ECLI:CZ:NSS:2017:3.AZS.55.2017:25
sp. zn. 3 Azs 55/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr.
Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Praha 9, Na Rozcestí 1434/6, proti žalované Policii
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 44 A 27/2016 –
35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké
policie ze dne 11. 5. 2016, č. j. KRPS-417219-35/ČJ-2015-010024 (dále jen „rozhodnutí
I. stupně“), bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, v délce 6 měsíců. Žalobcem podané odvolání bylo
zamítnuto rozhodnutím žalované ze dne 4. 11. 2016, č. j. CPR-15907-3/ČJ-2016-930310-V243
(dále jen „napadené rozhodnutí“). Posledně jmenované rozhodnutí napadl žalobce žalobou
ke Krajskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 44 A 27/2016 – 35,
zamítl.
[2] Krajský soud vyšel z následujících skutkových okolností: Dne 11. 12. 2015 byla policejní
hlídkou v areálu firmy MOKATE CZECH (dále jen „MOKATE“), Votice 835 (dále jen
„provozovna“), provedena pobytová kontrola podle §167 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu
cizinců. Žalobce zde prováděl práci, avšak neprokázal se platným pracovním povolením. Byl
proto policejní hlídkou zajištěn, a to za účelem řízení o správním vyhoštění. V průběhu
výslechu dne 11. 12. 2015 uvedl, že do České republiky přicestoval asi před měsícem. Přijel,
protože mu polská firma zprostředkovala zaměstnání v České republice v polské firmě. Byl
zdarma ubytován v ubytovně společnosti MOKATE a za práci dostával 75 Kč na hodinu.
Pracovní pomůcky dostával od společnosti MOKATE. Neví, kdo přesně mu výplatu dával,
ale vše obstarával pan C. B. Práci měl slíbenou do konce platnosti víza (15. 1. 2016). Nemá
nicméně žádné rozhodnutí Úřadu práce ani živnostenský list.
[3] V zásadě jediným žalobním bodem žalobce mířil na nesprávné právní posouzení věci. Podle
jeho názoru nebylo nutné, aby disponoval pracovním povolením na území České republiky,
neboť v kontextu §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“) sem byl pouze vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným
v jiném členském státě Evropské unie.
[4] Krajský soud se s hodnocením žalobce neztotožnil. Vyšel přitom z ustanovení
§119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, který se týká správního vyhoštění
z důvodu zaměstnání na území ČR bez povolení k zaměstnání, dále ze žalobcem dovolávaného
ustanovení §98 zákona o zaměstnanosti a §2 zákona č. 261/2006 Sb. (dále jen „zákoník
práce“), jenž vymezuje pojem „závislé práce“.
[5] Krajský soud nejprve aproboval závěr žalovaného, že žalobce vykonával na území ČR závislou
práci, a to ve vztahu k českému zaměstnavateli. To vylučuje podřazení pod §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti, podle kterého „[p]ovolení k zaměstnání […] se podle tohoto zákona nevyžaduje
k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem
usazeným v jiném členském státu Evropské unie“). Připomněl §3 písm. a) zákona č. 222/2009 Sb.,
o volném pohybu služeb, ve znění pozdějších předpisů, obsahující vymezení pojmu „služba“,
kterou lze použít, neboť zákon o zaměstnanosti tento pojem sám nedefinuje. Odkazovaná
definice uvádí, že „ službou [se rozumí] poskytování jakéhokoliv plnění mimo výkon závislé práce“.
Z hlediska znaků závislé práce vyšel krajský soud z výše zmíněného ustanovení §2 zákoníku
práce, ve spojení s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 40,
kde jako závislou práci zdejší soud definoval stav, kdy „zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci
jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu“.
[6] Na podkladě správního spisu následně krajský soud uvedl, že žalobce měl se společností
PRAWEX STAV, s. r. o., uzavřenou dohodu o provedení práce (dále jen „Dohoda“), podle
jejichž ustanovení jeho činnost veškeré znaky závislé práce naplňovala. Krajský soud
proto konstatoval, že za prací do České republiky žalobce nevyslal polský zaměstnavatel,
jak žalobce namítá. O osobním výkonu práce žalobce vypovídá to, že byl zajištěn při práci
v provozovně firmy MOKATE. Soustavnost práce krajský soud vyvodil z evidence docházky,
podle níž žalobce pracoval vždy od pondělí do čtvrtka od 18:00 hod. do 6:00 hod. Žalobce sám
ve své výpovědi uvedl, že v době kontroly v provozovně pracoval již zhruba měsíc. Krajský
soud dále odkázal na cestovní příkaz, na jehož základě vykonával žalobce práci jménem
zaměstnavatele PRAWEX STAV, s. r. o., v provozovně dle pokynů právě tohoto
zaměstnavatele. Dohoda rovněž potvrzuje, že k výplatě pracovní odměny žalobce se zavázala
společnost PRAWEX STAV, s. r. o. Krajský soud tak měl postaveno najisto, že žalobcem
prováděná činnost měla znaky závislé práce a jako takovou ji nelze podřadit pod ustanovení
§98 zákona o zaměstnanosti. Žalobce tedy mohl vykonávat práci jen na základě platného
povolení, kterým však nedisponoval, čímž došlo k naplnění podmínek pro správní vyhoštění
ve smyslu §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud proto žalobu
zamítl jako nedůvodnou.
[7] Proti rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Pod písm. b) citovaného
ustanovení však stěžovatel zařadil „vadu řízení, kdy stěžovateli nebyla doručena výzva soudu s tím,
zda souhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání “; je tedy zřejmé, že ve skutečnosti stěžovatel
uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Kasační stížnost stěžovatel doplnil podáním
ze dne 23. 2. 2017, ve kterém v zásadě zopakoval argumentaci uplatněnou již dříve před
správními orgány i krajským soudem. Vyjádřil nesouhlas s hodnocením krajského soudu
o nemožnosti zařadit jím vykonávanou činnost pod poskytování služby ve smyslu
§98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Ke krajským soudem zmiňované Dohodě mezi ním
a společností PRAWEX STAV, s. r. o. uvedl, že nepopírá její uzavření, avšak „nezná důvody,
které vedly spol. PRAWEX k jejímu uzavření, zda to byla zbytečná horlivost, či zvýšená opatrnost “.
Jako zaměstnanec důvěřoval zaměstnavateli, který její uzavření považoval za důležité,
a „v podřízeném postavení “ ji podepsal. Uzavření Dohody však podle stěžovatele nemůže mít vliv
na posouzení jeho postavení, „když tu jsou i další dokumenty, které dokládají něco jiného“. Stěžovatel
opětovně akcentoval, že má pracovní vztah s polským zaměstnavatelem a jím byl vyslán
na služební cestu, jak doložil cestovním příkazem.
[8] Poslední kasační námitkou stěžovatel uvedl, že i případná sankce podle §119
odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců by byla neadekvátní, když se jako cizinec
nachází na území EU s platným pracovním vízem. Stěžovatel proto navrhl napadený rozsudek
zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou
splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Nejprve se věnoval kasační argumentaci, že k uzavření Dohody došlo na základě důvěry
v zaměstnavatele a podřízeného postavení stěžovatele vůči zaměstnavateli, a uložená sankce
vyhoštění nebyla adekvátní. Pro obě zmíněné námitky, které z věcného hlediska nemají zásadní
význam, totiž platí, že byly poprvé uplatněny až v kasační stížnosti, přestože stěžovateli nic
nebránilo je uplatnit již v řízení před krajským soudem. V souladu s §104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud proto k takto uplatněným námitkám pro jejich nepřípustnost nepřihlédl.
[13] Další námitka stěžovatele spočívala v tvrzení, že měl pracovní vztah s polským
zaměstnavatelem, jímž byl vyslán na služební cestu, čímž rozporoval závěr krajského soudu
o nepodřaditelnosti jeho činnosti pod ustanovení §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
Touto problematikou se krajský soud v napadeném rozsudku vcelku podrobně zabýval
na stranách 2-4 napadeného rozsudku. Je zřejmé, z jakých skutkových skutečnosti vycházel
(str. 2), jaká zákonná ustanovení aplikoval (str. 3), přičemž vyvozené právní závěry jsou
s napadeného rozsudku seznatelné a srozumitelné. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
upozorňuje na svůj rozsudek ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016 – 40, v němž vyslovil,
že „stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy ji krajský soud
dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským
soudem – v tomto případě nevyčerpání žalobou vymezeného předmětu řízení). Nejsou-li stěžovatelé spokojeni
se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského
soudu pokládají za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost
takovou argumentaci, je nutno na ní nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody
uvedenými v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).“
[14] Z kasační stížnosti nevyplývá žádná další (již nevypořádaná) konkrétní argumentace
zpochybňující závěry krajského soudu. Prosté zopakování již v žalobě uplatněné námitky
o pracovním vztahu s polským zaměstnavatelem a jím realizovaném vyslání stěžovatele
na pracovní cestu s dovětkem, že „to je pro posouzení věci podstatné a důležité “, jistě nenaplňuje
požadavky shora citované judikatury. Subjektivní nesouhlas stěžovatele s odůvodněním
krajského soudu pak není sám o sobě způsobilý založit nezákonnost napadeného rozsudku.
[15] Z důvodů výše uvedených lze tedy za jedinou věcně projednatelnou námitku stěžovatele
považovat jeho tvrzení o vadě řízení spočívající ve skutečnosti, že mu nebyla doručena výzva
krajského soudu s dotazem, zda souhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Nejvyšší
správní soud ze spisu krajského soudu zjistil, že předmětná výzva (č. l. 27) byla žalobci zaslána
na adresu uvedenou v žalobě (tj. X). Zásilka však byla vrácena zpět, s tím, že ji nebylo možné
vložit do schránky, neboť dle doručenky nebylo zřejmé, u koho stěžovatel bydlí. Přípisem ze
dne 27. 12. 2016 vznesl krajský soud dotaz na Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie,
evidenční odbor, ohledně místa nynějšího pobytu stěžovatele. Dne 3. 1. 2017 obdržel odpověď,
že současné místo pobytu stěžovatele není známo. Krajský soud proto doručil písemnost
v souladu s ustanovením §50 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a to
vyvěšením na úřední desce krajského soudu. V takovém případě se písemnost považuje za
doručenou desátým dnem po vyvěšení. Podle spisu krajského soudu došlo k vyvěšení dne 4. 1.
2017 (sejmuto dne 3. 2. 2017). Výzva týkající se vyjádření stěžovatele k možnosti rozhodnutí ve
věci krajským soudem bez nařízení jednání tak byla stěžovateli doručena (fikcí) dne 14. 1. 2017.
Od tohoto dne počala běžet lhůta ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s., v níž měl stěžovatel možnost
vyjádřit s projednáním věci bez nařízení jednání svůj nesouhlas. Právo požadovat nařízení
jednání k projednání věci přitom stěžovatel nepozbyl ani uplynutím odkazované lhůty, neboť
tak mohl učinit až do okamžiku rozhodnutí o žalobě (k tomu viz rozsudek tohoto soudu ze dne
27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 – 50). Stěžovatel však svůj souhlas nevyjádřil ani v zákonné
lhůtě, ani k okamžiku vydání napadeného rozsudku. Jestliže tedy krajský soud ve věci nenařídil
jednání, postupoval v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. Kasační námitka stěžovatele je proto
nedůvodná.
[16] Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační
stížnost podle §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítl.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšné žalované,
které však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec její úřední činnosti,
proto tento soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu