ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.93.2016:30
sp. zn. 5 As 93/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Karlovarská
teplárenská, a.s., se sídlem Na Výšině 348/26, Karlovy Vary, zastoupený JUDr. Pavlem
Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský
úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, za účasti: Ing. M. F.,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2016,
č. j. 57 A 11/2015 - 102,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary, Úřadu územního plánování a stavebního
úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 7385/SÚ/14/Plh, č. j. 9454/SÚ/14,
ve znění opravného usnesení stavebního úřadu ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. 7385/SÚ/14/Plh,
č. j. 11373/SÚ/14 (dále jen „stavební povolení“), bylo podle §115 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu, v relevantním znění (dále jen „stavební zákon“), vydáno
stavební povolení na stavbu „Změna způsobu vytápění BD X, X“ na pozemku p. č. X v katastrálním
území Drahovice.
Proti stavebnímu povolení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 24. 11. 2014, č. j. 910/SÚ/14-3 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 57 A 11/2015 - 102, zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil specialitu §77 odst. 5 zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o změně některých zákonů (energetický zákon), v relevantním znění (dále jen „energetický
zákon“), vůči stavebnímu zákonu, a dále nesprávně hodnotil námitky stěžovatele ve stavebním
řízení jako vybočující z rámce §114 stavebního zákona.
Podle stěžovatele krajský soud použil argumenty z rozhodovací činnosti Nejvyššího
správního soudu (rozsudek ze dne 17. 12. 2015, č. j. 4 As 174/2015 - 39; dostupný
na www.nssoud.cz), ačkoliv jsou na daný případ neaplikovatelné, a sám se danou problematikou
hlouběji nezabýval. Argumenty vůbec nedopadají na žalobní námitky.
Z §77 odst. 5 energetického zákona vyplývá nikoliv to, že stavba bude povolena
ve stavebním řízení, ale že celá změna bude provedena na základě stavebního řízení. Stěžovatel
ve stavebním řízení namítal, že součástí projektové dokumentace má být rovněž řešení odstranění
tepelné přípojky, jelikož jinak fakticky vůbec není uskutečnitelné odpojení od soustavy
zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“). Pokud v rozporu s rozhodnutím stavebního
úřadu nedojde k odpojení od SZTE (jelikož nebude odstraněna přípojka), bude tímto vlastnické
právo stěžovatele dotčeno právě z titulu vlastnictví nefunkční přípojky, jež měla být odpojením
odstraněna. Z toho důvodu stěžovatel uplatňuje námitku dotčení vlastnického práva
ve stavebním řízení tím, že neodstraněním tepelné přípojky mu vznikají další práva a povinnosti
soukromoprávního charakteru.
Z důvodové zprávy k energetickému zákonu plyne, že zákonodárce měl jasný záměr,
aby se na nákladech spojených s odpojením od SZTE nepodíleli další účastníci v soustavě.
Zákonodárce vyjasnil, jaké činnosti jsou především součástí změny vytápění a odpojení od SZTE,
a to zákonem č. 131/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání
a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický
zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „novela č. 131/2015 Sb.“), vyhlášeném dne 5. 6. 2015 ve Sbírce zákonů a účinném od 1. 1. 2016. Nově jsou mezi slova
„zařízení“ a „uhradí“ vložena slova „včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice“.
Z novelizovaného znění §77 odst. 5 energetického zákona plyne, že součástí změny vytápění
(jak odstranění původní stavby, tak výstavby stavby nové) nebo změny způsobu dodávky je vždy
odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice (aby došlo k faktickému odpojení a nikoliv
pouze k zaslepení přípojky). Zákonodárce si je vědom, že je neúnosné, aby v zemi zůstávaly
nefunkční chátrající tepelné přípojky a aby se zvyšovaly náklady účastníků SZTE tím, že žadatel
o změnu nesplní svou úhradovou povinnost dle §77 odst. 5 energetického zákona,
tedy je následně uhradí majitel tepelné soustavy, což se promítne v ceně tepla pro ostatní
účastníky SZTE.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud se celá změna musí provést na základě stavebního
řízení a součástí změny je též odstranění tepelné přípojky, musí také odstranění takové původní
stavby proběhnout v rámci stavebního řízení s veškerou dokumentací vyžadovanou stavebním
zákonem. Zákonodárce novelou č. 131/2015 Sb. vyjádřil svou vůli řešit komplexně odstranění
tepelné přípojky nebo předávací stanice. Nové znění §77 odst. 5 energetického zákona vneslo
jasnost do interpretace jak do budoucna, tak do minulosti.
Krajský soud a žalovaný dospěli k absurdnímu závěru, že dojde k odpojení bytového
domu od SZTE, a zároveň dům zůstane připojen k SZTE, jelikož žadatel v žádném případě
nežádá stavební úřad o povolení odstranění přípojky. Žadatel má záměr přívod SZTE pouze
zaslepit, což ve skutečnosti neznamená odpojení od SZTE. Z podstaty věci pokud nedojde
k odstranění tepelné přípojky, zůstane dům připojen k SZTE, což je v rozporu s projektovou
dokumentací, kde je uvedeno, že dojde k odpojení SZTE. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že může
dojít ke změně vytápění odpojením od SZTE, aniž by byla odstraněna tepelná přípojka nebo
předávací stanice. Neodborné zaslepení (neodpojení) může vést ke vzniku škod na SZTE.
Podle stěžovatele je nepochopitelné konstatování, že v odvolání ani v žalobě neuvádí
žádné námitky proti projektové dokumentaci, které by se týkaly zásahu do tepelného zařízení
či dotčení tohoto zařízení - přípojky SZTE do objektu. Stěžovatel namítá, že projektová
dokumentace, která má komplexně řešit změnu způsobu vytápění, vůbec nereflektuje odstranění
tepelné přípojky, což je nezbytné k reálnému faktickému odpojení od SZTE. Stěžovatel
nesouhlasí s názorem krajského soudu, že se nejedná o námitku související s důsledky provedení
stavebního záměru, nýbrž o námitku týkající se důsledku ukončení soukromoprávního vztahu
mezi provozovatelem SZTE a odběratelem.
Pokud by byl ukončen smluvní vztah mezi stavebníkem a stěžovatelem, uváděné důsledky
by rovněž nastaly, avšak v případě změny vytápění a odpojování od SZTE na základě stavebního
řízení vůbec nemá k takové situaci dojít. Mezi realizací stavebního záměru a stěžovatelem
nastíněnými problémy je zřejmý přímý kauzální vztah. Stavebník v rozporu s projektovou
dokumentací neprovedl odpojení od SZTE, čímž zasáhl do vlastnických práv stěžovatele.
Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 92/2013 - 51,
nejsou aplikovatelné na tento případ. Stěžovatel nechce na své náklady odstraňovat tepelné
přípojky po každém jednotlivém žadateli o změnu, jelikož žadatelé nejsou k tomuto dle názoru
správních orgánů povinni, a poté se zdlouhavě domáhat po žadatelích úhrady těchto nákladů
mnohdy soudní cestou. Správní orgány a krajský soud dospěly k závěru, že žadatel o změnu
vytápění a odpojení od SZTE má sice povinnost uhradit náklady na odstranění tepelné přípojky,
ale nemá povinnost při odpojování od SZTE tuto přípojku odstranit. Uvedené se projeví v růstu
cen tepla ostatních účastníků SZTE, což je v rozporu s úmyslem zákonodárce ohledně §77
odst. 5 energetického zákona.
Stěžovateli se nejedná o to, aby stavební úřad posoudil ekonomické dopady změny
způsobu vytápění, ale aby posoudil námitku ve vztahu k dotčení stěžovatelova vlastnického
práva, neboť postupem stavebníka dojde k zásahu do práv a povinností stěžovatele bez ohledu
na to, jak budou tyto dopady kvantifikovány.
V případě, že nedojde k odstranění tepelné přípojky a modifikaci oprávnění a povinností
stěžovatele k ní, právě tehdy bude docházet ke vzniku nákladů na odstranění či udržování
přípojky. V právě uvedeném spatřuje stěžovatel dotčení svých vlastnických práv a povinností.
Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť krajský soud
nedostatečným způsobem a nepřesvědčivě vyložil své úvahy; ty se na projednávaný případ vůbec
nedají aplikovat. Krajský soud se nezabýval všemi žalobními body a nedostatečně se vypořádal
s připomínkami stěžovatele ohledně interpretace a postupu jiných stavebních úřadů,
soudů a Energetického regulačního úřadu. Krajský soud se vůbec nezabýval tím, co je smyslem
§77 odst. 5 energetického zákona. Dále se nevěnoval argumentaci stěžovatele týkající
se původního znění citovaného ustanovení a jeho textu ve znění novely č. 131/2015 Sb.
Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby rozsudek krajského soudu zrušil.
III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
Žalovaný se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu, nadále setrval na svých závěrech
učiněných v řízení před krajským soudem a v odůvodnění svého rozhodnutí. Zastává názor,
že otázka odstranění teplovodní přípojky, která se po odpojení stavebníka od centrálního
vytápění stane nefunkčním zařízením, je věci soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelem
a stavebníkem, který nemůže být za daného legislativního rámce řešen ve stavebním řízení
a nemůže být sám o sobě důvodem pro odepření vydání stavebního povolení na změnu způsobu
vytápění. Uvedenou otázku je třeba řešit dle §77 odst. 5 věty druhé energetického zákona.
Je třeba rozlišit na jedné straně změnu způsobu vytápění z pohledu energetického a stavebního
zákona a na straně druhé jakýsi soukromoprávní vztah mezi odběratelem (stavebníkem)
a dodavatelem tepelné energie (stěžovatelem). Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítl, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. Uvedeným se Nejvyšší správní soud zabýval v prvé řadě, neboť pokud by byla námitka
nepřezkoumatelnosti shledána důvodnou, nutně by to muselo vést ke zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů stěžovatel spatřuje v tom, že krajský
soud nedostatečně vyložil své úvahy a nezabýval se všemi žalobními body, neboť se nevypořádal
s argumentací ohledně interpretace aplikovaných ustanovení (vč. poukazu na novelu
č. 131/2015 Sb.) a postupu jiných orgánů. Námitce nepřezkoumatelnosti nelze přisvědčit,
neboť z napadeného rozsudku plyne jednoznačné a vnitřně konzistentní právní posouzení,
z něhož je zřejmý názor soudu (ke správnosti a zákonnosti posouzení žalobních bodů krajským
soudem viz podrobněji níže). Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná názor Ústavního
soudu vyslovený v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (rozhodnutí Ústavního
soudu jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz): „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže
obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže
proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Není tedy povinností krajského soudu vypořádat
každé jednotlivé tvrzení uplatněné v průběhu řízení před správním soudem, ale zabývat se všemi
řádně uplatněnými žalobními body. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud dostatečným
způsobem vyložil, proč považuje argumenty stěžovatele týkající se aplikace a interpretace §77
odst. 5 energetického zákona a předmětných ustanovení stavebního zákona za liché, mylné
či vyvrácené. Závěry učiněné krajským soudem přitom dle Nejvyššího správního soudu
odpovídají rovněž na výňatky z názorů různých správních orgánů, které stěžovatel citoval
v žalobě. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud konstatoval, že při přezkumu
rozhodnutí žalovaného vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu a napadený výrok přezkoumal v mezích žalobních bodů
(§75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Ačkoliv nebylo výslovně reagováno na argument stěžovatele související
s novelou č. 131/2015 Sb., z odůvodnění napadeného rozsudku je seznatelné, z jakého důvodu
považoval krajský soud tuto argumentaci za bezpředmětnou. Dlužno poznamenat, že úvahy
o interpretačním dopadu novely č. 131/2015 Sb. na aplikovaná ustanovení v nyní projednávané
věci přednesl stěžovatel poprvé nikoliv v žalobě, ale až v replice k vyjádření žalovaného ze dne
8. 7. 2015, a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 24. 11. 2014, přičemž novela č. 131/2015
byla vyhlášena ve Sbírce zákonů až dne 5. 6. 2015 a účinná je od 1. 1. 2016 (podrobněji viz níže).
Nejvyšší správní soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku neshledal
důvodnou. Z toho důvodu se dále zabýval námitkami směřujícími do merita věci.
Stěžovatel, který je vlastníkem rozvodného tepelného zařízení a tepelné přípojky, žalobou
napadl rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno stavební
povolení vydané ve stavebním řízení podle §115 stavebního zákona, a to na stavbu spočívající
ve změně způsobu vytápění bytového domu. Podle výrokové části stavebního povolení
má být obsahem stavby mj. „odpojení bytového domu od systému centrálního zásobování teplem“.
Z technické zprávy, která je součástí projektové dokumentace, bodu 3. Stávající stav plyne,
že „primární část UT (tj. ústředního topení) bude demontována, včetně napojení na otopnou soustavu v rohu
technické místnosti. Přívod TUV (tj. teplé užitkové vody) bude zaslepen, ohřev cirkulace bude demontován.“
Podle stěžovatele je projektová dokumentace nedostatečná, neboť neřeší odstranění tepelné
přípojky ve vlastnictví stěžovatele, která vede k bytovému domu. Namítá, že krajský soud
nesprávně posoudil specialitu §77 odst. 5 energetického zákona vůči stavebnímu zákonu
a námitky ve stavebním řízení jako vybočující z rámce §114 stavebního zákona. Z těchto
ustanovení podle stěžovatele plyne, že ve stavebním řízení mělo být řešeno právě též odstranění
tepelné přípojky vedoucí k bytovému domu, a proto jsou projektová dokumentace a vypořádání
námitek stěžovatele nedostatečné a stavební řízení trpí vadami.
Podle §109 písm. d) stavebního zákona je účastníkem stavebního řízení vlastník stavby
na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě
právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li být jejich práva prováděním stavby přímo
dotčena.
Podle §114 odst. 1 stavebního zákona účastník řízení může uplatnit námitky proti
projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených
orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou
provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo
stavbě. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako
účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozsah uvedený ve větě
první, se nepřihlíží.
Podle §77 odst. 5 energetického zákona změna způsobu dodávky nebo změna způsobu
vytápění může být provedena pouze na základě stavebního řízení se souhlasem orgánů ochrany
životního prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí. Veškeré vyvolané jednorázové
náklady na provedení těchto změn a rovněž takové náklady spojené s odpojením od rozvodného
tepelného zařízení uhradí ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení
požaduje.
Nejvyšší správní soud se opakovaně zabýval otázkou staveb spočívajících ve změně
způsobu dodávky nebo vytápění, vztahem ustanovení o stavebním řízení a §77 odst. 5
energetického zákona a rozsahem námitek, které může uplatnit vlastník tepelného zařízení
a tepelné přípojky, který je účastníkem stavebního řízení podle §109 písm. d) stavebního zákona.
Například v rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010 - 71, zdejší soud ve skutkově
obdobné věci konstatoval: „Pokud by krajský, případně Nejvyšší správní soud, přiznal stěžovatelem
(vlastník tepelného zařízení - pozn. NSS) uplatněným námitkám relevanci a věcně se jimi zabýval, dostal
by se stěžovatel z pozice žalobce namítajícího zkrácení svých veřejných subjektivních práv do pozice univerzálního
dohlížitele na zákonnost postupu a rozhodnutí správních orgánů. Takové postavení mu však nepřísluší. Je nutno
zdůraznit, že stěžovatel jako podnikatelský subjekt není garantem zákonnosti rozhodování správních orgánů
a není ani subjektem, který by byl oprávněn podat žalobu ve veřejném zájmu (viz §66 s. ř. s.). „[…] Nikoliv
veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických
a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv.“ V daném
případě sice Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o aktivní legitimaci stěžovatele k podání žaloby, nicméně
rozsah toho, co byl oprávněn v žalobě proti rozhodnutí krajského úřadu namítat, byl determinován jeho
postavením ve správním řízení, tj. důvodem jeho účastenství ve stavebním řízení, resp. tím, jaká jeho veřejná
subjektivní práva mohla být vydáním napadeného správního rozhodnutí dotčena. […] obchodní zájmy jsou
v řízení o povolení stavby zcela irelevantní a správní orgány nepochybily, pokud je ve stavebním řízení
nezohlednily.“
V rozsudku ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 9 As 52/2011, Nejvyšší správní soud ve skutkově
obdobné věci uvedl, že se „rozsah skutečností, které byla stěžovatelka (vlastník tepelného zařízení -
pozn. NSS) jak v řízení před správními orgány, tak i v řízení před krajským soudem, oprávněna namítat,
primárně odvíjí od důvodu jejího účastenství v řízení před správním orgánem […] Dle příslušných ustanovení
energetického zákona je na základě stavebního povolení (nyní rozhodnutí o dodatečném povolení stavby) stavebník
oprávněn provést změnu stavby spočívající ve změně vytápění. Vytápění konkrétní stavby je totiž její nedílnou
součástí a spolu s dalším technickým vybavením zabezpečuje způsob využití stavby, pro který byla navržena
a provedena, a ke kterému bylo následně povoleno její užívání. […] Změna způsobu vytápění je tedy z pohledu
energetického a stavebního zákona samostatným stavebním řízením, které není nijak vázáno na soukromoprávní
smluvní vztah mezi odběratelem (nyní stavebníkem) a dodavatelem tepelné energie. Fakticky obsahuje změna
způsobu vytápění dvě součásti. První z nich je shora uvedené stavební řízení, kterým je příslušným správním
orgánem za předpokladu splnění zákonem stanovených kritérií povolována změna stavby. Druhým aspektem
je pak soukromoprávní vztah mezi odběratelem tepelné energie a jeho dodavateli, kdy na základě smluvních
ujednání mezi nimi dochází či nedochází k dodávkám tepelné energie do daného objektu. Tvrdí-li dále
stěžovatelka, že se v předmětných nemovitostech stále nacházejí části jejího zařízení a mělo či má dojít k jejich
zabezpečení či odstranění, ztotožňuje se kasační soud s názorem krajského soudu, že se jedná o otázku týkající
se soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelkou a stavebníkem. V této souvislosti je rovněž vhodné upozornit
na právní úpravu obsaženou v ustanovení §77 odst. 5 věta druhá energetického zákona, dle které „veškeré
vyvolané jednorázové náklady na provedení těchto změn a rovněž takové náklady spojené s odpojením
od rozvodného tepelného zařízení uhradí ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení
požaduje“. Náklady spojené s provedením stavebních změn dle ustanovení §77 odst. 5 energetického zákona
je tedy povinen hradit ten, kdo tuto změnu iniciuje. Ekonomické dopady, které má pro dodavatele tepelné energie
ztráta jednoho z odběratelů jsou však opět následkem ukončení soukromoprávního vztahu a nikoliv věcí
stavebního řízení a tedy i důvodem pro jakýkoliv zásah ze strany veřejné moci.“
V rozsudku ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 92/2013 - 51, zdejší soud v obdobné věci
konstatoval, že „stěžovatel (vlastník tepelného zařízení - pozn. NSS) nemá na základě žádného právního
předpisu pravomoc k ochraně veřejného zájmu, přísluší mu pouze ochrana jeho vlastních práv. V této souvislosti
proto neobstojí ani poukaz stěžovatele na úmysly zákonodárce při povolování změny vytápění. Namítá-li
stěžovatel, že předmětná přípojka k SZTE ztratí svým neužíváním způsobilost sloužit k vytápění, jedná
se dle názoru soudu o otázku týkající se soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelem a stavebníkem.“
V rozsudku ze dne 17. 12. 2015, č. j. 4 As 174/2015 - 39, zdejší soud v obdobné věci
vyslovil: „Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje kasační námitce, že ve stavebním řízení lze vedle fyzických zásahů
do soustavy projednávat i dopady na SZTE jako celek v příslušné lokalitě. Ve stavebním řízení nejsou předmětem
posuzování žádosti o stavební povolení otázky ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti stavby pro stavebníka nebo
jiné účastníky řízení. […] i v případě, že by se dopady způsobené ztrátou části odběratelského řetězce promítly
i do cen ostatních odběratelů tepelné energie ze SZTE, nešlo by o situaci vytvářející veřejný zájem, který by měl být
chráněn ve stavebním řízení, nadto stěžovatelem (vlastník tepelného zařízení - pozn. NSS) jako
podnikatelským subjektem, neboť ve stavebním řízení nejsou předmětem posouzení ekonomické zájmy účastníků
řízení. Stěžovatelem uplatněné námitky o veřejném zájmu na provozuschopnosti soustavy SZTE a udržení
dosavadních nákladů nelze podřadit pod námitky proti projektové dokumentaci stavebních úprav, neboť se týkají
zcela jiné roviny zájmů. Je třeba rozlišovat na jedné straně změnu způsobu vytápění z pohledu energetického
a stavebního zákona projednávanou ve stavebním řízení, a na straně druhé soukromoprávní vztah, z něhož
vyplývají důsledky spočívající v omezení dodávek tepelné energie do předmětného objektu a případně i v omezení
provozu SZTE.“
Citovanou judikaturu v jejích intencích, jakož i v intencích dalších skutkově a právně
obdobných věcí (rozsudky zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 82/2013 - 56, ze dne
11. 4. 2014, č. j. 5 As 89/2013 - 50, a ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 As 134/2014 - 34), rozhodl
krajský soud v nyní projednávané věci. Jakkoliv stěžovatel v kasační stížnosti několikrát uvedl,
že případy řešené citovanou judikaturou jsou odlišné, zůstalo jeho tvrzení pouze v obecné rovině.
Nejvyšší správní soud je naopak názoru, že z citované judikatury plyne zřetelný právní názor,
který je plně aplikovatelný také v nyní projednávané věci a není důvodu se od něj odchýlit.
Stěžovatel v průběhu řízení před správními orgány a krajským soudem namítal,
že je dotčen na svých právech tím, že ve stavebním řízení a projektové dokumentaci není řešeno
odstranění tepelné přípojky v jeho vlastnictví, která vede do bytového domu. V tomto ohledu
je však podstatný předmět stavebního řízení. Tepelná přípojka vedoucí do bytového domu
nemohla být předmětnou stavbou v rozsahu, v jakém byla povolována ve stavebním řízení,
dotčena. Odpojení od SZTE se uskutečňuje nikoliv pouze faktickým odstraněním přípojky
do SZTE, jak tvrdí stěžovatel. K odpojení od SZTE a ke změně způsobu vytápění může zcela
zřejmě dojít, aniž by byla odstraněna tepelná přípojka; realizace povolované stavby bude spočívat
v instalaci nového zařízení sloužícího k vytápění a zaslepení stávající tepelné přípojky z SZTE,
jak tomu je v nyní projednávané věci. Faktická další existence tepelné přípojky nemusí být
(a v tomto konkrétním případě není) pro účely stavebního řízení ve věci stavby spočívající
ve změně způsobu vytápění relevantní. Námitky stěžovatele, že má dojít k zabezpečení
či odstranění tepelné přípojky v jeho vlastnictví, nemohou být řešeny správními orgány
v tomto stavebním řízení, neboť se jedná o otázku týkající se soukromoprávního vztahu mezi
stěžovatelem a stavebníkem, jdoucí nad rámec předmětu stavebního řízení. Pro úplnost lze
odkázat na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, podle něhož „je přípojka tepelné energie včetně
připojení stavby a odběrných zařízení vedených mimo budovu stavbou, která dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
bod 10. stavebního zákona nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, a dle ustanovení §128
odst. 1 téhož zákona není její vlastník povinen ohlásit stavebnímu úřadu záměr ji odstranit.“
Z uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele, podle kterého z §77
odst. 5 energetického zákona plyne, že celá změna vytápění, včetně odstranění tepelné přípojky
v jeho vlastnictví, musí být řešena v rámci stavebního řízení. Stěžovatel de facto žádá, aby stavební
úřad ex offo rozšířil předmět stavebního řízení také na řízení o odstranění tepelné přípojky v jeho
vlastnictví, a to z důvodu, že odstranění tepelné přípojky ekonomicky souvisí s povolovanou
stavbou, v důsledku které dojde k odpojení stavebníka od SZTE. Takový požadavek však zcela
zjevně nemá zákonnou oporu a nelze jej dovozovat ani z §77 odst. 5 věty druhé energetického
zákona. Citované ustanovení stanoví distribuci nákladů spojenou se změnou vytápění. V žádném
případě však nezakládá kompetenci stavebního úřadu k tomu, aby bez dalšího rozšiřoval předmět
stavebního řízení nad rámec žádosti stavebníka, jakkoliv zavazoval stavebníka k povinnostem
týkajícím se tepelné přípojky, která není jeho vlastnictvím, vyzýval jej k doplnění žádosti
o stavební povolení atp.
Nic takového neplyne ani z názorů Krajského úřadu Ústeckého kraje, Ministerstva
pro místní rozvoj, Energetického regulačního úřadu či Nejvyššího soudu, které stěžovatel citoval
v žalobě. Lze z nich dovodit, že podle těchto subjektů musí být projektová dokumentace stavby
spočívající ve změně způsobu vytápění komplexní a musí řešit všechny důležité okolnosti, které
realizací navrhované stavby a jejím užíváním vzniknou a umožní ji funkčně dokončit. Takový
požadavek se však vztahuje ke stavbě povolované na základě žádosti stavebníka, tj. ke změně
způsobu vytápění v bytovém domě. Tuto stavbu lze jistě funkčně a komplexně dokončit,
aniž by došlo k odstranění tepelné přípojky ve vlastnictví stěžovatele, neboť odpojení od SZTE
bude provedeno zaslepením, jak je uvedeno v projektové dokumentaci. Tvrzení stěžovatele
o neodbornosti provedení zaslepení tepelné přípojky zůstalo jen ve velmi obecné rovině
a stěžovatel je ničím nepodložil; Nejvyšší správní soud v tomto ohledu žádné nedostatky
projektové dokumentace neshledal. Žádný z uvedených subjektů výslovně ani implicitně neuvedl,
že je nezbytné, aby v případě stavebního řízení na stavbu spočívající ve změně způsobu vytápění
stavební úřad rozšířil předmět řízení rovněž na odstranění tepelné přípojky vedoucí k zamýšlené
stavbě, která je nadto ve vlastnictví třetí osoby odlišné od stavebníka (resp. žadatele o stavební
povolení). K uvedenému správní orgány kompetenci nemají.
Z názorů uvedených subjektů stěžovatel dále dovozoval, že za náklady související
s odpojením od SZTE ve smyslu §77 odst. 5 věty druhé energetického zákona je nutné
považovat mj. náklady na odstranění tepelné přípojky. Toho si měl být vědom i zákonodárce,
který novelou č. 131/2015 Sb. doplnil citované ustanovení tak, že za jednorázové náklady
na provedení změny způsobu dodávky nebo vytápění výslovně označil „náklady spojené s odpojením
od rozvodného tepelného zařízení včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice“. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že správní orgány ani krajský soud nevyvracely skutečnost, že odstranění tepelné
přípojky ve vlastnictví stěžovatele může splňovat podmínky podle §77 odst. 5 věty druhé
energetického zákona. Stejně tak nehodnotily, jaké důsledky může mít faktické neužívání tepelné
přípojky a ztráty její způsobilosti sloužit svému účelu. Dle názoru správních orgánů a krajského
soudu se však jedná o otázku soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelem a stavebníkem.
Ve stavebním řízení není možné projednávat stěžovatelem namítané ekonomické dopady
související s odpojením určitého odběratele od SZTE v příslušné lokalitě.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal, že by se krajský soud
dopustil namítaného pochybení spočívajícího v nezákonném posouzení právní otázky.
Krajský soud rozhodl v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, od které
nebylo důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit. Ani námitka nezákonnosti tak není
důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti; z obsahu spisu však plyne,
že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly (žalovaný
ve svém vyjádření výslovně uvedl, že právo na náhradu nákladů řízení neuplatňuje). Osoba
zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů,
které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, popř. jí soud může
na návrh z důvodů zvláštního zřetele přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.
V daném řízení osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti, které by jí soud uložil,
nevyjádřila se ke kasační stížnosti, a tedy ani nenavrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu
nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. února 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu