ECLI:CZ:NSS:2017:3.AFS.107.2016:32
sp. zn. 3 Afs 107/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce
PneuMAX s. r. o., v likvidaci, se sídlem Olomouc, Šemberova 66/9, zastoupeného
Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem Ostrava, 28. října 219/438, proti žalovanému
Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2016, č. j. 5 Af 46/2012-52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 9. 2012, č. j. MF-86467/2012/904, kterým byla zamítnuta jeho žádost
o prominutí dodatečně vyměřené daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) za zdaňovací
období červenec 2003 ve výši 506 000 Kč. Městský soud svým rozsudkem ze dne 22. 4. 2016,
č. j. 5 Af 46/2012-52, žalobu zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud nejprve stručně shrnul, že žalobce žádal
o prominutí daně z přidané hodnoty, vyměřené mu dodatečným platebním výměrem
Finančního úřadu v Olomouci (dále též jen „správce daně“) ze dne 13. 12. 2006,
č. j. 276420/06/379912/4124 (dále jen „dodatečný platební výměr“), který byl vystaven
na podkladě kupní smlouvy, uzavřené dne 16. 7. 2003 mezi žalobcem jako prodávajícím
a společností BRANO, a. s. jako kupujícím. Důvodem, pro který měl žalovaný prominout žalobci
tuto daň, byla skutečnost, že dodatečný platební výběr sice byl vyměřen v souladu se zákonem,
avšak následně bylo v občanském soudním řízení prokázáno, že k uzavření zmiňované kupní
smlouvy nedošlo. Podkladová rozhodnutí (tj. rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Vrchního
soudu v Olomouci), ze kterých plynul opačný závěr, byla zrušena Nejvyšším soudem a nová
soudní rozhodnutí (vycházející již z právního názoru Nejvyššího soudu o neplatnosti smlouvy),
v jejichž světle by k vyměření daně dojít nemohlo, nemohl správce daně brát v potaz.
Žalobce brojil proti způsobu, jakým žalovaný interpretoval ustanovení §55a odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“),
zejména pokud jde o zde obsažený neurčitý pojem „nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových
zákonů“, neboť měl za to, že dopadá na jeho případ. Městský soud uvedl, že rozhodování podle
§55a odst. 1 ZSDP se štěpí na dvě fáze: žalovaný nejdříve posuzuje, zda je dána nesrovnalost
vyplývající z uplatňování daňových zákonů, případně (jde-li o příslušenství daně) tvrdost zákona,
a teprve pokud dospěje k závěru, že ano, zvažuje, zda daň (příslušenství) promine. V souzené věci
žalovaný pouze interpretoval neurčitý právní pojem „nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových
zákonů“ a aplikoval jej na daný případ; do fáze, v níž by prominutí daně podrobil správnímu
uvážení, vůbec nedospěl. Co se týče samotného způsobu interpretace uvedeného neurčitého
právního pojmu, městský soud se shodl se žalovaným, že prominutí daně je institutem liberační
povahy, při jehož uplatnění nedochází k nápravě či odstranění vad rozhodnutí nebo
nezákonného postupu správce daně. Pod „nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů“ nelze
zařadit nezákonnost rozhodnutí správce daně, ani jinou nesprávnost při aplikaci daňových
norem; žalobce přitom žádné jiné skutečnosti, které by pod tento pojem mohly spadat, v žalobě
neuvedl. Podporu pro výše uvedený závěr nalezl městský soud též v důvodové zprávě k zákonu
č. 35/1999 Sb., kterým došlo k zavedení institutu prominutí daně a jejího příslušenství.
Důvodová zpráva totiž vysvětluje, že při zavádění nové daňové soustavy lze předpokládat
vznik nesrovnalostí a tvrdostí, zejména s ohledem na okolnosti, na nichž je daňová soustava
zakládána. Obdobnou úpravu obsahuje i §260 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový
řád (dále též jen „daňový řád“), jehož důvodová zpráva říká, že o nesrovnalost půjde v případě
kolize při aplikaci dvou právních norem (i téhož právního předpisu), z níž mohou
plynout nemožné nebo nesmyslné požadavky na chování daňových subjektů. Městský soud
tak uzavřel, že účelem zavedení institutu prominutí daně není náprava nezákonného rozhodnutí
správce daně, ale snaha pružně reagovat na nesoulad v daňových zákonech. Žalovaný
není oprávněn prominout daň z jiných důvodů, byť by se takový postup mohl jevit
jako spravedlivější. V posuzovaném případě žádná kolize daňových norem nenastala
a skutečnost, že kupní smlouva ze dne 16. 7. 2003 nebyla uzavřena, není relevantní, neboť
se nejedná o nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů. Závěrem městský soud
dodal, že povinnost uplatnit zásadu in dubio pro liberate je vázána na předpoklad existence alespoň
dvou srovnatelně přesvědčivých interpretací předmětného ustanovení; v projednávaném případě
však konkurující výklad §55a odst. 1 ZSDP podán nebyl.
Rozsudek městského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
kterou opírá o důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve detailně zrekapituloval průběh daňového řízení,
které vyústilo ve vydání dodatečného platebního výměru, a navazujících soudních řízení, jejichž
výsledkem bylo určení, že k uzavření kupní smlouvy ze dne 16. 7. 2003 mezi stěžovatelem
a společností BRANO, a. s., nikdy nedošlo, a nedošlo tak k dodání zboží a k uskutečnění
zdanitelného plnění. V předmětné věci tedy vyšly najevo nové závažné okolnosti, které
zpochybňují správnost a spravedlivost doměřených daní. Zamítl-li proto žalovaný žalobcovu
žádost o prominutí daně, má stěžovatel za to, že jde o rozhodnutí nezákonné, jímž byl zkrácen
na svých právech. Pokud městský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl, ignoroval
především ústavněprávní rozměr celého případu [čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“), ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny] a rovněž vyložil ustanovení
§55a ZSDP nepřípustně restriktivně. Městský soud se nevypořádal se všemi uplatněnými
argumenty, které měly podpořit názor, že zájem na spravedlivém a správném stanovení daně
převažuje nad formalistickou interpretací ZSDP [zde odkázal na princip proporcionality,
vyjádřený v nálezech Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, a ze dne
9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96]. Jinak řečeno, pokud stěžovatel řádně osvědčil, že skutečnost,
s níž daňové předpisy spojují vznik daňové povinnosti, vůbec nenastala, neměl žalovaný tuto
skutečnost ignorovat a měl daň prominout, neboť pouze touto cestou by došlo k odstranění
protiústavního stavu.
Dále stěžovatel namítá, že se městský soud nevypořádal s argumentací odkazující
na rozhodovací praxi Ústavního soudu ve věci vyměřování a vybírání daní, kterou bylo
vysloveno, že jakákoli nezákonná omezení vlastnického práva v daňových souvislostech jsou
nepřípustná a že nelze tolerovat doslovný a přehnaně formalistický výklad §55a ZSDP, který
je způsobilý založit extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Stěžovatel opětovně apeluje
na respektování principu proporcionality a z toho plynoucího příkazu minimalizovat zásah
do základního práva (nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07).
V názoru, že k zásahu do vlastnictví může dojít jen skrze imperativní právní úpravu a že aplikace
a interpretace daňového práva musí šetřit podstatu a smysl tohoto práva, se ostatně Ústavní soud
vyjadřuje opakovaně (viz nálezy ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, ze dne 16. 8. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 650/05, ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, či ze dne 19. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 621/02). Městský soud pochybil, pokud střet ústavně zaručených práv stěžovatele
(tj. práva stěžovatele na vlastnictví a práva státu na výběr daní pouze ze zákonných důvodů)
na straně jedné, a norem jednoduchého práva (stanovících podmínky pro prominutí daně)
na straně druhé, nevyřešil ve prospěch prvně jmenovaných, které mají vyšší právní sílu; neřídil
se tedy ani principem in dubio pro libertate.
V další části kasační stížnosti polemizuje stěžovatel s názorem městského soudu, že měl
proti dodatečnému platebnímu výměru podat odvolání. Uvádí, že odvolání podal, ale příslušný
správce daně mu nevyhověl přesto, že věděl o řízení o dovolání u Nejvyššího soudu. Stěžovatel
pak žádal o povolení obnovy řízení, avšak ani této žádosti vyhověno nebylo; nyní se nařízení
obnovy řízení domáhá prostřednictvím správní žaloby. Nadto stěžovatel nesouhlasí s názorem,
že pod neurčitý pojem „nesrovnalosti při uplatňování daňových zákonů“ nelze podřadit situaci,
kdy k doměření daně dojde na základě právního úkonu, který nikdy neproběhl. V této souvislosti
poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2009, č. j. 8 Afs 27/2008-51,
podle něhož je třeba ponechat správnímu orgánu jistou míru správního uvážení při posouzení
tvrdosti zákona, aby mohl reflektovat všechna specifika konkrétního případu. Žalovaný však
v souzené věci specifika případu vůbec v úvahu nevzal, což městský soud napadeným rozsudkem
aproboval. Kromě toho žalovaný nevyhodnotil kriticky obsah a smysl existence všech platných
a pro věc relevantních právních předpisů v jejich souhrnu; účel právních předpisů přitom nelze
hledat pouze ve slovech a větách. Ačkoli je nesporné, že důvodem existence daní je potřeba
získat prostředky pro veřejný sektor, není přípustné, aby stěžovatel byl povinen platit
daň za plnění, které prokazatelně nikdy neproběhlo. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc městskému soudu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že zákonný důvod uvedený
v §55a ZSDP nelze na posuzovaný případ použít, neboť předmětná žádost nespadala
do kategorie nesrovnalostí plynoucích z uplatňování daňových zákonů. S odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2011, č. j. 4 Ads 6/2010, upozorňuje,
že při rozhodování v řízení o prominutí daně se nezohledňuje, jakým způsobem byla daň
vyměřena, ale pouze to, zda jsou naplněny zákonné předpoklady pro postup podle §55a ZSDP;
stěžovatel přitom v kasační argumentaci směšuje řízení o doměření daně s řízením o prominutí
daně. Z hlediska naposledy uvedeného řízení je irelevantní, zda se stěžovatel odvolal, dovolal
či žádal o obnovu řízení, v němž byly platební výměry vydány. Rovněž argumentace rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2009, č. j. 8 Afs 27/2008-51, není přiléhavá, protože
stěžovatel nerozlišuje mezi prominutím daně a prominutím příslušenství daně (kde lze zohlednit
i případnou tvrdost zákona), ačkoli mu byl rozdíl obou institutů vysvětlen v napadeném
rozhodnutí. Žalovaný je přesvědčen, že v řízení o žádosti o prominutí daně správně zhodnotil
skutkový stav, nedopustil se libovůle (a to ani takové, že by bez opory v zákoně žádosti vyhověl),
neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a ani nezasáhl do jeho ústavně zaručených
práv. Co se týče výkladových metod, žalovaný zastává názor, že teleologický výklad nemůže
sloužit k absolutnímu popření výkladu jazykového. Domnívá se proto, že pokud
se při interpretaci §55a ZSDP držel litery zákona, nepostupoval formalisticky, neboť jazykový
výklad by měl mít přednost před ostatními výkladovými metodami. Účel určitého ustanovení
je na místě zkoumat tehdy, pokud je text zákona nejasný a jazykový výklad nejednoznačný;
v případě, kdy ale nejasnosti nevznikají, hrozí naopak použitím teleologického
výkladu dezinterpretace textu. Rovněž tvrzení, že městský soud neupřednostnil normu vyšší
právní síly, je mylné. Pro úplnost žalovaný dodal, že veškerá řízení, která stěžovatel před soudy
vedl, se týkala určení vlastnictví, nikoli zpochybnění zákonnosti dodatečných platebních výměrů,
a tento procesní postup nebyl nejvhodnější. V době rozhodování občanskoprávního sporu navíc
prekludovala lhůta pro stanovení daně. Závěrem žalovaný uvedl, že ani argumentaci nálezy
Ústavního soudu nepovažuje za přiléhavou; ačkoli z nich vyplývá, že nezákonná omezení
vlastnického práva jsou nepřípustná, vztahuje se tento závěr pouze na oblast vyměření a výběru
daně, nikoli jejího následného prominutí; opět se tím ilustruje, že institut prominutí daně
je natolik specifický, že ho nelze zaměňovat s jinými instituty daňového procesu. Ze všech výše
uvedených důvodů proto žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti především městskému soudu vytýká, že se nevypořádal
s žalobní argumentací, poukazující na judikaturu Ústavního soudu, zabývající
se nepřípustným omezováním vlastnického práva. Obsahově se jedná o důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. tvrzená nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů,
respektive existence vady soudního řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé. Z povahy věci se Nejvyšší správní soud zabýval touto námitkou na prvním místě,
neboť setrvale judikuje, že zpravidla teprve poté, dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí
je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz například rozsudek
zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004-105, publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS;
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se městský soud ústavněprávním
rozměrem případu věnoval, byť stručně, na straně čtvrté v odstavci třetím a čtvrtém napadeného
rozsudku. Zde jasně upozornil, že institut prominutí daně nemůže sloužit k jiným účelům,
než je odstraňování nepřiměřených daňových povinností, jimiž by byly daňové subjekty
vystaveny v důsledku aplikace protichůdných ustanovení daňových předpisů; není-li možné tento
institut použít v případech nezákonnosti rozhodnutí správce daně, nemůže být jeho nepoužití
vykládáno jako zásah do ústavně zaručeného práva daňového subjektu vlastnit majetek. Městský
soud rovněž uvedl, že na daný případ nelze uplatnit ani zásadu in dubio pro mitius, neboť dikce
ustanovení §55a ZSDP nenabízí více vzájemně konkurujících interpretací jeho obsahu. Takové
odůvodnění považuje Nejvyšší správní soud za srozumitelné, logické a celkově dostačující.
Obecně lze poznamenat, že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě
stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se o objektivní překážku,
která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost
už vůbec nemůže být založena tím, že účastník má na určitou právní otázku odlišný názor.
Nadto zdejší soud k povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí setrvale judikuje, že „tento
závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý
argument účastníka.“ (viz rozsudky ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130, či ze dne
25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publikovaný pod č. 2070/2010 Sb. NSS). Kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy naplněn není.
Pokud jde o kasační důvod vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy
otázku právního hodnocení věci městským soudem, zde je nutno předně upozornit, že se zdejší
soud skutkově a právně téměř totožným případem zabýval již ve věci vedené
pod sp. zn. 5 Afs 99/2016, přičemž ze závěrů zde vyslovených vychází i ve věci nyní souzené.
Podle §55a odst. 1 ZSDP ministerstvo může daň zcela nebo částečně prominout z důvodů
nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu
odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení.
Městský soud především zcela správně vycházel z premisy, dle které rozhodování
o žádosti o prominutí daně v režimu §55a odst. 1 ZSDP zahrnuje dvě stádia, a to nejprve
posouzení, zda tu existuje „nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových předpisů“, posléze správní
uvážení, zda žalovaný daň promine, či nikoli. V první fázi tak žalovaný musí nejprve vyložit
neurčitý právní pojem „nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových předpisů“, a to v kontextu
skutkových okolnosti případu. Pouze za situace, kdy dojde k závěru, že znaky uvedeného
neurčitého právního pojmu jsou naplněny, nastupuje druhá fáze, kterou je (ne)aplikace
diskrečního oprávnění (správní uvážení). Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je přitom zřejmé,
že při hodnocení věci ustal v první fázi, neboť dovodil, že posuzovaný případ nelze vyhodnotit,
jako „nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových předpisů“ (o tom podrobněji viz dále). Z tohoto
důvodu je proto zcela lichý poukaz stěžovatele na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 12. 2009,
č. j. 8 Afs 27/2008-51, podle něhož je správnímu orgánu potřeba ponechat jistou míru správního
uvážení, aby mohl reflektovat všechna specifika konkrétního případu.
V rozsudku ze dne 17. 1. 2017, č. j. 5 Afs 99/2016-28, Nejvyšší správní soud konstatoval
a činí tak (ve shodě s městským soudem) znovu, že prominutí daně není dalším opravným
prostředkem, což vyplývá jak z jeho systematického zařazení v ZSDP, tak z důvodů, pro které
je tento institut uplatňován. Na prominutí daně dále není právní nárok. Vedle toho ZSDP,
dle kterého bylo v dané věci postupováno, rozlišoval podmínky pro prominutí daně
a pro prominutí příslušenství daně; tyto podmínky nyní stěžovatel směšuje. Zatímco daň mohla
být prominuta pouze z důvodů nesrovnalostí, jež plynou z uplatňování daňových zákonů
(k takové situaci v ojedinělých případech zřejmě docházelo, například pokud důsledné dodržení
zákonů vedlo ke dvojímu zdanění, které nebylo zákonem stanoveno), příslušenství daně mohlo
být promíjeno i z důvodů odstranění tvrdosti (správce daně v těchto případech zkoumal
především osobní situaci a jiné aspekty na straně daňového subjektu).
Nejvyšší správní soud nemůže dát stěžovateli za pravdu v tom, že skutková okolnost,
kvůli níž se dodatečně doměřená daň ukázala nesprávnou, lze považovat za nesrovnalost vyplývající
z uplatňování daňových zákonů. O nesrovnalost půjde v případě aplikace více právních norem
v případě, že postup nařízený normou prvou by ve svých důsledcích znamenal porušení normy
druhé, respektive výklad kterékoli z nich by vedl k nemožným, popřípadě vzájemně
se vylučujícím pravidlům chování. Smyslem a účelem zavedení institutu prominutí daně není
náprava nezákonného rozhodnutí správce daně o stanovení daňové povinnosti, nýbrž snaha
pružně reagovat na nesoulad v daňových zákonech, tedy nedopustit, aby byl v důsledku aplikace
protichůdných daňových norem daňový subjekt nepřiměřeně zatížen. V posuzovaném případě
však žádná kolize daňových norem opravňující uplatnění prominutí daně nenastala, neboť
stěžovatel v rámci civilního řízení dosáhl pouze změny původně správcem daně zjištěného
skutkového a právního stavu věci. Zdejšímu soudu nepřísluší nyní hodnotit, proč stěžovatel proti
zamítavému rozhodnutí o odvolání ve vyměřovacím řízení nezvolil obranu rovněž
prostřednictvím žaloby ve správním soudnictví, nicméně je třeba přisvědčit žalovanému,
že dopady zvolené procesní strategie jdou výhradně k tíži stěžovatele. Námitka, že institut
prominutí daně se má uplatnit v případech, kdy by její neprominutí fakticky znamenalo rozpor
s ústavně zaručeným právem vlastnit majetek a s právem omezit tento majetek pouze zákonem,
je proto nedůvodná mj. právě proto, že stěžovatel všech dostupných prostředků ochrany
vlastnického práva v reálném čase nevyužil. Nelze proto nyní vinit daňové orgány a správní soudy
z neposkytnutí ochrany jeho právům.
Nejvyšší správní soud dále nikterak nezpochybňuje rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž
se tento soud opakovaně vyjádřil k otázkám daní a aspektů jejich ukládání a vybírání. Pokud však
Ústavní soud konstatoval, že jakákoli nezákonná omezení vlastnického práva jednotlivých osob
v daňových souvislostech jsou nepřípustná, činil tak vždy pro případy vyměření daně a jejího
výběru. Ochrana vlastnického práva, které se stěžovatel dovolává, tedy není garantována
ve vztahu k prominutí daně, respektive jiným možným nástrojům moderace, které má správce
daně na základě zákona k dispozici. Nezbývá tedy, než znovu připomenout, že prominutí daně
je specifický institut, který nespadá do fáze řízení nalézacího ani vyměřovacího; nelze se proto
dovolávat ústavních kautel deklarovaných Ústavním soudem výlučně pro tyto fáze.
O tom, že prominutí daně z důvodu nesrovnalostí je institutem zcela výjimečným (a nelze
jeho pomocí odstraňovat jakoukoli zjištěnou nesprávnost vyměření daně), svědčí kromě toho
i stávající úprava, která, při zachování stávající podstaty podmínek pro promíjení, doznala změn,
podtrhujících jeho mimořádnost. Podle ustanovení §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu může
ministr financí z moci úřední, pokud jde o daně, které spravují jím řízené správní orgány, zcela
nebo částečně prominout daň nebo příslušenství daně z důvodu nesrovnalostí vyplývajících
z uplatňování daňových zákonů. Důvodová zpráva vysvětluje, že „o nesrovnalost půjde v případě,
kdy nastane kolize při aplikaci dvou právních norem (může se jednat i o normy obsažené ve stejném právním
předpise). Jinými slovy, v případě, že postup nařízený normou prvou by ve svých důsledcích znamenal porušení
normy druhé, výklad by tedy vedl k nemožným nebo nesmyslným požadavkům na chování daňových subjektů.
Zachování obecné možnosti řešení případných nesrovnalostí je nutný vzhledem k charakteru daňových zákonů
daného především politickým tlakem, který provází jejich přijímání. K nesrovnalostem proto může vzhledem
k tomu, v jakém spěchu jsou někdy změny v daňových zákonech přijímány, docházet i do budoucna.“
Významným rozdílem oproti předchozí právní úpravě tedy je, že daň lze dle recentní úpravy
prominout z uvedených důvodů jedině celému okruhu daňových subjektů, kterých se důvod týká,
přičemž toto rozhodnutí musí být zveřejněno ve Finančním zpravodaji. Je tedy evidentní,
že promíjení podle tohoto ustanovení není možno uplatňovat výběrově, pouze v jednotlivých
případech, ale je nutno zajistit nediskriminační přístup ke všem daňovým subjektům, kterých
se daný případ týká. Tyto nové podmínky mají zamezit zneužití uvedeného institutu a zdůraznit
výjimečnost důvodu prominutí, neboť existence nesrovnalostí se budou vždy z povahy věci týkat
většího okruhu subjektů. Daň konečně promíjí pouze ministr financí a individuální žádost
o prominutí daně nebo příslušenství daně může daňový subjekt podat pouze v případě, pokud
to umožňuje zvláštní zákon. V případě stěžovatele tak ale zákon o DPH nečiní.
Jelikož tedy Nevyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji rozsudkem zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu