ECLI:CZ:NSS:2017:4.AFS.120.2017:38
sp. zn. 4 Afs 120/2017 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: P. F., zast. Mgr. Pavlem
Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Moravské náměstí 629/4, Brno, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2016, č. j. 18017/16/5200-10422-711919, a ze dne 28. 4.
2016, č. j. 18018/16/5200-10422-711919, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2017, č. j. 51 Af 9/2016 - 23,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2017, č. j. 51 Af 9/2016 - 23,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 18017/16/5200-10422-711919,
ze dne 28. 4. 2016, a č. j. 18018/16/5200-10422-711919, ze dne 28. 4. 2016,
se z r ušuj í a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobách proti rozhodnutím Odvolacího finančního
ředitelství ze dne 28. 4. 2016, č. j. 18017/16/5200-10422-711919, a ze dne 28. 4. 2016,
č. j. 18018/16/5200-10422-711919, je žalovaný po v i ne n zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení ve výši 31.400 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta Mgr. Pavla Kandalce, Ph.D., LL.M.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 4. 2016, č. j. 18017/16/5200-10422-711919, zamítl
odvolání a potvrdil rozhodnutí, kterým správce daně doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období 2012 ve výši 5.640 Kč společně s penále ve výši 1.128 Kč. Rozhodnutím
ze dne 28. 4. 2016, č. j. 18018/16/5200-10422-711919, žalovaný změnil rozhodnutí správce daně
ze dne 22. 6. 2015, č. j. 1481275/15/2201-52521-304652, a žalobci doměřil daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období 2013 ve výši 178.646 Kč, penále vyčíslil na částku 35.729 Kč.
Podle názoru žalovaného činnost žalobce představovala výkon nezávislého povolání, v důsledku
čehož mohl uplatnit výdajový paušál pouze ve výši 40 % podle §7 odst. 7 písm. c) zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o daních z příjmů“),
namísto nesprávně uplatněného výdajového paušálu ve výši 60 % podle §7 odst. 7 písm. b)
zákona o daních z příjmů.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu proti oběma rozhodnutím žalovaného
zamítl rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, č. j. 51 Af 9/2016 - 23. Vzal za prokázané, že žalobce
v průběhu zdaňovacích období 2012 a 2013 na základě tzv. hráčské smlouvy vykonával činnost
hráče ledního hokeje soustavně a za účelem dosažení zisku. Krajský soud naznal, že činnost
žalobce nesplňovala definiční znaky živnosti podle §2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, přestože žalobce disponoval
živnostenským oprávněním pro „Provozování tělovýchovných a sportovních zařízení
a organizování sportovní činnosti“. I když je podle nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových
náplních jednotlivých živností, součástí definice tohoto oboru živnosti i „činnost výkonných sportovců,
případně rozhodčích, provozovaná samostatně,“ vzhledem k chybějícímu aspektu samostatnosti nemohlo
jít v případě žalobce o tuto specifikovanou živnost. Krajský soud se tedy přiklonil k závěrům
správce daně a žalovaného, že žalobce vykonával nezávislé povolání. Podle krajského soudu
byla vyloučena i aplikace zásady in dubio mitius, neboť vůbec nevznikly pochybnosti
o tom, v jakém režimu má být příjem žalobce zdaňován. Dvojí výklad veřejnoprávní normy nebyl
možný. Proto krajský soud nezrušil rozhodnutí žalovaného, kterým byly doměřeny daně z příjmů
žalobci.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že činnost, kterou vykonával, byla výkonem živnosti, a proto mohl uplatnit výdajový
paušál ve výši 60 % podle §7 odst. 7 písm. b) zákona o daních z příjmů. Upozornil, že výklad
klíčového pojmu „samostatnost“ správcem daně, žalovaným i krajským soudem byl formálně
logicky vadný a odporoval zásadě jednotného výkladu právního termínu napříč právními
předpisy. Konkrétně stěžovatel uvedl, že jeho činnost splňovala podmínku samostatnosti
pro zdanění v režimu §7 zákona o dani z příjmů, což správce daně ani žalovaný nijak
nerozporovali. Byla také považována za samostatnou ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, jejímž je stěžovatel plátcem. Přesto však nebyla akceptována jako
„samostatná“ z pohledu živnostenského zákona. Podle stěžovatele do samostatnosti nezasahuje,
že se sportovec do jisté míry podřizuje vedení trenéra či klubu, ani to, že podstatou sportovního
zápasu je interakce s ostatními hráči. Ze stejného důvodu bylo podle stěžovatele diskriminační
rozlišovat mezi tzv. kolektivními a individuálními sporty, jako to učinil krajský soud a žalovaný.
Stěžovatele poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2012,
č. j. 2 Afs 20/2012 - 41, varujícího před přeceňováním povinnosti dbát příkazů plátce, neboť
ani práce řemeslníků na objednávku zákazníka by pak nemohla být považovaná za samostatnou
činnost. K výkonu činnosti vlastním jménem stěžovatel uvedl, že se u hráče ledního hokeje
sleduje množství individuálních indikátorů výkonnosti, z nichž se sestavují žebříčky a ovlivňují
výši odměny hráče. Upozornil dále, že hráč zůstává individuálně odpovědný za disciplinární
nebo smluvní delikty, čímž vyvracel závěr o odpovědnosti klubu za hráče.
[4] Stěžovatel shledal, že existuje více možných výkladů právní normy. Dovolal se proto
zásady in dubio mitius, upřednostňující výklad méně zasahující do práv stěžovatele jako soukromé
osoby. Vycházel z doslovného znění definice živnosti, k níž je oprávněn, proto výklad podaný
správcem daně pro něj byl nepředvídatelný a šel nad rámec zákona, v čemž stěžovatel spatřoval
porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto zrušení výše označeného
rozsudku krajského soudu.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti s právním názorem stěžovatele nesouhlasil.
Pojem samostatnost musel vykládat odlišně v závislosti na právním předpisu, který interpretoval.
Není vadou, jestliže pojem samostatnost chápal v zákoně o daních z příjmů a živnostenském
zákoně rozdílně. Setrval na závěru, že stěžovatele nemohl považovat za osobu vykonávající
činnost samostatně, a odmítl, že by rozlišování mezi jednotlivými sportovci podle charakteru
sportu bylo diskriminační. Rozdílný přístup považoval za odůvodněný rozdílnou povahou
uzavíraných smluvních vztahů. V ostatním žalovaný souhlasil se závěry krajského soudu.
[6] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného odmítl výklad pojmu samostatnost, jak jej činí
žalovaný. Podle stěžovatele není dán relevantní důvod nazírat na tento pojem rozdílně z hlediska
zákona o dani z příjmů a zákona o dani z přidané hodnoty. Upozornil, že tento pojem žádný
zákon, a to včetně živnostenského zákona, výslovně nedefinuje, a proto by měl být vykládán
napříč daňovými předpisy i živnostenským zákonem analogicky. Poukázal v této souvislosti
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2017, č. j. 6 Afs 278/2016 - 54, který
stěžovatelovy závěry podporuje. Odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013
sp. zn. II. ÚS 2429/12, v němž se pojednává o zásadním významu právní jistoty a důvěry
v právo. Stěžovatel uzavřel, že výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu osvědčuje
závěr, že profesionální hokejista splňuje podmínky k naplnění živnosti ve smyslu §2
živnostenského zákona.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Podle tohoto ustanovení „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil následující skutečnosti:
[11] Smluvním základem vztahu mezi stěžovatelem a klubem byla tzv. hráčská smlouva
uzavřená podle §51 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ze dne 1. 5. 2012, platná
do 30. 4. 2013. Po postoupení smlouvy z HC X, a. s. na X HK, a. s., byla uzavřena nová hráčská
smlouva s platností od 1. 9. 2013 do 30. 4. 2015. Obsahem jsou obě tyto smlouvy prakticky
totožné. Na str. 1 hráčské smlouvy se uvádí, že „se hráč zavazuje vykonávat pro klub činnost spojenou
s jeho postavením profesionálního hokejisty […]. [Hráč] vykonává svou sportovní činnost profesionálního
hokejisty v postavení osoby samostatně výdělečně činné.“ V části B smlouvy jsou uvedeny podrobnější
povinnosti hráče, zahrnující mj. udržování dobré fyzické kondice, účast na trénincích,
soustředěních a rehabilitaci organizovaných klubem, zákaz sázek spojených s činností klubu,
omezení používání léčivých přípravků, zákaz další sportovní činnosti, zákaz kouření či
konzumace alkoholu na veřejnosti apod. Podle přílohy 1 ke smlouvě se odměna hráče skládá
z fixní roční odměny a výsledkových prémií, odvíjejících se od klubových i individuálních
výsledků hráče. Přílohy č. 3 a 4 obsahují sazebník smluvních pokut. Z obsahu spisu správce daně
dále plyne, že výše měsíční odměny byla stěžovatelem klubu fakturována. Naturální plnění
poskytované stěžovateli, jako je stravné, pitný režim, zdravotnický materiál, fakturoval klub
stěžovateli. Klub stěžovateli poskytoval také potřebnou sportovní výstroj.
[12] Podle údajů z Živnostenského rejstříku vzniklo dne 17. 10. 2012 stěžovateli živnostenské
oprávnění k živnosti „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského
zákona“, obor činnosti „Provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování
sportovní činnosti“.
[13] Stěžovatel namítá, že jeho činnost splňovala jak požadavky §7 zákona o daních z příjmů,
tak i §2 živnostenského zákona. Měla proto podléhat dani z příjmů v režimu §7 odst. 1 písm. b)
zákona o daních z příjmů, nikoli §7 odst. 2 písm. b) jako nezávislé povolání. Nejvyšší
správní soud proto zkoumal, zda obstojí právní závěr krajského soudu, že profesionální
sportovec - hokejista jako osoba samostatně výdělečně činná nenaplňuje definiční znaky živnosti
podle §2 živnostenského zákona, podle něhož je živností soustavná činnost, která je vykonávaná
za účelem zisku, samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a na základě
živnostenského oprávnění.
[14] Vycházel přitom ze závěrů dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu, z níž plyne,
že v případě profesionální smlouvy sportovce se sportovním klubem právní řád umožňuje více
smluvních alternativ, včetně výkonu činnosti sportovce jako nezávislého povolání či živnosti.
Je přitom nutné vždy vycházet z obsahu konkrétního smluvního vztahu, přičemž není možné
přeceňovat vázanost pokyny plátce jako charakteristický znak závislé činnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 1 Afs 73/2011 - 167, ze dne 29. 11. 2011,
č. j. 2 Afs 16/2011 - 4, nebo ze dne 24. 10. 2012, č. j. 2 Afs 20/2012 - 4).
[15] Jak správně upozornil stěžovatel, tato judikatura se primárně dotýkala jen rozlišení
mezi samostatnou výdělečnou činností a závislou činností. Avšak i rozdílem mezi živnostenským
podnikáním a výkonem nezávislého povolání ve vztahu k činnosti profesionálního sportovce
se zdejší soud již zabýval v rozsudku ze dne 13. 7. 2017, č. j. 6 Afs 278/2016 - 54,
kde ve skutkově srovnatelném případě profesionálního fotbalisty dovodil, že znak samostatnosti
„je vykládán jako schopnost či možnost rozhodovat o všech organizačních a technických podmínkách výkonu dané
činnosti, tedy zejména o tom, v jaké době a po jakou dobu bude činnost realizována, na jakém místě
apod. […]Sportovec takto sice ‚pracuje‘ pouze pro jediného zaměstnavatele, který organizuje jeho činnost,
poskytuje mu pracovní pomůcky, stravu, nebo dopravu k utkání. Na druhou stranu se jeho činnost vymyká
zákoníku práce např. způsobem odměňování, způsobem ukončení smlouvy, povinností účastnit se marketingových
aktivit klubu nebo, jak uvádí též stěžovatel, systémem sankcí za nedodržení smluvených povinností. Naopak,
prvku samostatnosti se nijak nedotýká skutečnost, že stěžovatel uzavřel profesionální smlouvu na základě
vlastního svobodného rozhodnutí, jelikož to je pojmovým znakem jakéhokoliv právního jednání ve sféře
soukromého práva.“
[16] Nejvyšší správní soud vyšel z těchto závěrů a posoudil obsah stěžovatelovy hráčské
smlouvy. Z jejího obsahu je patrné, že strany zamýšlely upravit postavení stěžovatele jako osoby
samostatně výdělečně činné, což v nepojmenované smlouvě podle §51 občanského zákoníku
výslovně uvedly. Mezi stranami docházelo k fakturaci jednotlivých plnění, stěžovatelova činnost
byla ekonomicky samostatná. Stěžovatel byl vázán pokyny klubu a i ve svém osobním životě
podléhal mnohým omezením. Nejvyšší správní soud nicméně vycházel z již dříve judikovaného
závěru, že i značný rozsah smluvních povinností a vázanost pokyny klubu nevylučuje výkon
samostatné výdělečné činnosti. Dospěl k závěru, že stěžovatel vykonával samostatnou výdělečnou
činnost, a to soustavně a za účelem zisku, o čemž nebylo sporu.
[17] K námitce zásady jednotného výkladu pojmu napříč právními předpisy je nutné uvést,
že absolutního a bezvýhradného uplatnění této zásady není možné dosáhnout. Důvodem
je omezenost dostupných jazykových prostředků, kdy např. výraz „samostatně“ přirozeně nabývá
odlišného významu v různých oblastech právní úpravy, aniž by to vyvolávalo interpretační
pochybnosti. Nejvyšší správní soud však dává stěžovateli za pravdu, že v tomto případě krajský
soud ani žalovaný nijak nevysvětlili rozdílný výklad podmínky samostatnosti pro potřeby zákona
o daních z příjmů a živnostenského zákona. V obou případech se přitom nabízí shodná
interpretace, spatřující samostatnost v ekonomické, organizační a technické samostatnosti
činnosti v protikladu k závislé činnosti. Právě vymezení proti závislé činnosti je podle Nejvyššího
správního soudu smyslem zahrnutí tohoto znaku, a to v obou právních normách. Je proto třeba
považovat rozdíly ve výkladu za neodůvodněné, což lze dovodit ze závěrů výše citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2017, č. j. 6 Afs 278/2016 - 54.
[18] Za splnění podmínky relativní samostatnosti podle §2 živnostenského zákona Nejvyšší
správní soud dále posoudil zbývající podmínky pro výkon živnosti, přičemž ani zde se neodchýlil
od závěrů naposledy uvedeného rozsudku. Svoji činnost stěžovatel vůči klubu vykonával vlastním
jménem, pod nímž se účastnil i veškerých klubových aktivit. V rámci sportovních soutěží jeho
výkony byly hodnoceny i samostatně vedle výkonu klubu. Jako samostatný subjekt svoji činnost
podle hráčské smlouvy klubu fakturoval a jeho jméno bylo dále jako určitá komodita součástí
smluvního ujednání mezi stranami, neboť stěžovatel poskytl klubu práva s jeho jménem nakládat.
To vylučuje, že by byl stěžovatel jen náhodnou součástí kolektivu, vystupující pod identitou
klubu. Podmínku samostatnosti má Nejvyšší správní soud za splněnou.
[19] Ohledně výkonu činnosti na vlastní odpovědnost se Nejvyšší správní soud přiklonil
k závěru, že v rovině smluvní a disciplinární odpovědnosti zůstává individuální odpovědnost
hráče zachována. Nenese sice podnikatelské riziko ve stejném rozsahu jako klub, ale jeho osobní
sféra je silně poznamenána v případě, kdy poruší své smluvní povinnosti nebo u něj dojde
k poklesu výkonnosti, následkem čehož bude povinen uhradit smluvní pokuty, případně nebude
dosahovat na příjem zvýšený o individuální výkonnostní bonusy. V tom je třeba spatřovat jistou
míru podnikatelského rizika, jakkoli odlišnou od typického živnostenského podnikání.
[20] Stěžovatel naplnil všechny obecné znaky výkonu živnosti podle §2 živnostenského
zákona. Disponoval živnostenským oprávněním potřebným k provozování živnosti výkonného
sportovce, a jak vyplývá z jeho daňových přiznání, svoji činnost za živnost zjevně považoval.
Vzhledem k těmto skutečnostem má Nejvyšší správní soud za to, že správce daně ani žalovaný
nemohli legitimně překvalifikovat stěžovatelovu činnost na výkon nezávislého povolání toliko
z důvodu, že jde o variantu fiskálně příznivější pro stát. Nadto je nesporné, že normotvůrce
činnost výkonných sportovců jakožto živnostenské podnikání předpokládal, neboť tento obor
definoval v rámci volných živností výslovně v oboru činnosti č. 74 nařízení vlády
č. 278/2008 Sb., o obsahové náplni jednotlivých živností. Ve své úvaze krajský soud i žalovaný
navíc přehlédli, že i pro výkon nezávislého povolání je charakteristická volnost a samostatnost,
s čímž se ve své argumentaci nijak nevypořádali. Jejich závěr, že pro výkon živnosti je třeba
kvantitativně či kvalitativně odlišného stupně samostatnosti než pro výkon samostatné výdělečné
činnosti obecně, přitom nemá oporu v právních předpisech.
IV. Závěr
[21] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Jelikož už v žalobním řízení zde byly dány
důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného o odvolání, krajský soud by v novém žalobním řízení
nemohl učinit nic jiného, než je zrušit. Povaha věci tak umožňuje, aby Nejvyšší správní soud
o žalobě sám rozhodl a podle §110 odst. 2 písm. a), §78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s. současně
se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro nezákonnost také rozhodnutí žalovaného
o odvolání a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je žalovaný v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s.
použitého přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
[22] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o dané věci rozhoduje, a proto musí
rozhodnout i o náhradě nákladů celého soudního řízení. O náhradě nákladů řízení před Krajským
soudem v Českých Budějovicích a řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
tak, že stěžovatel má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil,
neboť měl ve věci plný úspěch (§60 odst. 1 věta první za použití §120 s. ř. s.).
[23] Důvodně vynaložené náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek za žaloby ve výši
2x3.000 Kč a za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč a dále odměna za zastupování advokátem.
Odměna za zastupování advokátem v žalobním řízení byla určena podle §11 odst. 1 písm. a) a d)
ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to za čtyři úkony právní služby poskytnuté
stěžovateli v žalobním řízení (2x převzetí zastoupení a 2x podání žaloby) v celkové výši
12.400 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
300 Kč za každý z uvedených čtyř úkonů, celkem 1.200 Kč. Odměna za zastupování advokátem
za řízení o kasační stížnosti byla určena podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu, a to za 2 úkony právní služby poskytnuté stěžovateli v řízení
o kasační stížnosti (vyhotovení kasační stížnosti, replika k vyjádření žalovaného) v celkové výši
6.200 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
celkem 600 Kč.
[24] Z těchto důvodů uložil Nejvyšší správní soud žalovanému, aby v přiměřené lhůtě 15 dnů
od právní moci tohoto rozsudku zaplatil stěžovateli náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
a o žalobách v celkové výši 31.400 Kč k rukám jeho advokáta.
[25] Žalovaný v průběhu řízení o kasační stížnosti sdělil Nejvyššímu správnímu soudu svůj
záměr ve smyslu §62 s. ř. s. uspokojit stěžovatele v rámci přezkumného řízení.
[26] Dle §62 odst. 1 s. ř. s. platí, že dokud soud nerozhodl, může odpůrce vydat nové
rozhodnutí nebo opatření, popřípadě provést jiný úkon, jimiž navrhovatele uspokojí, nezasáhne-li
tímto postupem práva nebo povinnosti třetích osob. Svůj záměr navrhovatele uspokojit sdělí
správní orgán soudu a vyžádá si správní spisy, pokud je již soudu předložil. Po dalším postupu
pak dle §62 odt. 4 s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, sdělí-li navrhovatel, že je uspokojen.
Soud řízení zastaví i tehdy, nevyjádří-li se takto navrhovatel ve stanovené lhůtě, jestliže ze všech
okolností případu je zřejmé, že k jeho uspokojení došlo.
[27] Nejvyšší správní soud však shledal, že v nynější věci není postup dle §62 s. ř. s. v řízení
o kasační stížnosti namístě.
[28] Při aplikaci postupu, který zákon určuje pro uspokojení navrhovatele v §62 s. ř. s.,
by vznikl problém s náklady řízení před krajským soudem, které zde stěžovateli vznikly
(stěžovatel zde byl zastoupen advokátem a platil soudní poplatek za žalobu) a jejichž náhrada
mu nebyla krajským soudem přiznána, jelikož žaloby byly zamítnuty. V rozsudku ze dne
29. 10. 2007, č. j. 8 Afs 37/2007 - 112, Nejvyšší správní soud k obdobné situaci uvedl,
že „o náhradě nákladů řízení již bylo pravomocně rozhodnuto městským soudem v rozhodnutí o zamítnutí
žaloby. Nejvyšší správní soud proto při zastavení řízení o kasační stížnosti pro uspokojení navrhovatele
již nemá pravomoc rozhodnout rovněž o náhradě nákladů řízení o žalobě, a to pro překážku věci pravomocně
rozhodnuté. Jakkoliv rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení bylo v době jeho vydání správné
a odpovídalo (aktuálnímu) výsledku sporu, vzhledem k pozdějšímu průběhu řízení nemůže obstát. Pokud
by za popsané situace Nejvyšší správní soud zastavil toliko řízení o kasační stížnosti a přiznal stěžovatelce právo
na náhradu tohoto řízení, zkrátil by ji na jejích právech na náhradu nákladů řízení o žalobě.“ Citovaná část
odůvodnění představuje jeden z důvodů, proč ve věci sp. zn. 8 Afs 37/2007 Nejvyšší správní
soud shledal, že nebylo možné postupovat dle §62 s. ř. s., což se vztahuje i na nynější věc.
[29] Nejvyšší správní soud proto shledal, že za dané procesní situace nebylo možné zastavit
řízení o kasační stížnosti pro uspokojení navrhovatele a považoval za nezbytné se kasační
stížností zabývat věcně. Pouze tento postup totiž stěžovateli garantoval, že nemůže být krácen
na svém právu na náhradu nákladů řízení o žalobách.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu