ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.183.2016:22
sp. zn. 5 As 183/2016 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: RoBiN
OIL s.r.o., se sídlem Libušina 172, Dubí, Kladno, zastoupena JUDr. Liborem Janků, advokátem,
se sídlem Mánesova 265/13, Cheb, proti žalovanému: Ústřední inspektorát České obchodní
inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 9 A 40/2013 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 1. 2013, č. j. ČOI
151578/12/O100/1000/12/13/Hy/Št, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) a potvrzeno rozhodnutí České obchodní inspekce – inspektorát Středočeský
a Hlavní město Praha (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 11. 2012,
č. j. 10/1405/12/11. Posledně uvedeným správním rozhodnutím byla stěžovatelce uložena
pokuta ve výši 30 000 Kč pro porušení §3 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných
hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů
(dále jen „zákon o pohonných hmotách“), a tím naplnění skutkové podstaty obsažené v §9
odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách, a uložena povinnost uhradit paušální částku
nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Uvedeného správního deliktu se stěžovatelka měla dopustit tím,
že na čerpací stanici pohonných hmot provozované stěžovatelkou ve Veltrusech na Palackého
ulici dne 23. 7. 2012 prodávala bezolovnatý automobilový benzín Normal BA-91 (dále jen
„pohonná hmota“), který nesplňoval požadavky na jakost dle vyhlášky Ministerstva průmyslu
a obchodu č. 133/2010 Sb., o požadavcích na pohonné hmoty, o způsobu sledování
a monitorování složení a jakosti pohonných hmot a o jejich evidenci (vyhláška o jakosti
a evidenci pohonných hmot), neboť neodpovídal ČSN EN 228 v ukazateli tlak par DVPE.
Zjištěná hodnota tohoto ukazatele byla 63,8 kPa a překračovala tedy stanovené maximum
62,0 kPa při zahrnutí možné odchylky.
[2] Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, kterou Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[3] Městský soud konstatoval, že stěžovatelka nenaplnila liberační důvod dle §10 odst. 1
zákona o pohonných hmotách, neboť nevyvinula žádné aktivní jednání proti zabránění porušení
povinnosti obsažené v §3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, a to na příklad kontrolu
pohonné hmoty před uvedením do prodeje. Ve vztahu k takové kontrole dle městského soudu
neobstojí poukaz stěžovatelky na nutnost vynaložení peněžních prostředků na laboratorní
zkoušky, provozní obtíže a s tím související pokles příjmů (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 9. 2014, č. j. 4 As 123/2014 - 33, publ. pod č. 3139/2015 Sb. NSS, rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Připomněl, že s ohledem
na objektivní odpovědnost u daného deliktu je nepodstatné, zda takovým jednáním může dojít
k poškození spotřebitele, neboť se jedná o odpovědnost za výsledek. Městský soud rovněž
nepřisvědčil námitce o nedostatečném odůvodnění výše pokuty. Uvedl, že odkaz na obdobná
rozhodnutí postačí pro naplnění zásady obsažené v §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád (dále jen „správní řád“). Dle názoru městského soudu je daná pokuta s ohledem
na posuzovaná kritéria stanovena v přiměřené výši, neboť jako sankce za protiprávní jednání plní
i při tak nízké výši preventivní a represivní úlohu, přičemž není pro stěžovatelku likvidační.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které
podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Namítla nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí a napadeného rozsudku pro
nedostatek důvodů.
[6] Stěžovatelka rovněž namítla, že splnila předpoklady pro aplikaci liberačního důvodu dle
§10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, neboť vyvinula veškeré úsilí, které je na ni možné
požadovat, aby porušení povinnosti dle §3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách zabránila.
Ze skutečnosti, že lze předvídat zvýšení tlaku par při smísení dvou dodávek pohonných hmot,
nelze vyvodit, že se nejedná o událost vis maior. Poukázala na to, že tzv. commingling efekt nelze
dle odborného vyjádření žádným způsobem ovlivnit, neboť se jedná ve své podstatě o výsledek
působení přírodních sil. Závěry správních orgánů a městského soudu by vedly k tomu, že ani
sněhová bouře, krupobití či záplavy nejsou událostmi vis maior, neboť i ty lze do jisté míry
předvídat. Stěžovatelka poznamenala, že požadavek na provádění laboratorních zkoušek
by s sebou nesl vysoké finanční náklady a ztrátu příjmů, což by v konečném důsledku vedlo
k likvidaci stěžovatelky. Namítaný postup by dle stěžovatelky mohl snad teoreticky obstát jen
v případě dodávek pohonných hmot s nejasným původem, nikoli od renomované „státní obchodní
společnosti“, kterou ČEPRO a. s. je.
[7] Dále namítla, že s ohledem na teleologický výklad právních norem nedošlo k porušení
práva, jestliže smyslem zákonné úpravy je chránit spotřebitele. U spotřebitele totiž nedochází
odchylkou v tlaku par pohonných hmot dle již v řízení před správními orgány předloženého
odborného vyjádření k poškození věci ani nedochází ke vzniku škody na životním prostředí.
[8] Dle stěžovatelky je také nedostatečně odůvodněna výše pokuty. Žalovaný pouze obecně
odkázal na rozhodnutí uveřejněná na webových stránkách, aniž by byly identifikovány skutkové
okolnosti jednotlivých případů, což nemůže být považováno za objektivní podklad pro
rozhodnutí a posouzení přiměřenosti výše pokuty.
[9] Pro případ, že by zdejší soud shledal výši pokuty za řádně odůvodněnou, stěžovatelka
namítla, že uložená pokuta je nepřiměřená, neboť nejednala úmyslně a pohonná hmota
nesplňovala kvalitu výhradně v jednom kritériu a nemohlo dojít k poškození spotřebitele.
[10] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského
soudu a rozhodnutí žalovaného.
[11] Žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě. Uvedl navíc, že důvod pro liberaci není dán,
jestliže není prokázáno, že osoba činila preventivní opatření, která by prodeji pohonné hmoty,
která nesplňuje požadovanou jakost, mohla předejít. Zjištěnou odchylku v kvalitě pohonné
hmoty nepovažuje za bezvýznamnou, a proto byl naplněn materiální znak správního deliktu.
Podotkl, že výše pokuty byla náležitě odůvodněna, přičemž uvedl, že ve správních rozhodnutích
byly obsaženy odkazy na dřívější rozhodnutí správních orgánů v obdobných věcech.
[12] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí městského soudu pro nedostatek důvodů, neboť v případě zjištění její důvodnosti
by tato okolnost musela bez dalšího směřovat ke zrušení napadeného rozsudku. Nelze se totiž
zabývat hmotně právní otázkou věci, pokud napadený rozsudek neobstojí ani po stránce
formální. Stěžovatelka uvedenou námitku formulovala pouze v obecné rovině, a proto se zdejší
soud s touto námitkou vypořádal rovněž pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu neshledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, nesrozumitelnost ani
pro jinou vadu řízení. Městský soud vypořádal všechny žalobní námitky a učiněné
závěry v dostatečném rozsahu odůvodnil (k otázce přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 28. 8. 2007,
č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS). Skutečnost, že stěžovatelka se závěry
městského soudu nesouhlasí, nezakládá vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Obdobné závěry platí rovněž pro rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Ostatně sama
stěžovatelka s argumentací městského soudu v kasační stížnosti polemizuje, což by jistě nebylo
možné, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. To, zda byl
postup a závěry městského soudu a správních orgánů správné a zákonné, je pak předmětem
posouzení dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2016, č. j. 4 Azs 107/2016 - 25).
[17] Odpovědnost za správní delikt dle §9 odst. 1 zákona o pohonných hmotách
je odpovědností objektivní, jež nevyžaduje prokázání zavinění. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 9. 2. 2011, č. j. 1 As 112/2010 - 52, uvedl, že je tomu tak „z praktických důvodů. Zjišťování
a dokazování zavinění v situacích, kdy porušení povinností je často výsledkem činnosti řady jednotlivců tak, jak
to ostatně zmiňuje i sama stěžovatelka, by totiž bylo velmi obtížné a zdlouhavé. Ve snaze zjednodušit postavení
příslušných správních orgánů při ukládání sankcí podnikatelským subjektům je proto právní úprava správních
deliktů podle zákona o pohonných hmotách založena na objektivní odpovědnosti (nebo také ‚odpovědnosti
za výsledek‘) na rozdíl např. od odpovědnosti podle trestního zákona. […] Obligatorním znakem skutkové
podstaty správního deliktu právnické osoby tedy není zavinění. K vyvození odpovědnosti postačuje samotný fakt
porušení nebo nesplnění povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě. […] Této odpovědnosti
se subjekt nemůže zprostit odkazem na smluvní ujednání či odkazem na porušení povinnosti ze strany smluvního
partnera.“ Skutková podstata správního deliktu byla tedy naplněna tím, že stěžovatelka prodávala
pohonnou hmotu, která nesplňovala podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona o pohonných
hmotách.
[18] Objektivní odpovědnosti za uvedený správní delikt se však stěžovatelka mohla zprostit
při splnění podmínky stanovené §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, a to prokázáním,
že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možné požadovat, aby porušení povinnosti zabránila.
Podmínkami liberace podle §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách se Nejvyšší správní soud
zabýval ve věci téže stěžovatelky např. v rozsudku ze dne 1. 9. 2016, č. j. 10 As 167/2015 - 35,
přičemž vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2014, č. j. 4 As 123/2014
- 33, a uvedl, že „(i) důkazní břemeno ohledně liberačních důvodů spočívá na obviněném, nikoliv na správním
orgánu; (ii) pro naplnění liberačního důvodu přitom nepostačuje pouhé spolehnutí se na kontrolu prováděnou
dodavatelem; (iii) na uvedeném nic nemění skutečnost, že žádný právní předpis nestanoví prodejcům pohonných
hmot provádět kontroly; (iv) roli nehrají ani případné náklady vyžadované pro provádění kontrol za účelem
vynaložení „veškerého úsilí“ požadovaného zákonem; přičemž (v) provozovatelé čerpacích stanic mají možnost
volby, jaká opatření mají provést k zamezení prodeje závadných pohonných hmot.“
[19] Stěžovatelka považuje možnost zvýšení tlaku par při smísení dvou dodávek pohonné
hmoty za událost vis maior. Dle vyjádření ČEPRO, a.s. ze dne 23. 11. 2012, jež stěžovatelka
doložila k podanému odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, může při smísení
dvou dodávek pohonné hmoty s různým množstvím etanolu dojít k nárůstu tlaku par (DVPE)
nad hodnoty tlaku par (DVPE) u jednotlivých dodávek, tedy k tzv. commingling efektu. Taková
odchylka může činit až 8 kPa. Současně je v tomto vyjádření uvedeno, že odchylka je dána
přirozenými fyzikálními vlastnostmi pohonné hmoty a ze strany prodejce není možné tento jev
nijak ovlivnit. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze skutečnosti, že se jedná o přirozenou
fyzikální vlastnost pohonné hmoty, lze vyvodit, že je možné se vznikem commingling efektu
počítat. Pro případ, že by k tomuto efektu došlo, je možné učinit kontrolní zjištění či jiná
preventivní opatření, která by zabránila, aby nebyla prodávána pohonná hmota, která nesplňuje
požadavky dle §3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách. Stěžovatelka však neprovedla žádná
kontrolní zjištění ani neučinila jiná preventivní opatření. Neobstojí ani tvrzení stěžovatelky
o neúměrném finančním zatížení při provádění kontrol, neboť s ohledem na výše citované závěry
zdejšího soudu o podmínkách liberace tato skutečnost nehraje roli a není brána v úvahu
při posuzování naplnění podmínek liberace dle §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách.
Stěžovatelka se mohla vyvarovat prodeje závadné pohonné hmoty, pokud by učinila vhodná
preventivní či kontrolní opatření. K totožnému závěru dospěly správní orgány i městský soud.
Uvedená námitka proto není důvodná.
[20] Jako irelevantní shledal zdejší soud argumentaci stěžovatelky o neporušení §3 odst. 1
zákona o pohonných hmotách v případě, že nedojde k poškození spotřebitele. Nejvyšší správní
soud v již citovaném rozsudku ze dne 1. 9. 2016, č. j. 10 As 167/2015 - 35, konstatoval,
že správní delikt dle §9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách je tzv. ohrožovacím
deliktem. Nezáleží tedy na objektivních důsledcích postihovaného jednání. Skutková podstata
takového správního deliktu je naplněna pouhým prodejem pohonné hmoty nevyhovující
požadavkům (byť jedinému) na její jakost a kvalitu.
[21] Stěžovatelka dále namítala nedostatečně odůvodnění výše uložené pokuty, neboť
žalovaný dle jejího názoru pouze obecně odkázal na rozhodnutí uvedená na webových stránkách
České obchodní inspekce, aniž by uvedl konkrétní případ a jeho skutkové okolnosti.
[22] Dle §10 odst. 2 zákona o pohonných hmotách se při určení výměry pokuty právnické
osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho
následkům.
[23] Zdejší soud konstatuje, že odkazy na rozhodnutí na webových stránkách České obchodní
inspekce žalovaný uvedl s ohledem na odvolací námitku stěžovatele týkající se zákazu
nedůvodných rozdílů při rozhodování o skutkově shodných nebo podobných případech. K tomu
dodal, že v průběhu let 2011 a 2012 byly za nedodržení tlaku par pohonné hmoty ukládány
pokuty od 10 000 Kč do 150 000 Kč. Nejvyšší pokuta byla udělena v srpnu 2011 při zjištění
odchylky 2,7 kPa rozhodnutím č. j. 27/1147/11; nejčastěji byly ukládány pokuty v řádech
desetitisíců. Vzhledem k tomu, že každý případ při porušení jakosti pohonné hmoty se vyznačuje
množstvím specifických okolností a odchylek, nelze výši ukládaných pokut paušalizovat. Není
proto pochybením žalovaného, pokud neuvedl odkazy na konkrétní „stejné“ rozhodnutí a při
posouzení přiměřenosti výše pokuty odkázal na obdobné případy způsobem shora popsaným.
Nelze v této souvislosti opomenout, že správní orgány při stanovení výše pokuty přihlédly
ke konkrétním okolnostem projednávané věci a vycházely především z toho, že zjištěná odchylka
v tlaku par pohonné hmoty byla méně závažná a týkala se pouze jednoho ukazatele, a to jen
u jednoho z prodávaných a kontrolovaných produktů, přičemž nebylo zjištěno aktivní ovlivnění
jakosti pohonné hmoty stěžovatelkou ani její provozní nekázeň. Zjištěnou odchylku rovněž
nevyhodnotily jako závažnou z hlediska rizika přímého poškození majetku spotřebitele. Vyšší tlak
par v pohonné hmotě však mohl dle žalovaného zvýšit obsah uhlovodíku, který se z pohonné
hmoty odpařuje do ovzduší, přičemž emise do životního prostředí je nutné považovat za nepřímé
poškození spotřebitele. Správní orgány se tedy při zvažování výše pokuty zabývaly všemi hledisky
vymezenými v §10 odst. 2 zákona o pohonných hmotách. Za daný správní delikt lze dle §9
odst. 10 písm. b) zákona o pohonných hmotách udělit pokutu až do výše 5 000 000 Kč.
Stěžovatelce tedy byla s ohledem na uvedené polehčující okolnosti uložena pokuta při samé
spodní hranici zákonného rozpětí. Pokuta i v této nízké výši je přitom schopná zasáhnout
do majetkové sféry stěžovatelky jako reakce za jí spáchaný správní delikt, čímž byla naplněna
represivní a preventivní povaha ukládané pokuty. Na druhou stranu s ohledem na skutečnosti
známé zdejšímu soudu ze spisu [např. podle výpisu z obchodního rejstříku (nyní veřejného
rejstříku – pozn. NSS) na č. l. 16 správního spisu je základní kapitál stěžovatelky 200 000 000 Kč]
pokuta nebyla uložena ve výši, která by pro stěžovatelku byla likvidační či která by vedla k situaci,
že by jediným smyslem podnikatelské činnosti stěžovatelky bylo placení uložené pokuty. Nejvyšší
správní soud se shoduje s městským soudem, že výše uložené pokuty byla správními orgány
řádně zdůvodněna a uložena v přiměřené výši. Námitky v tomto směru vznesené jsou proto
nedůvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky není důvodná,
a proto ji zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka
úspěch neměla a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly,
a proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. srpna 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu