rozsahu napadeného I. výroku zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.).
Přestože stěžovatel svou kasační stížností nebrojil proti II. výroku napadeného rozsudku,
podle něhož nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladu řízení o žalobě,
zrušil Nejvyšší správní soud napadený rozsudek také v rozsahu tohoto výroku,
neboť ten je na I. výroku závislý (§109 odst. 3 s. ř. s.). Výrok III., jímž byla ustanovenému
zástupci stěžovatele přiznána odměna za zastupování v řízení o žalobě, není na ostatních výrocích
obsahově závislý a nebyl napaden, takže zůstává nedotčen.
[20] Protože již v řízení před městským soudem byly dány důvody pro zrušení napadeného
rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
současně zrušil i je a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší
správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní
orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.]. Tento názor lze shrnout
tak, že žalovaná je povinna ve svých úvahách, zda je možno v případě stěžovatele využít
zvláštních opatření podle zákona o pobytu cizinců a pro dokončení úkonů nutných
k jeho vycestování jej propustit ze zajištění, vyhodnotit veškeré relevantní stěžovatelem tvrzené
a doložené skutečnosti.
[21] O náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. podle zásady úspěchu ve věci. Stěžovatel
vznik uplatnitelných nákladů řízení netvrdil a ani ze spisu neplyne, že by mu nějaké vznikly,
proto mu jejich náhrada nemohla být přiznána, i když byl v řízení úspěšný. Žalovaná neměla
ve věci úspěch, a tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
[22] Městský soud ustanovil usnesením ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 A 85/2016 – 10, zástupcem
stěžovatele Mgr. Jindřicha Lechovského, advokáta, a v takovém případě platí jeho odměnu
včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s). Podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci v řízení
o kasační stížnosti odměna za jeden úkon právní služby. Tím bylo písemné podání ve věci
samé - kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za něž přísluší částka 3100 Kč
(§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést,
tj. 21 % z částky 3400 Kč, tedy o 714 Kč. Výše celkové odměny ustanoveného zástupce
proto činí 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu