ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.296.2016:28
sp. zn. 3 Azs 296/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana
Havelce a soudců Mgr. Petra Šuránka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: A. S.,
t. č. neznámého pobytu, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem
Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 78 Az 41/2016-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Žalovaný zajistil žalobce rozhodnutím ze dne 19. 9. 2016, č. j. OAM-128/LE-LE05-
LE05-PS-2016 (dále též „napadené rozhodnutí“), podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 298/2016 Sb. (dále jen „zákon o azylu“),
jelikož existovaly oprávněné důvody se domnívat, že žalobce podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet,
ačkoli mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat dříve. Doba zajištění byla stanovena
do 4. 1. 2017.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce v České republice
nelegálně pobýval již od léta roku 2015, přičemž dva roky předtím již pobýval ve Francii.
V té době se mohl volně pohybovat, avšak ani tam, ani v České republice o udělení
mezinárodní ochrany nepožádal. K tomuto kroku přistoupil teprve poté, co byl
žalobce zadržen policií, bylo mu uloženo správní vyhoštění a byl zajištěn v zařízení
pro zajištění cizinců. Přitom v průběhu řízení o správním vyhoštění neuváděl žádnou
překážku, která by mu bránila v návratu do Moldávie, a v žádosti o mezinárodní ochranu
přiznal, že mu jde pouze o legalizaci pobytu a o možnost pokračovat v České republice
ve výdělečné činnosti. Z těchto důvodů měl žalovaný za prokázané, že existují oprávněné
důvody se domnívat, že žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany podal pouze s cílem
zabránit správnímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoliv mu nic nebránilo o mezinárodní
ochranu požádat dříve.
Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou, v níž namítal, že pro zajištění
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nebyl důvod, jelikož žádost o mezinárodní ochranu
nepodal výlučně jen proto, aby se vyhnul hrozícímu vyhoštění, ale chtěl udělení mezinárodní
ochrany skutečně i docílit. Podle žalobce se proto žalovaný měl zabývat otázkou, zda k podání
žádosti o mezinárodní ochranu neměl žadatel ještě jiné důvody. Žalobce zdůraznil, že pokud
by žadatel svojí žádostí skutečně sledoval jen a pouze zmaření správního vyhoštění, byly
by naplněny i podmínky §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a bylo by možné takovou žádost
zamítnout jako zjevně nedůvodnou.
Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu rozsudkem ze dne 31. 10. 2016,
č. j. 78 Az 41/2016-33 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. Krajský soud se neztotožnil
s názorem žalobce, že splnění podmínek pro zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu nastává pouze tehdy, když cizinec podá žádost s ohledem na hrozící správní vyhoštění
a v žádosti o mezinárodní ochranu neuvede žádné jiné potenciální důvody udělení
mezinárodní ochrany. Krajský soud naopak přijal závěr žalovaného o účelově podané
žádosti, neboť žádost o mezinárodní ochranu mohl žalobce podat již v létě 2015, ale učinil
tak až po svém zadržení. Současně nemohl žalovaný jeho žádost o mezinárodní
ochranu a priori zamítnout jako nedůvodnou, neboť žalobce uváděl důvody, které by mohly
být azylově relevantní.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá
v ní, že podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je možné žadatele o mezinárodní ochranu
zajistit pouze v případě, kdy zmaření správního vyhoštění nebo jiného násilného vycestování
je jediným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu. Pokud je taková žádost podána
jak s tímto cílem, tak zároveň s jinými cíli, tedy například s cílem skutečně získat mezinárodní
ochranu na území České republiky (a to třeba i s nereálnými představami neodpovídajícími
podmínkám stanoveným v zákonu o azylu), tato možnost nepřipadá v úvahu. Zajištění
žadatelů má být aplikováno podle bodu 15 preambule směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní
ochranu (dále jen „přijímací směrnice“), jen ve výjimečných případech a proto i důvody
zajištění je dle stěžovatele třeba aplikovat nanejvýš restriktivně. Účelem zajištění podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu tak podle stěžovatele není zajištění žadatelů,
kteří sice podali žádost o mezinárodní ochranu i za účelem znemožnění správního vyhoštění,
ovšem touto žádostí sledují i jiné cíle, zejména pak samotné získání mezinárodní ochrany.
Stěžovatel přitom v České republice pobývá nezanedbatelně dlouho a vše nasvědčuje tomu,
že by zde rád pobýval i nadále na základě jakéhokoliv právního titulu, nepochybně i z titulu
poživatele mezinárodní ochrany. V nepřítomnosti indicií o tom, že by chtěl opustit území
České republiky, se nelze podle stěžovatele domnívat, že by svoji žádost o mezinárodní
ochranu nemyslel vážně.
Pokud by žalovaný měl opravdu za to, že žádost byla podána pouze s cílem zmařit
vyhoštění, měl ji zamítnout podle §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu jako zjevně
nedůvodnou. Možnost, že by stěžovatel uvedl azylově relevantní údaje a ve skutečnosti
by neusiloval o získání mezinárodní ochrany, je zjevně absurdní. Výklad žalovaného
proto nepřípustně rozšiřuje důvod zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
prakticky na všechny případy, kdy zajištění žadatelé žádají o mezinárodní ochranu mimo
jiné s cílem znemožnit správní vyhoštění. To by vedlo k tomu, že zajišťováni podle zákona
o azylu by byli všichni cizinci, kteří v zařízení pro zajištění cizinců požádají o mezinárodní
ochranu, což je v rozporu s výjimečnou povahou tohoto institutu. Proto stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud zrušil jak napadený rozsudek, tak případně i napadené rozhodnutí
žalovaného.
Žalovaný naopak navrhuje kasační stížnost zamítnout. Námitky stěžovatele považuje
za nedůvodné a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, své vyjádření k žalobě
a na napadený rozsudek krajského soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem, jehož mu ustanovil krajský soud.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Samotnou
kasační stížnost přitom Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo vnitra v případě nutnosti
rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení
pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní
ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení
mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání
podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny,
nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
Stěžovatel v podstatě namítá, že citovanému ustanovení zákona o azylu je třeba
rozumět tak, že k zajištění cizince je možné přistoupit pouze v případě, kdy žadatel neuplatní
při podání žádosti o mezinárodní ochranu jiný důvod, než snahu vyhnout se hrozícímu
vyhoštění nebo jiným uvedeným následkům.
Takovému výkladu však Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Při postupu
podle ustanovení §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se totiž neposuzuje důvodnost žádosti
o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem vysloveným
v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 75 Az 42/2016 - 25,
že je nutno rozlišovat mezi pojmy „zjevně nedůvodné“ žádosti o mezinárodní ochranu
a „účelové žádosti“, jakožto důvodu pro zajištění žadatele. Pro naplnění důvodu zajištění
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu totiž postačí pouze zjištění, že existují „oprávněné
důvody“ se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová. Na rozdíl od toho musí být
pro naplnění podmínek §16 odst. 1 písm. h) téhož zákona navíc prokázáno, že žadatel
neuvedl žádné azylově relevantní důvody. Žádost tak může být účelová, a přesto nemusí
být zjevně nedůvodná. S tímto výkladem se ostatně ztotožnil i Nejvyšší správní
soud v rozsudcích ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016 - 35, a ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 4 Azs 9/2017 - 31.
Skutečnost, že žadatel v žádosti o mezinárodní ochranu podané v zařízení
pro zajištění cizinců uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány
azylově relevantními, tak nevylučuje postup podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Zajištění postupem podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu závisí na objektivních
okolnostech případu, které zakládají oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní
ochranu je účelová (například dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní
poměry apod.). To odpovídá účelu tohoto institutu, kterým je zajištění efektivní kontroly
nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní
své právo požádat o mezinárodní ochranu (opět srov. rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 10 Azs 284/2016 - 35).
Výklad §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu předestřený stěžovatelem by ve výsledku
vedl k praktické nepoužitelnosti dotčeného institutu, jelikož by se omezoval na případy,
kdy žadatel výslovně prohlásí, že žádost o mezinárodní ochranu podává pouze, aby se vyhnul
vyhoštění nebo jinému nepříznivému následku, předpokládanému tímto ustanovením. Žádost
o mezinárodní ochranu podaná s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, kterou žadatel
mohl podat dříve, zůstává „pouze“ účelovou, i když je žadatelem vážně míněna,
jelikož za těchto okolností je motivací žadatele snaha vyhnout se správnímu vyhoštění.
Z uvedeného však nelze dovozovat, že postup podle §46a odst. 1 písm. e) zákona u azylu
lze využít bez dalšího u každého cizince, který v zajištění požádá o udělení mezinárodní
ochrany, jak namítá stěžovatel, jelikož tento postup musí být odůvodněn konkrétními
okolnostmi každého případu. Sama skutečnost, že cizinec požádá o mezinárodní ochranu,
zatímco je zajištěn, k závěru o její účelovosti nepostačuje.
V posuzovaném případě přicestoval stěžovatel na území České republiky již v létě
2015 a dva roky předtím pobýval v jiném členském státě EU, ve Francii. Pobýval
a pracoval zde přitom nelegálně, přičemž využíval padělaný cestovní pas a řidičský průkaz,
které si za tímto účelem zakoupil, neboť nedisponoval platným pobytovým oprávněním.
V důsledku toho byl vyhoštěn a o mezinárodní ochranu stěžovatel požádal až dne 16. 9. 2016,
tj. potom, co byl dne 14. 9. 2016 vyhoštěn a následujícího dne za tímto účelem i zajištěn.
Z jeho výpovědi přitom nevyplynulo nic, co by mu nebylo známo již před jeho zajištěním
nebo by mu bránilo v podání žádosti o mezinárodní ochranu dříve, ať již v České republice,
nebo ve Francii.
Uvedená skutková zjištění stěžovatel v řízení před krajským soudem ani nyní
v kasační stížnosti nijak nezpochybnil. Je tedy třeba vycházet z toho, že stěžovatel měl více
než tři roky prostor o mezinárodní ochranu požádat, avšak učinil tak až v momentě,
kdy se hrozba realizace správního vyhoštění stala reálnou, tj. když byl za účelem vyhoštění
zajištěn. To jednoznačně nasvědčuje tomu, že motivací stěžovatele k podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany byla pouze snaha vyhnout se správnímu vyhoštění. Vlastními důvody
uplatněnými stěžovatelem v jeho žádosti se pak žalovaný nemohl jakkoliv zabývat,
neboť tyto důvody stěžovatel uvedl a rozhovor s ním byl veden až dne 23. 9. 2016,
zatímco napadené rozhodnutí bylo vydáno již dne 19. 9. 2016. V tu dobu měl žalovaný
k dispozici pouze vlastnoruční prohlášení stěžovatele ze dne 16. 9. 2016, v němž poukazoval
na špatnou ekonomickou situaci v zemi původu a nutnost splácení úvěru, který si stěžovatel
vzal s přítelkyní na zakoupení bytu v České republice, a žádal o legalizaci svého pobytu.
Jak již bylo uvedeno, institut zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
má sloužit především tomu, aby stát mohl vykonávat efektivní kontrolu nad průběhem
správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat
o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud opakuje, že předmětem řízení o této kasační
stížnosti není posouzení důvodnosti žádosti samotné, ale zákonnost zajištění stěžovatele
po jejím podání. Důvodnost stěžovatelovy žádosti se posuzuje v samostatném řízení.
Jakkoliv stěžovatelem v prvopočátku uváděné důvody nejsou příliš přesvědčivé, vztah
s přítelkyní na území ČR nebo krajně obtížná ekonomická situace v zemi původu by mohly
za určitých (byť spíše výjimečných) podmínek představovat důvod pro udělení mezinárodní
ochrany, a proto nelze vyčítat správnímu orgánu, pokud se rozhodl zhodnotit individuální
okolnosti případu žadatele, tj. v samostatném řízení je přezkoumatelně vypořádat namísto
toho, aby žádost bez dalšího zamítl podle §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu.
Lze jen dodat, že stěžovatelův argument, že žalovaný měl postupovat podle
§16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, je nelogický, neboť jinými slovy se stěžovatel domáhá
toho, aby žalovaný jeho žádost neposuzoval věcně, ale rovnou procesně zamítl jako zjevně
nedůvodnou. To přitom odporuje stěžovatelovým tvrzením o tom, že měl skutečný zájem
o udělení mezinárodní ochrany a nesnažil se pouze vyhnout správnímu vyhoštění. I to činí
obranu stěžovatele spíše účelovou.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že v době, kdy žalovaný přistoupil k vydání
napadeného rozhodnutí, mu skutkové okolnosti daného případu dovolovaly uzavřít,
že stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, či je pozdržet, tj. jinými slovy, že za daných okolností se žalovaný
mohl důvodně domnívat, že důvod podání žádosti nekorespondoval s účelem,
jemuž má taková žádost v souladu s intencí zákonodárce sloužit, nýbrž směřoval
jen ke zkomplikování procesu navrácení stěžovatele do země původu, aniž by pro jeho
přerušení byly objektivně dány vážné důvody. Tím samozřejmě není nijak předjímáno,
jakým způsobem žalovaný stěžovatelem uplatněné důvody (včetně následně doplněných)
vyhodnotí v rámci vlastního řízení o udělení mezinárodní ochrany, tj. tento závěr
nevylučuje možnost, že stěžovatel může nakonec žalovaného na základě následného
pohovoru přesvědčit, že i přes prvotní dojem byla jeho žádost podána oprávněně;
to však již není předmětem řízení podle §46a zákona o azylu.
S poukazem na shora uvedené důvody proto Nejvyšší správní soud zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti.
Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva
úkony právní služby spočívající v podání kasační stížnosti a v poradě s klientem dne
14. 11. 2016 přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů („dále jen advokátní tarif“)] ve výši 2 x 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada
hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu,
že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o náhradu daně,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Částka daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 1 428 Kč. Celkem tedy odměna
ustanoveného advokáta činí částku ve výši 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu, přičemž tyto
náklady ponese stát ze svého (§60 odst. 4 s. ř. s. a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu