ECLI:CZ:NSS:2017:4.ADS.218.2016:77
sp. zn. 4 Ads 218/2016 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců Mgr. Petra Šuránka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: A. K., zast.
Mgr. Eduardem Benešem, advokátem, se sídlem Na Rozcestí 1434/6, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 Ad 6/2015 -
80,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 Ad 6/2015 - 80,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Eduardu Benešovi,
se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační
stížnosti ve výši 8.228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce
nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 10. 2014, č. j. MPSV-UM/18650/14/4S-HMP,
sp. zn. SZ/1906/2014/4S-HMP, (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce (dále
jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní
město Prahu (dále jen „úřad práce“) ze dne 4. 7. 2014, č. j. 36142/2014/AAC, a toto rozhodnutí
potvrdil. Úřad práce tímto rozhodnutím stěžovateli nepřiznal příspěvek na péči s ohledem
na závěry posudku o zdravotním stavu vydaného posudkovým lékařem Pražské správy sociálního
zabezpečení (dále jen „PSSZ“), podle nichž stěžovatel nezvládal pouze jedinou základní životní
potřebu, a to potřebu péče o domácnost ve smyslu §9 odst. 1 písm. j) zákona č. 108/2006 Sb.,
o sociálních službách, ve znění zákona č. 101/2014 Sb. (dále jen „zákon o sociálních službách“).
Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyšel ze shodného závěru o neschopnosti stěžovatele zvládat
pouze potřebu péče o domácnost, k němuž došla taktéž jeho posudková komise v Praze.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu
v Praze, v níž namítal, že hodnocení jeho zdravotního stavu posudkovým lékařem
žalovaného neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s doloženými vyjádřeními odborných lékařů –
psychiatryně MUDr. D. S. a psychologa PhDr. S. Š. – z nichž vyplývá, že stěžovatel má vedle
Aspergerova syndromu diagnostikován i syndrom ADHD, fobickou úzkostnou poruchu, lehkou
mentální retardaci v důsledku vývojové dysfázie a Scheuermannovo onemocnění, v důsledku
čehož je zvýšeně unavitelný a podle doporučení lékařů potřebuje neustálý dohled a pomoc. Od
července 2013 má stěžovatel sjednanou péči osobní asistence, protože v důsledku zdravotního
postižení nemá žádné přátele ani jiné společenské kontakty, jako poživatel invalidního důchodu
II. stupně nemá mnoho prostředků a nesehnal ani žádnou práci s výjimkou brigád na doplňování
zboží. Odůvodnění napadeného rozhodnutí navíc považoval za obecné, přičemž bylo dokonce
vypracováno pro osobu mladší 18 let, ačkoliv stěžovateli bylo 35 let. Pokud by bylo hodnocení
provedeno řádně, muselo by zjistit, že stěžovatel nezvládá bez pomoci a dohledu jiné osoby
vykonávat 4 úkony soběstačnosti – zde stěžovatel odkazoval na ustanovení §39 odst. 2 písm. d),
e), f) a g) zákona o sociálních službách, tj. na zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací
a aktivizační činnosti, kontakt se společenským prostředím a uplatňování práv, oprávněných
zájmů a obstarávání osobních záležitostí. Konečně stěžovatel namítal, že napadeným
rozhodnutím měl žalovaný porušit zákaz diskriminace ve věcech sociálního zabezpečení, přiznání
a poskytování sociálních výhod a přístupu ke zdravotní péči ve smyslu §1 odst. 1 písm. f), g) a h)
zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací
a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění zákona č. 89/2012 Sb.
(dále jen „antidiskriminační zákon“).
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 Ad 6/2015 - 80,
(dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl. Odkázal na příslušnou právní úpravu
(mj. na taxativní povahu výčtu hodnocených základních životních potřeb v §9 odst. 1 zákona
o sociální péči) a na judikaturou vymezená pravidla pro hodnocení lékařských posudků,
konstatoval, že posudková komise vycházela mj. i z nálezů MUDr. S. a PhDr. Š., a její posudek
zhodnotil jako úplný, celistvý, náležitě odůvodněný a dostatečně přesvědčivý, neboť se vyjádřil ke
všem hodnoceným základním životním potřebám a zhodnotil i odvolací námitky stěžovatele.
V žalobě namítané nezvládané činnosti lze podle městského soudu podřadit pod základní životní
potřebu péče o domácnost, která byla stěžovateli uznána. V případě osobních aktivit posudková
komise zhodnotila, že stěžovatel dosáhl maturitního vzdělání, byl opakovaně zaměstnán a že mu
při zvládání kontaktů pomáhá asistent, a správně dospěla k závěru, že tuto základní potřebu je
schopen v přijatelném standardu zvládnout.
[4] Proti napadenému rozsudku podává stěžovatel včasnou kasační stížnost, kterou
se domáhá, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, popř. i spolu s rozhodnutím
žalovaného. Ve značně nepřehledné a obtížně srozumitelné kasační stížnosti a jejím doplňku,
jež ustanovený zástupce s poukazem na přání žalobce nakonec nedoplnil, lze vysledovat,
že stěžovatel napadá nesprávné zjištění skutkového stavu a na to navazující vadné právní
posouzení, jejž se měl městský soud dopustit. Současně též uvádí, že došlo k nezákonnostem
ve správním řízení, neboť posudky lékařské posudkové služby jsou v rozporu s přílohou č. 1
k zákonu o sociálních službách [pozn. soudu: zde i v dalších pasážích však stěžovatel zjevně
má na mysli vyhlášku č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona
o sociálních službách, ve znění vyhlášky č. 389/2013 Sb. (dále jen „prováděcí vyhláška“)],
napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti a pro nedostatek
důvodů, resp. jeho odůvodnění bylo nesprávné a nicotné, a v návaznosti na to je proto podle
něj nicotným a nepřezkoumatelným i napadený rozsudek.
[5] V první řadě stěžovatel namítá, že městský soud nerespektoval přechodné ustanovení
novely zákona o sociálních službách uskutečněné zákonem č. 189/2016 Sb., resp. novelu
prováděcí vyhlášky provedenou vyhláškou č. 218/2016 Sb. s účinností od 1. 8. 2016,
resp. 1. 9. 2016, a předložené důkazní materiály hodnotil v rozporu se zákonem. V této
souvislosti také namítá, že z odůvodnění napadeného rozsudku vlastně ani není zřejmé, podle
jakého časového znění předpisů věc posuzoval, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost.
[6] Dále stěžovatel namítá, že v průběhu správního řízení vedle vyjádření MUDr. S. a
MUDr. Š. navíc předložil i psychologický posudek MUDr. D. B., podle nějž je jeho myšlení na
úrovni lehké mentální retardace a ve většině aktivit uvedených v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky
potřebuje dohled a dopomoc. Lékařské zprávy dokládají problematickou komunikaci se
stěžovatelem, jemuž se musí hodně situací vysvětlovat, v podstatě je nezbytný překlad toho, co
mu konverzující osoba chce říci. Stěžovatel nemá žádné kamarády, neumí plánovat den a sám o
sobě, pokud jej společnost ponechá „bezprizorního na pospas“, je zcela bezradný. Stěžovatel
potřebuje sociální službu, aby mohl uplatňovat vlastní vůli při řešení své nepříznivé sociální
situace. Městský soud ani správní orgány se přitom nezabývaly požadavky zákonodárce
obsaženými v §1 a §2 prováděcí vyhlášky a došlo k porušení téměř všech ustanovení právních
předpisů na úseku sociálního zabezpečení. Stěžovatel ani podle nového znění přílohy č. 1
k prováděcí vyhlášce nezvládá celkem 3 úkony a při těchto úkonech je podle předložených
lékařských zpráv závislý na pomoci jiné osoby, neboť postačuje nesplnění byť jen jediného
kritéria samostatnosti k tomu, aby byl posuzován jako osoba nezvládající daný úkon samostatně.
Hodnocení posudkové komise žalovaného je podle stěžovatele v rozporu se zmiňovanými
lékařskými nálezy a napadené rozhodnutí bylo možná vypracováno na nějakou fiktivní osobu,
protože stěžovatel je zde zmiňován jako osoba mladší 18 let. Nebylo přihlédnuto ani k odvolací
námitce, že stěžovatel k ochraně svých práv na trhu práce potřebuje osobní asistenci, neboť při
hledání nového zaměstnání po ztrátě předchozího není schopen rozpoznat vhodnost
konkrétního zaměstnání z hlediska psychické náročnosti. Napadené rozhodnutí žalovaný podle
stěžovatele vydal v rozporu s úkoly, jež mu právní předpisy ukládají, neboť nevzal v úvahu, že je
stěžovatel ohrožen sociálním vyloučením, a jeho vydáním porušil též antidiskriminační zákon.
Z odůvodnění napadeného rozsudku pak nevyplývají stěžovatelem namítané skutečnosti a nejsou
popsány důkazy, které bylo nutno v řízení provést a které byly založeny ve spisu městského
soudu.
[7] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel navíc uvedl, že bez pomoci další osoby nezvládá
konkrétně 4 základní životní potřeby podle přílohy č. 1 prováděcí vyhlášky, ve znění účinném
do 31. 8. 2016: potřebu orientace (mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se v obvyklých
životních situacích a přiměřeně v nich reagovat), potřebu komunikace (chápat obsah přijímaných
a sdělovaných zpráv), potřebu osobních aktivit (vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí,
např. vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti, stanovit
si a dodržet denní program apod.) a potřebu péče o domácnost (obstarat si běžný nákup,
vykonávat běžné domácí práce, nakládat s prádlem, mýt nádobí, udržovat pořádek). Poukázal
na to, že PSSZ doložil komplexní psychologické vyšetření PhDr. D. B., a citoval z něj, že u
stěžovatele je nutná dopomoc a vedení při zvládání opakujících až stereotypních situací (str. 3
odst. 1 posudku) a že stěžovatel výrazně lépe zvládá úkoly s vedením a strukturováním. Jeho
pozornost je nestabilní, rozdělování pozornosti je pro stěžovatele velmi namáhavé a nad rámec
několika desítek vteřin neudržitelné, trpí sníženým soustředěním, je třeba jej vracet
k vykonávanému úkolu a strukturovat dílčí kroky. Výsledky stěžovatele podle psycholožky
odpovídají potížím v pásmu autistického spektra, neadekvátní hodnoty jsou především v oblasti
reciproční sociální interakce a komunikace, přičemž v popředí je především neadekvátní vnímání
sociálních situací. Stěžovatel pozitivně reaguje na strukturování, vedení zkvalitňuje jeho výkon
i kontakt obecně (str. 2 odst. 1 a 2 posudku). Stěžovatel tedy shrnul, že lékařskými zprávami bylo
doloženo, že by se měl co nejdříve dostat do péče sociálních služeb.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v odvolacím řízení rozhodoval
v souladu s právními předpisy a na základě dostatečných podkladů, zejména na základě
lékařského posudku své posudkové komise, jejíž posudek zhodnotil jako úplný a dostatečně
přesvědčivý. Tento posudek se zabýval posouzením všech základních životních potřeb a jeho
závěry odpovídají lékařským zprávám, které měl k dispozici. V podrobnostech k jednotlivým
základním životním potřebám pak odkázal na své písemné vyjádření a na ústní vyjádření
v průběhu řízení před městským soudem. Žalovaný v závěru navrhl kasační stížnost zamítnout
jako nedůvodnou.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z nějž napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti a nicotnosti
napadeného rozsudku městského soudu. Pokud by totiž rozsudek městského soudu trpěl vadou
nepřezkoumatelnosti ve vztahu k některému z nosných závěrů, mělo by to za následek
nemožnost přezkoumat další námitky stěžovatele; sama o sobě by pak tato vada odůvodnila
zrušení napadeného rozsudku. V případě nicotnosti by pak bylo nadbytečné napadený rozsudek
přezkoumávat po obsahové stránce. Ani jedna z těchto námitek však není důvodná.
[11] Pokud jde o namítanou nicotnost, současná právní úprava, judikatura a doktrína považují
nicotnost za samostatný právní institut, který je odlišný od institutu nezákonnosti z hlediska
právních účinků dotyčného správního aktu. Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96,
č. 793/2006 Sb. NSS) je nicotný správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec
za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci,
absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle
vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek
plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu,
co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí.
K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.
[12] Stěžovatelem namítaná nicotnost napadeného rozsudku, odůvodněná tím, že tímto
rozsudkem bylo potvrzeno napadené rozhodnutí opřené o nesprávné a tedy nicotné důvody,
se naprosto míjí s tím, jak institutu nicotnosti rozumí platné právo a související jurisprudence.
Nesprávnost odůvodnění není žalobou samostatně napadnutelná, neodráží-li se v nezákonnosti
samotného výroku napadeného správního aktu [viz §68 písm. d) s. ř. s.], popř. nejde-li o případ,
kdy soud vůbec nemůže zákonnost výroku přezkoumat z důvodu nesrozumitelnosti či absence
důvodů, na základě nichž správní orgán k rozhodnutí dospěl – v tomto případě však
jde o prostou nezákonnost takového rozhodnutí, nikoliv o jeho nicotnost.
[13] Napadený rozsudek pak Nejvyšší správní soud neshledal ani nepřezkoumatelným
pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů. Odůvodnění rozsudku stručně shrnuté shora
totiž srozumitelně vysvětluje, proč (z jakých důvodů) byla žaloba zamítnuta (zejména protože
městský soud považoval posudkové závěry posudkové komise žalovaného za úplné a přesvědčivé
a ztotožnil se s nimi). Městský soud byl přitom povinen vypořádat se přezkoumatelným
způsobem se všemi uplatněnými žalobními námitkami, což ovšem neznamená, že musel nezbytně
reagovat na každé jednotlivé tvrzení žalobce (viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 6. 1. 2011,
č. j. 5 Afs 60/2010 - 174 nebo ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012 - 54). Řešení určité otázky
totiž v řadě případů s sebou přináší per se implicitní odpověď i na argumenty další, zejména je-li
z nastíněného řešení zjevná jejich irelevance.
[14] Hodnocení zdravotního stavu stěžovatele a jeho sociální situace je přirozeně hodnocením
komplexním, a nelze proto v textu odůvodnění rozsudku vypisovat každé dílčí zjištění a obsah
každé lékařské zprávy – potud má být odůvodnění především reakcí na obsah žalobních bodů
a postačuje zmínit v něm ty skutečnosti, které pro soud byly klíčové při posouzení žalobních
bodů. Stejně tak není nutný doslovný přepis uplatněných žalobních bodů, je-li zachycena jejich
podstata. Podstatou uplatněné žaloby byl nesouhlas žalobce s posouzením jeho zdravotního
stavu pro účely příspěvku na péči a touto otázkou se městský soud, jak co do namítaných
skutečností, tak co do hodnocení důkazních prostředků předložených v průběhu správního řízení
zabýval. Nejvyšší správní soud tedy nedostatek důvodů v případě napadeného rozsudku
neshledal.
[15] V této souvislosti pak stěžovatel konkrétně uplatňuje argument, že z napadeného
rozsudku není patrno, jaké znění rozhodné právní úpravy aplikoval a zda přihlédl k novelizaci
zákona o sociálních službách a prováděcí vyhlášky provedené s účinností od 1. 8. 2016,
resp. 1. 9. 2016. Tento stížní bod je však nedůvodný, neboť městský soud výslovně v rozsudku
poukázal na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého byl povinen vycházet ze skutkového
a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne
9. 10. 2014, bylo tedy vyloučeno, aby městský soud přihlížel k pozdějším změnám právní úpravy
nastalým v roce 2016, nic takového nestanoví ani přechodná ustanovení těchto novelizačních
předpisů, která řeší pouze otázku, jakou právní úpravou se mají řídit dosud neskončená správní
řízení, nikoliv to, z jakého právního stavu má vycházet probíhající soudní přezkum již vydaných
správních rozhodnutí. Z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku pak nelze vyčíst,
že by městský soud svou povinnost vycházet z právního stavu ke dni 9. 10. 2014 porušil.
[16] Dále je třeba se zabývat komplexním stížním bodem, který na základě popisu
stěžovatelova zdravotního stavu a zjištění z komplexního psychologické vyšetření provedeného
PhDr. D. B. namítá nesprávnost vyhodnocení jeho zdravotního stavu.
[17] Správní soudy zastávají konzistentně názor, že posouzení zdravotního stavu pro účely
dávek systému sociálního zabezpečení je věcí odborně medicínskou, k níž nemají soudy potřebné
odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám
vyjádřily. Jelikož lékařský posudek je stěžejním důkazem, na nějž je soud při nedostatku odborné
erudice odkázán, je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost,
resp. správnost. Lékařský posudek lze považovat za takový jen v případě, že se v něm posudkový
lékař, případně posudková komise, vypořádají se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédnou
k potížím udávaným posuzovaným a tyto své posudkové závěry jednoznačně a konkrétně
zdůvodní. Případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti posudku způsobující
jeho nepřesvědčivost nebo neúplnost přitom nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož
pro to nemá potřebnou odbornou erudici. Posouzení schopnosti zvládat základní životní potřeby
není intuitivní, ale vyplývá z objektivizovaných kritérií – příslušných dílčích aktivit základních
životních potřeb vymezených v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky. Jestliže v řízení o příspěvku
na péči vzniknou pochybnosti o tom, zda je posuzovaný schopen zvládat určité dílčí aktivity
základní životní potřeby, nepostačí pro zachování úplnosti, správnosti a přesvědčivosti posudku
tyto pochybnosti rozptýlit paušálním tvrzením, že příslušnou základní životní potřebu
posuzovaný zvládá, naopak je povinností lékařské posudkové služby tento závěr dostatečně
a přesvědčivě odůvodnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2015,
č. j. 4 Ads 167/2015 - 27).
[18] Rozhodná právní úprava v této souvislosti stanovila následující: Podle §8 odst. 2 písm. a)
zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné
fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby a vyžaduje
každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.
[19] Podle §9 odst. 1 zákona o sociálních službách se při posuzování stupně závislosti hodnotí
schopnost zvládat tyto základní životní potřeby:
a) mobilita,
b) orientace,
c) komunikace,
d) stravování,
e) oblékání a obouvání,
f) tělesná hygiena,
g) výkon fyziologické potřeby,
h) péče o zdraví,
i) osobní aktivity,
j) péče o domácnost.
[20] Podle §1 odst. 4 prováděcí vyhlášky se za neschopnost zvládání základní životní potřeby
se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo
poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby
a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení
domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout
životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby
se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované
zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu.
[21] Podle §2a prováděcí vyhlášky, pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat
základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní
potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
[22] Příloha č. 1 prováděcí vyhlášky stanoví k jednotlivým základním životním potřebám:
b) Orientace: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba
je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence,
orientovat se časem, místem a osobou, orientovat se v obvyklém prostředí a situacích
a přiměřeně v nich reagovat.
c) Komunikace: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba
je schopna dorozumět se a porozumět, a to mluvenou srozumitelnou řečí a psanou zprávou,
porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům nebo zvukovým signálům,
používat běžné komunikační prostředky.
i) Osobní aktivity: Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav,
kdy osoba je schopna vstupovat do vztahů s jinými osobami, stanovit si a dodržet denní program,
vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí jako např. vzdělávání, zaměstnání, volnočasové
aktivity, vyřizovat své záležitosti.
[23] Pokud v žalobě a posléze v náznacích i v kasační stížnosti stěžovatel namítal porušení
ustanovení §39 odst. 2 zákona o sociálních službách, je třeba konstatovat, že toto ustanovení
určuje základní činnosti poskytované v rámci sociální služby osobní asistence, nemá však žádnou
relevanci pro posouzení nároku na příspěvek na péči, který je reglementován shora citovanými
právními předpisy, a to zejména ustanovením §9 zákona o sociálních službách, které taxativním
způsobem stanoví výčet základních životních potřeb, jež je třeba při posuzování nároku odborně
zhodnotit. Namítaný nedostatek kompetencí stěžovatele je tak třeba poměřovat právě
ustanovením §9 odst. 1 zákona o sociálních službách, které dále rozvádí výše citovaná prováděcí
vyhláška.
[24] Stěžovatel nemá pravdu v tom, že by posudek posudkové komise žalovaného
(z nějž ve svém posouzení vyšel i městský soud) byl nepřiléhavý též z důvodu, že podle použitých
formulací byl vypracován na osobu mladší 18 let. Zde Nejvyšší správní soud plně souhlasí
se žalovaným, že nic takového z posudku ze dne 9. 9. 2014 nevyplývá – posudek výslovně hovoří
o posuzování 34letého muže, správně uvádí datum narození stěžovatele a nikde nehovoří
o tom, že by byl posuzován nezletilý. I výrok posudku, který používá formulaci „nešlo o osobu starší
18 let věku, která se podle §8 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., ve znění zákona č. 366/2011 Sb., považuje
za závislou na pomoci jiné fyzické osoby“, nevyvolává s přihlédnutím ke svému kontextu pochyby
o tom, že byl stěžovatel posuzován jako nezletilý. Tímto výrokem bylo totiž za použití citace
zákona řečeno, že stěžovatel není osobou ve smyslu §8 odst. 2 zákona o sociálních službách,
nikoliv, že stěžovatel není starší 18 let.
[25] Stěžovatel však důvodně namítá, že vedle vyjádření MUDr. S. a MUDr. Š. navíc k důkazu
předložil i psychologický posudek MUDr. D. B. Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu
městského soudu, tento posudek je datován dnem 9. 2. 2015 a byl předložen až v řízení o žalobě
proti napadenému rozhodnutí. Nelze tak vyčítat posudku posudkové komise žalovaného
a napadenému rozhodnutí neúplnost, jestliže závěry psychologického posudku MUDr. D. B.
nezohlednily, neboť takový posudek v té době ještě neexistoval a správní orgán s ním nemohl
pracovat. To však ještě neznamená, že na základě skutečností z tohoto posudku plynoucích
nemůže být zpochybněna samotná správnost posouzení zdravotního stavu stěžovatele.
[26] Z již citovaného ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že soud přezkoumává napadené
rozhodnutí podle skutkového stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. zde ke dni
9. 10. 2014. Psychologický posudek MUDr. D. B. tak mohl mít pro rozhodnutí ve věci význam
tehdy, jestliže z něj bylo možné získat poznatky ke zdravotnímu stavu stěžovatele na počátku
října 2014 (např. popisuje-li stav dřívější, popř. charakteristiky, které jsou s ohledem na plynutí
času relativně stálé a neměnné) a jestliže takové skutečnosti by byly způsobilé zpochybnit
přesvědčivost a správnost posudku, o který se opíralo napadené rozhodnutí (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, publikovaný pod
č. 1275/2007 Sb. NSS, podle nějž z ustanovení §77 odst. 2 věty první s. ř. s. zakotvujícího
tzv. „plnou jurisdikci“ coby atribut práva na spravedlivý proces vyplývá, že soud při svém
rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán,
a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek
závažnosti, zákonnosti a pravdivosti; soud naopak zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost
a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem). Na tento posudek stěžovatel
výslovně poukazoval sice až v doplnění žaloby podaném po uplynutí žalobní lhůty, tato
argumentace však jen rozvíjela včas uplatněný žalobní bod namítající nedostatečné zohlednění
doporučení lékařů, podle nichž stěžovatel potřebuje neustálý dohled a pomoc. Potud se tedy
jednalo o včasnou argumentaci a důkazní prostředek k jejímu doložení, jímž byl městský soud
povinen se zabývat.
[27] V napadeném rozsudku však nejsou skutečnosti plynoucí z psychologického posudku
MUDr. D. B. žádným způsobem vyhodnoceny (zejm. v kontrastu s posudkem posudkové komise
žalovaného), městský soud dokonce zcela zamlčel, že by takový posudek stěžovatel předložil a že
jím argumentoval. Z protokolu o jednání soudu ze dne 27. 9. 2016 nevyplývá, že by tímto
posudkem byl proveden důkaz, a stejně tak z protokolu (a ani z napadeného rozsudku)
nevyplývá, že by městský soud tento stěžovatelem navrhovaný důkaz považoval za nepřípustný
nebo irelevantní. Lze tedy konstatovat, že tento důkazní prostředek a skutečnosti z něj plynoucí
nebyly městským soudem vyhodnoceny. Jedná se tak o opomenutý důkaz, u nějž nemůže
Nejvyšší správní soud a priori vyloučit, že mohl mít relevanci pro posouzení schopnosti
stěžovatele zvládat v přijatelném standardu některé dílčí aktivity základních životních potřeb,
resp. z pohledu městského soudu pro posouzení přesvědčivosti a správnosti posudku posudkové
komise žalovaného. Nejvyšší správní soud přitom např. již v rozsudku ze dne 1. 4. 2008,
č. j. 9 Azs 15/2008 - 108, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS
61/94, upozornil, že procesnímu právu účastníka řízení označit (navrhnout důkazy) odpovídá
povinnost soudu o vznesených důkazních návrzích rozhodnout. Opomenutí vyhodnocení tohoto
důkazního prostředku tak představuje jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a je důvodem
pro zrušení napadeného rozsudku.
[28] Nejvyšší správní soud se s ohledem na uvedené již nemohl dále zabývat
tím, zda stěžovatelem uváděné skutečnosti (v nemalé míře citované právě z psychologického
posudku MUDr. D. B.) v případě jejich opodstatněnosti mohou vést k závěru o nezvládání
dílčích aktivit uvedených pod písm. b), c) a i) v příloze č. 1 k prováděcí vyhlášce. Toto posouzení
je totiž závislé na zhodnocení tohoto důkazu. Navíc podřazení stěžovatelem namítaných
skutečností pod odpovídající právní normu by měl v souladu se zásadou iura novit curia učinit
nejprve městský soud.
[29] Přesto však považuje Nejvyšší správní soud za potřebné připomenout, že pochybnosti
o zvládání té které aktivity nelze rozptýlit jen paušálním tvrzením, že příslušnou základní životní
potřebu, resp. dílčí aktivitu posuzovaný zvládá (zde např. schopnost komunikace s přáteli
a sousedy, schopnost stanovit si a dodržovat denní režim aj.), aniž by takový závěr byl podepřen
konkrétní argumentací či alespoň zřetelně plynul ze shromážděných podkladů. V poměrech dané
věci pak Nejvyšší správní soud nepovažuje bez dalšího vysvětlení ve vztahu k rozumovým
schopnostem stěžovatele za úplně přesvědčivý argument fakt, že stěžovatel byl schopen
odmaturovat a byl zaměstnán, v situaci, kdy z lékařských zpráv vyplývá, že se psychický stav
posuzovaného zhoršuje, a stěžovatel sám uvádí, že jeho problémy se více projevují až od roku
2008. Za vysloveně nesprávné pak Nejvyšší správní soud považuje hodnocení zvládání
základních životních potřeb s přihlédnutím k poskytované pomoci osobním asistentem, neboť
osobního asistenta nelze považovat ve smyslu §1 odst. 4 prováděcí vyhlášky za využívání „běžně
dostupných pomůcek či prostředků“. Takovým hodnocením je popřen samotný účel právní
úpravy příspěvku na živobytí, jímž je právě poskytnout osobám závislým na péči jiné osoby
finanční příspěvek, který by jim umožnil takovou péči získat a hradit. Skutečnost, že taková osoba
si péči jiné osoby byla schopna obstarat již před podáním žádosti o tento příspěvek, není
při posuzování vzniku nároku jakkoliv rozhodná.
[30] Nejvyšší správní soud s ohledem na zjištěnou procesní vadu v podobě opomenutého
důkazu na základě důvodné kasační stížnosti napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s., část
věty první před středníkem) a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm městský soud
provede důkaz psychologickým posudkem MUDr. D. B. (popř. jeho zhodnocení zajistí za
pomoci znalce či posudku jiné posudkové komise žalovaného) nebo vysvětlí, proč tento důkaz
považuje za irelevantní, nepřípustný či nadbytečný. Učiněná skutková zjištění pak posoudí
z hlediska schopnosti stěžovatele zvládnout jednotlivé dílčí aktivity základních životních potřeb,
které s ohledem na námitky stěžovatele v žalobě přicházely v úvahu (právní kvalifikace těchto
obtíží je i přes nesprávný odkaz na ustanovení právních předpisů v žalobě na soudu). Přitom
bude městský soud v souladu s §110 odst. 4 s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu. Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů
řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.). Ustanovený zástupce stěžovatele zastupuje
i v řízení před městským soudem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2010,
č. j. 4 Azs 6/2010 - 42, č. 2081/2010 Sb. NSS).
[31] Druhým výrokem Nejvyšší správní soud rozhodl o odměně a náhradě nákladů
ustanoveného zástupce za zastupování v řízení o této kasační stížnosti. Odměna sestává ze dvou
částek mimosmluvní odměny podle [§7 bod 5, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. b) a h) advokátního tarifu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“)] za převzetí a přípravu zastoupení ustanoveným zástupcem
a za sepsání právního rozboru, tj. 2 x 3.100 Kč, k nimž je třeba dále přičíst dvě paušální částky
jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3
advokátního tarifu a náhradu za 21 % DPH z předchozích částek ve výši 1.428 Kč. Odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů tak činí celkem 8.228 Kč a bude ustanovenému
zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů ode dne
právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu