ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.227.2015:64
sp. zn. 5 As 227/2015 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. K., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Magistrát města Jihlavy, se sídlem Masarykovo náměstí 97/1, Jihlava, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 29 A 54/2015 – 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, č. j. 29 A 54/2015 – 35, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Příkazem ze dne 21. 10. 2014, č. j. MMJ/OD/18439/2014 - 6, žalovaný uznal žalobce
vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
v relevantním znění, a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. Příkaz byl žalobci doručen
prostřednictvím poštovní zásilky dne 26. 10. 2014.
[2] Dne 10. 11. 2014 byl žalovanému doručen odpor proti výše uvedenému příkazu
(k poštovní přepravě předán dne 6. 11. 2014), který jménem žalobce podala tehdy nezletilá K. Z.
(nar. X). K odporu byla přiložena žalobcem nepodepsaná plná moc datovaná dnem 31. 10. 2014.
Žalovaný reagoval přípisem ze dne 11. 11. 2014, č. j. MMJ/OD/18439/2014 - 8, doručeným
žalobci dne 13. 11. 2014, jímž žalobce vyzval, aby ve lhůtě pěti dnů doplnil řádně podepsanou
plnou moc. Jelikož žalobce na danou výzvu nereagoval, zaslal žalovaný žalobci vyrozumění
ze dne 26. 11. 2014, č. j. MMJ/OD/18439/2014 - 9, v němž ho upozornil, že vzhledem k tomu,
že nedošlo k doplnění plné moci, nepřihlíží se k odporu podanému údajnou zmocněnkyní
a příkaz tudíž nabyl právní moci dne 11. 11. 2014 z důvodu marného uplynutí lhůty pro podání
odporu. Toto vyrozumění bylo žalobci doručeno dne 1. 12. 2014.
[3] Dne 10. 12. 2014 žalobce žalovanému předložil podepsanou plnou moc
ze dne 31. 10. 2014, na niž žalovaný reagoval přípisem ze dne 22. 12. 2014,
č. j. MMJ/OD/18439/2014 – 11, v němž označil dané podání za právně irelevantní a sdělil,
že se danou věcí již nebude dále zabývat.
[4] Podáním ze dne 16. 2. 2015 žalobce požádal Krajský úřad Kraje Vysočina o uplatnění
opatření proti nečinnosti, neboť měl za to, že podaným odporem byl příkaz zrušen a žalovaný
měl následně vést správní řízení a ve věci rozhodnout. Krajský úřad usnesením
ze dne 15. 5. 2015, č. j. KUJI 34206/2015, předmětné žádosti nevyhověl, přičemž poukázal
na skutečnost, že zástupkyně žalobce nebyla v dané době plně svéprávná a jakékoli úkony,
jež činila jménem žalobce, jsou proto nulitní.
[5] Žalobce následně podal u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu, přičemž se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat rozhodnutí
v přestupkovém řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 29 A 54/2015 – 35,
přikázal žalovanému, aby ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku vydal rozhodnutí v řízení
vedeném pod sp. zn. MMJ/OD/18439/2014.
[6] Krajský soud vycházel především z toho, že pokud je podání učiněno osobou označenou
v něm jako zástupce účastníka a zároveň nedošlo k řádnému prokázání zastoupení,
jde o tzv. jinou vadu podání, která má být dle §37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
v relevantním znění (dále jen „správní řád“), odstraněna pomocí výzvy adresované podateli.
V daném případě byla podatelkou K. Z. a jí tedy měla být písemnost doručována. Krajský soud
také upozornil na skutečnost, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu by byl správní orgán
povinen doručovat písemnost přímo žalobci pouze v případě, že by měl žalobce v řízení něco
osobně vykonat, přičemž předložení písemnosti osvědčující zastoupení není v žádném případě
úkonem, který by musel vykonat osobně pouze žalobce. Dle krajského soudu proto není možné
označit výzvu k doplnění plné moci doručenou pouze zmocniteli za doručenou řádně. Žalobci
nelze přičítat k tíži, pokud na základě této výzvy plnou moc nedoložil.
[7] Krajský soud dále nesouhlasil ani s názorem krajského úřadu, dle něhož bylo jednání
K. Z. stiženo absolutní neplatností, neboť v okamžiku jeho učinění nebyla zletilá. Krajský soud
poukázal na §31 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), podle
něhož se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním
jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku,
a podotkl, že v daném případě podala zástupkyně žalobce odpor k poštovní přepravě osm dní
před nabytím své zletilosti. Tento časový rozdíl krajský soud následně označil z hlediska
způsobilosti K. Z. jednat v plném rozsahu za zcela marginální. Dále přitom upozornil na §5 odst.
1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v relevantním znění (dále jen „zákon o přestupcích“),
dle něhož byla deliktní odpovědnost spojena s dovršením patnáctého roku věku. Přičítá-li zákon
plnou odpovědnost mladistvému za své jednání, je dle krajského soudu nutno vycházet i z toho,
že tato osoba je i plně procesně způsobilá k úkonům ve správním (přestupkovém) řízení ohledně
přestupku, který jí lze přičítat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2010,
č. j. 5 As 65/2009 – 39, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Může-li přitom mladistvá osoba jednat v přestupkovém řízení sama
za sebe, není důvodu, pro nějž by nemohla jako zástupce v takovém řízení jednat za jiného.
[8] Krajský soud tedy uzavřel, že na odpor podaný K. Z. nelze v daném případě nahlížet jako
na podaný neoprávněnou osobou. Tak by tomu mohlo být tehdy, pokud by řádně podepsanou
plnou moc nedoložil k výzvě podatel odporu (K. Z.), a nikoli žalobce. Odpor byl tedy v daném
případě podán včas a řádně, přičemž žalovaný zůstal v zahájeném přestupkovém řízení nečinný.
II.
Obsah kasační stížnosti
[9] Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Stěžovatel především trval na tom, že jeho postup, kdy vyzval k doplnění podání přímo
žalobce jako zmocnitele, a nikoliv podatelku odporu jako údajnou zmocněnkyni,
je zcela v souladu s právními předpisy. Na daný případ dle stěžovatele nedopadá
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 10 As 266/2014 – 32,
neboť ve zmíněném případě zmocněnec předložil prostou kopii (scan) podepsané plné moci,
zatímco v nyní posuzovaném případě paní K. Z. vědomě předložila nepodepsanou plnou moc.
[11] Stěžovatel je toho názoru, že zmocnění vzniká v přestupkovém řízení v okamžiku,
kdy je právem aprobovaným způsobem (ať ústně do protokolu, či písemně) oznámeno
správnímu orgánu podáním, které nemá vady. Pokud dojde správnímu orgánu plná moc,
která není podepsána zmocnitelem, nepovažuje stěžovatel za možné, aby bylo s tím, kdo udává,
že zmocnění přijal, jednáno jako se zmocněncem. Správní orgán by se takovým jednáním
vystavoval nepřiměřeným rizikům, např. umožnění nahlédnutí do spisu osobě, která k tomu není
oprávněna, a tedy poskytnutí přístupu k osobním údajům v rozporu se zákonem.
[12] Pokud K. Z. vědomě poslala nepodepsanou plnou moc, jednala bez zmocnění. Je proto
třeba postupovat analogicky s §440 odst. 1 občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že překročil-li
zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez
zbytečného odkladu. Stěžovatel tedy jednal logicky a správně, když k odstranění nedostatku plné
moci vyzval osobu, za kterou bylo bez prokázaného zmocnění jednáno a která je de facto v dané
věci podatelem. Právě od ní totiž potřeboval zjistit, zda chce být jednáním zmocněnce zavázána.
[13] Stěžovatel dále považoval za nesprávný závěr krajského soudu, dle něhož se žalobce mohl
nechat zastoupit ve správním řízení nezletilou osobou a tato zmocněnkyně za něj mohla podat
opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že správní řád výslovně neupravuje, zda zmocněncem
může být pouze osoba plně svéprávná, je třeba postupovat analogicky podle §27 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v relevantním znění (dále jen „o. s. ř.“), který tuto
podmínku stanoví. Nelze naopak postupovat podle §29 správního řádu, který upravuje procesní
způsobilost účastníků řízení, nikoliv způsobilost být zástupcem účastníka. Plně svéprávným
se člověk stává zpravidla až zletilostí, dříve jen za podmínek stanovených v §30 odst. 2
občanského zákoníku. Názor krajského soudu, že obviněného z přestupku může v řízení
zastupovat i mladistvá osoba, pokud to odpovídá její rozumové a volní vyspělosti, je neudržitelný.
Po správním orgánu nelze požadovat, aby u každého procesního úkonu učiněného nezletilým
zástupcem zkoumal, zda k němu byl zmocněnec způsobilý.
[14] Pokud krajský soud upozornil na to, že v předmětné věci zbýval zmocněnkyni žalobce
k dosažení zletilosti pouze jeden týden, což soud považoval za nepodstatný rozdíl,
je podle stěžovatele třeba se zamyslet nad tím, kdy už by se jednalo o podstatný rozdíl vedoucí
k nepřiznání způsobilosti zastupovat účastníka ve správním řízení (1 měsíc před nabytím zletilosti
či 1 rok?). Správním orgánům nepřísluší tuto úvahu provádět a spojuje-li účinná právní úprava
plnou procesní způsobilost s dosažením 18 let věku, je třeba tuto hranici respektovat.
[15] Stěžovatel dále nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu, dle něhož v posuzované věci
nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu
§60 odst. 7 s. ř. s. Jednání žalobce představuje dle stěžovatele případ sofistikované procesní
obstrukce, jejímž účelem je dosažení zániku přestupkové odpovědnosti v důsledku uplynutí
prekluzivní lhůty podle §20 zákona o přestupcích (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 3. 11. 2015, č. j. 46 A 90/2015 – 25).
[16] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalobce a replika stěžovatele
[17] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především projevil nesouhlas s názorem
stěžovatele o správnosti postupu, jímž stěžovatel vyzval k doplnění plné moci pouze žalobce
samotného, a odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je správní
orgán povinen vyzvat k odstranění vad údajného zmocněnce a následně až samotného účastníka
řízení. Žalobce dále označil za nepřípadný odkaz stěžovatele na §440 odst. 1 občanského
zákoníku, neboť zmocněnkyně žalobce nepřekročila zástupčí oprávnění, pouze jej stěžovateli
neprokázala. Stěžovatel tak ve věci nepotřeboval zjišťovat od samotného žalobce, „zda chce být
jednáním zmocněnce vázán“, neboť tato skutečnost vyplývá ze zákona (§34 odst. 1 správního řádu),
ale potřeboval toliko prokázat existenci zmocnění předložením (nikoli novým podpisem) řádné
plné moci.
[18] K námitce stěžovatele, dle které nezletilá osoba nesmí zastupovat účastníky ve správním
řízení, žalobce nepovažoval uplatnění analogie s občanským soudním řádem za vhodné,
a to jak s ohledem na odlišná specifika soudního a správního řízení, tak vzhledem k tomu,
že taková analogie by byla v neprospěch žalobce, tj. obviněného v trestní věci. Naopak
je dle žalobce namístě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro libertate a volit takový výklad
přípustnosti zmocnění, který je výhodnější pro obviněného, tj. při rozhodování přihlížet k §31
občanského zákoníku, dle kterého je nezletilý způsobilý k právním jednáním přiměřeným
co do rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku, přičemž správní řád takové zmocnění
nezakazuje.
[19] K tvrzení stěžovatele, že výzvou ze dne 11. 11. 2014, č. j. MMJ/OD/18439/2014 – 8,
žalobce vyzval k doplnění podpisu a postupoval tak v souladu s doporučením Poradního sboru
ministra vnitra č. 144, žalobce podotkl, že jej stěžovatel vyzýval toliko k doplnění podpisu na plné
moci. I pokud by ovšem stěžovatel vyhodnotil dané podání jako učiněné osobou procesně
nezpůsobilou, bylo jeho povinností o svém postoji žalobce poučit a vyzvat jej k tomu,
aby si zvolil jiného zástupce a podání učiněné osobou procesně nezpůsobilou konvalidoval.
[20] Žalobce rovněž odmítá, že by v předmětné věci uplatňoval účelovou procesní strategii.
Žalobce nemá možnost přimět stěžovatele k pasivitě, ale toliko k aktivitě, což činí podáním
žaloby. Obstrukce činí pouze ten, kdo se brání vydání rozhodnutí, což má být dle žalobce
stěžovatel.
[21] Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[22] Na vyjádření žalobce reagoval stěžovatel replikou, v níž mj. uvedl, že považuje
za absurdní, aby ke dni podání odporu existovaly dvě samostatné listiny se stejným datem
vyhotovení, a to plná moc podepsaná a nepodepsaná. Pokud údajná zmocněnkyně
předložila nepodepsanou plnou moc, zmocnění neprokázala a jednala tedy bez zmocnění.
Dle názoru stěžovatele také na zmocněnce nelze aplikovat ustanovení správního řádu o procesní
způsobilosti účastníka správního řízení.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a jedná za něj pověřený zaměstnanec s právním vzděláním, které je požadováno
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[24] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[25] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou, dle níž není přípustné, aby účastníka
správního řízení zastupovala nezletilá osoba.
[26] Uvedenou otázkou se Nejvyšší správní soud v procesně i skutkově takřka totožné
věci (i tehdy podala za účastníka správního řízení odpor tehdy nezletilá K. Z. a tento účastník
byl v řízení před správními soudy zastupován taktéž advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem)
zabýval již v rozsudku ze dne 23. 2. 2016, č. j. 8 As 6/2016 – 34, publ. pod. č. 3394/2016 Sb.
NSS, v němž uvedl:
„18. Podstata věci spočívala v posouzení, zda se účastník správního řízení může dát ve smyslu §33
odst. 1 správního řádu zastoupit osobou, která je nezletilá a nenabyla plné svéprávnosti.
19. Krajský soud vyšel při řešení této otázky bez dalšího z §29 odst. 1 správního řádu, který upravuje
procesní způsobilost účastníků správního řízení. Podle tohoto ustanovení se procesní způsobilost odvíjí
od svéprávnosti, jak ji upravuje občanský zákoník. V případě nezletilých osob, které nenabyly plné svéprávnosti
způsobem podle §30 odst. 2 občanského zákoníku, se pak předpokládá způsobilost k právním jednáním
co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých téhož věku (§31 občanského zákoníku).
Obdobně navazují procesní způsobilost na svéprávnost i další procesní předpisy – občanský soudní řád
(§20 odst. 1 o. s. ř.) a soudní řád správní (§33 odst. 3. s. ř. s., který ještě používá pojmosloví ‚starého‘
občanského zákoníku, což ovšem překlenuje §3029 odst. 1 ‚nového‘ občanského zákoníku).
20. Co do vztahu mezi svéprávností a procesní způsobilostí je ovšem vždy na místě obezřetnost,
aby nedošlo ke zkrácení na právech nezletilých účastníků řízení. Ve vztahu k §20 odst. 1 o. s. ř. tuto skutečnost
zřetelně vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1041/14: ‚Podle Ústavního
soudu je nutno činit rozdíl mezi chápáním řízení (nezbytným pro nutnost nezletilé dítě do řízení
zapojit) a schopností jednat před soudem samostatně. Schopnost jednat před soudem samostatně
vyžaduje mnohem vyšší nároky na vyspělost osoby než pouhé chápání podstaty řízení.‘ Následně
Ústavní soud podotkl, že navzdory odvození procesní způsobilosti od způsobilosti k hmotněprávnímu jednání
procesními předpisy, v praxi se tento vztah nepovažuje za zcela striktní a zpravidla je vyžadováno zastoupení
nezletilého účastníka řízení jeho zákonným zástupcem i tehdy, je-li předmětem řízení právní jednání nezletilého,
ke kterému byl bezpochyby způsobilý (v této souvislosti Ústavní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2775/2004). Ústavní soud vyslovil souhlas s popsanou praxí: ‚Ústavní
soud se ztotožňuje s důvody, na kterých se tato praxe zakládá. Soudní řízení je mnohem
komplexnější a komplikovanější proces než samotné právní jednání. (...) Nelze tedy bez dalšího
předpokládat, že pokud nezletilé dítě má hmotněprávní způsobilost k danému jednání, má také
plnou procesní způsobilost v řízení, jehož předmětem je dané jednání. Z těchto důvodů
se Ústavní soud domnívá, že v případě nezletilých dětí by pravidlem měl být závěr, že tyto nemají
plnou procesní způsobilost ve smyslu §20 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž opačný
závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně
odůvodnit.‘ S uvedenými závěry Ústavního soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a dodává, že je namístě
vztáhnout je kromě §20 odst. 1 o. s. ř. i na obdobná ustanovení týkající se procesní způsobilosti obsažená
ve správním řádu a soudním řádu správním.
21. Od procesní způsobilosti je pak třeba dále odlišit (přísnější) zákonné předpoklady pro zastupování
(obecným) zmocněncem. Podle §27 odst. 1 o. s. ř. i podle §35 odst. 6 s. ř. s. může být obecným zmocněncem
jen osoba plně svéprávná (§35 odst. 6 s. ř. s. opět používá ještě ‚starou‘ terminologii, což řeší §3029 odst. 1
občanského zákoníku). Pokud správní řád výslovně neupravuje, jaké předpoklady musí splňovat obecný
zmocněnec, je třeba tuto otázku posoudit analogicky podle ‚nejbližších‘ procesních předpisů (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2012, č. j. 8 As 94/2011 – 80, v němž kasační soud aplikoval
analogicky §28 odst. 3 o. s. ř. na zánik zastoupení na základě plné moci ve správním řízení).
22. Je-li i v případě posuzování procesní způsobilosti kvůli účinné ochraně práv účastníků řízení
zpravidla nutné trvat na jejich zletilosti a s tím spojené plné svéprávnosti, pak v případě obecných zmocněnců
(hájících práva jiných) je tím spíše namístě vyžadovat, aby se bez výjimky jednalo o plně svéprávné osoby.
Účel institutu zastoupení spočívá v pomoci účastníkovi řízení v lepším hájení jeho práv a celkově v zefektivnění
řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011 – 81, nebo ze dne
15. 9. 2015, č. j. 8 As 57/2015 – 46). Tohoto účelu může být stěží dosaženo, pokud by zájmy účastníků
v řízení hájil nezletilý zmocněnec. Podmínka plné svéprávnosti se tedy vztahuje i na obecné zmocněnce podle §33
správního řádu. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani věk zmocněnce blízký zletilosti. Krajský soud
pochybil, pokud uzavřel, že se žalobce v předmětném přestupkovém řízení mohl nechat zastoupit nezletilou osobou,
která nebyla plně svéprávná.
23. Přihlédnutí k nejbližším procesním předpisům v otázce podmínek zastoupení na základě plné moci
přitom nepředstavuje nepřípustnou analogii v neprospěch obviněného z přestupku, jak naznačuje žalobce.
Pokud §33 správního řádu vůbec neupravuje předpoklady, které musí splňovat obecný zástupce, je třeba tuto
mezeru vyplnit analogickou aplikací blízkých procesních řádů, aby byl zachován účel institutu zastoupení
(srov. odst. 22 výše).“
[27] Z citovaných závěrů Nejvyšší správní soud dále vycházel ve svých rozsudcích
ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 33/2016 - 36, ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 79/2016 – 32,
a ze dne 21. 2. 2017, č. j. 8 As 174/2016 – 36.
[28] V rozsudku ze dne 20. 4. 2017, č. j. 4 As 23/2017 – 32, zdejší soud dále doplnil:
„Nezletilou osobu nelze platně zmocnit k zastupování účastníka správního řízení (viz výše citovaný
rozsudek č. j. 1 As 33/2016 - 36) a na neplatně udělené zmocnění je nutné nahlížet, jako by nevzniklo.
Podobně je třeba nahlížet i na úkony, které byly v rámci tohoto neplatného zastupování učiněny. Ustanovení §34
odst. 4 správního řádu se vztahuje pouze na platné právní úkony, které za účastníka řízení učinila jiná plně
svéprávná osoba než procesní zástupce. Pokud takový úkon učinila osoba procesně nezpůsobilá, jedná se o úkon
od počátku neplatný a nelze jej ‚vzkřísit‘ konvalidací dle §34 odst. 4 správního řádu.“
[29] Za situace, kdy se skutkový ani právní stav nyní posuzované věci podstatně neliší,
nemá Nejvyšší správní soud důvod revidovat právní názor vyjádřený v citovaných rozsudcích,
na které v podrobnostech dále odkazuje. To se týká i argumentace žalobce, dle níž mělo být
povinností stěžovatele, pokud by vyhodnotil dané podání jako učiněné osobou procesně
nezpůsobilou, o svém postoji žalobce poučit a vyzvat jej k tomu, aby si zvolil jiného zástupce
a podání učiněné osobou procesně nezpůsobilou konvalidoval. Vzhledem k nemožnosti
konvalidace takového od počátku neplatného úkonu (viz výše uvedená citace rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, č. j. 4 As 23/2017 – 32), jakož i vzhledem
k tomu, že stěžovatel obdržel předmětné podání K. Z. poslední den lhůty pro podání odporu, by
žalobcem zmiňované poučení či výzva postrádaly smysl.
[30] Nejvyšší správní soud tedy shledal předmětnou kasační námitku stěžovatele důvodnou.
[31] Dalšími námitkami stěžovatele týkajícími se zejména postupu při doručování výzvy
k doložení plné moci se již Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť s ohledem na uvedené
závěry by neměly žádný význam pro další řízení v této věci. Jako obiter dictum lze nicméně
odkázat na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se dané otázce věnuje
(viz např. rozsudky ze dne 14. 1. 2016, č. j. 4 As 267/2015 – 24, ze dne 26. 1. 2017,
č. j. 1 As 290/2016 – 33, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 5 As 19/2016 - 45) a s níž je odůvodnění
napadeného rozsudku v této části v souladu.
V.
Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm bude Krajský soud v Brně vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. července 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu