ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.6.2017:105
sp. zn. 6 As 6/2017 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobce: SVS Delta Racing Team, z. s., IČ 26983729, se sídlem Dolní 61,
Kobeřice u Brna, zastoupený MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem
Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,
se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, za účasti: I. Agria, a.s., IČ 60699175, se sídlem
Nížkovice 74, II. D. H., III. M. K., IV. V. P., V. P R OA GR O , spol. s r. o., IČ 46977295, se
sídlem Marefy 140, Bučovice, VI. P. S., zastoupená Mgr. Michalem Dobešem, advokátem,
se sídlem Křenová 71, Brno, VII. M. U., VIII. obec Vážany nad Litavou, se sídlem Vážany
nad Litavou 125, zastoupená Mgr. Františkem Štouračem, advokátem, se sídlem Masarykova
413/34, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. prosince 2014, č. j. JMK
105282/2014, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení VIII proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2016, č. j. 62 A 25/2015 - 284,
takto:
I. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení VIII se zamít á .
II. Osoba zúčastněná na řízení VIII n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Osobám zúčastněným na řízení se n ep ř i zn áv á náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti.
VI. Osobě zúčastněné na řízení VIII se v rací soudní poplatek za návrh na vydání
předběžného opatření ze dne 17. února 2017 ve výši 1 000 Kč, který jí bude vyplacen
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Pozemek p. č. 1854 v k. ú. Vážany nad Litavou (dále je vždy míněno toto katastrální
území) je dnes rozdělen na tři části, přičemž pozemek p. č. 1854/1 vlastní BIKE PARK, z. s.,
a pozemky p. č. 1854/2, 1854/3, 1852 a 1855 náleží žalobci (zapsanému spolku,
jehož předmětem činnosti je „provozování a organizování mládežnických motoristických sportů
nevýdělečným způsobem“). Okolo roku 2007, kdy šlo v případě pozemků p. č. 1854/1, 1854/2
a 1854/3 ještě o pozemek jediný, začal na něm stavebník a jeho tehdejší vlastník (odštěpný závod
zahraniční právnické osoby TML INTERNATIONAL CORPORATION, organizační složka,
jejímž zřizovatelem je obchodní společnost se sídlem na Floridě, USA), provádět terénní úpravy.
Jejich deklarovaným cílem mělo být vytvoření motokrosové dráhy včetně zázemí pro pořádání
závodů. Dělo se tak na základě tří souhlasů Městského úřadu ve Slavkově u Brna
(dále též „stavební úřad“): a) souhlas stavebního úřadu č. j. SÚ/23180-07/7617-2007/Sv
ze dne 27. listopadu 2007 s ohlášením „terénních úprav sportoviště Vážany nad Litavou“,
b) mlčky udělený souhlas s ohlášením II. etapy těchto terénních úprav (ten byl po uplynutí lhůty
doplněn i písemným souhlasem č. j. SÚ/9550-08/3678-2008/Sv ze dne 30. května 2008),
c) společný územní souhlas a souhlas s ohlášením III. etapy uvedených terénních úprav
č. j. SÚ/14756-08/4505-2008/Sv ze dne 7. srpna 2008. K terénním úpravám využíval stavebník
zejména výkopovou zeminu ze stavebních prací. V první etapě šlo o zeminu z lokální stavby
vodovodu, avšak v rámci druhé a třetí etapy již stavebník dovážel zeminu z rozsáhlých liniových
staveb v okolí Brna (např. z tunelů Dobrovského). Celkově bylo na uvedený pozemek v průběhu
let navezeno několik set tisíc metrů krychlových materiálu – výkopové zeminy s příměsí
stavebního odpadu.
[2] Navezená zemina se postupně začala sesouvat ze svahů navážky na sousední pozemky,
a to zejména směrem k poldru, který vybudovala v minulosti obec Vážany nad Litavou
jako protipovodňové opatření. Dne 23. června 2014 proto vydal stavební úřad rozhodnutí,
kterým de facto nařídil žalobci, aby uvedl dotčené území do původního stavu před započetím
navážky. Konkrétně mu uložil, aby odstranil terénní úpravy realizované na pozemcích
p. č. 1854/1 a 1854/2 (původně parcela č. 1854), a dále na pozemcích p. č. 1852, 1853, 1855,
1856, 1857, 2109, 1850, 1849, 1848, 1847, 1846, 1845, 1844, 1843, 1842, 1841, 1840, 1839, 1838,
1837, 1836, 1835, 1834, 1833, 1832, 1831, 1830, 1829, 1678, 1677, 1676, 1675, 1674, 1673, 1672,
1671, 1670, 1669, 1668, 1667, 1666 a 1291, vše v k. ú. Vážany nad Litavou, provedené v rozporu
s vydanými opatřeními stavebního úřadu, a to ve lhůtě tří let od právní moci tohoto rozhodnutí
(dále též „rozhodnutí o odstranění terénní úpravy“). Stavební úřad zároveň tímto rozhodnutím
stanovil podmínky pro odstranění předmětné terénní úpravy, včetně povinnosti žalobce předložit
technologický postup prací při jejím odstraňování, a to do devadesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí. Žalobcovo odvolání zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v návětí.
[3] Žalobce podal správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“),
a ten odvolací rozhodnutí zrušil. Vyšel z toho, že rozprostření zeminy na jiné pozemky
ve vlastnictví třetích osob bylo jediným důvodem, proč stavební úřad a žalovaný nařídili žalobci
odstranění terénní úpravy jako celku ze všech pozemků, na nichž se v současné době nachází.
Takový důvod pro nařízení odstranění terénní úpravy jako celku však nemůže obstát. Krajský
soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2008
č. j. 2 As 53/2007 - 111 a na zásadu minimalizace zásahu do právní sféry jednotlivce dovodil,
že stavební úřad měl použít takové prostředky, kterými lze ještě dosáhnou sledovaného cíle
(návrat terénní úpravy sportoviště do původní podoby), nicméně které šetří co nejvíce práva
stavebníka nabytá na základě dřívějších ohlášení. Krajský soud proto uzavřel: „Žalovaný nedostatečně
zjistil skutkový stav ohledně technologické proveditelnosti odstranění terénní úpravy tak, aby bylo možno
minimalizovat zásah do oprávnění žalobce mít umístěnu terénní úpravu – sportoviště v původně ohlášené podobě,
pakliže má být rozprostření zeminy na okolní pozemky tím jediným důvodem pro nařízení odstranění terénní
úpravy. Pro závěr o tom, že předmětnou terénní úpravu z hlediska jejího odstranění nelze rozdělit na jednotlivé
části, o nichž by bylo možno rozhodnout v rámci jednoho výroku prvostupňového orgánu, pak chybí dostatečné
úvahy žalovaného, podložené náležitými skutkovými podklady.“
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[4] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala obec Vážany nad Litavou
jako osoba zúčastněná na řízení VIII (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost. Stěžovatelka
v kasační stížnosti navrhla (a žalovaný tento návrh taktéž podpořil), aby Nejvyšší správní soud
vydal předběžné opatření, jímž by uložil žalobci zdržet se dalšího navážení jakéhokoliv materiálu
na pozemky p. č. 1855, 1854/1, 1854/2, 1854/3 a 1852, vše v k. ú. Vážany nad Litavou.
Tomuto návrhu Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením ze dne 1. února 2017,
č. j. 6 As 6/2017 - 75.
[5] Kasační stížnost odůvodnila stěžovatelka tím, že terénní úpravy provedené žalobcem
a jeho právními předchůdci tvoří skutečně jeden nedílný celek a jejich odstranění
po částech není prakticky možné. Zemina zde byla navršena do nepřiměřené výše
bez jakýchkoliv zabezpečovacích opatření a při jejím odebrání z okolních pozemků dojde
k dalším sesuvům mimo pozemky, na nichž byly terénní úpravy v minulosti povoleny.
Stěžovatelka k tomu citovala z geotechnického posouzení nestabilní oblasti v k. ú. Vážany
nad Litavou, zpracované společností PROXIMA PROJEKT s.r.o., v prosinci 2015: „Je patrná
snaha o odtěžení části násypového tělesa. Hmota z tělesa byla odvezena do horních partií násypového tělesa.
Při odtěžování došlo i k odtěžení paty násypového tělesa. Nejvyšší hmota násypového tělesa a sesuvu zůstala
nedotčená a dále přitěžuje celý masív, který je nyní oslaben v jeho patě. Horní hmoty násypového tělesa jsou
zapřeny do níže položených již destabilizovaných hmot. ... Dlouhodobým rozvolňováním masivu dochází a bude
docházet k neustálému zvětšování se sesuvné plochy, tím více hmoty bude v plíživém pohybu až do doby prvního
většího deště nebo jarního tání. V této době dojde s velkou pravděpodobností k výrazné destabilizaci celého sesuvu
(z plouživého pohybu se stane zemní proud) a jeho rychlému pohybu do oblasti Poldru 1.“ Žalobce pak
podle stěžovatelky nadále zhoršuje celou situaci tím, že stále pokračuje v navážení další zeminy.
[6] Dále stěžovatelka poukázala na to, že podle výše uvedeného geotechnického posouzení
„násypové těleso je tvořeno zeminami z výkopů, tak rovněž stavebním odpadem cihly, malta, omítkoviny, beton,
výztuž, dřevo a blíže neurčeným. Z hlediska posuzování se tedy již nejedná o běžný zeminový násyp,
ale již o skládku.“ Skutečnost, že se jedná o nepovolenou skládku, je podle stěžovatelky porušením
stavebního povolení a důvodem pro odstranění stavby, jak je uvedeno v rozhodnutích správních
orgánů. Stěžovatelka doplnila, že jednání žalobce šetřila i Policie České republiky, Krajské
ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Vyškov, Oddělení hospodářské
kriminality pod sp. zn. KRPB-293013-437/TČ-2015-061281-JV jako podezření ze spáchání
trestných činů neoprávněného nakládání s odpady a ohrožení životního prostředí,
přičemž podle informací stěžovatelky je vyšetřování skončeno a ve věci bude podána obžaloba.
[7] Stěžovatelka následně svou kasační stížnost doplnila o odborné vyjádření společnosti
PROXIMA PROJEKT s.r.o. ze dne 20. ledna 2017. Z něj vyplývá, že není realizovatelné
odstranit násypové těleso pouze částečně tak, aby respektovalo hranice pozemků tělesem
zasažené, jelikož by to vedlo k vysokým zářezům v tomto tělese, které by se musely zajistit
pomocí trvalých tuhých pažících konstrukcí, což by bylo technicky náročné a dlouhodobě
neudržitelné.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření vyslovil plnou podporu stěžovatelce a její kasační stížnosti
a návrhu na vydání předběžného opatření.
[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti požádal Nejvyšší správní soud o přednostní
projednání věci kvůli omezení vlastnického práva, které pro něj plyne z mezitím vydaného
předběžného opatření. Poté shrnul skutkový stav, přičemž ve vztahu k napadeným správním
rozhodnutím zdůraznil, že „jediným důvodem tvrzeného rozporu provádění terénních úprav se souhlasy
MÚ Slavkov u Brna je skutečnost, že se nějaká zemina nachází i mimo pozemky, k nimž se tato opatření
vztahují. Tímto důvodem není například složení zeminy a tato otázka vůbec nebyla ve správním řízení
zkoumána. Jediným důvodem pro označení terénních úprav a sesuté zeminy za jeden celek, a potažmo
pro konstatování nemožnosti odstranění jen jejich části, pak je údajná nemožnosti tuto část (za účelem odstranění)
vymezit. Tímto důvodem naopak není hrozící sesuv materiálu ze zbývajících terénních úprav.“ Ve vztahu
k napadenému rozsudku krajského soudu pak žalobce upozornil, že ten zrušil rozhodnutí
žalovaného proto, že bylo v rozporu se spisy, resp. v nich nemělo oporu, tedy podle §76 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Konkrétně zdůrazňuje pasáž, v níž krajský soud uvedl: „Pro závěr o tom, že předmětnou
terénní úpravu z hlediska jejího odstranění nelze rozdělit na jednotlivé části, o nichž by bylo možno rozhodnout
v rámci jednoho výroku prvostupňového orgánu, pak chybí dostatečné úvahy žalovaného, podložené náležitými
skutkovými podklady.“
[10] Z toho pak žalobce dovozuje, že kasační stížnost je nepřípustná, neboť namísto polemiky
s odůvodněním rozsudku krajského soudu se pokouší doplňovat nové důvody pro vydání
napadených správních rozhodnutí, které v nich však nejsou obsaženy a nebyly ani předmětem
předcházejícího správního či soudního řízení. Stěžovatelka v kasační stížnosti neoznačuje místa
ve spise, jež by skýtala oporu pro závěry správních orgánů. Místo toho uvádí jiné (nové) skutkové
důvody, než na které se odvolával žalovaný a stavební úřad. Tyto důvody, jimiž má být podpořen
závěr, že terénní úpravy tvoří jeden nedílný nepovolený celek (konkrétně jejich materiálové
složení) a že je nelze odstraňovat po částech (konkrétně pro nebezpečí dalších sesuvů) navíc opět
nemají ve spisech žádnou oporu. Stěžovatelka tedy ve skutečnosti podle žalobce nenamítá
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem, jak tvrdí, pročež je její kasační stížnost
nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. , neboť se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103 s. ř. s. V podstatě ze stejných skutečností dovozuje žalobce též nepřípustnost kasační
stížnosti ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s., podle něhož Nejvyšší správní soud nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až po vydání napadeného soudního rozhodnutí
(k tomu žalobce odkázal na rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 3 As 51/2003 a 7 As 60/2007).
[11] Ve zbývající části svého vyjádření pak žalobce obsáhle polemizuje s obsahem výše
citovaného geotechnického posouzení nestabilní oblasti v k. ú. Vážany nad Litavou, zpracované
společností PROXIMA PROJEKT s.r.o., z prosince 2017, a s tím, jak jej stěžovatelka prezentuje
a interpretuje ve svých podáních. Především však upozorňuje, že tento dokument vznikl
až téměř rok po vydání rozhodnutí žalovaného a nepopisuje tedy stav terénních úprav době
vydání napadeného rozhodnutí, nýbrž stav údajně existující nejméně o půl roku později.
Při přezkumu napadeného rozsudku proto nelze k tomuto dokumentu přihlížet. Aktuální
skutkový stav je navíc opět odlišný, neboť v době vypracování citovaného posouzení žalobce
teprve započal s řešením sesuvu. V období od prosince 2015 do dubna 2016 pak žalobce odtěžil
značnou část zeminy sesuté mimo pozemky sportoviště a přepravil ji zpět na tyto pozemky
do dostatečné vzdálenosti od jejich okraje. Po odtěžení zeminy žalobce úpravou zbývajícího
materiálu vytvořil pozvolný svah, který dalším sesuvům brání.
[12] Obdržená vyjádření zaslal Nejvyšší správní soud na vědomí ostatním účastníkům řízení
a osobám zúčastněným na řízení. Osoby zúčastněné na řízení (vyjma stěžovatelky) se ke kasační
stížnosti nijak nevyjádřily.
[13] Dne 17. února 2017 obdržel Nejvyšší správní soud další návrh stěžovatelky na vydání
předběžného opatření, jímž by i subjektu BIKE PARK, z. s., byla uložena povinnost,
aby se zdržel dalšího navážení jakéhokoliv materiálu na pozemky p. č. 1855, 1854/1, 1854/2,
1854/3 a 1852 v k. ú. Vážany nad Litavou. Stěžovatelka tvrdila, že BIKE PARK, z. s.,
který je personálně propojen s žalobcem, nadále pokračuje v navážení materiálu na pozemek
1854/1 a další pozemky, ostatně na jeho pozemek 1854/1 se lze dostat jen přes pozemky
žalobce, jemuž již Nejvyšší správní soud předběžným opatřením navážku zakázal. K rozhodnutí
o tomto návrhu již Nejvyšší správní soud vzhledem k vynesení rozsudku ve věci neměl časový
prostor.
[14] Dne 20. února 2017 obdržel Nejvyšší správní soud vyjádření žalobce ke stěžovatelčině
doplnění kasační stížnosti; podle žalobce doplnění kasační stížnosti nesouvisí s přípustnými
kasačními důvody a je nepravdivé.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Neshledal přitom důvody nepřípustnosti uváděné žalobcem. Jediné,
v čem lze dát žalobci za pravdu, je nepřípustnost uplatnění skutkových okolností vyplývajících
z geotechnického posouzení nestabilní oblasti v k. ú. Vážany nad Litavou, zpracované společností
PROXIMA PROJEKT s.r.o., z prosince 2015, které vzniklo a popisuje stav po vydání
napadeného správního rozhodnutí. To se však projeví pouze tím, že Nejvyšší správní soud
k těmto skutkovým novotám nebude přihlížet, stejně jako by k nim s ohledem na §75 odst. 1
s. ř. s. nemohl přihlížet ani krajský soud. Neznamená to ale, že by byla nepřípustná celá kasační
stížnost (srov. k tomu BLAŽEK, T., JIRÁSEK, J., MOLEK, P., POSPÍŠIL, P., SOCHOROVÁ,
V., ŠEBEK, P. Soudní řád správní – online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2014,
komentář k §109 odst. 5).
[16] Pokud pak jde o samotné důvody kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud vychází z toho,
že ustanovení soudního řádu správního, která zavádějí restrikce soudního přezkumu s ohledem
na zásadu koncentrační a dispoziční, musí být podle Ústavního soudu interpretována ústavně
konformním způsobem [nález sp. zn. Pl. ÚS 12/99 ze dne 27. 6. 2000 (N 98/18 SbNU 355;
232/2000 Sb.)]. Proto Nejvyšší správní soud již v minulosti dovodil, že zákaz uvádět v řízení
o kasační stížnosti nové právní důvody, které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem,
dopadá pouze na takového stěžovatele, který byl v řízení před krajským soudem žalobcem
a svou žalobou nastavil referenční rámec přezkumu v řízení u krajského soudu.
Pokud však kasační stížnost podává žalovaný správní orgán nebo osoba zúčastněná na řízení,
mohou argumentovat jakýmikoli právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní obranu
uplatnili ve vyjádření k žalobě nebo zda takové vyjádření vůbec podali (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. července 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104). Co se týká naplnění dikce
§103 odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší správní soud má za to, že pokud žalovaný nebo osoba zúčastněná
na řízení namítají, že krajský soud zrušil napadené rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
aniž by byly naplněny podmínky uvedené v tomto ustanovení, jedná se o kasační stížnost
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť v ní jde o správnost posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Ostatně i rozsudkem ze dne 13. října 2004, č. j. 3 As 51/2003 - 58,
který žalobce cituje ve svém vyjádření, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítal,
nikoliv odmítal pro nepřípustnost.
[17] Z uvedených důvodů bylo nutné podanou kasační stížnost zhodnotit věcně. Nejvyšší
správní soud nicméně musel dospět k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[18] „Zakopaný pes“ celého případu, který se nyní ocitá až před Nejvyšším správním soudem,
leží v minulosti, konkrétně v letech 2007 a 2008, kdy Městský úřad Slavkov jakožto stavební úřad
vydal tři výše citované souhlasy s provedením terénních úprav. Tyto souhlasy – bez ohledu
na zatím nedořešenou otázku, zda vůbec terénní úpravy v navržené podobě splňovaly parametry
pro povolení ve zjednodušeném procesu – totiž byly vydány na základě naprosto nedostatečné
dokumentace předložené stavebníkem a bez stanovení konkrétních podmínek pro provádění
stavby. Výkresy předložené stavebníkem zachycují rozměr předpokládaných terénních úprav
pouze ve formě zjednodušeného půdorysného výkresu. Není z nich tudíž patrná jejich plánovaná
výška, resp. výsledný profil terénu (je z nich nanejvýš možno dovozovat, že terénní úpravy
neměly sahat až po samu hranici pozemku p. č. 1854 se sousedními pozemky, neboť obrys území
dotčeného terénní úpravou podle jednotlivých půdorysů je menší než obrys uvedeného
pozemku). V dokumentaci, která sloužila jako podklad pro souhlasy stavebního úřadu
s II. a III. etapou, se pak výslovně uvádí: „Kubaturu zeminy nelze stanovit, terénní úpravy a násypy budou
modelovány přímo na sportovišti zástupci investora.“ Z vydaných souhlasů včetně jejich podkladů
je tudíž jen obtížně možné určit, v jakém rozsahu bylo možno modelaci terénu provádět,
resp. jaké mocnosti směla případná navážka materiálu dosáhnout.
[19] Z výše popsaných důvodů je zjevné, že pro stavební úřad bylo mimořádně složité
posoudit, zda hlavní část terénních úprav, která se nachází na pozemcích, jež vznikly rozdělením
původního pozemku p. č. 1854, již překročila povolený rozsah, či nikoliv. Stavební úřad
toto dilema vyřešil tak, že se v rozhodnutí o odstranění terénní úpravy držel pouze toho, co byl
schopen bez pochybností prokázat, totiž že v důsledku neustálého vršení zeminy na pozemcích
p. č. 1854/1, 1854/2 a 1854/3 došlo k jejímu sesunutí na pozemky sousední,
na nichž jednoznačně terénní úpravy povoleny nebyly (mimo jiné se zemina sesunula
i do prameniště Vážanského potoka). Z toho, že se určitá část navezeného materiálu nachází
mimo původní pozemek p. č. 1854, pak stavební úřad vyvodil, že terénní úprava překročila
povolený rozsah a jako celek je tedy nepovolená. Žalovaný k popsaným úvahám takřka nic
podstatného nepřipojil, vyjma zmínky, že „za součást terénní úpravy je třeba počítat i svahování, včetně
paty svahu“. Dále žalovaný ve svém rozhodnutí zmínil, že posuzovaná terénní úprava „podstatně
změnila vzhled prostředí a odtokové poměry v území“ a že „na dotčených pozemcích došlo ke změně terénu v celém
jeho rozsahu, přičemž žádná část původního terénu nezůstala zachována.“
[20] Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než ztotožnit se s posouzením krajského soudu,
že takto formulovaná odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů jsou (i ve svém součtu)
nedostatečná. Stavební úřad i žalovaný zcela mlčí o tom, zda terénní úpravy provedené
na bývalém pozemku p. č. 1854 překročily povolený rozsah či nikoliv, pokud jde
o jejich celkovou výšku, tvar, případně složení. Dovozovat nepovolenost terénní úpravy
jen ze samotného faktu, že došlo k sesunutí její části na sousední pozemek, podle Nejvyššího
správního soudu bez dalšího nelze. K takové události může, zejména v geologicky nestabilním
území, dojít působením vnějších vlivů i při provádění povolené terénní úpravy, kde stavebník
postupuje zcela v souladu se schválenou stavební dokumentací. Jistě by nikoho ani nenapadlo
v takové situaci nařizovat stavebníkovi, aby „za trest“ odstranil celý výsledek dosud legálně
provedených prací. Stavební úřad by mu na základě výsledků kontrolní prohlídky stavby uložil
pouze odstranit zeminu z pozemků, kam se bez jeho zavinění sesunula, a přijmout opatření,
aby se situace neopakovala. Správní orgány přitom nesnesly dostatek důvodů,
proč by tento případ měl být posuzován odlišně. Žalovaný ve svém rozhodnutí netvrdí,
že by navezení zeminy na sousední pozemky bylo výsledkem záměrného rozšíření základny celé
terénní úpravy, ani že by bylo nutným následkem překročení povoleného rozsahu navážky
zeminy na pozemky vzniklé z pozemku p. č. 1584 (což nelze vyloučit). Jelikož k otázce legality
provedených terénních úprav na bývalém pozemku p. č. 1584 se správní orgány nijak nevyjádřily,
nezbývá, než prozatím vycházet z předpokladu, že na ně nahlížejí jako na povolené,
resp. odsouhlasené stavebním úřadem. Z toho důvodu se jeví jako zcela odpovídající úvaha
krajského soudu (opřená o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2008
č. j. 2 As 53/2007 - 111), že nebylo přiměřené nařídit stavebníkovi odstranit celou terénní úpravu
jen kvůli tomu, že se její okrajové části nacházejí na pozemcích třetích osob.
[21] Lze tedy shrnout, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného tak, jak nyní stojí,
by postačovalo, pokud by stavební úřad přistoupil pouze k nařízení odstranění sesuté zeminy
z pozemků sousedících s pozemky vzniklými rozdělením pozemku p. č. 1854 (včetně pozemků
žalobce p. č. 1852 a 1855), které nejsou pokryty souhlasy stavebního úřadu s terénními úpravami.
Rozšíření výroku rozhodnutí též pozemky, kde byly terénní úpravy (v blíže neurčeném rozsahu)
v minulosti odsouhlaseny, možné je, avšak muselo by být podpořeno přesvědčivou argumentací.
Stavební úřad ani žalovaný ve svých rozhodnutích nevysvětlují, proč by nebylo možné odtěžit
pouze sesunutý materiál až po hranici pozemků patřících žalobci (resp. jeho právnímu nástupci),
na nichž byly terénní úpravy povoleny, a nebezpečí dalších sesuvů zabránit vhodně stanovenými
podmínkami. Nabízela se například možnost, že by stavební úřad v podmínkách rozhodnutí
o odstranění terénní úpravy zakázal odtěžený materiál vršit na stávající terénní úpravy a přikázal
by jej zlikvidovat v souladu se zákonem o odpadech. Zejména však z rozhodnutí není patrné,
proč by stavební úřad nemohl možnému opakování téhož problému zabránit tím, že by žalobci
uložil, aby zajistil terénní úpravy proti dalšímu sklouzávání materiálu na sousední pozemky
dosažením stanoveného sklonu svahů a jejich zpevněním (např. osázením zelení) s tím,
že pokud by pro splnění této podmínky bylo nutné nejprve odtěžit materiál z příliš prudkých
svahů té části terénních úprav, které se nacházejí na pozemku žalobce, tak s ním žalobce naloží
stejně jako s materiálem odstraněným ze sousedních pozemků.
[22] Nejvyšší správní soud uzavírá, že pokud chtěly správní orgány nařídit odstranění navážky
též z pozemků vzniklých rozdělením dřívějšího pozemku p. č. 1854, tak měly (a v dalším řízení
mají) dvě možnosti. Zaprvé měly přesvědčivě odůvodnit, proč nelze technicky zajistit svahy
terénní úpravy proti dalšímu sesouvání, a to ani tím způsobem, že by stavebníkovi nařídily
za tímto účelem odebrat dostatečné množství materiálu z okrajových částí terénní úpravy. Jedině
tak by bylo oprávněné tvrdit, že odstranění celé terénní úpravy (včetně její odsouhlasené centrální
části) je sice nechtěným, ale nutným důsledkem faktu, že došlo k jejímu částečnému sesunutí
mimo pozemky, na nichž byla povolena. Žádné úvahy o nemožnosti zajištění svahů před dalším
sesouváním nicméně správní orgány neučinily. Pokoušela se je doložit až stěžovatelka v řízení
o kasační stížnosti. Na to je však již v této fázi řízení pozdě. Stěžovatelka nemůže dodatečně
kompenzovat nedostatek odůvodnění žalovaného ve fázi soudního řízení (nemohl by to ostatně
úspěšně učinit ani sám žalovaný, srov. k tomu výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 3 As 51/2003-58). Navíc odborné dobrozdání předložené stěžovatelkou bylo
zpracováno až v lednu 2017 a krajský soud – jak již bylo výše řečeno – rozhoduje podle právního
a skutkového stavu, jaký tu byl v době vydání napadeného správního rozhodnutí (§75
odst. 1 s. ř. s.).
[23] Druhá možnost pak byla, že se správní orgány mohly pokusit dovodit, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jsou i terénní úpravy provedené na pozemcích vzniklých z pozemku p. č. 1854
v rozporu s vydanými souhlasy. Pak by bylo možno vyjít z toho, že terénní úprava je nepovolená
v celé ploše, a proto je nutné nařídit ji odstranit jako jeden celek. Pro takový postup by bylo
možné najít oporu například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. listopadu 2014,
č. j. 6 As 207/2014 - 36, kde soud uvedl: „Je praktické řízení o souvisejících nepovolených stavbách spojovat
spíše než je rozdělovat do samostatných řízení. Tím se pouze znepřehlední procesní situace, ale stavební úřad
se ani takovouto „procesní parcelací“ nemůže vyhnout věcnému posouzení souboru vzájemně souvisejících staveb
či stavebních změn jako celku. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud aproboval např. postup stavebního úřadu,
který předmětem řízení o odstranění stavby učinil celý soubor terénních úprav, jež by každá jednotlivě
povolovacímu režimu podle stavebního zákona nepodléhaly, avšak ve svém souhrnu tvořily nepovolenou
motokrosovou dráhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2014,
č. j. 4 As 162/2013 - 53).“
[24] Ani zde však správní orgány potřebnou argumentaci nenabídly a mezery v odůvodnění
jejich rozhodnutí se snaží zaplňovat až stěžovatelka v kasační stížnosti. Teprve zde se objevuje
úvaha, že terénní úpravy na pozemcích p. č. 1854/1, 1854/2 a 1854/3 jsou nelegální proto,
že se zásadně odchýlily od deklarovaného účelu, tedy že místo motokrosové dráhy zřídil
stavebník skládku stavebního odpadu, čemuž odpovídá i materiálové složení násypového tělesa
(stavebník přitom v dokumentacích pro jednotlivé stavební souhlasy sám deklaroval, že zemina
nebude znečištěna odpadem ani sutí či velkými kameny). V napadených správních rozhodnutích
však nelze vystopovat ani náznak takovéto úvahy, natožpak aby byla podložena např. sondami
do tělesa terénních úprav za účelem posouzení jeho složení. Obdobně pokud jde o překročení
odsouhlasené výše terénních úprav, není v napadených správních rozhodnutích obsažena žádná
argumentace. Žalovaný se spokojil jen s lakonickými zmínkami, že na dotčených pozemcích
došlo ke změně terénu v celém jeho rozsahu a že provedená terénní úprava podstatně změnila
vzhled prostředí, aniž by tato fakta důkazně podložil či z nich dále cokoliv vyvozoval. Nepokusil
se například vůbec porovnat stavebníkův popis záměru v jednotlivých dokumentacích
pro stavební souhlasy („úpravy stávajícího terénu sportoviště zeminou a vytvoření nových terénních skoků“)
se skutečnými výškovými profily násypového tělesa nad původním terénem (potřebné řezy měl
přitom k dispozici ve spise v rámci výpočtu kubatur, který zpracovala v listopadu 2013 geodetická
kancelář JBS, s. r. o., s využitím informací o profilu původního terénu ze systému ZABAGED
Českého úřadu zeměměřického a katastrálního). Potřebné úvahy nelze spatřovat ani ve stručné
a obecně formulované zmínce žalovaného, že terénní úprava ovlivnila odtokové poměry v území.
Ačkoliv i sám stavebník v dokumentacích pro stavební souhlasy deklaroval, že terénní úpravy
nebudou bránit odtoku dešťových vod, je opět odůvodnění žalovaného v tomto směru
nedotažené, jelikož není podrobněji rozvedeno, v čem má vliv na vodní poměry spočívat
a zda jeho bezprostřední příčinou je skutečně rozsah či způsob provedení terénní úpravy
na pozemcích, jež vznikly rozdělením pozemku p. č. 1854, a nikoliv pouze sesunutí zeminy
z jejích okrajů.
[25] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že Krajský soud v Brně dospěl ve svém rozsudku
ke správnému právnímu závěru, že žalovaný nedostatečně zdůvodnil, proč bylo třeba nařídit
odstranění navezeného materiálu ze všech pozemků uvedených ve výroku prvostupňového
rozhodnutí, což ovšem neznamená, že to není možné. Takový výrok však musí být řádně
odůvodněn. Z toho důvodu vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozhodnutí
krajského soudu v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[26] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[27] Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Totéž platí pro žalovaného. Žalobce měl ve věci plný úspěch, Nejvyšší správní
soud se však výjimečně z důvodů zvláštního zřetele hodných podle §60 odst. 7 s. ř. s. rozhodl,
že mu náhradu nákladů řízení proti procesně neúspěšné stěžovatelce nepřizná. Stěžovatelka
totiž podala kasační stížnost hájevši závažný veřejný zájem, jemuž hrozí vážná újma (viz usnesení
o nařízení předběžného opatření č. j. 6 As 6/2017 - 75 ze dne 1. února 2017), přitom původcem
této hrozby je sám žalobce. Neúspěch její kasační stížnosti pak byl vyvolán vadami odůvodnění
odvolacího rozhodnutí žalovaného, který se plně k důvodům kasační stížnosti připojil, nejeví se
proto za daných okolností spravedlivým klást jí tento procesní neúspěch v podobě uložení
povinnosti nahradit náklady řízení k tíži.
[28] Pokud jde o ostatní osoby zúčastněné na řízení, Nejvyšší správní soud jim v řízení
neukládal žádné povinnosti, z jejichž plnění by jim mohly vzniknout náklady. Žádná z osob
zúčastněných na řízení ani nenavrhla, aby jí soud přiznal náhradu jiných nákladů řízení z důvodu
hodných zvláštního zřetele (§60 odst. 5 s. ř. s.), proto jim nebyla žádná náhrada přiznána.
[29] Protože Nejvyšší správní soud vzhledem k vynesení rozsudku ve věci již nerozhodoval
o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření vůči BIKE PARK, z. s., rozhodl současně
o vrácení zaplaceného soudního poplatku za tento návrh podle §10 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to ve lhůtě podle §10a
citovaného zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu